15 A 145/2025 – Městský soud v Praze

15 A 145/2025- 22 - text  8 15 A 145/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: V. I. zastoupený advokátkou JUDr. Veronikou Pupalovou se sídlem Májová 35, Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu evidované pod č. j. OAM-0407997-1/DO-2025 jako nepřijatelné dne 19. 8. 2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 19. 8. 2025 jeho žádost o udělení dočasné ochrany zaevidovanou pod č. j. OAM-0407997-1/DO-2025 z důvodu nepřijatelnosti žádosti, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany zaevidované pod č. j. OAM-0407997-1/DO-2025. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce advokátky JUDr. Veroniky Pupalové. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal toho, aby soud určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že mu dne 19. 8. 2025 vrátil žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), tedy proto, že mu byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě, byl nezákonný. Zároveň požadoval, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti. V žalobě vyjádřil přesvědčení, že splňuje všechny podmínky pro udělení dočasné ochrany v České republice. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42 a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55. Dále uvedl, že z Ukrajiny do České republiky utekl před válkou v obavě o svůj život. Nejprve žalobci udělila dočasnou ochranu Slovenská republika. Poté, co zjistil, že žalovaný udělil dočasnou ochranu jinému žadateli v obdobné situaci, zrušil svůj pobyt na Slovensku (pro jistotu opakovaně též dne 9. 10. 2025) a podal dne 19. 8. 2025 žádost o dočasnou ochranu. Žalovaný ji ale vyhodnotil jako nepřijatelnou. Žalobce má za to, že jeho žádost by měla být žalovaným přijata a přezkoumána, aby nedocházelo k dalším průtahům při legalizaci pobytu žalobce na území České republiky. 2. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vyjádření k žalobě uvedl sdělením, že z evidence Temporary Protection Platform (TPD) zjistil, že žalobce získal dočasnou ochranu ve Slovenské republice. Důvod nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je naplněn, pokud cizinec získal dočasnou ochranu v jiném členském státě. Tento důvod není rozporný s unijním právem. Pokud jde o žalobcem zmiňovaný obdobný případ, žalovaný v něm žádosti o udělení dočasné ochrany skutečně vyhověl. Stalo se tak ovšem pouze v důsledku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 6 A 122/2024-55 a nadto ještě před přijetím prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025 o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady ze dne 15. 7. 2025”). 3. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 s tím, že ze směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), vyplývá pouze právo primární volby členského státu, nikoli však tzv. druhotný pohyb cizinců mezi členskými státy, tj. aby cizinci s již udělenou dočasnou ochranou požívali nebo žádali o dočasnou ochranu ve více členských státech. To nelze dovodit ani z dohody členských států o nepoužívání čl. 11 této směrnice, což vyplývá i z recitálů prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 15. 7. 2025 (z jednoho z nich lze dále dovodit to, že pokud osoba požívající dočasné ochrany v jednom členském státě požádá o udělení dočasné ochrany v druhém členském státě, měla by její žádost být zamítnuta). Dané recitály nejsou součástí normativního textu, slouží jako výkladová vodítka, a nejsou tak vázány na účinnost samotného aktualizačního prováděcího rozhodnutí. Možnost druhotného pohybu nevyplývá ani z prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Od přijetí prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 15. 7. 2025 je zřejmé, že v případě, kdy je cizinec držitelem oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, tak i případě, že již držitelem oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě není, může být vydání pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v České republice odmítnuto. Vedle prováděcího rozhodnutí Rady ze dne 15. 7. 2025 tedy již nemůže dosavadní judikatura správních soudů ve věcech nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu obstát. 4. Pokud jde o metody výkladu práva, žalovaný odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996 vydané pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, dle kterého je nutno při výkladu prvotně vycházet z doslovného znění ustanovení a pouze za určitých podmínek lze upřednostnit teleologický výklad před výkladem jazykovým. V tomto případě navíc nelze použít výkladu teleologického, protože úmysl zákonodárce nebyl nikdy zvlášť vyjeven. K tomu žalovaný odkázal na důvodovou zprávu k Legis Ukrajina. 5. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s.ř.s.). 6. Předně je třeba uvést, že žaloba v této věci je přípustná. SDEU v rozsudku Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. Ustanovení § 5 odst. 2 Legis Ukrajina je tedy rozporné s čl. 47 Listiny základních práv EU, a soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v tomto směru v reakci na rozsudek Krasiliva překonal svou dřívější opačnou judikaturu a dovodil, že soudní výluku nelze aplikovat (viz jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42, č. 4682/2025 Sb. NSS). 7. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 8. Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024-42 a č. j. 1 Azs 336/2024-42 podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. Městský soud v Praze tyto závěry následoval například v rozsudcích ze dne 23. 4. 2025 č. j. 10 A 6/2025-61, ze dne 29. 4. 2025 č. j. 3 A 79/202446, ze dne 30. 4. 2025 č. j. 17 A 10/202450 nebo ze dne 7. 5. 2025 č. j. 11 A 110/2024-44. Posléze zohlednil také novou navazující argumentaci žalovaného, a to v rozsudcích ze dne 16. 5. 2025 č. j. 10 A 42/2025-33, ze dne 20. 5. 2025 č. j. 5 A 42/2025-39, ze dne 3. 6. 2025 č. j. 18 A 22/2025-52, ze dne 17. 6. 2025 č. j. 10 A 56/2025-39, ze dne 1. 7. 2025 č. j. 15 A 58/2025 nebo ze dne 17. 7. 2025 č. j. 18 A 49/2025-33. Soud v nyní projednávané věci nevidí důvod se od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchylovat, proto na ně bude dílem odkazovat a dílem je pro přehlednost stručně zopakuje. 9. Ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle ustanovení § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008 č. j. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS). 10. První, druhá, čtvrtá a pátá podmínka jsou splněny. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost představuje p