6 As 11/2004 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 12/2020- 35 - text 7 19 Ad 12/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci žalobce: Ing. V. N., narozený dne X. bytem X. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25/1292, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2020, č. j. X., takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, ústředí (dále jen „žalovaná“) ze dne 5. 6. 2020 č. j. X. (dále jen „napadené rozhodnutí”), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“) změněno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 11. 2019 č. j. X. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že žalobci byl podle ust. § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), přiznán od 6. 12. 2019 starobní důchod ve výši 22 401 Kč měsíčně, od lednové splátky důchodu v roce 2020 činí výše starobního důchodu 23 767 Kč měsíčně. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobci podle ust. § 29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění přiznán od 6. 12. 2019 starobní důchod ve výši 20 794 Kč měsíčně. II. Žalobní body 2. Žalobce vytýkal žalované, že postupovala chybně ve věci započítání hrubých příjmů získaných od zaměstnavatele X. Žalovaná se zde dovolává znění zákona o důchodovém pojištění, ve znění do 31. 12. 2011, resp. platného od 1. 1. 2012. Tato dvě znění chybně staví vedle sebe, přesněji proti sobě. Zákon ve znění platném do 31. 12. 2011 v ust. § 5 odst. 2 přiznává statut účastníka pojištění členům statutárních orgánů (dozorčích rad) obchodních společností, byť o nich nehovoří výslovně. To v praxi způsobovalo problémy a nejasnosti, proto zákonodárce přistoupil k novele tohoto ustanovení. Novela tohoto odstavce platná od 1. 1. 2012 nezměnila jeho obsah, pouze znění tohoto druhého odstavce zkonkretizovala, upřesnila a rozčlenila. K tomu lze přiměřeně použít judikáty Nejvyššího správního soudu č. 878/2006 Sb., č. 879/2006 Sb. V tomto případě se žalovaná dokonce opírá o názor zaměstnavatele (který je také chybný). Žalovaná měla postupovat v souladu s ust. § 11 odst. 2 věta druhá zákona o důchodovém pojištění, kdy toto ustanovení obsahuje právní ochranu pojištěnců před nekázní zaměstnavatelů. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, žalovaná odmítá použít jako jeden z důkazů potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a z funkčních požitků, sražených zálohách na daň a daňovém zvýhodnění za zdaňovací období, která prokazují, že žalobce obdržel hrubé mzdy a v jaké výši a že zaměstnavatel odvedl pojištění. Na základě toho měla žalovaná zvolit další správný postup. Místo toho se dovolává dvou judikátů Nejvyššího správního soudu, interpretuje je však bez souvislostí, tendenčně a jednostranně. V rámci platné legislativy má žalovaná povinnost vyzvat zaměstnavatele k dopracování chybějících evidenčních listů důchodového pojištění, případně tyto sama v autoremeduře zrekonstruovat. 3. Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení a uložení mu započítat pro výpočet starobního důchodu hrubé příjmy žalobce dosažené v letech 2008 až 2011 od zaměstnavatele X. v celkové výši 473 095 Kč. III. Vyjádření žalované 4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že s námitkami nesouhlasí. Žalovaná se obrátila i na zaměstnavatele X., který jí sdělil, že žalobce byl v letech 2008 až 2011 statutárním zástupcem firmy X. a výše uvedené částky mu byly vyplaceny, avšak nebylo z nich odvedeno sociální pojištění, tudíž nejsou k dispozici žádné evidenční listy. Jak bylo žalobci vysvětleno již v napadeném rozhodnutí, zákon o důchodovém pojištění, ve znění platném do 31. 12. 2011 (tedy v době působení žalobce jako statutárního zástupce u X.), členy dozorčí rady do okruhu pojištěných osob nezařadil. Až podle novely účinné od 1. 1. 2012 jsou dle ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění dále účastni pojištění při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně členové kolektivních orgánů právnické osoby, kteří jsou za činnost v těchto orgánech odměňováni, pokud se jejich příjem za činnost v těchto orgánech považuje za příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky podle zákona o daních z příjmů. K tomuto žalovaná dodává, že od 1. 1. 2012 začaly platit legislativní změny, které naplnily požadavky vznášené na souběh pracovního poměru a výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu. Průlomovým se pak stal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 3 Ads 119/2010-58, který zásadním způsobem zasáhl do této problematiky, neboť se dotkl i oblasti nemocenského pojištění, a podle jehož právního názoru funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy, ale řídí se obsahem společenské smlouvy. Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyvolalo diskuzi na toto téma, která se projevila nezbytnými změnami v legislativě schválenými na konci roku 2011. Obchodní zákoník pak od 1. 1. 2012 nově určoval, že obchodní vedení společnosti může být vykonáváno v pracovněprávním vztahu zaměstnancem společnosti, který může být současně statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem. Toto ustanovení tudíž nahradilo veškeré nejasnosti o tom, co může nebo nemůže být náplní činnosti statutárního orgánu v pracovním poměru či jiném pracovněprávním vztahu ke společnosti. Změnami prošly také zákony v oblasti sociálního zabezpečení. Zatímco v roce 2011 odměna jednatele zakládala pouze jeho účast na důchodovém pojištění a členovi představenstva nezakládala žádnou účast na pojištění, od ledna 2012 jsou jednatelé i členové představenstva zařazeni do skupiny zaměstnanců a pro jejich účast na nemocenském a důchodovém pojištění tak platí stejné podmínky jako pro zaměstnance v pracovním poměru. Tyto změny zároveň znamenaly, že odměny jednatelů a členů představenstev začaly být zatíženy stejnými odvody jako mzda zaměstnanců. Žalobce se tudíž mýlí, pokud se domnívá, že zákon o důchodovém pojištění, ve znění platném do 31. 12. 2011, statut účastníka pojištění členům statutárních orgánů (dozorčích rad) obchodních společností přiznával, jen o nich výslovně nehovořil. Vzhledem k uvedenému je totiž zcela zjevné, že veškeré úkony, kterých se žalobce domáhá, tj. nové vystavení evidenčních listů důchodového pojištění do konce kalendářního roku 2011, se jeví nadbytečnými. Sporné evidenční listy v předmětné věci nevykazovaly nedostatky, pro které by musely být Okresní správou sociálního zabezpečení nebo žalovanou vráceny zpět zaměstnavateli k doplnění, popřípadě k opravě, dle názoru žalované byly sporné evidenční listy vyhotoveny zcela v souladu s platnými zákonnými předpisy. Nakonec tomu odpovídá i odpověď zaměstnavatele žalobce X. ze dne 1. 4. 2020 o skutečnosti, že z vyplacených částek nebylo odváděno sociální pojištění, neboť takovou povinnost zákon o důchodovém pojištění, ve znění platném do 31. 12. 2011, zaměstnavatelům nestanovil. IV. Obsah správního spisu 5. Žalobce podal dne 11. 9. 2019 žádost o starobní důchod s datem přiznání od 6. 12. 2019. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 11. 2019, správní orgán I. stupně aplikoval a citoval právní úpravu dle ust. § 29 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, přiznal starobní důchod ve výši 20 794 Kč, procentní výměra důchodu se stanoví procentní sazbou výpočtového základu, který činí 27 1698 Kč, jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 63 543 Kč zjištěnému za roky 1986 - 2018, procentní výměra ke dni vzniku nároku na důchod za 43 roků pojištění činí 64,50 % z výpočtového základu, tj. 17 524 Kč. Nedílnou součástí tohoto rozhodnutí byl osobní list důchodového pojištění žalobce. 6. Žalobce podal dne 16. 3. 2020 proti prvostupňovému rozhodnutí námitky, ve kterých namítal též nezapočítání období roku 2008 až 2011 u zaměstnavatele X. (v částce 126 295 za rok 2008, 122 400 za rok 2009, 102 000 Kč za rok 2010 a 122 400 Kč za rok 2011). 7. Žalovaná obeslala X. s přípisem, že žalobce uváděl, že byl zaměstnancem a mimo vystavené evidenční listy důchodového pojištění za roky 2012 a 2013, obdržel v roce 2008 částku 126 295 Kč, v roce 2009 částku 122 400 Kč, v roce 2010 částku 102 000 Kč a v roce 2011 částku 122 400 Kč. Podle odpovědi ze dne 1. 4 2020 žalobce byl statutárním zástupcem, uvedené částky byly vyplaceny, ale nebylo z nich odve