9 Azs 95/2016 — Nejvyšší správní soud

20 A 22/2025- 56 - text 8 20 A 22/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., ve věci žalobce: G. K. G., narozený dne X státní příslušnost X bytem v ČR X zastoupený Mgr. Azrou Drozdek, advokátkou sídlem Dlouhá 705/16, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2025, č. j. OAM-10710-45/TP-2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2025, č. j. OAM-10710-45/TP-2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla podle ust. § 75 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu, neboť žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. II. Podstatný obsah žaloby 2. Žalobce v podané žalobě nejprve obecně namítl nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 1, 3 a 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení § 75 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců a čl. 6 odst. 1 Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech“), a stručně shrnul některé skutkové okolnosti. 3. Konkrétně žalovanému vytýkal, že nezohlednil vzájemnou provázanost a závislost statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta a povolení k trvalému pobytu. Směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech byla podle něj transponována způsobem, který vytváří dualitu statusů v případě přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta cizinci s povolením k trvalému pobytu, kterému toto právní postavení nebylo přiznáno současně s povolením k trvalému pobytu. Oba statusy však také úzce propojuje a činí je navzájem závislými. Toto propojení je přitom klíčové v případě řízení o žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu po pěti letech nepřetržitého pobytu podle ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců, a to vzhledem k ustanovení § 83 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V případě takové jsou totiž oba statusy automaticky posuzovány během jednoho řízení. Je tak nutné přihlížet právě i k úpravě statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta a uplatní se podmínky směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech (v tomto ohledu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016-29). Řízení o obou těchto statusech tedy musí být v souladu s evropským právem a s důvody, pro které lze zamítnout žádosti o přiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Skutečnost, že není vydáváno samostatné rozhodnutí o nepřiznání tohoto statusu, totiž ještě neznamená, že se o něm nerozhoduje. 4. Posléze žalobce namítl, že žalovaný rezignoval na eurokonformní výklad, nedbá na ustálenou judikaturu a popřel smysl a účel směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech. Nesprávně totiž interpretoval závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne 15. 4. 2008 ve věci C-268/06 Impact. Ten se podle žalobce týkal otázky omezení eurokonformního výkladu v případě retroaktivity. V nyní posuzované věci se však o retroaktivitu nejednalo, pročež závěry tohoto rozsudku nejsou přiléhavé. V tomto ohledu odkázal i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2023, č. j. 2 Azs 179/2022-28, a ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016-29. Také poznamenal, že pokud členský stát netransponuje směrnici, přichází na řadu právě eurokonformní výklad, aby bylo zajištěno dosažení kýženého výsledku směrnice. 5. Rovněž žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/2023-53, který se týká skutkově podobného případu a mnohem závažnější trestné činnosti. Citoval právní větu, podle které aby mohl žalovaný odejmout dlouhodobému rezidentovi povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku, musí shledat, že jeho osobní chování je pro veřejný pořádek nejen hrozbou skutečnou a dostatečně závažnou, ale i aktuální. Dodal, že tyto závěry dopadají i na jeho případ. Žalovaný měl postupovat v souladu se zásadou právní jistoty, avšak zaměňuje princip právní jistoty za vlastní opakovanou nesprávnou praxi. Udržování ustálené nezákonné praxe přitom není promítnutím zásady právní jistoty. Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu pak není ani ojedinělý, ani v něm sám soud nepřiznává svou nekonzistentnost. Žalovaným zmíněná judikatura pak není podle žalobce přiléhavá, neboť se týká zaměstnaneckých karet, přičemž směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech nedopadá na případy řízení o žádostech o povolení k dlouhodobému pobytu. 6. Dále žalobce uvedl, že žalovaný zdůvodnil napadené rozhodnutí pouze poukazem na nesplnění podmínky trestní zachovalosti. Zcela tedy rezignoval na požadavek existence skutečné, závažné a aktuální hrozby. K tomu odkázal na čl. 6 odst. 1 směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech. Podotkl, že Soudní dvůr EU vyložil tento článek tak, že brání v úpravě, podle které lze přiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta zamítnout pouze z důvodu záznamu v rejstříku trestů bez individuálního posouzení konkrétního případu. Tento přístup pak byl převzat i Nejvyšším správním soudem kupř. v rozsudku ze dne 10. 3. 2023, č. j. 4 Azs 6/2023-32. Záznam v rejstříku trestů tak není bez dalšího důvodem pro nepřiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jelikož takový důvod není v souladu se směrnicí o dlouhodobě pobývajících rezidentech. Rozhodnutí o nevydání povolení k trvalému pobytu je přitom rovněž rozhodnutím o nepřiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta. Zdůraznil, že aby tedy mohl žalovaný podložit napadené rozhodnutí výhradou veřejného pořádku, musí odůvodnit, že osobní chování je pro veřejný pořádek nejen hrozbou skutečnou a dostatečně závažnou, ale i hrozbou aktuální. Nestačí jakékoliv jednání, které vyhodnotí bez dalšího jako ohrožení veřejného pořádku. Ke zmínce, že spáchání byť jediného trestného činu lze bezpochyby podřadit pod pojem narušení veřejného pořádku, pak žalobce toliko citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013-41. 7. Následně žalobce ještě citoval rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-331/16 a C-366/16, na které odkázal i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/202353. V tomto rozsudku podle něj Nejvyšší správní soud dovozuje, že omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci jen tehdy, když posoudí individuálně jeho konkrétní případ. To má důsledky i pro úpravu zákona o pobytu cizinců. I důvod pro zamítnutí povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců má být vykládán stejným způsobem. V tomto ohledu žalobce odkázal i na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20. Dodal, že pro aplikaci ustanovení § 75 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců proto rozhodně není forma zavinění či závažnost jednání nepodstatná. On sám se nedbalostního jednání dopustil již před X lety, od té doby je bezúhonný a trest mu byl uložen na nejkratší možnou dobu. Nedbalostní trestný čin, kterého se dopustil, z něj tedy nečiní skutečnou, dostatečně závažnou ani aktuální hrozbu pro veřejný pořádek. Závěrem zmínil, že po desetiletém pobytu v České republice je také plně integrován do společnosti. 8. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl zdejšímu soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 23. 6. 2025 nejprve stručně shrnul obsah podané žaloby a dále uvedl, že, postupoval zcela správně a pro zamítnutí žádosti použil správný zamítací důvod. Není podle něj sporu o tom, že povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 68 zákona o pobytu cizinců a přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta jsou dva propojené instituty, o nichž se často rozhoduje v rámci řízení o jedné žádosti. Přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta přitom sleduje výsledek řízení o povolení k trvalému pobytu. Vyslovil názor, že požadavek trestní zachovalosti cizince žádajícího o povolení k trvalému pobytu je zcela opodstatněný, neboť na udělení nejvyššího pobytového oprávnění je třeba klást větší nároky než na rozhodování o povolení k dlouhodobému pobytu. 10. Rovněž žalovaný dodal, že v napadeném rozhodnutí zhodnotil nebezpečí, které žalobce představuje pro veřejný pořádek České republiky s tím, že toto nebezpečí je stále aktuální. Skutek sice spáchal již v roce X, ale pravomocně odsouzen byl v roce