Městský soud v Praze 10 A 24/2025 – Povolení ke kácení dřevin

Ing. M. F., bytem X

I. K. R., bytem X

Ing. P. H., bytem X

MUDr. E. H., bytem X

M. B., bytem X

M. K., bytem X

J. Š., bytem X

P. L., bytem X

L. B., bytem X

O. P., bytem X

R. P., bytem X

L. B., bytem X

M. H., bytem X

M. B., bytem X

L. V., bytem X

M. H., bytem X

P. V., bytem X

L. M., bytem X

P. M., bytem X

P. K., bytem X

P. Š., bytem X

K. S., bytem X

M. S., bytem X

E. K., bytem X

J. S., bytem X

J. R., bytem X

J. Š., bytem X

J. B., bytem X

B. B., bytem X

M. K., bytem X

A. K., bytem X

J. B., bytem X

V. B., bytem X

I. D., bytem X

D. K., bytem X

J. L., bytem X

A. P., bytem X

V. D., bytem X

PhDr. V. K., Ph.D., bytem X

M. B., bytem X

M. R., bytem X

J. Č., bytem X

M. H., bytem X

M. R., bytem X

O. S., bytem X

M. S., bytem X

J. K., bytem X

O. E., bytem X

V. Š., bytem X

A. Š., bytem X

M. P., bytem X

J. K., bytem X

R. S., bytem X

J. B., bytem X

S. H., bytem X

P. U., bytem X

I. V., bytem X

V. R., bytem X

L. R., bytem X

V. K., bytem X

S. Š., bytem X

Z. M., bytem X

M. K., bytem X

L. V., bytem X

M. V., bytem X

M. J., bytem X

M. Š., bytem X

Mgr. M. B., bytem X

O. B., bytem X

T. S., bytem X

Bc. L. K., bytem X

P. V., bytem X

E. H., bytem X

M. Š., bytem X

I. D., bytem X

B. D., bytem X

J. V., bytem X

Ing. I. V., bytem X

I. Ch., bytem X

J. U., bytem X

D. M., bytem X

J. M., bytem X

R. Ch., bytem X

P. V., bytem X

V. V. B., bytem X

E. K., bytem X

M. H., bytem X

V. V., bytem X

JUDr. I. H., bytem X

V. H., bytem X

M. K., bytem X

L. G., bytem X

I. G., bytem X

Ing. I. A., bytem X

K. F., bytem X

E. B., bytem X

P. V., bytem X

J. K., bytem X výše uvedené osoby zúčastněné na řízení 2 až 99 jsou zastoupeny společným zmocněncem Ing. Š. H., bytem X

O. H., bytem X

H. N., bytem X

J. P., bytem X

MgA. J. P., bytem X

J. J., bytem X

L. F., bytem X

J. F., bytem X

M. K., bytem X

J. Z., bytem X

P. T., bytem X

E. K., bytem X

Ing. J. S., bytem X

J. N., bytem X

B. R., bytem X

A. R., bytem X

M. K., bytem X

V. K., bytem X

P. J., bytem X

T. Č., bytem X

V. J., bytem X

MUDr. S. R.-B., bytem X

M. Š., bytem X

K. A., bytem X

M. F., bytem X

J. R., bytem X

V. P., bytem X

J. B., bytem X

Z. R., bytem X

A. M., bytem X

A. M., bytem X

R. H., bytem X

J. C.-H., bytem X

I. Š., bytem X

O. K., bytem X

T. T., bytem X

E. Z., bytem X

D. M., bytem X

M. Š., bytem X

D. K., bytem X

J. J., bytem X

A. O., bytem X

I. T., bytem X

Š. M., bytem X

J. M., bytem X

O. K., bytem X

N. K., bytem X

J. S., bytem X

J. E., bytem X

J. K., bytem X

K. Š., bytem X

L. M., bytem X

P. J., bytem X

I. J., bytem X

J. Š., bytem X

Ing. J. K., bytem X

Mgr. V. O., bytem X

P. P., bytem X

M. P., X

J. K., bytem X

J. L., bytem X

J. Z., bytem X

V. M., bytem X

P. H., bytem X

I. L., bytem X o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2025, č. j. MHMP 2048154/2024,

Dne 29. 11. 2019 společnost CENTRAL GROUP 63 investiční s.r.o. (dále též „osoba zúčastněná na řízení 1“ či „stavebník“) podala k Úřadu městské části Praha 15, odbor stavební (dále jen „stavební úřad“), společnou žádost o umístění stavby a stavební povolení stavebního záměru stavby „Bytový dům P.“ v katastrálním území X, ulice P., Praha X, na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL v katastrálním území X (dále jen „stavební záměr“ či „stavba“). Stavební záměr má obdélníkový půdorys hlavní hmoty o přibližně 25 x 90 m (2250 m2). Obsahuje 2 podzemní a 7 nadzemních podlaží (s částečným osmým podlažím). V 1. nadzemním podlaží obsahuje byty, domovní vybavení a nebytové prostory ke komerčnímu využití, ve 2. až 7. nadzemním podlaží poté jen byty. Podzemní podlaží obsahují garáže, improvizovaný úkryt a zázemí domu. V budově je navrženo 187 bytových jednotek, cca 1100 m2 komerčních ploch (dva obchody) a 180 parkovacích stání. Součástí stavebního záměru je také úprava komunikace X (včetně přesunu kontejnerových stání a úpravy parkovacích stání), připojení na dopravní a technickou infrastrukturu, veřejné osvětlení, oplocení předzahrádek, stavby opěrných zdí, aj. Stavební záměr je umístěn přes ulici P. naproti bytovému domu č. p. X (dále jen „bytový dům žalobců“), přičemž je po vzoru stávajícího bytového domu žalobců orientován souběžně s touto ulicí.

Stavební úřad rozhodnutím ze dne 2. 8. 2022, č. j. ÚMČ P15 37132/2022/OST/JSo, sp. zn. ÚMČ P15 56230/2019/OST/JSo, společnou žádost původně zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali někteří účastníci řízení odvolání, kterému Magistrát hlavního města Prahy, Odbor stavebního řádu (dále jen „žalovaný“), vyhověl a rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, sp. zn. S-MHMP 2218625/2022, rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 2. 8. 2022 zrušil a věc stavebnímu úřadu vrátil k novému projednání.

Dne 16. 10. 2023 stavební úřad dalším rozhodnutím č. j. ÚMČ P15 45565/2023/OST/JSo, sp. zn. 56230/2019/OST/JSo (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), ve společném územním a stavebním řízení podle ustanovení § 94p odst. 1 zákona č. 183/ 2006 Sb., o územním pánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 30. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) stavební záměr schválil a stanovil podmínky pro tuto stavbu.

Proti tomuto rozhodnutí byla podána odvolání (některými osobami zúčastněnými na řízení i žalobci, resp. jejich právními předchůdci). Dne 24. 1. 2025 bylo žalovaným vydáno rozhodnutí č. j. MHMP 2048154/2024, sp. zn. S-MHMP 620409/2024/STR (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění do 30. 6. 2025 (dále jen „správní řád“), prvostupňové rozhodnutí ve výrokové části změnil tak, že upravil text dosavadních podmínek č. 1, 12 a 15 a vypustil podmínku č. 20, kterou nahradil výrokem II. Ve zbývající části prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Napadené rozhodnutí napadají žalobci v celém jeho rozsahu žalobou, jejíž projednání je předmětem tohoto soudního řízení.

Žalobci v žalobě navrhovali, aby městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní námitky soud shrnul do osmi níže uvedených žalobních bodů:

Žalobci k tomu namítali, že prvostupňové i napadené rozhodnutí a závazná stanoviska, která byla jejich podkladem, byly vydány v rozporu s § 2 odst. 4 a § 73 odst. 2 správního řádu. Stavební úřad v minulosti již posuzoval přípustnost umístění staveb v dané lokalitě a tyto žádosti zamítal. Přes totožnost stavebního záměru s předchozími stavebními záměry v dané lokalitě v problematických aspektech totiž bylo ve zde posuzovaném případě bez řádného odůvodnění rozhodnuto odlišně než v řízeních o předcházejících stavebních záměrech. Stavební úřad i žalovaný nesplnili svou povinnost respektovat předchozí zamítavá pravomocná rozhodnutí již dříve vydaná ve věci dané stavby; v této souvislosti přiblížili důvody, pro které byly v rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15, Odbor stavební, ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, zamítnuty předchozí žádosti o umístění stavby v daném prostoru – tedy přelidnění a narušení charakteru a hodnot lokality.

Žalobci se vyjádřili k argumentaci žalovaného, který dokumentaci k výše uvedenému rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 od posuzovaného případu odlišoval datem vydání tohoto rozhodnutí a podání žádosti v této věci. Podle žalobců je však zásadní obsah, nikoliv datace dokumentací – stavba v obou řízeních se přitom neliší ve faktorech, pro které byla dřívější žádost zamítnuta (v obou případech mají stavby stejný počet jednotek, stejné umístění a obdobnou výšku a půdorys). Žalobci v této souvislosti soud vyzvali, aby z obdobných důvodů jako napadené rozhodnutí přezkoumal také zákonnost rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023, č. j. MHMP 96787/2023, sp. zn. S-MHMP 2218625/2022.

Žalobci argumentovali, že podle stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů je stavební úřad povinen posoudit zejména, zda je navrhovaná stavba v souladu s charakterem území a vyhovuje-li požadavkům na ochranu urbanistických a architektonických hodnot, nalézajících se v území v bezprostředním i širším okolí stavby. Vzhledem k umístění a objemu posuzované stavby se tato stavba podle žalobců vymyká charakteru a stávající urbanistické struktuře bytových domů tvořících zástavbu daného území, pročež je její umístění nezákonné. Stavební záměr se totiž vymyká ucelené a dokončené urbanistické struktuře zástavby bytových domů mezi ulicemi J., M., N. a dalších. V této souvislosti žalobci popsali charakter tamní zástavby představující urbanistický celek, ve kterém je intenzita zástavby vyvažována mezerami mezi stavbami, přičemž bytové domy nejsou situovány naproti sobě. Zde posuzovaná stavba tuto strukturu nepřípustným způsobem narušuje: má totiž stát přímo naproti již existujícímu bytovému domu na místě dosavadní zeleně. Je tedy plánována v lokalitě, která je pro další intenzivní zástavbu nevhodná. Tato skutečnost vyplývá i z Územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy (Metropolitního plánu) v rozhodném znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „územní plán“), který dotčenou plochu vymezuje jako jinou funkční plochu (SV), která není určena k intenzivní bytové zástavbě. Stávající zástavba již vyčerpala kapacitu a možnosti zástavby daného místa; stavba se tak zcela vymyká jak struktuře sídliště X, tak struktuře zástavby podnikatelského areálu, v němž má být umístěn.

Žalobci namítali, že žalovaný zaměnil dvě různé skutečnosti, a sice lokalitu se shodnou strukturou zástavby a blok. Tvrzení žalovaného, že stavební úřad vymezil území nevhodně, neboť blok by měl být vymezen jinak, je pro odlišnost výše uvedených vymezení nelogické. Při posuzování přípustnosti záměru v území je nutno vycházet jak z bezprostředního okolí a sousedících staveb, tak i ze širšího okolí záměru; v případě urbanistického celku je potom žádoucí zohlednit celkový kontext tohoto celku a strukturu jeho zástavby, v tomto případě sídliště X, jak potvrzuje i vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, z 27. 4. 2021, a jak vyplývá i z Územně analytických podkladů hl. m. Prahy, ve znění 5. úplné aktualizace schválené Zastupitelstvem hl. m. Prahy dne 17. 6. 2021 (dále jen „územně analytické podklady“ či „ÚAP“). Žalovaný proto nemohl rozhodnout v souladu s požadavkem správního řádu na základě zjištěného stavu, neboť odhlížel od porovnání záměru s urbanistickou strukturou daného urbanistického celku, tj. sídliště X. Stejně tak nemůže obstát ani izolované posuzování výšky či zastavěné plochy záměru – podstatou námitky totiž nejsou dimenze stavby jako takové, ale situování stavby na nevhodné místo, které další zástavbu neumožňuje. Soulad záměru s § 20 odst. 1 PSP se totiž nevyčerpává jen porovnáním parametrů navrhované stavby a jeho vztahem k veřejným prostranstvím, ale zejména posouzením souladu stavebního záměru s charakterem (a tedy i strukturou) stávající zástavby. Nelze proto pouze mechanicky porovnat parametry navrhované stavby a okolních bytových domů. Takový postup by vedl k nežádoucí možnosti úplného zastavění stabilizovaných území jen na základě parametrové podobnosti nových staveb s původními. Nelze proto tvrdit, že by soulad záměru s § 20 odst. 1 PSP byl napadeným rozhodnutím rozhodnut. Porušení § 20 odst. 1 PSP nelze omluvit jinou dobou, jinými předpisy a tvorbou parkoviště na pozemku stavebníka. To, že stávající stavby byly postaveny podle předpisů platných v době jejich vzniku, na věci totiž nic nemění. Za nejasnou žalobci označili argumentaci o ponechání pěšího tahu před stavbou. Tato námitka se totiž netýkala pěšího tahu ani parkovacích stání, nýbrž toho, že stavba se vymyká urbanistické struktuře tamní zástavby. Namítali, že z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, vyplývá, že stavební záměr vnáší do zástavby cizorodý prvek, který je od bytového domu oddělen jen ulicí s minimem zeleně, a který neodpovídá charakteru a hodnotám lokality.

S tvrzením o obtížném popisu prostorového systému tohoto typu zástavby a komplikovanému hledání či zobecnění způsobů prostorové transformace polemizovali tvrzením, že jde o stabilizované, nikoliv transformační, území, na kterém není důvodu ani možnosti hledat způsoby prostorové transformace. Žalovaný sám konstatoval, že stavební záměr novou logiku prostorové organizace nevnáší, neboť jde jen o jednu stavbu ve stávající zástavbě na okraji lokality. To podle žalobců potvrzuje, že záměr neodpovídá charakteru a struktuře zástavby daného místa, tedy odstupům mezi domy situovanými jen po jedné straně ulice. Nesouhlasili ani s tvrzením žalovaného, že záměr zástavbu nenarušuje a že sídliště nadále zůstane rozvolněné, protože stavba je navrhována naproti bytovému domu způsobem, který není u zástavby sídliště obvyklý a žádoucí – v tomto místě by již sídliště nebylo rozvolněné. To, že stavební záměr je solitérem potom neznamená, že odpovídá struktuře sídlištní zástavby – zásadní totiž je kam je stavba umisťována, ne to, zda jde o solitérní budovu. Zopakovali, že skutečnost o nežádoucím pokračování zástavby sídliště vyplývá také z územního plánu, neboť stavební záměr se nachází na jiné funkční ploše (SV), která není na rozdíl od sousední plochy určena pro intenzivní zástavbu.

Žalobci dále argumentovali, že ulice P. je již vymezena stávajícím bytovým domem, přičemž není důvod novou stavbou vymezovat okraj sídliště. Není logické, aby zástavba byla soustředěna na okraj sídliště do míst, kde podle územního plánu nemá zástavba pokračovat. K argumentaci architektonickým záměrem projektanta poté uvedli, že jde o obecné a nicneříkající tvrzení, kdy pro tvorbu přirozeného akcentu není ve stabilizovaném území důvod. K tvrzení, že v ÚAP nejsou v dané lokalitě uvedeny žádné hodnoty namítali, že tyto hodnoty jsou dány charakterem daného místa a strukturou zástavby (zde odstupy mezi stavbami a proložení zelení), nikoliv ÚAP. Soulad stavebního záměru s § 20 odst. 1 PSP se nevyčerpává porovnáním rozměrů a výšky staveb; charakter prostředí vyplývá i z rozmístění, odstupů mezi stavbami, kompozice struktury zástavby, intenzity zastavění a dalších parametrů. Vztah stavebního záměru k veřejnému prostranství však není shodný jako u ostatních staveb v lokalitě, neboť intenzivní bytová zástavba je kompenzována nezastavěním druhé strany ulice.

Navržená stavba je podle žalobců navržena mimo stávající parametry urbanistické struktury vymezené žalovaným, tj. půdorysnou strukturu sídla, parcelaci, půdorysnou skladbu zástavby, hmotovou skladbu zástavby, dominanty a kompoziční vztahy prostorů, které tak mění a narušuje. Žalobci namítali, že na změně půdorysné struktury sídla i parcelace nic nemění skutečnost, že komunikační síť zůstane zachována. V této souvislosti opět zopakovali argumentaci, že § 20 odst. 1 PSP se nevyčerpává porovnáním rozměrů a výšky staveb a že z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018 vyplývá, že stavební záměr vnáší do zástavby cizorodý prvek neodpovídající charakteru a hodnotám lokality. Obstát proto nemůže tvrzení, že stavební záměr pro své rozměry nemá potenciál stávající urbanistickou strukturu transformovat – pro své parametry (dům o 187 jednotkách) v kombinaci s umístěním nerespektujícím charakter a strukturu zástavby území takový potenciál má. Rozvolněná zástavba tak rozvolněnou nezůstane.

Sám žalovaný v napadeném rozhodnutí psal o urbanistickém konceptu sídliště spočívajícím v umístění domů na jedné straně ulice s volnými prostory mezi nimi. Ač tento koncept žalovaný nepovažoval za princip, ze snímku ortofoto mapy vyplývá, že se jedná o urbanistický princip daného urbanistického celku. Tvrzení žalovaného o náhodném umístění budov je zcela mylné, neboť domy nebyly umístěny náhodně. Urbanistický koncept je postaven na tom, že domy by se po obou stranách ulic L. J. a B. smysluplně nevešly – stejně tak se stavba nevejde na druhou stranu ulice P. Na rozporu mezi stavebními záměry a požadavky právních předpisů nic nemění skutečnost, že tato situace vychází z toho, že na druhé straně od domů ve výše uvedených ulicích je parkoviště, jiná zástavba či nedostatek místa. Bez ohledu na důvody tvorby stávajícího stavu je totiž pro posouzení umístění nové stavby rozhodný právě stávající stav. Proto podle žalobců nelze souhlasit s tvrzením, že stavební záměr koncept nenaruší a že sídliště zůstane urbanisticky nedotčeno. Žalobci zde zopakovali, že není důvodu stavbou zvýrazňovat či dokreslovat okraj sídliště, který je již jasně a určitě vymezen bytovým domem, navíc v lokalitě k tomu neurčené územním plánem.

Tvrzení, že žádná intenzita zástavby není v územním plánu vymezena, podle žalobců není pravdivá, protože intenzita zástavby je regulována klasifikací území jako území stabilizovaného. Uznali, že i ve stabilizovaném území lze umístit stavby doplňující stávající strukturu zástavby, stavební záměr však tuto strukturu nedoplňuje a narušuje. Z nepravdivé označili také tvrzení, že stávající sídlištní zástavba není narušena – jde totiž o nadměrné zahuštění a narušení stávající sídlištní struktury stran přiměřenosti míry zástavby a rozestupů mezi stavbami. Není přitom rozhodné o kolik dojde k nárůstu zahuštění, ale kde k němu má dojít, což žalovaný opomenul.

Argumentaci žalovaného nepravidelným a volným rozvržením ulic, kvůli které není možné stavbu umístit rovnoběžně, protože to komunikační síť neumožní, vyvraceli tím, že stavební záměr je umístěn rovnoběžně se stávajícím bytovým domem. Za nejasné pak označili tvrzení žalovaného, že k narušení ostatní zástavby nedojde umístěním stavebního záměru k okrajové ulici; není totiž rozdíl v tom, zda bude stavební záměr umístěn ve vnitřní či okrajové ulici. Na tvrzení žalovaného, že není jasné, proč by nemohla být prostorově vyznačena ulice na okraji lokality, si podle žalobců žalovaný odpověděl sám, když dodal, že se ve zbytku lokality rozvolněné sídlištní zástavby standardní typy ulic nenacházejí. Proto podle žalobců není možné takovou ulici uměle a nekoncepčně vytvořit.

Žalobci souhlasili s tvrzením, že město je živý organismus vyvíjející se v čase. Nebylo jim však jasné, jak takové tvrzení vyvrací důvodnost námitky. Vývoj města v čase je regulován územním plánem a právními předpisy, stavební činnost musí být v souladu s nimi – k tomu zde však nedošlo. Za mylné označili tvrzení žalovaného, že stávajícími vzdálenostmi jsou vymezeny vnitroblokové prostory, zatímco zde stavební záměr vymezuje uliční prostor. Jde totiž o rozvolněnou strukturu, která vnitrobloky netvoří. Odstupy tak nevymezují vnitroblokový prostor, nýbrž vzájemné odstupy staveb. Jestliže ostatní volně rozmístěné budovy v oblasti netvoří ulice, ale bloky s volným vnitroblokovým prostorem, jak tvrdí žalovaný, stavební záměr tvořící zástavbu uličního prostranství takovou strukturu urbanistického celku narušuje. Stavební záměr se sice negativně neprojeví na V., jak tvrdil žalovaný, negativně se však projeví ve vztahu k bytovému domu žalobců naproti přes ulici od stavebního záměru. Dojde totiž k navýšení hlukové a emisní zátěže, zvýšení prašnosti, k odstranění a úbytku stávající zeleně, zhoršení světelných podmínek, narušení soukromí obyvatel tohoto bytového domu, aj.

Žalobci za nejasné označili tvrzení žalovaného, že ulice je standardní urbanistická kategorie, kterou není důvod ze sídlištní zástavby vylučovat. Nová zástavba by měla respektovat charakter a strukturu sídliště, to však nečiní. Za nejasné označili také tvrzení, že urbanistickou zásadou sídliště nepochybně nebylo navržení sídliště bez ulic – ulice na sídlišti totiž jsou, navrhovanou stavbou žádná nová ulice nevzniká. Žalovaný uvedl, že námitka existence stávajícího domu není důvodem pro to, aby ulice nebyla dále zastavována, přičemž není podložena žádnými předpisy – žalobci také tuto argumentaci označili za nejasnou, neboť stavba je v rozporu s již výše uvedenými předpisy. To, že sídliště má volnou sídlištní zástavbu není důvodem pro umožnění staveb porušujících PSP a územní plán – v této souvislosti žalobci připomněli charakter sídliště X, který stavební záměr zásadním způsobem narušuje, což v minulosti stavební úřad potvrdil svým rozhodnutím ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Jen těžko lze dojít k závěru, že stavba nijak neporuší kompozici sídliště v podobě rozvolněné zástavby; stavba nerespektuje prostorové parametry okolních staveb v kombinaci s jejich vztahem k veřejnému prostranství, nesplňuje uvedená ustanovení PSP.

K odkazu na § 28 PSP v napadeném rozhodnutí žalobci namítali, že k tomuto ustanovení odvolací námitka nesměřovala, odkaz je tak bez právního významu. Dodali, že v lokalitě, ve které je dán určitý standard odstupů staveb od sebe, nelze přijmout výklad o přípustnosti minimální míry volného prostoru před okny podle § 28 PSP. Odstupy mezi stavbami nejsou proto, že se mezi nimi nachází parkoviště, ale jako prevence nadměrného stavebního zahuštění. Rozvolněná struktura byla následně využita pro parkování a pro zeleň. Bylo-li by záměrem v urbanistickém celku umístit domy naproti sobě, bylo by takové řešení již zvoleno.

Stavební záměr však za takovou činnost považovat nelze již z důvodu, že nerespektuje a narušuje stávající urbanistickou strukturu. Žalobci v tomto spatřují zřejmý příklad porušení regulativů pro stabilizované území, které má zabránit tomu, aby území bylo dále a nadměrně zahušťováno mimo stávající urbanistickou strukturu. Území je již kompozičně a kapacitně dotvořeno, nelze uvažovat o dotvoření urbanistické struktury. Za rehabilitaci území nelze považovat umístění novostavby rozsáhlého objektu mimo strukturu dosavadní zástavby. Stávající sídliště je dokončený celek s úmyslně umístěnými bytovými domy tak, aby území nebylo přetíženo; volné plochy podle územního plánu nejsou určeny k tak intenzivní zástavbě jako v případě stavby. Stavební záměr se totiž nachází na jiné funkční ploše (SV) neurčenou pro intenzivní bytovou výstavbu spolu se stávajícím sousedním průmyslovým areálem, jehož strukturu však také nijak nedotváří, naopak se jí vymyká a narušuje ji. S odkazem na definici stabilizovaného území z rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2011, č. j. S-MHMP 528341/2011/OST/Fr, které je vymezeno funkčními a prostorovými vazbami bez zásadních změn, dovodili, že stavba je nepřípustným zásahem do stabilizovaného území.

Stavební úřad i žalovaný k této námitce odkazovali na závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a na závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81. Žalobci proto požadovali, aby soud tyto závazné podklady napadeného rozhodnutí také přezkoumal. Tato stanoviska měla být z důvodu výše uvedeného rozporu stavebního záměru s územním plánem nesouhlasná. Přesto však se stavebním závěrem vyslovují souhlas, aniž by v závazných stanoviscích byly uvedeny důvody, které by vyvracely důvodnost námitky rozporu stavebního záměru s požadavky územního plánu.

K závaznému stanovisku ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, namítali, že stanovisko nemůže být bezvadným podkladem pro rozhodnutí, neboť neobsahuje posouzení souladu stavby s regulativy územního plánu stran zástavby stabilizovaného území. Orgán územního plánování je povinen zkoumat, zda stavba z hlediska objemu, výšky, umístění v urbanistické struktuře aj. kritérií zachovává, dotváří nebo rehabilituje stávající urbanistickou strukturu. Toto závazné stanovisko však neuvádí nic, co by vyvracelo důvodnost námitky rozporu mezi stavebním záměrem a územně plánovací dokumentací, jehož existence byla potvrzena rozhodnutími stavebního úřadu. To činí závazné stanovisko nepřezkoumatelným. Žalobci k tomu připomněli, že úřady jsou povinny respektovat předchozí pravomocná rozhodnutí ve věci dané stavby, která však byla zamítavá. K tomu citovali relevantní pasáže z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, a ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa. Tím, že orgán územního plánování tato rozhodnutí nerespektoval a v obdobné věci rozhodl jinak než ve dřívějších pravomocných rozhodnutích, porušil § 2 odst. 4 správního řádu. K tomu opět odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 47/2004 – 83. Připomněli také, že pravomocná rozhodnutí jsou závazná pro všechny správní orgány – výše uvedeným postupem tedy orgán územního plánování porušil také § 73 odst. 2 správního řádu.

Výše uvedené námitky vůči závaznému stanovisku ze dne 4. 4. 2019 podle žalobců platí také o závazném stanovisku ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021. Žalobci upřesnili, že problém stavby nespočívá v jejích parametrech, ale v tom, že stavba o obdobné podlažnosti, výšce a objemu jako stávající sídlištní stavby stojí ve zcela nedostatečné vzdálenosti od bytového domu žalobců. Žalobci zdůraznili, že právě vzájemné odstupy staveb na sídlišti však tvoří hodnotu a kvalitu bydlení v jednotlivých bytových domech – sídliště X se vyznačuje přiměřenou mírou zástavby s náležitými rozestupy, které vyvažují intenzitu zástavby; to však stavební záměr nerespektuje. V daném celku se nevyskytují domy o obdobném objemu a výšce situované rovnoběžně přes ulici od jiného takového domu. To však orgán územního plánování zcela ignoroval, jeho závěr o přípustnosti stavebního záměru proto nemůže obstát. Neobstojí odkaz na zástavbu ulice H., neboť jde o jiný urbanistický celek. Žalobci připomněli, že s ohledem na charakter plochy jako SV na dané místo nelze umístit jakoukoliv stavbu. V případě stavebního záměru nejde o dotvoření obytné struktury, která je již dotvořena – naopak ji narušuje a zahušťuje.

Žalobci se dále vypořádali s vyjádřením Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, z 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, které stavební úřad ve svém rozhodnutí citoval. Ke tvrzení, že osa objektu je rovnoběžná s ulicí X, což je v území obvyklé, uvedli, že v případě bytového domu žalobců tomu tak skutečně je, není však obvyklé dům o obdobném objemu a výšce situovat naproti přes ulici. Potvrdili, že o stavební uzávěru se skutečně nejedná, využití stabilizovaného území je však limitováno územním plánem na zachování, rehabilitaci či dotvoření stávající urbanistické struktury, což stavební záměr nesplňuje. Argument, že v současnosti již není nutné držet široká prostranství z důvodu moderních konstrukčních technologií, podle žalobců neodpovídá skutečnému stavu věci, protože účelem odstupů mezi budovami je zabránění přehuštění území.

Ohledně tvrzení, že sídliště disponuje dostatečnými plochami zeleně pro rekreaci obyvatel, žalobci konstatovali, že nejde o plochy o rekreaci, nýbrž o zachování urbanistické struktury sídliště. Problém stavby potom nespočívá v jejím objemu, ale v její lokalizace v nedostatečné vzdálenosti od bytového domu žalobců. Jako zastavitelné jsou poté v územním plánu vyznačeny všechny plochy, které nejsou nezastavitelné – zastavitelnost plochy však neznamená, že je možné jí v každém případě zastavět. V území je možné stavět s ohledem na regulativy územního plánu, na stabilizovaném území tedy bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. K tvrzení o nepříliš hodnotné urbanistické povaze lokality uvedli, že se naopak jedná o logický urbanistický koncept, jehož další zahušťování je nežádoucí a nezákonné.

K odkazům na dostavbu V. zopakovali argument, že V. bylo dostavěno před stanovením regulativů zástavby stabilizovaných území. Ohledně nových domů v ulici H. žalobci uvedli, že je lze považovat za dotvoření urbanistické struktury, neboť nové domy nejsou v blízkosti stávajících bytových domů sídliště ale u ulice H., která tvoří obvodovou komunikaci pro dopravní obsluhu území. Ohledně tvrzeného přínosu potřebné občanské vybavenosti, podpory polyfunkčnosti území a oživení lokality připomněli, že stavba sama má být polyfunkční, nemá polyfunkčnost jen podporovat či oživovat. Jde však o bytový dům podporující bytovou monofunkčnost území.

K závaznému stanovisku ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, žalobci uvedli, že také na toto závazné stanovisko se uplatní námitky uvedené u závazných stanovisek výše. Odůvodnění závěru nereaguje na námitky účastníků řízení, je proto nepřezkoumatelné; jeho obsah nemůže odůvodnit umístění stavby z hlediska cílů a úkolů územního plánování a územně plánovací dokumentace. Stavba musí zachovávat, dotvářet nebo rehabilitovat stávající urbanistické struktury, nepostačí, že takovým účelům stavební záměr neodporuje, jak je v tomto závazném stanovisku uvedeno. Splnění zachování, rehabilitaci či dotvoření stávající urbanistické struktury nelze posuzovat jen na základě objemu stavby, neboť to není rozhodující pro závěr o splnění regulativu. Urbanistická struktura je již dotvořena, pro další tak objemnou stavbu v ní podle žalobců již není místo.

K argumentaci, že stavba respektuje podlažnost, výškovou hladinu, hmotovou strukturu a objem staveb v okolí žalobci zopakovali, že problém stavby není v jejích parametrech, ale v tom, že stavba je situována v nevhodné lokalitě s ohledem na odstup od bytového domu žalobců. Srovnatelnost těchto parametrů s ostatními bytovými domy tak nevypovídá o souladu stavebního záměru s regulativem územního plánu, kterým se žalovaný v zásadě nijak nezabýval. Žalovaný nijak neřešil, že do místa s dokončenou urbanistickou strukturou již nelze umisťovat další stavby. K tomu žalobci znovu připomněli, že jde o plochu SV, do které může být umístěna jen stavba splňující požadavky právních předpisů a územního plánu, a že nejde o dotvoření urbanistické struktury, která je již dotvořena. Závazné stanovisko ze dne 20. 4. 2023 také nemůže být důvodem pro odklon při hodnocení věci od dřívějších zamítavých rozhodnutí stavebního úřadu.

K závaznému stanovisku ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81, žalobci také uvedli, že pro něj platí námitky uvedené u výše vypsaných závazných stanovisek. Také neuvádí nic, co by vyvrátilo důvodnost námitek rozporu mezi stavebním záměrem s cíli a úkoly územního plánování a územně plánovací dokumentace.

Ministerstvo zcela pominulo, že soulad stavebního záměru s regulativy stabilizovaného území se nevyčerpává porovnáním jednotlivých parametrů stavebního záměru s okolními stavbami či porovnání zastavěných ploch, ale že je nutné zhodnotit, zda dotváří či naopak narušuje a nadměrně zahušťuje stávající urbanistickou strukturu. I stavba se srovnatelnou výškou a zastavěnou plochou jako okolní stavby totiž může být ve stabilizovaném území nepřípustná a naopak. Skutečnost, že ministerstvo v zásadě nepřezkoumalo soulad stavebního záměru s územním plánem, pak podle žalobců dokládá tvrzení ministerstva, že smyslem stabilizovaného území přizpůsobit rozsah stavební činnosti stávající zástavbě. Žalobci argumentovali, že tak tomu není – toto přizpůsobení je regulováno zejména obecnými požadavky na výstavbu; smyslem stabilizovaného území je zabránit další intenzivní zástavbě (zahušťování) již dokončené a stabilizované urbanistické struktury.

Dále žalobci namítali, že v regulativech stabilizovaného území se nehovoří o transformaci urbanistické struktury a situaci, kdy se stavební záměr vymyká parametrům stávajících staveb; nebylo jim proto zřejmé, proč pouze tyto faktory ministerstvo považovalo za nepřípustné ve stabilizovaném území. Pokud tedy ministerstvo s odkazem na parametry stávajících staveb dovodilo, že výškové řešení stavebního záměru lze s ohledem na urbanistickou strukturu akceptovat, je podle žalobců zřejmé, že ministerstvo se ve vztahu k regulativům stabilizovaného území zabývalo otázkami, které do obsahu těchto regulativů nespadají. Ministerstvo odkazovalo na druhou větu oddílu 7, pododdíl 7a odst. 3 regulativů územního plánu, je však nezbytné přihlédnout také k větě první, podle které je ve stabilizovaném území možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti rozsáhlé činnosti (což ostatně ministerstvo také samo uvedlo). Otázkou, zda jde o zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury se však ministerstvo nezabývalo – jeho závěr o přípustnosti stavby proto nemůže obstát.

Správný poté podle žalobců není ani závěr ministerstva o tom, že by pro vyloučení výstavby bytového domu musel územní plán dané pozemky zahrnout do nezastavitelných ploch zeleně; tento závěr z územního plánu vyplývá již tím, že dané území je zařazeno mezi území stabilizovaná. Pokud je navíc daná plocha již zastavěna, není důvod ji zahrnout do ploch nezastavitelných. Stabilizované území sice nezakazuje novou výstavbu jako stavební uzávěra, neznamená však možnost umístění libovolné stavby v daném území. Správní orgán je povinen vyhodnotit stávající strukturu území z hlediska uspořádání, volných kapacit či např. nadměrného zatížení a určit, zda stavba tuto strukturu dotváří či nikoliv; k tomu zde však nedošlo.

Řádně ministerstvo pro místní rozvoj podle žalobců neposoudilo ani rozsah stavební činnosti, když do něj nezahrnulo podzemní podlaží. Nesouhlasili konkrétně s tím, že podzemní podlaží nebyla ministerstvem zahrnuta do rozsahu stavebních činností u stabilizovaných území, když takový postup ministerstvo posoudilo jako možný na základě analogie k rozvojovým územím podle územního plánu. Žalobci odkázali na přílohu A Metodického pokynu 2019 k Územnímu plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, schváleného usnesením Rady hl. m. Prahy č. 721 ze dne 23. 4. 2019 (dále jen „metodický pokyn“), která stanovuje rozsah zahrnutí podzemních podlaží pro účely výpočtu míry využití území, koeficientu podlažních ploch a zeleně, nikoliv pro využití stabilizovaného území; zde míra využití území stanovena není. Mezi regulativy proto nelze nic analogicky dovozovat. Zanedbalo-li tudíž ministerstvo podzemní podlaží stavebního záměru, jeho závěr o přípustnosti umístění stavby nemůže obstát.

K závaznému stanovisku ministerstva žalobci dále zopakovali své argumenty, že pro posouzení souladu stavby s regulativy stabilizovaného území nepostačí izolované porovnání zastavěnosti ploch a parametrů staveb, a že nejde o zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury. Podstatou nesouladu stavebního záměru s regulativy územního plánu na využití stabilizovaného území se tedy ani ministerstvo nezabývalo. Podle žalobců ministerstvo s ohledem na výše uvedené posoudilo nesprávně, v nesouladu s požadavky územního plánu, neboť jen mechanicky porovnalo parametry stavby se stávající zástavbou, aniž by zohlednilo místo a kontext urbanistické struktury.

Ministerstvo ve svém závazném stanovisku citovalo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022 – 62. Žalobci k němu uvedli, že z něj nevyplývá, že by se měla urbanistická struktura širšího okolí hodnotit výběrem několika staveb s tím, že charakteristická struktura bližšího i širšího okolí bude při posouzení pominuta. Citovali k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 282/2022 – 174, podle kterého je přípustnost umístění záměru nutné zkoumat vzhledem k bezprostřednímu i navazujícímu okolí s tím, že záměr by měl zapadat do urbanistické struktury bezprostředního okolí. Nepostačuje, konvenuje-li stavební záměr jen stavbám značně vzdáleným. Stavební záměr je tedy nezbytné posoudit komplexně z hlediska bezprostředního i širšího okolí.

Připomněli také argument, že není rozhodné, zda jde o urbanisticky a architektonicky výjimečné území, neboť to nemá dopad na platnost regulativů územního plánu. Územní plán hovoří o zachování či dotvoření stávající struktury, nikoliv typu struktury zástavby. Zopakovali, že stavební záměr se nachází v ploše SV spolu se sousedním průmyslovým areálem, jehož strukturu nedotváří, naopak ji narušuje. I proto je podle žalobců vztahování přípustnosti umístění dané stavby jen k parametrům sídlištní zástavby vadné. Žalobci dále zopakovali, že vymezením území se zvýšenou ochranou zeleně společně s vymezením území jako stabilizovaného územní plán signalizuje, že by území nemělo být dále intenzivně zastavováno a urbanizováno – přesto ministerstvo umístění stavby odsouhlasilo.

K tvrzení ministerstva pro místní rozvoj o absurdnosti závaznosti dřívějších rozhodnutí stavebního úřadu z jiných řízení žalobci oponovali, že taková závaznost není absurdní, naopak logická, a že ministerstvo ignorovalo § 73 odst. 2 správního řádu. Zopakovali argument, že nedoznal-li stavební záměr oproti záměrům dříve posuzovaným stavebním úřadem změn z hlediska kritérií, které vedly k zamítnutí původních žádostí, bylo také ministerstvo povinno postupovat nerozdílně a umístění stavby v tomto případě také neodsouhlasit.

Společně s vymezením daného území jako stabilizovaného signalizuje územní plán požadavkem na zvýšenou ochranu zeleně v daném místě to, že by území nemělo být dále intenzivně zastavováno; umístění stavby je v přímém protikladu k tomuto záměru. Stavební úřad, žalovaný ani orgány územního plánování se touto skutečností nezabývali. Pouze zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně konstatovali, že se jedná o území se zvýšenou ochranou zeleně a že to je informativní prvek. Nijak se tedy nezabývali zohledněním tohoto prvku územního plánu a není zřejmé, jakým způsobem se s ním při posuzování stavebního záměru vypořádali. Stavební úřad i žalovaný k této námitce odkázali na (již výše specifikovaná) závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81. Pro nesoulad stavebního záměru s územním plánem měla podle žalobců tato závazná stanoviska vyslovit nesouhlas – není v nich uvedeno nic, co by vyvracelo důvodnost námitky nerespektování ochrany území se zvýšenou ochranou zeleně. Žalobci proto (opět) soud požádali o jejich přezkum. V podrobnostech k nezákonnosti těchto stanovisek odkázali žalobci na předchozí žalobní bod.

Ministerstvo pro místní rozvoj zcela mimoběžně a nejasně uvedlo, že v daném území jsou plochy zeleně převážně ve vlastnictví hl. m. Prahy a slouží jako veřejná zeleň, přičemž na vlastních pozemcích bytových domů nemají plochy zeleně nijak dominantní podíl; proto se stavební záměr nevymyká urbanistické struktuře či charakteru daného území. Žalobci argumentovali, že územní plán nerozeznává vlastnictví, zastavěná plocha logicky nemůže mít podíl zeleně. Závěr o souladu záměru s urbanistickou strukturou a charakterem území s tím, že po stavebníkovi nelze požadovat, aby na pozemku v jeho vlastnictví měla zeleň dominantní podíl, žalobci označili za zcela mylné: nejde totiž o podíl zeleně s ohledem na vlastnictví pozemků, ale o podíl zeleně s ohledem na urbanistickou strukturu a stávající zastavěnost urbanistického celku. Připustili, že zařazení území jako území se zvýšenou ochranou zeleně samo sobě neznamená nezastavitelnost daného plochy či „stavební uzávěru“, taková klasifikace však nemůže být zcela ignorována – k tomu zde však došlo. S odkazem na citované body 70 a 71 rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 A 31/2022 – 145 žalobci dovodili, že výše specifikovaná vada spočívající v nedostatečně odůvodněném odklonu od požadavků územního plánu na území se zvýšenou ochranou zeleně způsobuje nezákonnost uvedených závazných stanovisek orgánů územního plánování i rozhodnutí, která se o tato závazná stanoviska opírají.

Žalobci namítali, že nebyly splněny podmínky pro umístění stavby jako podmíněně přípustné, neboť se nejedná o odůvodněný případ nezbytnosti umístění této stavby; podle žalobců není pro umístění této stavby nenaplňující územním plánem požadovanou polyfunkčnost důvod, naopak podle nich znemožňuje využití této plochy jako polyfunkční. V dané ploše není žádná občanská vybavenost, která by vyvažovala její deficit v ploše sídliště či v ploše SV.

Odkaz žalovaného na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 75/2022 – 351 žalobci považovali za mimoběžný, protože jde o reakci soudu na námitku nedostatečné kapacity jeslí, školek a škol; zde jde však o námitku rozporu stavebního záměru a regulace využití dané plochy územním plánem, nikoliv kapacita školských či jiných zařízení. Mimoběžný je podle žalobců také odkaz na zákon č. 131/2000 Sb., protože předmětem námitky není nesoulad stavebního záměru s tímto zákonem, nýbrž jeho nesoulad s regulativy územního plánu. Namísto postupu v souladu s územním plánem žalovaný a orgány územního plánování odsouhlasili stavbu, která funkce předepsané územním plánem nenaplňuje.

Stavební úřad se výše uvedenou námitkou nezabýval, žalovaný pouze (vyjma argumentů uvedených v odstavci výše) citoval stanoviska orgánů územního plánování. Žalobci proto požadovali, aby soud jako podklad napadeného rozhodnutí přezkoumal také závazná stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor územního rozvoje, ze dne ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, a závazné stanovisko ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81. Tato stanoviska měla být pro nesoulad stavebního záměru s územním plánem nesouhlasná, přesto však se stavebním záměrem vyslovila souhlas. Podle žalobců jsou proto nezákonná, neobsahují nic, co by vyvracelo důvodnost této námitky. Byla tedy vydána v rozporu s § 43 odst. 5 stavebního zákona, § 2 odst. 1 a 4 a § 3 správního řádu, přičemž důvody nezákonnosti zatěžují i prvostupňové a napadené rozhodnutí, která z těchto závazných stanovisek vycházejí.

Za nepravdivé žalobci označili tvrzení z výše uvedeného závazného stanoviska ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, podle kterého polyfunkčnost území zůstane zachována, když se v dochozí vzdálenosti nachází veškerá občanská vybavenost. Jedná se totiž o sídliště, které trpí deficity občanské vybavenosti. Polyfunkčnost musí být zajištěna v ploše SV v rámci sídliště, nikoliv v dochozí vzdálenosti – proto na ploše SV nelze umístit monofunkční stavbu, která jen prohlubuje monofunkční využití daného území. Magistrát zcela pomíjí nesplnění podmínek pro umístění této v zásadě monofunkční stavby do dané plochy, přičemž nejde o odůvodněný případ nezbytnosti umístění této stavby. Ani Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém závazném stanovisku neuvedlo nic, co by důvodnost námitky nemožnosti umístění této v zásadě monofunkční stavby do plochy SV určené pro umístění polyfunkčních staveb vyvrátilo.

Argumentace ministerstva pro místní rozvoj, že stavební záměr se nevymyká charakteru bytových domů v okolí, je podle žalobců argumentem proti umístění stavby – v situaci, kdy je v území již mnoho monofunkčních staveb pro bydlení, je nežádoucí tuto monofunkčnost dále prohlubovat dalším takovým domem. Deficit občanské vybavenosti a dalších funkcí na sídlištích je přitom obecně známý deficit, proto územní plán požaduje polyfunkční využití území – to však stavební záměr porušuje. Žalobci nesouhlasili ani s argumentací ministerstva pro místní rozvoj, že ulice P. není významným uličním prostranstvím; podle žalobců regulativy územního plánu platí na celé ploše SV bez ohledu na konkrétní lokalitu, tj. nejen na významných uličních prostranstvích. Ministerstvo nadto není oprávněno posuzovat důvodnost umístění stavby s rozsáhlým komerčním parterem na daném místě; jeho úkolem je posoudit, zda stavba splňuje požadavky územního plánu stran využití daného území.

Argumentaci ministerstva stran dalších bytových domů na ploše SV, které obchodní parter nemají, žalobci odmítli s tím, že předmětem posuzování tohoto řízení nejsou tyto jiné stavby – to, že tyto stavby požadavky územního plánu nesplňují, není důvodem pro rezignaci na tyto požadavky v případě zde posuzovaného stavebního záměru. Navíc jde o další důvod pro to, aby stavba nebyla umístěna: pokud je v území již množství monofunkčních staveb, není žádoucí tuto monofunkčnost ještě prohlubovat. To, že v docházkové či dojezdové vzdálenosti od stavebního záměru jsou kapacitní stavby občanské vybavenosti, podle žalobců také nevyvrací důvodnost této námitky. Předmětem posuzování není využití jiných funkčních ploch, než té, do které je stavba umisťována. Na splnění požadavků územního plánu nelze rezignovat odkazem na naplnění tohoto využití v jiných plochách. Pokud by totiž postačilo, že požadavek polyfunkčnosti je naplněn v jiných plochách, územní plán by v posuzované ploše stanovil jiné, např. čistě obytné, využití. Tak tomu ale není.

Obstát nemůže ani odkaz ministerstva na plochy VV, neboť ministerstvo zaměňuje občanskou vybavenost (např. obchody a služby) s vybaveností veřejnou (např. školy a sportoviště). Není tedy důvod, aby plocha byla vymezena pro VV či aby se na ní nacházela veřejně prospěšná stavba občanské vybavenosti: vybavenost plochy zajišťuje její označení jako SV, ploch VV je v okolí vymezen dostatek. K závěru ministerstva, že umístěním stavebního záměru by mohlo dojít ke znehodnocení nebo ohrožení využitelnosti dotčených pozemků z hlediska funkcí vymezených v územním plánu žalobci uvedli, že takové využití bude stavbou nového bytového domu znemožněno – stavební záměr totiž, v rozporu s územním plánem – není polyfunkční.

Podle § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona je stavební úřad ve společném řízení povinen přezkoumat soulad stavby s právními předpisy provádějícími stavební zákon a požadavky na veřejnou infrastrukturu, tedy i možnost a způsob napojení stavby; to ale stavební úřad neprovedl, uvedenou námitkou se nezabýval a v zásadě jen převzal vyjádření stavebníka. Žalovaný poté k námitce uvedl jen zcela obecná a nejasná tvrzení. Odkázal sice také na vyjádření dotčených orgánů, to však na povinnosti správních orgánů nic nemění, neboť je povinností stavebního úřadu, resp. žalovaného, ověřit soulad stavby s požadavky právních předpisů. Jelikož ani žalovaný nevyvrátil důvodnost námitek, došlo podle žalobce absencí řádného odůvodnění a nepřezkoumání prvostupňového rozhodnutí v zákonem stanoveném rozsahu zároveň k porušení § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu.

Jelikož žalovaný k této námitce odkazoval na závazná stanoviska, vyzvali žalobci soud, aby jako podklad napadeného rozhodnutí přezkoumal také závazná stanoviska Úřadu městské části Praha 15, Odbor dopravy, ze dne 6. 5. 2019, č. j. 19168/2019/OD/KHr, ze dne 14. 4. 2020, č. j. 12806/2020/OD/JHr, a č. j. ÚMČ P15 54067/2019/OST/DSk a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor pozemních komunikací a drah, ze dne 30. 10. 2024, č. j. MHMP 1891106/2024, spis. zn. S-MHMP 845258/2024. Ačkoliv v řízení nebyl prokázán soulad o vyhovění stavebního záměru s požadavky na řešení dopravy a z výše uvedených důvodů neměla se stavebním záměrem vyslovit souhlas, byla tato závazná stanoviska souhlasná – podle žalobců tedy byla vydána nezákonně. Žalobci uvedli, že tato závazná stanoviska jsou nepřezkoumatelná a vydaná v rozporu s předpisy na zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a s § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 149 odst. 2 správního řádu, neboť se nezabývají výše uvedenými námitkami. Nemohou proto být podkladem pro rozhodnutí. Jelikož se o tato závazná stanoviska opírají prvostupňové i napadené rozhodnutí, jsou těmito vadami zatížena i tato rozhodnutí.

Žalobci dále namítali, že nebyla zajištěna veřejná přístupnost návštěvnických stání pro účel komerce, která jsou přístupná jen přes sousední oplocený areál – tím došlo nad rámec výše uvedeného k porušení § 33 odst. 7 PSP. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k této námitce argumentoval možností stanovit režim užívání, tedy zpřístupnění návštěvnických stání zákazníkům v otevírací době s tím, že tato stání jsou přístupná z vedlejšího areálu. Žalobci připustili, že podle tohoto ustanovení lze sice stanovit omezení užívání stání, nelze však omezovat jejich veřejnou přístupnost. K argumentaci provozními opatřeními uvedli, že bez prokázání toho, o jaká opatření se bude jednat a zda naplní požadavek § 33 odst. 7 PSP, nelze mít požadavek tohoto ustanovení za splněný – stavbu tedy také proto nebylo podle žalobců možné schválit. K argumentaci žalovaného, že veřejnou přístupnost stání zajišťuje podmínka č. 15 prvostupňového rozhodnutí, žalobci kontrovali argumentem, že v napadeném rozhodnutí byla zrovna tato podmínka změněna a trvalou veřejnou přístupnost stání již neobsahuje – žalovaný tedy argumentoval již neexistující podmínkou.

Podle § 8 odst. 1 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění do 28. 2. 2025 (dále jen „ZOPK“), lze kácení dřevin povolit jen ze závažných důvodů, které musí být žadatelem prokázány a musí existovat v době vydání rozhodnutí o povolení kácení. Povolení kácení dřevin musí předcházet jejich vyhodnocení z hlediska funkčního a estetického významu. Správní orgán musí vyhodnotit, zda jsou dřeviny v daném místě významné; jejich kácení může povolit jen bude-li prokázáno, že důvody pro kácení převyšují nad veřejným zájmem na zachováním funkčního a estetického významu dřevin; k tomu žalobci citovali rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č. j. 4 As 20/2008 – 84.

Žalobci namítali, že k rozhodnutí o odstranění dřevin došlo, aniž by v řízení byly dány a prokázány důvody pro kácení dřevin; podle žalobců tímto postupem došlo k porušení § 8 odst. 1 ZOPK. Stavební úřad jen odkázal na dendrologický posudek, ten však neprokazuje závažný důvod pro kácení dřevin. Jeho tvrzení, že kácení dřevin je nevyhnutelné, žalobci označili za nesprávné, neboť otázka kácení musí být předmětem posouzení orgánu ochrany přírody, nikoliv nevyhnutelný a automatický důsledek stavby.

Žalovaný poté v napadeném rozhodnutí závažný důvod nesprávně shledal jen v tom, že na místě má být umístěn bytový dům. To je však podle žalobců nesprávný závěr vedoucí k absurdnímu závěru, že stavba bytových domů je automatickým důvodem pro kácení dřevin. Závažným důvodem pro kácení dřevin přitom nemůže být automaticky stavební činnost, neboť by rozhodování o povolení kácení pozbylo smyslu. Posuzovaná stavba nadto s ohledem na požadavky právních předpisů a územního plánu neměla být na daném místě vůbec realizována. S odkazem na odbornou literaturu žalobci uvedli, že na stavbě navržené v rozporu s právními předpisy nemůže být dán veřejný zájem na její realizaci.

Žalovaný odkázal na závazná stanoviska dotčených orgánů. Žalobci proto požadovali, aby jako podklad napadeného rozhodnutí soud přezkoumal také závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 15, Odbor životního prostředí, ze dne 4. 12. 2019, č. j. ÚMČ P15 42553/2019/OŽP/APř, a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor ochrany prostředí, ze dne 18. 6. 2024, č. j. MHMP 1096193/2024, sp. zn. S-MHMP 845198/2024. Tato závazná stanoviska i přes nesplnění zákonných podmínek vyslovila s kácením dřevin souhlas. Ani z jednoho z nich však nevyplývá, že by snad existovaly závažné důvody pro kácení ve smyslu § 8 odst. 1 ZOPK a stejně tak nedokládají, že by zákonné podmínky pro kácení byly splněny, a tedy že kácení dřevin bylo povoleno v souladu se zákonem. Správní orgány tedy neposoudily, zda zájem na kácení dřevin převáží nad veřejným zájmem na zachování jejich funkčního a estetického významu. Tyto podklady správních rozhodnutí tedy byly vydány v rozporu se zákonem, pro absenci porovnání estetického a funkčního významu dřevin a důvodů kácení jsou navíc nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

Podle žalobců neobstojí argumentace, že jde o dřeviny z ochranářského hlediska nevýznamné – tím žalovaný zcela rezignoval na ochranu této složky životního prostředí a takové tvrzení by vedlo k závěru, že v ochranářsky méně významných biotopech je možné akceptovat další odstraňování zeleně. Právě ve městech je však podle žalobců význam dřevin zásadní. Oponovali také tvrzení o nahraditelnosti dřevin, neboť všechny dřeviny jsou v zásadě nahraditelné. Kácení dřevin nemůže odůvodnit náhradní výsadba, protože ta je až důsledkem kácení dřevin.

Využití stavebního záměru k improvizovanému ukrytí obyvatelstva bylo považováno za nereálné. V odvolání proto odvolatelé žádali, aby bylo podle § 149 odst. 7 správního řádu přezkoumáno také závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor bezpečnosti, ze dne 18. 2. 2019, č. j. MHMP 324558/2019. K přezkumu tohoto závazného stanoviska však nedošlo, neboť žalovaný si od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska potvrzení či změnu závazného stanoviska nevyžádal. Žalovaný tím porušil § 149 odst. 7 správního řádu.

V posuzovaném stavebním záměru stále přetrvávaly vady, které původnímu stavebnímu záměru stavební úřad ve svém (výše již specifikovaném) rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 vytýkal; šlo například o zelený pás podél parkovacích stání v ulici P., který brání přístupu z parkovacích stání na chodník, chybějící výkresy opěrných zdí u vjezdových ramp, u kterých není doložen jejich soulad s požadavky norem, a absence zajištění veřejného přístupu k návštěvnickým stáním pro účel komerce. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí z roku 2018 se zde posuzované žádosti o umístění stavby netýká – žalovaný tak námitky nevypořádal, byť tyto vady byly přítomny i v žádosti posuzované v tomto správním řízení. Žalovaný se k těmto vadám nijak věcně nevyjádřil, jednat tak v rozporu s § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu.

V podmínce č. 15 prvostupňového rozhodnutí bylo Společnosti POLLUX TRADING, a.s. (dále jen „Pollux Trading“) uloženo, aby zažádala o změnu PD akce (přemístit čekací místa – parkovací stání) z důvodu kolize se stavebním záměrem. K tomu bylo namítáno, že stavební úřad nesmí povinnosti ukládat jiným osobám, než stavebníkovi, a také jiným stavebníkům ukládat, aby podal žádost o změnu svého záměru. Namítáno bylo také, že je-li provedení stavebního záměru vázáno na změnu jiného záměru, avšak tato změna nebude provedena (respektive nebylo stanoveno kdy bude provedena), nelze stavební záměr realizovat. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výše uvedenou podmínku zrušil s tím, že silniční správní úřad nemá kompetenci ukládat podmínku spočívající ve změně projektové dokumentace jiné stavby. Tím však žalovaný nevyřešil námitku, že pokud je provedení stavebního záměru vázáno na změnu jiného záměru, nelze stavební záměr realizovat, tj. jej umístit a povolit. Napadené rozhodnutí je tedy nevykonatelné také z důvodu nedoložení změny jiného záměru (samoobslužných mycích boxů v areálu společnosti Pollux Trading), se kterým je však stavební záměr v kolizi. Vypuštěním podmínky totiž tato kolize nebyla vyřešena, žalovaný se kolizí nezabýval. Tím tedy také porušil § 68 odst. 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 89 odst. 2 správního řádu.

Žalobci konečně namítali, že na straně 30 prvostupňového rozhodnutí stavební úřad uvedl, že na pozemku stavby stojí samostatně stojící stavby pro reklamu a reklamní a informační zařízení, dočasné informační tabule. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí však není žádná stavba pro reklamu umístěna a není zřejmé o jaký reklamní pylon se jedná. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že dočasné informační tabule použité při výstavbě v dokumentaci popsány nejsou, ale může se jednat o cedule zařízení staveniště, co nepodléhají umístění. Toto tvrzení ale podle žalobců neodpovídá prvostupňovému rozhodnutí, které pojednává o konstrukci reklamního pylonu, nikoliv o dočasných informačních tabulích. Žalovaný se tedy ke zmatečnosti prvostupňového rozhodnutí spočívajícího v řešení reklamního pylonu jen v odůvodnění, nikoliv však výroku, nijak nevyjádřil; tím tedy opět porušil § 68 odst. 3, § 50 odst. 3 a 4 a § 89 odst. 2 správního řádu.

Stavebník se z pozice osoby zúčastněné na řízení k věci vyjádřil s tím, že žaloba by měla být soudem zamítnuta. Předně představil dimenze a umístění stavebního záměru. Konstatoval, že z odůvodnění prvostupňového a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stavební záměr je v souladu s urbanistickým charakterem území a respektuje stávající zástavbu. Žalobci argumentovali, že druhá strana ulice P. není určena k intenzivní zástavbě – stavebník však s odkazem na ortofotomapu argumentoval existencí bytového domu na adrese V. č. p. XA, který přes ulici sousedí s ještě větším domem, než je stavební záměr. Ač žalobci argumentují, že se k těmto poměrům ostatních staveb nemá přihlížet, jsou důkazem toho, že stavební záměr přes ulici od dosavadních staveb není excesem. Budovy jsou v lokalitě uspořádány podle sítě ulic místního významu a podle komunikace H. – stavební záměr tedy nijak nevybočuje z charakteru území, naopak jej urbanisticky dotváří – zelené plochy a služby umístěné v komerčních prostorech stavby mohou sloužit i obyvatelům domu žalobců a širokému okolí.

Stran situace v roce 2018 oponoval tvrzení žalobců, že stavební úřad a žalovaný měli postupovat podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa (kde v pozici stavebníka vystupovala odlišná osoba). Stavebník zrekapituloval, že 29. 11. 2019 zahájil řízení ohledně stavebního záměru – jeho žádost ale byla dne 2. 8. 2022 stavebním úřadem zamítnuta. Na rozdíl od původního stavebníka v porovnávaném řízení se stavebník v tomto řízení odvolal, přičemž žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu svým rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stavební úřad poté vydal prvostupňové rozhodnutí, kterým žádosti stavebníka vyhověl (prvostupňové rozhodnutí bylo následně zčásti změněno a ve zbytku potvrzeno žalovaným v napadeném rozhodnutí). Není tak pravdou, že by došlo k porušení legitimního očekávání – stavební úřad totiž v rozhodnutí ze dne 2. 8. 2022 postupoval obdobně, jako ve srovnávaném řízení. Teprve v reakci na rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023 rozhodnul jinak. Podle stavebníka pak není pravdou ani tvrzení, že došlo k porušení § 73 odst. 2 správního řádu. Toto ustanovení se totiž vztahuje ke konkrétnímu správnímu řízení, nezakládá závaznost pro řízení odlišná – nadřízenému správnímu orgánu nelze podsouvat, jak má o věci rozhodnout dříve, než o věci rozhodne.

K souladu stavebního záměru s územně plánovací dokumentací konstatoval, že záměr je přípustný splněním stanovených podmínek a prokázáním účelnosti navrhovaného využití. Uvedl, že stavební záměr je polyfunkčním domem s bytovými jednotkami a komerčním prostorem, je proto hodnocen jako podmíněně přípustný. Stavební záměr je navržen s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a v souladu s územně plánovací dokumentací.

Ohledně ochrany zeleně a kácení dřevin argumentoval, že pozemek je určen k zastavění; nejde o nezastavitelnou plochu. Stavební záměr územní plán respektuje, zvýšenou ochranu zeleně nijak nenarušuje. Je navrhován na ploše, která je v současnosti uzamčenou plochou bez přístupu veřejnosti, není součástí veřejně přístupného obytného bloku či městského parteru. Stavební záměr koncepci se zvýšenou ochranou zeleně nenarušuje, naopak svým podílem zeleně vhodně navazuje na urbanistickou strukturu a zastavěnost navazuje a zelené plochy veřejnosti zpřístupní. Podkladem kladného závazného stanoviska Úřad Městské části Praha 15 ke kácení dřevin byl dendrologický posudek zpracovaný oprávněnou osobou. Závazné stanovisko obsahuje konstatování o splnění zákonných požadavků pro kácení a vyslovuje s ním souhlas s tím, že zároveň stanovil náhradní výsadbu, určil stromy k přesazení a stanovil podmínky povýsadbové péče. Namísto dosavadní zeleně tak bude vysazena zeleň nová. Ke dni učinění tohoto vyjádření již byla vzrostlá zeleň pokácena na základě pravomocného rozhodnutí č. j. ÚMČ P15 45565/2023/OST/JSo. Námitky ke kácení dřeva jsou tak překonány, neboť vzrostlá zeleň se na pozemcích již nenachází.

Ohledně parkovacích stání a dopravního řešení namítal, že stavební záměr obsahuje 180 parkovacích stání v garážovém prostoru a dalších 12 parkovacích stání na povrchu. Stávající komunikace má šířku 3,8 – 4 m, v rámci výstavby stavebního záměru dojde ke změně parkovacích stání ze šikmých na kolmá – tím dojde k rozšíření komunikace až na 6 m. Ulice zůstane jednosměrná, doplněna bude vjezdem do garáží. Po dokončení stavebního záměru tedy vznikne 78 parkovacích stání, včetně 2 stání pro osoby těžce pohybově postižené.

Ke kontejnerovým stáním stavebník konstatoval, že je ve vlastnictví hlavního města Prahy, které jej udržuje prostřednictvím správce (vlastnictví jednoznačně dokládá zápis v katastru nemovitostí a reálným výkonem vlastnických práv). Souhlas vlastníka pozemku včetně stavby na něm s přemístěním kontejnerového stání stavebník v rámci správního řízení předložil, odsouhlasil jej i správce. Argument žalobců o odlišnosti vlastnictví kontejnerového stání a pozemku, na němž je umístěno, působí až absurdně; žalobci nedokládají ani netvrdí, kdo je podle nich vlastníkem. Kontejnerová stání se navíc zcela neruší, pouze přesouvá na opačnou stranu ulice, žalobci jej budou moci dále využívat. Ohledně podmínky spočívající v povinnosti stavebníka koordinovat stavbu s vlastníkem sousedního pozemku stavebník argumentoval, že se společností Pollux Trading se dohodnul a tato podmínka bude naplněna. Tato žalobní námitka přitom žalobcům nepřísluší, neboť se nedotýká jejich veřejných subjektivních práv.

Závěrem stavebník připomněl, že stran přezkumu závazných stanovisek je povinností soudu přezkoumat jejich zákonnost, nikoliv věcnost, a že některé žalobní námitky (k projektové dokumentaci, vnitřnímu uspořádání stavebního záměru, práv vlastníků sousedních pozemků) nespadají mezi veřejná subjektivní práva žalobců, soud by k nim proto neměl přihlížet. Žalobu vnímal jako obstrukci pravomocně povolené stavby.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě s žalobou nesouhlasil a soudu navrhoval, aby ji zamítnul.

K námitce rozporu stavby s urbanistickým charakterem území a nerespektování struktury zástavby žalovaný odkázal na strany 19 až 33 napadeného rozhodnutí, kde zhodnotil všechny aspekty stavby ve vztahu k charakteru území a struktuře zástavby. Lokalita nemá pevně stanovenou koncepci zástavby na okraji lokality, modeluje uliční prostranství, čímž urbanismus lokality dotváří a uzavírá vzhledem k okolí. Odstupy jsou v souladu s § 28 PSP. Pro území je specifická volná struktura komunikační sítě, která se stavebním záměrem nemění. Záměr je v souladu s § 20 PSP, bylo přihlédnuto k okolním stavbám, výšce a vztahu k veřejným prostranstvím.

K namítanému porušení legitimního očekávání a předvídatelnosti postupu správních orgánů žalovaný odkázal na stranu 47 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že je mu známo vydání rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, kterým byl zamítnut záměr stavebníka Pollux Trading. Ten však své odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu vzal zpět, žalovaný jej tak nemohl přezkoumat. Rozhodnutí stavebního úřadu z 4. 4. 2018 se však týkalo jiné dokumentace než té v současnosti projednávané. Ve zde posuzované věci však bylo podáno odvolání, které žalovaný přezkoumal a rozhodnutím ze dne 20. 1. 2023 mu vyhověl a věc stavebnímu úřadu vrátil k novému projednání s tím, že záměr je v souladu s charakterem stávajícího stabilizovaného území. Zamítnutí žádosti tak nenabylo právní moci a stavební úřad, vázán právním názorem odvolacího správního orgánu, o žádosti znovu rozhodoval.

Stran nesouladu stavebního závěru s územně plánovací dokumentací s ohledem na ochranu zeleně žalovaný odkázal na strany 27, 28, 39, 40, 59, 60, 61, 62 a 63 napadeného rozhodnutí, kdy námitku neshledal důvodnou. Povolení ke kácení dřevin bylo vydáno na základě závazného stanoviska odboru životního prostředí Úřadu Městské části Praha 15, které bylo změněno závazným stanoviskem Magistrátu hl. m. Prahy, odboru životního prostředí. Nadřízený orgán posoudil splnění požadavků ZOPK a své závěry odůvodnil. Reagoval také na námitky žalobců. Žalovaný argumentaci nadřízeného dotčeného orgánu převzal. K námitce dále připomněl, vzdálenosti nemovitosti žalobců a pozemku stavebního záměru s tím, že podle žalovaného se žalobci pasují do pozice ochránců veřejného zájmu na ochranu dřevin, což jim ale v řízení nepřísluší. Obecně také odkázal na řízení o povolení kácení dřevin podle ZOPK s tím, že vlastníci sousedních pozemků (až na výjimky) nejsou účastníci těchto řízení. Ohledně souladu s územním plánem konstatoval, že tento soulad posuzuje dotčený orgán, jehož závazné stanovisko bylo v části změněno a ve zbytku potvrzeno, odkázal na strany 31 až 34 napadeného rozhodnutí.

Ohledně dopravního řešení poté žalovaný uvedl, že záměr byl posouzen dotčeným orgánem v závazném stanovisku. To žádné podmínky k této problematice nestanovilo, nadřízený správní orgán při přezkoumání toto stanovisko nezpochybnil. Stanovisko odboru dopravy obsahovalo všechny náležitosti požadované správním řádem, některé podmínky však nebyly v jeho kompetenci; proto nadřízený správní orgán toto stanovisko v části změnil a ve zbytku potvrdil. Návrh komunikace a chodníku je podle žalovaného vyhovující. Závazné stanovisko k připojení stavebního záměru k pozemní komunikaci bylo nadřízeným správním orgánem potvrzeno.

Na výše uvedená vyjádření reagovali žalobci replikou. Ani vyjádření žalovaného, ani vyjádření stavebníka podle jejich názoru nevyvrací důvodnost žaloby.

Předně reagovali na vyjádření žalovaného. K námitce rozporu stavby s urbanistickým charakterem území a nerespektování struktury stávající zástavby odkázali na žalobu a zopakovali argumenty, že lokalita má jasnou koncepci volných prostor mezi bytovými domy, které nejsou umisťovány proti sobě. Není důvod modelovat ulici P., neboť ta je již modelována stávajícím bytovým domem. Stavební záměr podle nich narušuje koncept sídliště, vymyká se ucelené a dokončené urbanistické struktuře. Předmětem námitky přitom nebyla komunikační síť či její změna ani odstupy podle § 28 PSP, ale rozpor stavebního záměru s § 20 odst. 1 těchto předpisů.

K porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti postupů správních orgánů žalobci uvedli, že žalovaný ve svém vyjádření potvrdil existenci zamítavého pravomocného rozhodnutí o umístění v zásadě stejné stavby. Žalovaný však toto rozhodnutí nerespektoval, obě výše uvedené zásady tak porušil. K námitce, že rozhodnutí ze dne 4. 4. 2018 se týkalo jiné dokumentace zopakovali, že předmětem předchozího rozhodnutí byla v zásadě stejná stavba, která se od stavebního záměru nelišila ve vztahu k důvodům, pro které byla žádost o její umístění zamítnuta. K odkazu na rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2023 uvedli, že soud žádají o to, aby přezkoumal zákonnost také tohoto rozhodnutí žalovaného z důvodů uvedených v žalobě. K argumentaci, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti nikdy nenabylo právní moci kontrovali námitkou, že právní moci nabyly dvě předtím vydaná rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017 a 4. 4. 2018, které byly zamítavé. Důvody pro zamítnutí žádosti jsou zcela platné i ve zde posuzovaném řízení, přičemž stavební záměr nedoznal změn z hlediska důvodů pro vydání původních zamítavých rozhodnutí.

K nesouladu s územním plánem z hlediska možnosti využití stabilizovaného území zopakovali, že stavba byla umístěna v rozporu s požadavky územního plánu na využití stabilizovaného území. K námitce porušení ochrany ploch zeleně žalobci poté žalobci také uvedli, že důvodnost této námitky potvrzuje v žalobě odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 A 31/2022 – 145. Ohledně námitky nesouladu stavebního záměru s funkčním využitím dané plochy zopakovali, že stavba nesplňuje požadavek polyfunkčnosti. V podrobnostech k výše uvedeným námitkám odkázali na žalobu.

K námitce nevyhovění požadavkům na dopravní řešení opět argumentovali, že rozhodnutí a závazná stanoviska jsou zatížena vadou nepřezkoumatelnosti. Stavebním úřadem ani žalovaným nebyla posouzena ani námitka nesouladu stavebního záměru s § 33 odst. 7 PSP – k tomu zopakovali argument, že žalovaný odkazuje na podmínku č. 15, která však byla napadeným rozhodnutím změněna. Ohledně námitky kácení dřevin s odkazem na žalobu zopakovali, nebyly dány a prokázány závažné důvody pro povolení kácení dřevin, které tak bylo povoleno v rozporu s § 8 odst. 1 ZOPK. Ve vztahu k dotčení práv žalobců uvedli, že tato námitka se dotýká vlastnických práv žalobců z důvodu zhoršení životního prostředí odstraněním zeleně také na jejich nemovitostech. Zeleň totiž plní své funkce zejména ve vztahu k místu, kde se nachází. Je tak v zájmu žalobců, aby její odstranění proběhlo pouze zákonem stanoveným způsobem. Nejde tím pádem jen o ochranu veřejného zájmu, ale také ochranu vlastnického práva žalobců.

K námitkám neúplnosti dokumentace pro umístění stavby a námitce zmatečnosti a nevykonatelnosti se žalovaný nevyjádřil; žalobci proto stručně připomněli argumentaci k těmto námitkám obsaženou v žalobě.

Dále se žalobci vyjádřili k argumentaci stavebníka. K námitce rozporu s urbanistickým charakterem území a struktury jeho stávající zástavby zopakovali již uplatněný argument nesouladu stavebního záměru s koncepcí sídliště. Na tom nic nemění odkaz na stavby na V., které byly dostavěny před tím, než byly územním plánem stanoveny regulativy zástavby stabilizovaných území. Vzdálenost hmot staveb na V. je nadto cca 50 m, zde jen cca 30 m. K tvrzení, že nejde o intenzivní zástavbu, připomněli parametry stavebního záměru a uvedli, že stavba urbanisticky nedotváří území, naopak zabírá zelené plochy a nesplňuje požadavky územního plánu na využití stabilizovaného území, území se zvýšenou ochranou zeleně a polyfunkčnost území. Stavba se tedy vymyká ucelené a dokončené urbanistické struktuře, v podrobnostech odkázali na žalobu.

K námitce porušení legitimního očekávání a předvídatelnosti postupů správních orgánů argumentovali, že stavebník nijak nedoložil své tvrzení o nepravdivosti tvrzení žalobců stran nerespektování svých předchozích rozhodnutí stavebním úřadem a žalovaným. Zopakovali, že důvody pro zamítnutí žádosti z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 14. 7. 2017 a 4. 4. 2018 jsou platné i v tomto případě, pro totožnost vad měla být žádost o umístění stavby zamítnuta. Stavebník argumentoval, že stavební úřad rozhodl v prvním stupni obdobně jako ve výše uvedených rozhodnutích stavebního úřadu a názor změnil až poté, co odvolací správní orgán rozhodl, že stavební úřad má rozhodnout jinak; žalobci k tomu uvedli, že tato skutečnost jen dokládá závěr o nezákonnosti rozhodování žalovaného, které nerespektoval dřívější pravomocná rozhodnutí. K argumentaci stavebníka k § 73 odst. 2 správního řádu namítli, že závaznost pravomocného rozhodnutí je dána pro všechny správní orgány, jak výslovně uvádí citované ustanovení, tedy i žalovaného. Prvostupňové i napadené rozhodnutí tak byla vdána v rozporu s předchozími pravomocnými rozhodnutími.

K souladu stavebního záměru s územním plánem stran využití stabilizovaného území, funkčního využití dané plochy, nesouladu stavebního záměru s ochranou ploch zeleně a nesouladu stavebního záměru s dopravním řešením žalobci odkázali na žalobu a zopakovali již uplatněnou argumentaci. Stran námitky nezákonného kácení dřevin upřesnili, že předmětem námitky není otázka zastavitelnosti pozemku, ale to, že kácení dřevin bylo povoleno bez splnění zákonných podmínek. K argumentaci stavebníka připomněli, že jde o pozemek ve stabilizovaném území, kde není přípustná další rozsáhlá stavební činnost, nadto jde o území se zvýšenou ochranou zeleně. Podstatná je estetická a ekologicko-stabilizační funkce zeleně v daném místě ve vztahu k nemovitostem žalobců. Významu zeleně neubírá její nesourodost ani to, že netvoří architektonicko-urbanistický celek. Naopak její nesourodost, pestrost, podporuje plnění jejích funkcí. Ke tvrzení, že dřeviny již byly pokáceny, uvedli, že tato skutečnost nemá vliv na soudní řízení, neboť zákonnost je soudem přezkoumávána ke dni vydání napadeného rozhodnutí.

K námitce neúplnosti dokumentace pro umístění stavby se stavebník nevyjádřil, žalobci proto jen zopakovali podstatu tohoto žalobního bodu. K námitce zmatečnosti a nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí uvedli, že námitka neprokázání vlastnictví kontejnerového stání stavebníkem je nadále důvodná. Tato námitka se týká také vlastnického práva žalobců, neboť kontejnerové stání je stanovištěm nádob na odpad z domu žalobců – jeho neoprávněným odstraněním by žalobci byli omezeni v možnosti nakládat s odpady. Kontejnerové stání není ve vlastnictví hlavního města Prahy, to nebylo doloženo. Stavebník odkazoval na výpis z katastru nemovitostí, ten však doložen nebyl. Hlavní město Praha naopak ve sdělení ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, sp. zn. S-MHMP 2323743/2023, uvedlo, že kontejnerové stání v jeho vlastnictví není. Zopakovali, že není povinností žalobců osobu vlastníka zjišťovat – jde o povinnost stavebníka. Upřesnili, že předmětem této námitky není to, zda je někomu ukládána povinnost, nýbrž to, že provedení stavebního záměru je vázáno na změnu jiného záměru, která však stále nebyla provedena a není jisté, kdy k ní dojde (příslušná podmínka totiž byla vypuštěna). Námitka realizací parkovacích stání se poté dotýká práv žalobců, protože zhoršením situace z hlediska parkovacích míst v místě bude zhoršen již nyní kritický nedostatek parkovacích míst pro domy žalobců.

Na repliku žalobců žalovaný ani stavebník dále nereagoval. Ostatní osoby zúčastněné na řízení se do rozhodnutí soudu o této věci písemně nevyjádřily.

Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobci ani žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřili, souhlas s rozhodnutím bez jednání se tak presumuje. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro dokazování. Žalobci navrhovaný důkazní rozhodnutím Úřadu městské části Praha 15, Odbor stavební, ze dne 14. 7. 2017, č. j. ÚMČ P15 32941/2017/OST/IBa, není třeba provádět pro nadbytečnost. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě obsah ani pravdivost tohoto rozhodnutí nijak nenapadal, obsah tohoto důkazního prostředku je tedy nesporný. Provedení důkazního prostředku v podobě výpisů z katastru nemovitostí pro bytovou jednotku č. X k. ú. X (LV X) k 20. 11. 2023 a k 26. 2. 2025 soud také neprovedl, neboť mezi stranami není sporu ani o tom, že žalobkyně b) byla v rozhodné době vlastníkem bytové jednotky č. 361/4 v bytovém domě žalobců, a že je proto aktivně legitimována k podání žaloby. Součástí správního spisu žalované jsou mimo jiné rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 4. 4. 2018, č. j. ÚMČ P15 13938/2018/OST/IBa, a sdělení hlavního města Prahy ze dne 15. 11. 2023, č. j. MHMP 2331993/2023, sp. zn. S-MHMP 2323743/2023, které žalobci také navrhovali k provedení důkazu. Spisem žalovaného se ale dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117 [č. 2383/2011 Sb. NSS]).

Soud zároveň konstatuje, že všichni tři žalobci jsou k podání žaloby aktivně legitimováni. Žalobci a) a c) jsou vlastníky bytových jednotek v bytovém domě žalobců v sousedství pozemků stavebního záměru. Případnou nezákonnou realizací stavebního záměru naproti přes ulici od bytového domu, ve kterém vlastní bytové jednotky, by přitom nepochybně mohlo dojít k zásahu do právní sféry žalobců ve vztahu k těmto bytovým jednotkám (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS). Oba byli účastníky správního řízení a proti prvostupňovému rozhodnutí (společně s některými dalšími účastníky) podali odvolání. Z žaloby a její přílohy v podobě výpisu z katastru nemovitostí pro bytovou jednotku č. X k. ú. X (LV X) soud zjistil, že žalobkyně b) je právním nástupcem předchozích vlastníků bytové jednotky č. X, paní V. N. a pana J. N., kteří proti prvostupňovému rozhodnutí podali odvolání, a následně své vlastnické právo k výše specifikované bytové jednotce převedli na žalobkyni b); ta se tak srze právní nástupnictví také stala aktivně procesně legitimovanou osobou k podání žaloby.

Nutno však poznamenat, že existence aktivní žalobní legitimace bez dalšího neznamená, že v případě všech žalobci uplatněných námitek muselo dojít k zásahu do jejich veřejných subjektivních práv. Schopnost prokázat zásah do veřejných subjektivních práv totiž není podmínkou řízení, nýbrž otázkou posouzení důvodnosti žaloby (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86, body 38 a 39). Cílem soudního přezkumu správních rozhodnutí je tak především efektivní ochrana konkrétních práv osob a jejím prostřednictvím pak i kontrola zákonnosti těchto rozhodnutí. Odrazem shora uvedeného je ostatně i dikce ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož náleží aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu pouze tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.“ V bodu 34 rozsudku ze dne 22. 1. 2015, č. j. 9 As 67/2014 ‑ 48, Nejvyšší správní soud uvedl, že „žalobní legitimace v řízení o přezkumu správního rozhodnutí podle ustanovení § 65 s. ř. s. se obecně vždy odvíjí od konkrétního poškození subjektivního veřejného práva žalobce. Opačný postup by totiž vedl k tomu, že by každý mohl vystupovat jako univerzální dohlížitel na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů a z titulu tvrzeného poškození veřejného zájmu by tak mohl kdokoliv vyvolat soudní přezkum jakéhokoliv rozhodnutí, aniž by takovým rozhodnutím bylo dotčeno jeho konkrétní veřejné subjektivní právo“.

Nelze přitom opomenout zvláštní úpravu stavebního zákona. Žalobci byli účastníky správního řízení na základě § 94k písm. e) stavebního zákona z pozice osob, jejíž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být společným povolením přímo dotčeno. Podle ustanovení § 94n odst. 3 stavebního zákona „osoba, která je účastníkem řízení podle § 94k písm. c) až e), může uplatňovat námitky proti projednávanému stavebnímu záměru, dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavebního záměru nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud jimi může být přímo dotčeno jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě. Obec uplatňuje ve společném územním a stavebním řízení námitky k ochraně zájmů obce a zájmů občanů obce. Osoba, která je účastníkem řízení podle zvláštního právního předpisu, může v řízení uplatňovat námitky pouze v rozsahu, v jakém je projednávaným stavebním záměrem dotčen veřejný zájem, jehož ochranou se podle zvláštního právního předpisu zabývá. K námitkám, které nesplňují uvedené požadavky, se nepřihlíží. Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti, které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek“. O tom byli žalobci i ostatní odvolatelé opakovaně poučováni v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 27. 7. 2020, č. j. ÚMČ P15 29469/2020/OST/JSo, i následně v rámci výzev k vyjádření.

Soud tedy u jednotlivých námitek vážil, zda jsou spojeny s veřejnými subjektivními právy žalobců.

Před samotným vypořádáním v žalobě uplatněných žalobních bodů soud konstatuje, že správní soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, a ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017 - 38).

Žalobci v rámci své 55stranné žaloby opakovaně připomínali a rekapitulovali již uplatněné námitky napříč žalobou, tj. i u žalobních bodů, které se konkrétních námitek nedotýkaly, aniž by svou argumentaci dále podrobněji relevantně rozvíjeli. Žalobu tím sice na jednu stranu učinili obsáhlejší, na druhou stranu však její obsah tímto rekapitulačním „zaplevelením“ značně znepřehlednili a čtenáři tak ztížili možnost seznámení se s jejím obsahem. Soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenut, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je ovládáno dispoziční zásadou; obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78, [č. 2162/2011 Sb. NSS], bod 32). Námitky jsou projednatelné pouze v té míře obecnosti či konkrétnosti, v jaké jsou formulovány. Obsah a kvalita argumentace proto v zásadě předurčují rozsah přezkumné činnosti a obsah rozsudku, neboť soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za žalobce či stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 7 As 400/2018 – 105, a judikaturu v něm citovanou). Je to tedy především obsah a kvalita argumentace, nikoliv rozsah žaloby, co rozhoduje o důvodnosti námitek a úspěchu žalobců ve věci.

Stran systematiky odůvodnění vypořádání žalobních bodů soud předně uvádí odůvodnění těch žalobních bodů, které shledal důvodnými (tj. žalobní body 3 a 5), následně uvádí ty žalobní body, které podle názoru soudu důvodné nejsou.

Ve vztahu k územnímu plánu žalobci mimo jiné namítali, že stavební záměr nerespektuje požadavek na zvýšenou ochranu ploch zeleně.

Mezi žalobci a správními orgány není sporu o tom, že stavební záměr byl umístěn do území, které je v grafické části územního plánu označen jako plocha se zvýšenou ochranou zeleně. Podle oddílu 3, článku 3c odst. 3 textové části územního plánu platí, že značka „zeleň vyžadující zvláštní ochranu (∙)“ umístěná v zastavitelných plochách upozorňuje na stávající kvalitní vzrostlou a perspektivní zeleň. Zahrnuje dřeviny vysokého funkčního, estetického a kompozičního významu, které je nutné při změnách v území v maximální míře zachovat.“ Názorně pak umístění záměru vyplývá i z Výkresu č. 31 územního plánu – Podrobné členění ploch zeleně.

Účelem zvýšené ochrany zeleně má být tedy upozornění na potřebu zachování kvalitní vzrostlé a perspektivní zeleně v území. Tato značka se umisťuje do zastavitelných ploch, současně znamená, že do úvahy se má vzít při změnách v území, a jde o zájem na zachování dřevin vysokého funkčního, estetického a kompozičního významu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 As 153/2024 – 63, bod 19, k tomu vyložil, že „cílem vymezení území se zvýšenou ochranou zeleně je nejen ochrana hodnotných (kvalitních a perspektivních) dřevin, ale rovněž i ochrana souvislých ploch zeleně. Zabýval-li se tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze otázkou výskytu hodnotných dřevin, dopustil se nedovoleného zúžení předmětu správní úvahy, neboť se měl rovněž zabývat i otázkou ochrany souvislých ploch zeleně“ (podtržení doplněno soudem).

Nejvyšší správní soud se v jiném svém rozsudku ze dne 15. 8. 2017, č. j. 7 As 143/2017 – 75, zabýval mj. posouzením informativního charakteru zanesení území se zvýšenou ochranou zeleně do Výkresu č. 31 územního plánu. Konstatoval, že „[n]elze přijmout, že nezávazný informativní prvek územního plánu není třeba brát vůbec v potaz. Pouhé konstatování, že je území se zvýšenou ochranou zeleně informativním prvkem, přičemž územní plán neposkytuje žádný nástroj pro regulaci v tomto území, nelze přijmout jako přezkoumatelné. Správní orgány v projednávané věci fakticky postupovaly jako by daný regulativ byl pro věc zcela bez významu“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2025, č. j. 7 As 153/2024 – 63, bod 17, podtržení doplněno soudem). V citovaném rozsudku pak Nejvyšší správní soud vyložil, že „umístěním předmětné stavby dochází k markantnímu ubytku zeleně na pozemku umisťované stavby (tehdy 79 m2). Dochází–li k takovému zásahu, je nezbytné řádně odůvodnit odchýlení se od smyslu a účelu obsahu územně plánovací dokumentace.“

V závazných stanoviscích Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 4. 2019, č. j. MHMP 615258/2019, ze dne 13. 4. 2021, č. j. MHMP 453698/2021, a ze dne 20. 4. 2023, č. j. MHMP 722136/2023, posouzení umístění stavebního záměru do plochy se zvýšenou ochranou zeleně zcela absentuje. Ve vyjádření k námitkám Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 4. 2021, č. j. MHMP 515593/2021, je poté dokonce výslovně popřeno, že by tato plocha byla vymezena pro zeleň, přičemž územní plán tuto plochu nijak nechrání.

V prvostupňovém rozhodnutí se k námitce umístění stavebního záměru do plochy se zvýšenou ochranou zeleně stavební úřad vyjádřil v rámci vypořádání námitky č. 3 na str. 48, kde citoval vyjádření k námitkám od Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 8. 4. 2022, č. j. MHMP 519242/2022; v něm je citován názor ministerstva pro místní rozvoj, že podle územního plánu jde o informativní prvek, přičemž územní plán neposkytuje žádný nástroj pro regulaci v těchto územích. Odbor územního rozvoje uvedl, že takové označení území neznamená jeho nezastavitelnost, a že informativní prvek je sám o sobě nezávazný, obsahuje však informaci nezbytnou z pohledu celkové logiky územního plánu. Ve zbytku vypořádání námitky se stavební úřad věnoval otázce kácení dřevin.

Ze závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81, strany 4 a 5, vyplývá, že ministerstvo území se zvýšenou ochranou zeleně považuje za informativní prvek, přičemž územní plán neposkytuje žádný nástroj pro regulaci v těchto územích; neznamená však, že by v dané ploše nebyla umožněna nová výstavba. Cílem této regulace je podle ministerstva pouze to, aby při umisťování stavebních záměrů byla zohledněna „ochrana“ stávající zeleně, zejména kvalitních a perspektivních dřevin. K ochraně zeleně poté odkázalo na závazné stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny. Dodalo, že zeleň na zastavitelných pozemcích má vždy jen doplňkovou funkci, která bude i po realizaci stavebního záměru na jeho pozemcích zachována, proto stavební záměr podle ministerstva neodporuje regulativu v podobě území se zvýšenou ochranou zeleně. K této ochraně se ministerstvo dále vyjádřilo v rámci vypořádání námitek na str. 11 a 12 tohoto závazného stanoviska, kde zopakovalo výše uvedené a dodalo, že požadavek na porovnávání ploch zeleně na pozemcích stavebního záměru a stávajících staveb není v územím plánu obsažen. Z ortofotomapy vyplývá, že plochy zeleně v daném území jsou převážně ve vlastnictví hl. m. Prahy a na pozemcích bytových domů nemají nijak dominantní podíl, pozemek stavebníka se tak nevymyká urbanistické struktuře či charakteru území. Uvedlo, že po stavebníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby plochy zeleně na pozemku v jeho vlastnictví měly dominantní podíl, když tento předpoklad nenaplňuje ani stávající bytová zástavba v dané lokalitě. Tento informativní prvek nemůže mít větší váhu než zahrnutí pozemků do zastavitelné plochy podle závazné regulace územního plánu s tím, že závazná část územního plánu pro toto území regulaci týkající se procentuálního podílu zastavěných ploch a ploch zeleně neobsahuje a tento „nedostatek“ nemůže být saturován nezávazným prvkem území se zvýšenou ochranou zeleně. Ministerstvo k tomu dále uvedlo, že území se zvýšenou ochranou zeleně neznamená stavební uzávěru, přičemž k ochraně ploch zeleně opět uvedlo, že je v kompetenci orgánu ochrany přírody a krajiny.

Žalovaný se k námitce umístění stavebního záměru do plochy se zvýšenou ochranou zeleně v napadeném rozhodnutí vyjádřil v bodech 26 – 30. Předně odkázal na řešení námitky v rámci prvostupňového rozhodnutí a poté citoval z výše uvedeného závazného stanoviska ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. 11. 2024, č. j. MMR-76206/2024-81, se kterým se tak ztotožnil. Žalovaný tak, stručně shrnuto, uvedl, že se jedná o informativní prvek, který není závazný. Pokud by mělo jít o závazný ukazatel, muselo by to být stanoveno v územním plánu. Uvedl, že k problematice ochrany zeleně se vyjadřuje orgán ochrany přírody a krajiny např. v souvislosti s kácením dřevin, náhradní výsadbou nebo vlivu záměru na okolní zeleň. Zeleň má doplňkovou funkci, ta bude zachována i po realizaci, proto záměr neodporuje území se zvýšenou ochranou zeleně. Poukázal rovněž na to, že součástí územního plánu není požadavek na porovnání plochy zeleně na pozemcích záměru a stávajících staveb. Plochy zeleně jsou převážně ve vlastnictví hl. m. Prahy, slouží jako veřejná zeleň. Na pozemcích bytových domů nemá zeleň dominantní podíl, proto se záměr nevymyká urbanistické struktuře či charakteru daného území. Byť je cílem území se zvýšenou ochrannou zeleně ochrana ploch zeleně, nelze to vykládat tak, že by v tomto území byla vyhlášena „stavební uzávěra“ a nemohlo docházet k záboru ploch zeleně.

Orgány územního plánování, stavební úřad a žalovaný tento informativní prvek tedy v potaz vzali a vyložili, že záměr do území se zvýšenou ochranou zeleně lze umístit. Stavební úřad a žalovaný ochranu dřevin v tomto území zajistili povolením ke kácení dřevin za současného uložení náhradní výsadby stromů a několika set kusů křovin, a dále požadavkem na ochranu stávajících dřevin (viz výrok II prvostupňového rozhodnutí ve znění změny provedené žalovaným rozhodnutím a posouzení této námitky níže).

Jak však soud uvedl výše, judikatura správních soudů již vyložila, že žalovaný se měl zabývat nejen ochranou dřevin, ale i otázkou ochrany souvislých ploch zeleně. Soudu z projektové dokumentace vyplynulo, že záměr má půdorysné rozměry 90 x 38,2 m, dle Technické zprávy (B.2 Celkový popis stavby) činí zastavěná plocha 3265 m2. Dle projektové dokumentace – Technická zpráva studie Sadové úpravy a Drobná architektura, činí plocha pro ozelenění 1432 m2 , z přiloženého situačního výkresu poté vyplývá, že kolem bytového domu se zeleň bude nacházet jednak na zatravněné ploše, výsadba stromů, výsadba na konstrukci, předzahrádky na konstrukci. Studie dendrologického průzkumu společnosti GREEN ART s.r.o. pak poskytuje přehled o současném stavu (fotodokumentace str. 8 – 9). Z těchto podkladů názorně při srovnání s uvedenými podklady projektové dokumentace (vizuálně) vyplývá, že na území se nyní nachází přibližně ve stejném poměru parkovací stání (na zastavěné ploše) a plochy zeleně (s dřevinami), přičemž tyto plochy jsou oproti navrhovaném stavu pouze jinak rozmístěné.

Soud poznamenává, že požadavkem územního plánu na „zeleň vyžadující zvláštní ochranu“ je při změnách zástavby v území zachovat zeleň v maximální míře. Žalovaný uvedl, že zeleň ani u stávajících staveb nepředstavuje dominantní podíl, ztotožnil se přitom se stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj, které konstatovalo, že zeleň na zastavitelných pozemcích má vždy jen doplňkovou funkci, která bude i po realizaci stavebního záměru na jeho pozemcích zachována. Tím tedy tyto správní orgány shledaly, že záměr i po realizaci plochu zeleně v místě zachová, nekonstatovaly přitom žádný zásadní úbytek zelené plochy, naopak s odkazem na poměry v území zdůraznily, že není třeba, aby zeleň v místě tvořila dominantní podíl. Implicitně z toho tedy podle názoru soudu vyplývá, že podle správních orgánů je možné stavební záměr možné umístit do lokality se zvýšenou ochranou zachování zeleně, neboť oproti stávajícímu stavu nepřesahuje žádnou zásadní změnu či zásah do ochrany zeleně.

S tím se soud poté může ztotožnit, neboť jak je výše uvedeno, při srovnání projektové dokumentace a fotografií z dendrologického průzkumu nevyplývá, žádná zásadní změna poměru plochy zeleně a zastavěné plochy. Ochranu dřevin poté správní orgány zajistily speciálními výroky prvostupňového i napadeného rozhodnutí.

Soud uzavírá, že tato námitka není důvodná.

Žalobci v souvislosti s tímto žalobním bodem předně namítali, že ulice P. je v místě následkem stavebního záměru zúžena na nedostačujících 3,80 m, spatřovali v tom porušení § 31 odst. 1 PSP. Žalovaný tuto námitku vypořádal nedostatečně, nesplnil tak svou povinnost ve smyslu § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona. Žalovaný se při vypořádání námitky opřel o závazná stanoviska Odboru dopravy Úřadu městské části Praha 15 a závazného stanoviska Odboru pozemních komunikací Magistrátu hl. m. Prahy, ta se ale výše uvedenou námitkou nezabývala a jsou proto také nezákonná a nepřezkoumatelná.

Ustanovení § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona ukládá stavebnímu úřadu ve společném územním a stavebním řízení posoudit, zda je stavební záměr v souladu s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů a posoudit veřejnou dopravní nebo technickou infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem.

Podle § 10 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) v rozhodném znění platilo, že „příslušný silniční správní úřad si před vydáním povolení a) o připojení dálnice, silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka pozemní komunikace vyšší kategorie nebo třídy, b) o připojení sousední nemovitosti k dálnici, silnici nebo k místní komunikaci, o úpravě takového připojení nebo o jeho zrušení vyžádá stanovisko vlastníka dotčené pozemní komunikace, a jedná-li se o dálnici, též závazné stanovisko Ministerstva vnitra, v ostatních případech závazné stanovisko Policie České republiky.“ Podle odst. 5 téhož zákona je „ve společném územním a stavebním řízení je povolení nahrazeno závazným stanoviskem dotčeného orgánu.“

Podle § 16 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[j]sou-li záměry pozemních komunikací povolovány podle stavebního zákona, posoudí stavební úřad v řízení o povolení záměru také požadavky na plynulost a bezpečnost provozu na pozemní komunikaci. K žádosti o povolení záměru stavby pozemní komunikace stavebník připojí kromě náležitostí stanovených stavebním zákonem také vyjádření Policie České republiky ohledně bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemní komunikaci, které je podkladem v řízení o povolení záměru podle stavebního zákona“. K tomu ve zde posuzované situaci také došlo, stavebník stavebnímu úřadu předložil souhlasné a podmíněné stanovisko Odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 22. 8. 2019, č. j. KRPA-265923-1/ČJ-2019-0000DŽ.

Podle § 31 odst. 1 PSP „[u] staveb se podle druhu a potřeby zřizuje kapacitně vyhovující připojení na pozemní komunikaci, která svými parametry tomuto připojení vyhovuje. Připojení na pozemní komunikaci musí být dokončeno nejpozději před oznámením o užívání stavby, popřípadě vydáním kolaudačního souhlasu stavby“ (podtržení doplněno soudem).

Co se týče přípustné šířky jízdního pruhu není v PSP výslovně upravena. Ustanovení § 14 odst. 1 PSP se totiž vyjadřuje k šířce uličního prostranství, což je s ohledem na definici tohoto pojmu v § 2 písm. z) PSP širší a pro zde posuzovanou otázku neaplikovatelný údaj. Šířkou vozovky a jízdních pruhů na území hlavního města se zabývá toliko Manuál tvorby veřejných prostranství hl. m. Prahy (veřejně dostupný na https://iprpraha.cz/stranka/3401/manual-tvorby-verejnych-prostranstvi) pod bodem C.2.2 na str. 83 a násl. V manuálu uvádí, že pro klidné a zklidněné ulice platí: „Základní šířka vozovky 4,00 m umožňuje bezkolizní jednosměrný provoz všech vozidel s obousměrným provozem jízdních kol, s osobními vozidly se jízdní kolo mine plynule, s rozměrnými, např. popeláři, při zpomalení až zastavení. Umožňuje také střídavý obousměrný provoz všech vozidel v místě lokálního zúžení při nízkých intenzitách a výhybnách do vzdáleností cca 100 m. V případě velmi nízkých intenzit provozu lze šířku snížit až na 3,00 m, při vyšších intenzitách je naopak vhodnější ji rozšířit až na 4,50 m“ (podtržení doplněno soudem).

Úpravu obsaženou ve výše citovaném manuálu publikovaném pro potřeby „plánování, vytváření, spravování, provozování a užívání kvalitních veřejných prostranstí“ (bod A.1 manuálu) nelze bez dalšího ignorovat. Je sice pravdou, že Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 11. 2024, č. j. 5 A 89/2024 – 51, mj. konstatoval, že „strategické materiály jako je Manuál tvorby veřejných prostranství a Strategie tvorby veřejných prostranství, oba vydané Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy, slouží orgánům státní správy jako doporučení či inspirace při přípravě projektů, vytváření koncepcí, a realizacích veřejného prostoru, je ovšem zřejmé, že tyto dokumenty nejsou obecně závazné“. Z usnesení Rady hlavního města Prahy č. 1495 ze dne 24. 6. 2014 nicméně vyplývá, že pro odbory Magistrátu hlavního města Prahy je Manuál tvorby veřejných prostranství a návrh Strategie tvorby veřejných prostranství závazným podkladem (viz čl. II. bod 4 tohoto usnesení).

V první řadě soud koriguje názor žalobců, že závazná stanoviska Úřadu městské části Praha 15, Odbor dopravy, ze dne 6. 5. 2019, č. j. 19168/2019/OD/KHr, ze dne 14. 4. 2020, č. j. 12806/2020/OD/JHr, a č. j. ÚMČ P15 54067/2019/OST/DSk a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odbor pozemních komunikací a drah, ze dne 30. 10. 2024, č. j. MHMP 1891106/2024, jsou nepřezkoumatelná, neboť se nezabývají námitkou žalobců. Úkolem dotčených orgánů totiž bylo vyhodnotit stavební záměr z hlediska souladu se zákonem o pozemních komunikacích, a se zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Pochopitelně tak nemohla obsahovat reakci na jejich námitky týkající se souladu stavebního záměru s PSP.

Z hlediska udělení souhlasu k připojení stavebního záměru situaci v místě hodnotil Odbor dopravy Úřadu městské části Praha 15 ve svém závazném stanovisku ze dne 25. 9. 2019, č. j. 40371/2019/OD/MBa. Uvedl, že přezkoumáním projektové dokumentace ověřil (v souladu se souhlasným stanoviskem Policie ČR ze dne 10. 9. 2019 a vlastníka komunikace), že předložené rozhledové trojúhelníky odpovídají požadovaným podmínkám technického řešení. Při uskutečnění připojení tedy nejsou ohroženy zájmy chráněné zákonem o pozemních komunikacích.

Stavební úřad k souladu s § 31 PSP v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že nová napojení stavebního záměru na komunikaci jsou součástí tohoto rozhodnutí a splňují požadavky PSP. K posouzení souladu stavby podle § 94o odst. 1 písm. b) stavebního zákona na str. 31 prvostupňového rozhodnutí poté uvedl, že navržená stavba splňuje požadavky právních předpisů ve vztahu k veřejné dopravní a technické infrastruktuře, všichni dotčení správci veřejné dopravní a technické infrastruktury se stavbou vyslovili souhlas, přičemž stavebník předložil závazná stanoviska dotčených orgánů z hlediska veřejné dopravní infrastruktury (odboru dopravy Úřadu městské části Praha 15 a Policie ČR). V rámci vypořádání námitek k bodu 8 na str. 50 téhož rozhodnutí jen stručně uvedl, že se ztotožňuje s vyjádřením stavebníka a ve zbytku se věnoval otázce souladu stavebního záměru s § 32 PSP. V rámci vyjádření k námitkám ze dne 10. 5. 2023 se přitom stavebník k námitkám nesplnění požadavků na dopravní řešení z důvodu zúžení komunikace a nedostatečného rozměru parkovacích stání, parkování v garážích, vypořádal především s otázkou parkování. Mimo jiné konstatoval, že stávající komunikace P. má šířku 3,8 – 4,0 m, přičemž změnami bude komunikace v části rozšířena na 6 m. Ulice zůstává nadále jednosměrná, v ulici je umístěn pouze vjezd do hromadných garáží s tím, že úvahy o vzniku slepé obousměrné ulice bez obratiště jsou bezpředmětné.

Žalovaný tuto námitku vypořádal pod bodem 8 na str. 57 napadeného rozhodnutí. Vyžádal si od Magistrátu hlavního města Prahy přezkoumání závazných stanovisek Úřadu městské části Praha 15 ze dne 6. 5. 2019 a ze dne 25. 9. 2019. Magistrát vydal závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru pozemních komunikací a drah ze dne 30. 10. 2024, pod č. j. MHMP 1891106/2024, kterým potvrdil závazné stanovisko ze dne 25. 9. 2019. Z obsahu potvrzujícího závazného stanoviska nevyplývá, že by se nadřízený orgán nějak výslovně zabýval šířkou ulice P. vlivem realizace záměru.

Žalovaný k tomu uvedl, že „[p]latí, že možnost připojení na pozemní komunikaci posuzuje příslušný správní orgán ve společném řízení při vydání závazného stanoviska. Pokud je souhlasné, není důvodné o možnosti připojení pochybovat“. Se závěry stanovisek dotčených orgánů se žalovaný k této námitce ztotožnil. Uzavřel, že „lze mít za to, že návrh komunikace a chodníku je vyhovující“. Z hlediska napojení záměru v tomto místě tedy žalovaný svůj závěr odůvodnil odkazem na souhlasné závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 15, s nímž se stručně ztotožnil. Žalovaný ve shodě se stavebním úřadem tedy výslovně hodnotil záměr z hlediska připojení na místní komunikaci. Z dalšího odůvodnění vyplývá, že žalovaný odkázal také na studii stavebníka nazvanou Kapacitní posouzení vybraných křižovatek (červen 2019) s tím, že požadovaná úroveň kvality dopravy dle ČSN 73 6102 Projektování křižovatek v okolí stavebního záměru je splněna. Odkazovaná studie zpracovaná Technickou správou komunikací hl. m. Prahy, a.s. v červnu 2019 se zabývá kapacitním posouzením křižovatek P. – NNXA, J. – NNXB, N. – J., J. – NNXC a H. – MA. Neřeší však otázku zúžení komunikace P.

Soud výše uvedené shrnuje tak, že podle § 31 odst. 1 PSP je povinností stavebního úřadu posoudit, zda jde o připojení na pozemní komunikaci, která svými parametry tomuto připojení vyhovuje. Podle § 94o odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad musí mj. posoudit veřejnou dopravní infrastrukturu k možnosti a způsobu napojení. Podle § 16 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je poté stavební úřad také povinen samostatně zhodnotit, zda je stavební záměr v souladu s požadavky na plynulost a bezpečnost provozu na pozemní komunikaci.

Z prvostupňového rozhodnutí (společného povolení) vyplývá, že stavební záměr se mj. schvaluje na pozemcích parc.č. XC, p. č. XE, p. č. XK a p. č. XL. Součástí povolení jsou, kromě stavby bytového domu též vedlejší stavby – komunikace SO X – rozšíření vozovky P., chodníky atp. Co se týče umístění této vedlejší stavby, prvostupňové rozhodnutí vyplývá, že „přístup pro pěšíí bude zajištěn napojením na stávající chodník v ulici N. novým chodníkem o šířce 2 m a dále napojením na stávající chodník na křižovatce komunikace v ul. P. a komunikace NNXA novým přechodem pro chodce a dále novým chodníkem o šířce cca 3,2 m bude umístěn na pozemcích parc. č. XC, XL, XE, XA, XB v k. ú. X“.

Z projektové dokumentace, konkrétně z kopie Katastrální mapy (výkes Katastrální situace C.2) vyplývá, že pozemek p. č. XC je komunikace P., pozemek p. č. XE je pozemek, na němž je realizován stavební záměr, pozemky p. č. XK a XL jsou pozemky, které sousedí s pozemkem p. č. XC, tj. s komunikací P., na pozemcíh p. č. XA a XB se nachází rovněž místní komunikace na jižní části záměru.

Z výkresu situace v části SO X Komunikace a zpevněné plochy D.1.1.b.1 vyplývá, že jízdní pruh v ulici P. bude v místě napojení (naproti kontejnerovému stání u domu č. X) široký 3,80 m (v severnější části bude přitom dokonce ještě o 0,10 m užší). Ze stejného situačního výkresu názorně vyplývá, že chodníky budou v této severní části, která povede k napojení na chodník v ulici N., vybudovány jen na pozemcích p. č. XL a XE. Nebude tedy v této části vůbec dotčena komunikace P. na pozemku p. č. XC. Rovněž tak z uvedené kopie katastrální mapy vyplývá, že hranice řešeného území v této severní části probíhá právě po hranici mezi pozemky p. č. XL, XK a XC. Pokud záměr zasahuje komunikaci P. na pozemku p. č. XC, jedná se o tu (jižní) část, kde jde o rozšíření komunikace za účelem vybudování kontejnerového stání a dále těch rozšířených částí, které nejsou předmětem sporu - parkovacích míst a vybudování chodníku.

Z výkresu situace dopravního značení D.1.1.b.4 se podává, že žalobci specifikovaný zúžený úsek má být jednosměrnou komunikací. Šířka komunikace P. v severní jednosměrné části se v nemění (stávající komunikace P. má podle žalovaného šířku 3,80 – 4,00 m, po realizaci stavebního záměru má v daném místě dosahovat šířky 3,80 m).

Pakliže tedy dojde ke zhotovení chodníků v severní části, stane se tak výlučně na pozemcích p. č. XL a XE, tj. jejich stavbou v žádném případě nedojde ke zúžení komunikace P. na pozemku p. č. XC, ta ve svém zúžení v rozmezí 3.70 – 3.80 m zůstane zachována ve stejné podobě. Stejně tak vyznačení kontejnerového stání na pozemku p. č. XK (naproti domu č. p. X) znamená sice zúžení komunikace v místě, jde ale stále jen pokračování komunikace P., p. č. XC v šířce, která činí 3.80 m. Navíc nejde o trvalé, ale jen přechodné kontejnerové stání – z výkresů vyplývá, že jde o stání vyznačené na vozovce vodorovným značením a za tímto stáním se totiž nachází několik projektovaných parkovacích stání č. 40-45, která zjevně musí přístupná a budou spíše a dlouhodoběji využitelná, než kontejnerové stání. To svědčí tomu, že samotné vyznačení kontejnerového stání na komunikaci P. neznamená v této části fakticky žádné zúžení.

Žalovaný z hlediska vypořádání námitek vůči dopravnímu řešení jen odkázal na výše uvedená závazná stanoviska dotčených silničních orgánů. Závazné stanovisko odboru dopravy ze dne 25. 9. 2019 a potvrzující závazné stanovisko Magistrátu ze dne 30. 4. 2024 obsahují toliko hodnocení bezpečnosti provozu na pozemní komunikaci z hlediska vhodnosti napojení. Odbor dopravy hodnotil připojení přitom v místě na základě policií odsouhlaseného situačního výkresu D.1.1.b.4, jenž zahrnuje právě stanovenou šířka komunikace 3,80 m. Pakliže tento správní orgán závazným stanoviskem konstatoval, že záměrem (připojením) nejsou ohroženy chráněné zájmy, lze tedy konstatovat, že samotné připojení záměru nemá vliv na bezpečnost a plynulost dopravy v místě. Pakliže se žalovaný a stavební úřad s tímto (a potvrzujícím) závazným stanoviskem ztotožnili, je tedy zřejmé, že podle těchto správních orgánů záměr vyhovuje připojení na pozemní komunikaci z hlediska bezpečnosti a plynulosti provozu.

Nijak však tato stanoviska nereflektují samotnou vhodnost šíře komunikace a hledisko plynulosti a bezpečnosti provozu. A žalovaný se tím v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak konkrétně nevypořádal. Studie nazvaná „Kapacitní posouzení vybraných křižovatek“ poté nijak neřeší zúžení komunikace P. a napojení stavebního záměru na tuto komunikaci, zaměřuje se výhradně na posouzení situací ve výše vymezených křižovatkách. Ani tento odkaz tedy k řádnému vypořádání námitky a povinností stavebního úřadu ve smyslu § 31 PSP a § 94o odst. 1 písm. a) a b) stavebního zákona nepostačuje, neboť změny provedené na pozemních komunikacích nepojímá komplexně.

V prvostupňovém a napadeném rozhodnutí tedy chybí řádná a přezkoumatelná odpověď na žalobci uplatněnou námitku. Pakliže totiž žalovaný uzavřel, že „lze mít za to, že návrh komunikace a chodníku je vyhovující“, soudu z odůvodnění nevyplývá, na základě jakých konkrétních důvodů k těmto závěrům dospěl. Přesto tato vada odůvodnění nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak soud vyložil výše, odpověď poskytuje obsah správního spisu, zejména projektová dokumentace, z níž vyplývá, že stavbou chodníků a kontejnerovým stáním oproti stávajícímu stavu nedojde ke zúžení komunikace P., v jižní části naopak bude komunikace rozšířena. Realizace stavebního záměru tak v tomto ohledu nebude mít oproti stávajícímu stavu v místě zúžení žádný vliv na bezpečnost a plynulost provozu. Ostatně z projektové dokumentace (např. z fotografií a situačního výkresu Dendrologického průzkumu) názorně vyplývá, že v místě, kde hraničí pozemky p. č. XC a p. č. XK a XL se před realizací nacházela travnatá plocha, nelze tedy uvažovat o tom, že by mělo jít o plochu, kterou by doposud snad mohli využívat účastníci provozu jako rozšíření komunikace P. Obsah správního spisu tak podporuje závěr žalovaného o vyhovující podobě jak komunikace včetně jejích úprav, tak chodníku a jak soud uvedl již výše, z hlediska napojení záměru v tomto místě žalovaný svůj závěr odůvodnil odkazem na souhlasné závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 15, s nímž se stručně ztotožnil. Z těchto závěrů pak podle soudu nelze mít za to, že by stavební záměr a související stavební úpravy měly být v namítaných parametrch v rozporu s bezpečností a plynulostí provozu.

Žalobci dále namítali, že nebyl splněn požadavek § 33 odst. 7 PSP spočívající v zajištění veřejné přístupnosti parkovacích stání (příslušná podmínka č. 15 totiž byla žalovaným změněna, argumentace žalovaného je nedostatečná). Konkrétně jde o návštěvnická stání pro účel komerce, která jsou přístupná jen přes sousední oplocený areál společnosti Pollux Trading.

I v této námitce lze spatřovat potencionální dotčení veřejného subjektivního práva žalobců s ohledem na jejich vlastnická práva k bytovým jednotkám; žalobci upřesnili, že případná nedostupnost návštěvnických parkovacích stání by mohla způsobit stav, kdy návštěvníci budou parkovat na ulicích a zhorší tak již nyní citelný nedostatek parkovacích stání u bytového domu žalobců. I tuto námitku tudíž žalobci legitimně uplatnili.

Podle § 33 odst. 7 PSP „[n]ávštěvnická stání musí být veřejně přístupná, lze však stanovit režim jejich užívání“.

K povaze § 33 odst. 7 PSP se již městský soud vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 6. 2024, č. j. 15 A 72/2022 – 505. Požadavek ustanovení § 33 odst. 7 PSP je třeba vykládat s ohledem na definici návštěvnického stání podle § 2 písm. t) PSP a z ní vyplývající účel; z toho vyplývá, že návštěvnická stání mají sloužit k odkládání vozidel návštěvníků stavby či souboru staveb, nikoli tedy blíže nevymezené široké veřejnosti. Nelze tak přisvědčit tvrzení žalobců, že není možné omezovat veřejnou přístupnost návštěvnických stání – jejich přístup na parkovací stání je podmíněn tím, že jde o návštěvníky stavby či souboru staveb, v tomto případě zákazníky komerční části stavby.