8 Afs 75/2005 — Nejvyšší správní soud

17 Af 3/2021- 77 - text 6 17 Af 3/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: proti žalovanému: VALBEN s. r. o., IČO 24189669 sídlem Za Hládkovem 973/4, Praha 6 zastoupen advokátem Mgr. Davidem Hejzlarem sídlem 1. máje 97/25, Liberec Odvolací finanční ředitelství sídlem Brno, Masarykova 427/31 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2020, č. j. 48103/20/5200-10421-712995 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým v návaznosti na odvolání žalobce proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro hlavní město Prahu čj. 1459150/19/2006-52522-110556 ze dne 28. 2. 2019 a čj. 1519679/19/2006-52522-110556 ze dne 28. 2. 2019 byla zastavena řízení zahájených podáním dodatečných vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti (DPZČ) za zdaňovací období roku 2014 a 2015. II. Obsah žaloby a související vyjádření 2. Žalobce ve své žalobě nejprve shrnuje průběh věci přecházející vydání napadených rozhodnutí. 3. Žalobce namítá, že žalovaný se v odvolacím rozhodnutí vůbec nezabýval věcnou stránkou případu, tj. správností příslušných dodatečných vyúčtování, resp. zákonností či nezákonností vydaných dodatečných platebních výměrů. Svoji pozornost zaměřil výhradně na otázku splnění podmínek pro podání dodatečných vyúčtování dle § 141 daňového řádu. Žalobce namítá, že žalovaný navíc posoudil tuto otázku nesprávně a v rozporu citovaným ustanovením zákona, v důsledku čehož byl žalobce zasažen na svých zákonných právech. Žalobce namítá, že mu v důsledku rozhodnutí žalovaného bylo upřeno právo na řádné věcné přezkoumání dodatečných platebních výměrů správce daně, resp. předmětných dodatečných vyúčtování DPZČ za rok 2014 a 2015. Žalobce se tímto obrací na nadepsaný soud, aby postup a závěry žalovaného v této věci podrobil svému přezkoumání a zrušujícím rozsudkem vytvořil potřebný procesní prostor, aby daňové řízení pokračovalo směrem k řádnému posouzení věcné stránky případu. 4. Jak již řečeno výše, žalovaný ve svém odvolacím rozhodnutí vůbec nevzal v potaz některé důležité aspekty předchozí řízení. To platí např. ve vztahu k rozhodnutím správce daně o zastavení řízení, ze dne 18. 6. 2018, která byla v návaznosti na odvolání žalobce ze dne 28. 6. 2018 zrušena pro nezákonnost. Podanému odvolání žalobce vyhověno, přičemž finanční orgány v tomto směru uznaly, že při podání předmětných dodatečných vyúčtování byly splněny veškeré zákonné podmínky a v dané věci tak nebyl důvod pro zastavení řízení. Žalovaný ve svém odvolacím rozhodnutí, kterým řízení zastavil, tuto důležitou procesní okolnost zcela pominul. Pokud by příslušná dodatečná vyúčtování byla skutečně nezákonná a mělo by proto dojít k zastavení řízení, jak nyní žalovaný tvrdí, je toto stanovisko v rozporu s pravomocným výsledkem odvolacího řízení, které probíhalo na základě odvolání žalobce ze dne 28. 6. 2018. Jinak řečeno, žalovaný aktuálně dovozuje důvody pro zastavení řízení tam, kdy již dříve bylo ze strany finančních orgánů pravomocně rozhodnuto o tom, že k zastavení řízení ve věci příslušných dodatečných vyúčtování není důvod. Žalobce má za to, že aktuální postup žalovaného vnáší do řízení prvky zmatečnosti, neboť zasahuje do otázky naplnění podmínek pro podání dodatečných vyúčtování, která již byla jednou dříve pravomocně rozhodnuta. Dle názoru žalobce by již pouze tato skutečnost měla vést ke zrušení odvolacího rozhodnutí žalovaného, ze dne 18. 12. 2020. 5. Žalovaný dále nevzal dostatečně v potaz důvody pro podání dodatečných vyúčtování, uvedené výše v bodech 7 až 9, přestože tyto důvody byly ze strany žalobce podrobně objasněny i doloženy v rámci jeho procesních podání, např. v „Komentáři k podaným dodatečným vyúčtování k dani ze závislé činnosti“, ze dne 28. 5. 2018, či v Doplnění odvolání ze dne 7. 5. 2019. Žalovaný v bodě 15 odvolacího rozhodnutí uvedl, že žalobce podáním dodatečných vyúčtování jednal „ve snaze obejít zákon“, neboť předtím nevyužil řádného opravného prostředku proti výsledkům kontrolního zjištění. Žalobce namítá, že uvedený závěr žalovaného pomíjí popsané okolnosti daného případu. Žalobce se nikoliv vlastní vinou ocitl v situaci, kdy cíle správy daní, tj. správného zjištění a stanovení daně, nebylo možné dosáhnout již jinak než cestou dodatečných vyúčtování. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že zákon spojuje nevyužití opravného prostředku (odvolání) s diskvalifikací subjektu z možnosti pokusit se následně o zjednání nápravy nesprávně stanovené daně cestou dodatečných vyúčtování. Takový závěr z právních předpisů nelze dle názoru žalobce učinit. Zvlášť v takto specifickém případě, kdy žalobce až s odstupem času (po uplynutí odvolací lhůty) zjistil, že jeho zástupce v kontrole neuplatnil doklady, které měly být správně uplatněny, a právě tato skutečnost vedla k doměření daně. 6. Žalobce namítá, že žalovaný následně v odvolacím rozhodnutí právo podat dodatečné vyúčtování, žalobci upřel. Žalobce se zvoleným postupem v žádném případě nesnažil obejít zákon, jak tvrdí žalovaný, nýbrž sledoval svým jednáním výše citovaný účel dodatečného vyúčtování. Jinak řečeno, snažil se dostupnými prostředky dosáhnout nápravy vzniklé situace, jakmile zjistil, že v dříve vedené kontrole a následném vyměřovacím řízení nebyly ze strany jeho zástupce předloženy podstatné doklady, čímž došlo ke stanovení v nesprávné výši. Žalobce správci daně předložil konkrétní doklady a skutečnosti, které jednoznačně prokazovaly, že daň doměřená na základě ukončené daňové kontroly, nebyla zjištěna a stanovena správně. 7. Pokud jde o běh subjektivní lhůty k podání dodatečných přiznání, v daném případě žalobce odvodil počátek běhu lhůty od data 16. 4. 2018, kdy v rámci jednání s novým jednatelem zastupující společnosti KODAP HK s.r.o. (kterým se stala na konci března 2018 společnost KODAP s.r.o.) zjistil stav věci, rozsah a charakter uplatněných dokladů, resp. skutečnost, že podstatné doklady a skutečnosti nebyly v předchozím řízení vůbec uplatněny. Žalobce tedy subjektivně zjistil, že daň má být nižší než poslední známá daň (tj. daň stanovená dodatečnými platebními výměry ze dne 11. 9. 2017) právě ke dni 16. 4. 2018, neboť tehdy zjistil, že k doměření daně došlo bez uplatnění klíčových dokladů a skutečností, tedy způsobem, který nemohl vést ke správnému stanovení daně. Předmětná dodatečná vyúčtování byla proto v květnu 2018 podána v rámci zákonem stanovené subjektivní lhůty. 8. Žalobce ze všech uvedených důvodů navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k obsahu žaloby argumentuje totožně jako v napadeném rozhodnutí a navrhuje zamítnutí žaloby. III. Posouzení žaloby 10. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 11. Soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná ze stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas. 12. Žaloba není důvodná. 13. Soud se plně ztotožňuje s argumenty, na jejichž základě žalovaný posoudil nynější věc a které vtělil do odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, a zcela na ně odkazuje. 14. Jestliže žalovaný dospěl k závěru, že existují důvody pro zastavení řízení, pak je pojmově vyloučeno, aby se zabýval věcnou stránkou případu. Tou se ostatně nemůže zabývat ani soud v tomto řízení, tomu náleží toliko přezkoumat, zda důvody pro zastavení řízení jsou v souladu se zákonem a obstojí. 15. Stejně tak není možné dospět k závěru o zmatečnosti napadeného rozhodnutí, jak se domnívá žalobce. Řízení, která jsou nyní předmětem soudního přezkumu, byla zahájena podáním dodatečných vyúčtování dne 25. 5. 2018, resp. 28. 5. 2018. Dne 29. 5. 2018 byl žalobcem podán podnět k přezkoumání dodatečných platebních výměrů na základě daňové kontroly, který nebyl shledán žalovaným důvodný, a přezkumné řízení zahájeno nebylo. Dne 18. 6. 2018 vydal správce daně rozhodnutí č. j. 5230907/18/2006-52522-110556 a č. j. 5259864/18/2006-52522-110556, kterými byla zastavena řízení zahájená podáním předmětných dodatečných vyúčtování z důvodů předpokládaných § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, tedy že se jedná o zjevně nepřípustná podání, a to z důvodu, že podaná dodatečná vyúčtování jsou v rozporu s § 141 odst. 6 daňového řádu. Proti těmto rozhodnutím podal žalobce dne 29. 6. 2018 odvolání č. j. 5699542/18 a č. j. 5699348/18. Na základě těchto odvolání dospěl správce daně k závěru, že tato jsou důvodná, podmínky pro zastavení řízení ve smyslu § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu nebyly naplněny,