Městský soud v Praze 6 A 41/2024 – Ochrana krajinného rázu a přírodní park

Žalobci se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhali přezkoumání a zrušení žalovaného ze dne 20. 3. 2024, č.j. MHMP 323156/2024, sp.zn. S-MHMP 389579/2023/STR (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo k jejich odvolání změněno (v kapitolách týkajících se podmínek) rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11, odboru výstavby ze dne 23. 11. 2022, č.j. MCP11/22/067163/OV/Krt (dále jen „prvostupňového rozhodnutí“), a ve zbytku bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo ve výroku I. povoleno odstranění stavby nazvané „Stavba garáže“, X, na pozemku parc.č. XA, v k.ú. X; ve výroku II. byl schválen stavební záměr stavby nazvané „Bytový dům O.“, X, na pozemcích parc.č. XB, XC, XD, XE, XA, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XW, XX, XY, XZ, XAA, XAB, XAC, XAD, XAE, XAF, XAG, XAH, XAI, XAJ a XAK, vše v k.ú. X, a ve výroku III. bylo vydáno povolení ke kácení dřevin specifikovaných v podmínkách pro kácení dřevin a současně byla uložena náhradní výsadba. Ve výroku pak byly dále stanoveny podmínky pro odstranění stavby, pro umístění stavby, pro provedení stavby, pro vodní díla a pro kácení dřevin a náhradní výsadbu.

V prvním žalobním bodu žalobci namítali, že stavba je v rozporu s regulativy územního plánu hl. m. Prahy na využití stabilizovaného území, jakož že nerespektuje ani urbanistický charakter území a strukturu jeho stávající zástavby. Namítali, že předmětnou stavbu nelze označit za zachování, dotvoření nebo rehabilitaci stávající urbanistické struktury, neboť tuto stavba ji nerespektuje a podstatně ji narušuje. Žalobci namítali, že stávající zástavba předmětné části sídliště H. R. (popř. celého sídliště H. R. II) je ucelený urbanistický celek, který by měl zůstat neměnný, resp. který již neumožňuje umístění dalšího bytového domu. Dle žalobců bylo předmětné území navrženo dle jednotného konceptu tak, aby nebylo přetíženo (přehuštěno), a proto stávající volné plochy či plochy zastavěné stavbami pro infrastrukturu nejsou určeny k zástavbě bytovými domy, ale jsou záměrné volné či jinak využité. Dále uvedli, že se jedná o místo určené pro stavbu, která by měla tvořit přechod mezi intenzivní panelovou zástavbou sídliště a přírodním prostředím Kunratického lesa, a proto je zde umístění objektu nepřijatelné i z hlediska výškové hladiny, která by se měla směrem k lesu snižovat (jako je tomu u stávající garáže). Připustili, že za dotvoření urbanistické struktury zástavby by bylo možno považovat výškově a hmotově danému místu a struktuře jeho zástavby uměřený objekt, nikoli navrhovaný devítipodlažní bytový dům, který „roztahuje“ zástavbu bytových domů mimo současnou urbanistickou strukturu, protože zahušťuje sídliště i nad jeho plánovanou kapacitu z hledisek dopravní obslužnosti i jiných (srov. závěry Dopravní studie, Praha 11, H. R. II – DIPRO, spol. s r. o., 12/2022 – k roku 2030).

Žalobci dále v tomto žalobním bodu namítali, že ve vztahu k dané stavbě nebylo vůbec zkoumáno, zda tato dotváří urbanistickou strukturu či nikoli, tj. nebyla stávající urbanistická struktura popsána a nebyl zjištěn její charakter. V této souvislosti připomněli, že sídliště H. R. II bylo vytvořeno podle předně stanoveného architektonického plánu za využití barev (žlutá, hnědá, modrá, červená) symbolizujících slunce, faunu, vodu, vzduch či zemi s jasně stanoveným počtem a výškou domů v rámci celého souboru. Dále žalobci poukázali na Studii regenerace J. M. z roku 2001, která měla dle nich být hlavním podkladem pro konkrétní projekty a která připouští pouze dílčí nástavby, popř. drobné přístavby. Nadto návrh Metropolitního plánu hl. m. Prahy v dané lokalitě navrhuje maximálně 4 nadzemní podlaží. Dále konstatovali, že s ohledem na převažující monofunkčnost J. M. (bydlení) by bylo možno urbanistickou strukturu daného sídliště dotvořit doplněním občanské vybavenosti, nikoli výstavbou dalších kapacitních bytových domů. Zdůraznili, že to, že jsou v území stávající stavby o 8 až 12 NP neznamená, že se do daného místa „vejde“ ještě další takto vysoký bytový dům.

Dále v tomto žalobním bodu žalobci žádali soud, aby podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal závazné stanovisko Magistrátu hl m. Prahy, odboru územního rozvoje, ze dne 9. 11. 2020, č.j. MHMP 1478688/2020, a závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 30. 10. 2023, č.j. MMR-72300/2023-81, neboť tato neměla být souhlasná, ale nesouhlasná. Namítali, že ministerstvo věc neposoudilo řádně, což vyplývá již z jeho tvrzení, že „umístění záměru nemá na urbanistickou strukturu daného území vliv“, neboť dle žalobců umístění bytového domu o 9 NP a rozměrech 23 x 43 m zcela nepochybně mění urbanistickou strukturu. Namítali, že nepřípustnost navrhované stavby z hlediska využití stabilizovaného území se neodvíjí pouze od porovnání parametrů dané stavby se stavbami sousedními, ale od toho, že daná urbanistická struktura daného urbanistického celku je již dokončena a nelze ji dále zahušťovat. Ministerstvo dále dle žalobců opomnělo rozdíl mezi plochami OB a OV-D, které jsou z hlediska své zastavitelnosti rozdílné; nadto jestliže je plocha OB již zastavěna (garáže), tak ji nelze zahrnout do ploch nezastavitelných. Ministerstvo tak nevyhodnotilo, jaká je stávající struktura území z hlediska jejího uspořádání, volných kapacit či naopak nadměrného zatížení apod. K závěrům ministerstva uzavřeli, že ve stabilizovaném území lze stavbami s obdobnými parametry jako je zástavba stávající urbanistickou strukturu pouze dotvářet, např. umisťovat stavby tam, kde zůstala stávající struktura nedokončena (v prolukách). Žalobci dále namítali, že nebyl posouzen kontext místa při zohlednění kapacity komunikací, parkovišť, škol, obchodů a další vybavenosti. Shrnuli, že orgány územního plánování k dané stavbě vydaná souhlasná stanoviska jsou nezákonná, když tyto vydaly souhlas se stavbou, ačkoli je tato v rozporu s územně plánovací dokumentací – územním plánem. Byla tedy vydána v rozporu s ustanoveními § 18, § 19 a § 43 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „starý stavební zákon“), a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 a 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

Žalobci v prvním žalobním bodu rovněž namítali, že navrhovaná stavba se vzhledem ke svému umístění (v kombinaci s její výškou a objemem) vymyká stávající urbanistické struktuře daného místa, a tím je v rozporu s ustanovením § 20 odst. 1 nařízení hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb. Hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), ve znění do 31. 12. 2023, a s ustanovením § 20 odst. 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), ve znění do 31. 12. 2023. Kromě již dříve uvedeného žalobci dále namítali, že navrhovaný dům bude mít plášť 1.NP a 2.NP, kde budou umístěna parkovací stání, z kovového pletiva. Nikde v okolí se však nenachází stavba stejné nebo podobné konstrukce, a proto toto řešení dle žalobců „devastuje“ veřejný prostor, neboť na úrovni parteru ulice se bude nacházet klec, která bude krýt parkovací stání. Navíc navrhovaný dům je situován na pohledové hraně svahu nad stanicí metra R., a proto takové umístění vyžaduje obzvláštní pozornost tomu, jak bude stavba působit na své bližší i vzdálenější okolí. Dále je dům umístěn do těsné blízkosti vstupního prostoru Hotelu Globus, který slouží veřejnosti jako jedno z nástupních míst do Kunratického lesa. Dle žalobců by tedy v takovém území neměla být umístěna stavba, jejíž parter své bezprostřední okolí znehodnocuje. Dle žalobců se nejedná o „oživení uniformního charakteru sídlišť“, jak uvádělo ministerstvo ve svém závazném stanovisku. Dále žalobci nesouhlasili s argumentací žalovaného, že stavba „nepřináší do území podstatnou změnu“, když je zde nahrazován nízkopodlažní garážový objekt bytovým domem o 9 NP.

Závěrem prvního žalobního bodu žalobci namítali, že napadeného rozhodnutí je třeba považovat jak za rozporné s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v něm absentuje řádné odůvodnění (dle žalobců se žalovaný nezabýval právě mimo jiné charakterem území), ale i s ustanovením § 50 odst. 3 a 4 téhož zákona, neboť žalovaný pečlivě nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (žalobci), jakož ani nezjišťoval všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Dle žalobců pak žalovaný porušil i ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu, když nepřezkoumal prvostupňové rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek, jakož ani z úřední povinnosti celkově z hlediska zákonnosti a veřejného zájmu. Dále namítali, že odkaz žalovaného na závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj nelze považovat za řádné vypořádání odpovídajících námitek žalobců. Navíc ani ministerstvo k věci nepřistoupilo tak, aby byly námitky žalobců vyvráceny.

Ve druhém žalobním bodu žalobci namítali, že stavba nesplňuje požadavky na ochranu veřejného zdraví (ochranu před hlukem) a na zachování pohody bydlení a kvality prostředí. K námitce, že stavba nesplňuje požadavky na ochranu před (nadlimitním) hlukem, žalobci namítali, že jak vyplývá z opatření navrhovaného na bytech v povolované stavbě (nucené větrání), tak zde nelze zajistit dodržování limitů pro vnější chráněný prostor staveb, když i v dnešní době jsou v daném místě překračovány hygienické limity hluku. Dle žalobců je další navýšení již nadlimitní hlukové zátěže v důsledku zvýšení dopravní zátěže automobilovou dopravou vyvolanou navrhovaným stavebním záměrem nepřípustné. Dále poukázali na to, že stanovené limity hluku jsou stanoveny jako nepřekročitelné. Dle žalobců by mohla být stavba umístěna pouze při prokázání, že jejím uskutečněním nedojde k překročení přípustné míry znečišťování prostředí, tedy k nadlimitní zátěži. V této souvislosti žalobci poukázali na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 5. 2011, č.j. 10Ca 62/2009-122, který se zabýval obdobnou situací. Dle žalobců není rozhodné, jak vysoký (či nízký) bude přírůstek hlukové zátěže v souvislosti s umisťovanou stavbou, rozhodné je, že se o nárůst bude jednat, což je však v území již nadlimitně zatíženém nepřípustné. S argumentací o nevýznamnosti či nehodnotitelnosti přírůstku hlukové zátěže by totiž bylo dle žalobců možné umisťovat další a další stavby, které by však v souhrnu navýšily hlukovou zátěž významně.

Dále žalobci v tomto bodu poukázali na povinnosti stavebního úřadu dle ustanovení § 94o odst. 1 písm. c) starého stavebního zákona, které nebyly ze strany stavebního úřadu dodrženy, a proto nebylo možno stavbu umístit a povolit (schválit). Skutečnost, že stavba byla projednána s dotčenými orgány, pak dle žalobců nezbavuje stavební úřad povinnost ověřit soulad dané stavby s požadavky právních předpisů, neboť on je garantem zákonnosti jím vydávaného společného rozhodnutí. Správní orgány pak v daném případě nedostály požadavkům vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 6. 8. 2009, č.j. 9 As 88/2008.

Rovněž žalobci namítali, že žádný správní orgán nemohl k výše uvedenému rozhodnout na základě zjištěného stavu věci, jelikož nebyla v řízení zjišťována stávající hluková zátěž v území (zejména hluková zátěž u sousedících bytových domů v ul. H.) ani vliv navrhované stavby na tuto akustickou zátěž, a to při započtení dalších plánovaných stavebních záměrů v okolí, které jsou v různé fázi povolování (pozn. soudu: žalobci poukázali na cca 15 dalších projektů). I z vyjádření zpracovatele akustického posudku Ing. K. Š. ze dne 26. 8. 2022 vyplývá, že v posudku nejsou obsaženy údaje o hluku (ze silniční dopravy) v okolí stavby – o hluku na fasádách stávajících obytných objektů v okolí záměru. Namítali, že správní orgány rezignovaly na požadavek prokázání splnění hygienických limitů hluku v chráněném venkovním prostoru okolní zástavby, a to přesto, že je zde indikována nadlimitní akustická zátěž. K odkazu na hlukovou studii a na závazná stanoviska orgánů ochrany zdraví žalobci uvedli, že správní orgány neuvedly, jaká opatření byla stanovena k ochraně před hlukem. Rovněž poukázali na to, že v rozporu s ustanovením § 77 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), stavebník nedoložil adekvátní návrh opatření k ochraně před hlukem.

Dále v tomto žalobním bodu navrhovali, aby soud podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 8. 4. 2022, č.j. HSHMP 12966/2022/Hum, a závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 5. 2023, č.j. MZDR 9349/2023-5/OVZ. Důvody nezákonnosti těchto závazných stanovisek jsou dle žalobců stejné jako důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Shrnul, že tato závazná stanoviska jsou v rozporu s právními předpisy na ochranu před hlukem, a to nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 272/2011 Sb.“).

K námitce ohledně nepřípustného narušení pohody bydlení a kvality prostředí, v němž se nacházejí nemovitosti žalobců, a to navíc v kombinaci s dalšími negativními vlivy stavby (kácení zeleně, navýšení dopravy v ul. G.) žalobci uvedli, že stavba je navržena v rozporu s ustanovením § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť umisťovanou stavbou dojde k výraznému zásahu do daného území a ke změně dosavadního komfortu bydlení v okolních domech. Namítali, že k narušení vnímání pohody bydlení žalobců dojde z důvodů hmoty a výšky navrhovaného objektu, ke ztrátě výhledu do zeleně a na městskou krajinu, ke ztrátě soukromí, ke světelnému znečištění v nočním období, jakož i ke zhoršení dostupnosti již nyní chybějících sociálních, školních a dalších služeb a občanské vybavenosti v okolí atd. Dále namítali, že stavebník opomenul ustanovení § 76 odst. 2 starého stavebního zákona, neboť stavba nerespektuje zájmy vlastníků sousedních pozemků a staveb. K tomu žalobci odkázali na usnesení zastupitelstva Městské části Praha 11 č. 0011/1/Z/2014. Dále uvedli, že většina složek pohody bydlení (srov. rozsudek NSS č.j. 2 As 44/2005-116) je předmětnou stavbou negativně dotčena. Stavební úřad a žalovaný pak dle žalobců rovněž nepřihlédli ke skutečnosti, že v dotčeném území je plánována intenzivní výstavba dalších stavebních záměrů, a proto měly být negativní vlivy povolované stavby posuzovány v kumulaci s negativními vlivy okolních stavebních záměrů.

Dále namítali, že pohoda bydlení není pouze otázkou souladu stavby s limity stanovenými zvláštními právními předpisy či normami, ale záměr musí stavební úřad posoudit komplexně, což se v daném případě nestalo. K odkazu žalovaného na rozsudek NSS č.j. 1 As 91/2020-30, žalobci uvedli, že se v daném případě jedná o situaci, kdy hluková zátěž okolních objektů (navíc zde nijak nezjišťovaná) může oscilovat kolem hlukových limitů, přičemž některé další parametry pohody bydlení ani limity stanovené právními předpisy nemají. Stavební úřad dle žalobců negativní vlivy stavby hodnotil pouze izolovaně a jen v kontextu limitů daných zvláštními právními předpisy. V této souvislosti žalobci odkázali na rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2009, č.j. 6 As 38/2008-123 a na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 7. 2014, č.j. 11A 109/2013-62. Ani žalovaný pak dle žalobců nehodnotil míru narušení jednotlivých složek pohody bydlení v jejich vzájemných souvislostech s ohledem na stávající poměry v území, ani nijak nehodnotil, zda se jedná o míru přiměřenou daným poměrům nebo zda již dojde v důsledku negativních vlivů dané stavby k jejímu nepřípustnému narušení. Dle žalobců nepostačuje zohlednit jen přímo sousedící zástavbu, ale i další objekty, které přivedou do území další zatížení. Dále namítali, že nikdy neargumentovali tím, že by v místě mělo být vytvořeno prostředí „venkovské rozmělněné zástavby“, ale namítali, že se jedná o prostředí již nadměrně urbanizované a zatížené, a proto další zhoršování tohoto stavu již nemůže být přípustné. Dále namítali, že stavební úřad navíc vycházel z toho, že se jedná o „rozvojové území“, „kde se předmětný rozvoj předpokládá“, avšak z územního plánu je zřejmé, že se jedná o území stabilizované. K tvrzení žalovaného, že záměr zasahuje i do plochy OV-D, žalobci uvedli, že záměr je navržen ve funkční ploše OB bez kódu míry využití území a do plochy s kódem D zasahuje jen velmi malou částí. Dle žalobců se jedná o významné pochybení stavebního úřadu, neboť na posouzení důvodnosti námitky zhoršení kvality prostředí a pohody bydlení má vliv, pokud je nahlížena optikou toho, že se jedná o území rozvojové (kde musí každý počítat s tím, že území bude dále stavebně rozvíjeno), nebo pokud se jedná o území nerozvojové (kde by naopak neměl být stávající stav prostředí a pohody bydlení zhoršován). Uzavřeli, že se nedomáhají neměnnosti poměrů na sousedních pozemcích, ani toho, aby daná stavba byla upravena ve vztahu k nim výhodněji, ale pouze důvodně požadují, aby stavba na daném místě případně schválená splňovala požadavky stavebního zákona a dalších právních předpisů a územního plánu. Stavbu tak nebylo možno ani v kontextu judikatury citované žalovaným (rozsudek NSS č.j. 7 As 13/2010-145 a rozsudek zdejšího soudu č.j. 14A 79/2022-107) schválit.

Ve třetím žalobním bodu žalobci namítali, že kácení dřevin pro danou stavbu bylo povoleno, ačkoli nejsou splněny podmínky [srov. ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“)] pro povolení kácení daných dřevin. V daném případě se jedná o dřeviny, jejichž funkční a estetický význam v daném místě je zásadní, a jejich odstranění by vedlo k nepřípustnému a neodůvodněnému narušení daného prostředí předmětného obytného celku. V daném místě se jedná o rozvolněnou výstavbu, která je tvořena obytnými (panelovými) domy, jejichž objem a výška jsou vyváženy plochami vzrostlé zeleně, která má pro tyto domy nezastupitelný urbanistický, ekologický, estetický a hygienický význam. Dále žalobci namítali, že orgány ochrany přírody neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že jsou zde dány závažné důvody pro kácení daných dřevin, když tyto dřeviny nejsou ani v kolizi se stavbou samotného bytového domu, ale pouze se zpevněnými či jinými plochami, které lze dle žalobců jistě pojednat jinak – způsobem, který nevyvolává nutnost odstranění daných dřevin.

Dále v tomto žalobním bodu navrhovali, aby soud podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 11, odboru životního prostředí ze dne 28. 12. 2021, č.j. MCP11/21/067589/OŽP/Čer, a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 20. 6. 2023, č.j. MHMP 1184596/2023, neboť jsou rovněž v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.

Ve vztahu k závaznému stanovisku Úřadu městské části Praha 11, odboru životního prostředí ze dne 28. 12. 2021 žalobci namítali, že veřejný zájem na zachování daných dřevin, který plyne z jejich funkčního a estetického významu, je značný, což ostatně potvrdil i sám dotčený orgán. Namítali, že závažným důvodem pro kácení dřevin nemůže být „automaticky“ zamýšlená stavební činnost stavebníka, neboť v takovém případě by rozhodování o povolení kácení dřevin pozbylo smyslu. Dále namítali, že se správní orgán nijak nezabýval tím, zda je nutno v souvislosti s danou stavbou odstranit všechny předmětné dřeviny. Jestliže správní orgán argumentoval pro povolení kácení daných dřevin tím, že je žádoucí využít území pro bytový dům (z důvodu nedostatku bytů), pak žalobci zopakovali, že dřeviny v kolizi s tímto bytovým domem nejsou. Všechny posuzované dřeviny jsou v kolizi pouze se zpevněnými plochami (parkoviště, komunikace), vodovodní přípojkou a se sadovými úpravami. Tyto lze dle žalobců v rámci záměru výstavby daného bytového domu realizovat (navrhnout) tak, aby nedošlo ke kolizi s předmětnou, vzrostlou, perspektivní mimolesní zelení (dřevinami).

K závaznému stanovisku Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 20. 6. 2023, žalobci namítali, že rozhodování o kácení dřevin není vázáno na to, zde se jedná o „ochranářsky“ cenný biotop či nikoli, jak uváděl tento dotčený orgán. Dle žalobců platí opak, kdy v člověkem ovlivněném, urbánním prostředí je význam každé jednotlivé dřeviny větší. Význam vzrostlých dřevin ve městech, kde je více zatížené a zhoršené životní prostředí, tak není možné dle žalobců bagatelizovat, ale je nutné jej posilovat. K argumentaci dotčeného orgánu, že k záměru je nutné přistupovat jako k celku, žalobci uvedli, že jestliže je možné záměr realizovat tak, že si kácení dřevin nevyžádá, tak potom nemůže být dán závažný zájem na jejich kácení.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobci namítali, že v rozporu s ustanovením § 4 odst. 2 stavebního zákona a ustanovením § 12 zákona č. 114/1992 Sb. absentuje pro danou stavbu závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu. Uvedli, že posouzení krajinného rázu a souhlas příslušného orgánu ochrany přírody a krajiny musí být vydán ke všem stavbám, které by mohly snížit či změnit krajinný ráz.

K odkazu žalovaného na písemnosti Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí, žalobci namítali, že tyto obsahují ve vztahu ke krajinnému rázu pouhá vyjádření, navíc rozporná se skutečným stavem věci, která však nemohou závazné stanovisko v případech, kdy jej zákon k umístění stavby vyžaduje (zde zákon č. 114/1992 Sb.), nahradit. Dle žalobců neobstojí tvrzení, že se stavba krajinného rázu nedotýká či dokonce že se zde nejedná o krajinu, neboť stavba se bude podstatně uplatňovat jak v daném krajinném úseku, tak i z hlediska dálkových krajinných pohledů. Uvedli, že předmětná stavba bude viditelná z poměrně velké vzdálenosti, neboť je umisťována na pohledovou hranu svahu nad stanicí metra R., bezprostředně navazujícího na horizont Kunratického lesa, který má být z hlediska zachování hodnot krajinného rázu (jako VKP) chráněn. Nadto území patří do oblasti viditelné z PPR a jejího ochranného pásma. Z hlediska širších vztahů se nachází v okolí lesní porost, VKP ze zákona, rozptýlená zeleň, dřeviny rostoucí mimo les a další přírodní složky krajinného rázu. Daná lokalita pak tvoří přechod mezi sídlištní zástavbou a Kunratickým lesem.

Dle žalobců pak nemůže obstát ani tvrzení o absenci krajiny v daném místě, neboť toto je v rozporu se skutečným stavem věci. Již v odvolání uváděli a odůvodňovali, proč nemůže závěr o „absenci krajiny“ obstát; ani ze strany dotčeného orgány ani žalovaného nebylo toto nijak reflektováno. Namítali, že záměr není situován v oblasti, která by byla charakterizována jako zcela urbanizované území, které by tvořilo funkční celek s existující zástavbou, což by bránilo označit území jako „krajinu“ ve smyslu zákona. K poukazu na restauraci K. nacházející se u lesa žalobci uvedli, že tato je od navrhované stavby vzdálena, navíc se v pohledech příliš neuplatňuje, jelikož se jedná o přízemní stavbu. Rovněž vyslovili nesouhlas s tvrzením, že bytový dům bude „obklopen“ stávající zástavbou, neboť zejména ze severozápadu a severu je navazující území tvořeno přírodním prvkem – Kunratickým lesem. Jedná se tak o stavbu na samém okraji zástavby daného místa. K rozsudku NSS č.j. 7 As 23/2014-57, uvedli, že tento míří např. na případ dostavby bloků v centrální části města či v jiném prostředí, kde jsou krajinné prvky zcela setřeny a kde se stavba nebude nijak pohledově uplatňovat. Tak tomu ovšem v daném případě dle žalobců není.

V pátém žalobním bodu žalobci namítali, že není prokázáno, že negativní vlivy stavby (včetně staveništní dopravy), zejména z hlediska hlučnosti a prašnosti a vlivů na okolní zástavby, splňují požadavky právních předpisů. Namítali, že negativní vlivy realizace stavby nejsou dostatečným způsobem řešeny v dokumentaci. Dle žalobců není prokázáno, že při výstavbě nedojde k nepřípustnému narušení pohody bydlení v sousedních domech, jakož i k překročení limitních hodnot stanovených právními předpisy, resp. nejsou navržena účinná opatření k zamezení těchto vlivů. Dle žalobců tak není prokázáno splnění požadavku dle ustanovení § 43 odst. 1 pražských stavebních předpisů a přílohy č. 8 bod B.8 písm. d), e) a j) vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“), a proto nelze stavbu schválit.

Dále žalobci namítali, že závěry akustického posudku nemohou obstát, neboť tento neprokazuje splnění hygienických limitů pro hluk ze stavby; naopak z něj vyplývá, že hluková zátěž bude nadlimitní. Dle žalobců ani stanovisko hygienické stanice ani Ministerstva zdravotnictví nevysvětluje, jak mohou být hlukové limity splněny (60 / 65 dB), když hluk stavebních strojů, jež mají být ke stavbě užity, dosahuje až 90 – 107 dB. Totéž pak platí i pro fázi demolice garáže, kde dle autora akustického posudku dosahuje celkový hluk obvykle úrovně 106 dB. Upozornili na to, že vzdálenost stavby a okolních domů není taková, aby hluk ze stavebních strojů mohla zásadním způsobem umenšit (bytové domy žalobců jsou vzdáleny cca 25 m, resp. 70 m). Dle žalobců pak toto nemůže být vyřešeno instalací protihlukového zábrany, neboť ta má omezenou výšku (3 m), a nemůže tak nijak odclonit hluk směrem k vyšším patrům bytových domů. Rovněž pak dle žalobců nebyly vypořádány námitky, že akustická studie ve fázi výstavby neuvádí časové nasazení strojů a intenzitu staveništní dopravy, vč. kumulace se staveništní dopravou a stavebními pracemi spojenými s realizací dalších plánovaných stavebních záměrů v okolí. Dále nebyla dle žalobců nijak zohledněna hlučnost z drtičky demolovaného materiálu, která má být na místě používána (dle souhrnné technické zprávy má totiž být bouraný materiál shazován na určené místo, kde bude kompletně roztříděn a rozdrcen), neboť hluková studie počítá s tím, že materiál bude přepravován automobily na jiné místo s drtičkou.

Dále žalobci namítali, že žalovaný jim sice vytýkal, že odborné závěry zpracovatelů dokumentace a dotčených orgánů nijak nezpochybnili, nicméně ani on ani dotčené orgány se výše uvedeným nezabývaly a nijak na tyto skutečnosti nereagovaly. Žalobci tak označili žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, přičemž k této otázce odkázali na relevantní judikaturu NSS a zdejšího soudu.

V tomto žalobní bodu dále opětovně navrhovali, aby soud podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 8. 4. 2022, č.j. HSHMP 12966/2022/Hum, a závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 5. 2023, č.j. MZDR 9349/2023-5/OVZ, neboť vadnost akustické studie způsobuje vadnost i těchto závazných stanovisek, neboť z ní vycházela.

Rovněž žalobci namítali, že v řízení nebylo prokázáno splnění požadavku dle ustanovení § 43 odst. 1 pražských stavebních předpisů ani z hlediska prašnosti. Dle žalobců nebylo zjištěno, jakým způsobem bude bouraný materiál (odpad) drcen, a v případě, že to bude mobilní drtička, tak mělo být zjištěno, jaké negativní vlivy na okolí bude mít a jak je jejich omezení (např. v provozním řádu) zajištěno. Dále žalobci na str. 34 žaloby připomněli 3 opatření, která z hlediska zamezení prašnosti požadovali do dokumentace nebo do podmínek rozhodnutí doplnit. Upozornili na to, že podmínky vyplývající ze závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 11, odboru životního prostředí ze dne 25. 10. 2021, č.j. MCP11/21/048570/OŽP/Hako, které převzal stavební úřad do prvostupňového rozhodnutí a na které odkazoval v napadeném rozhodnutí žalovaný, se týkaly zamezení prašnosti jen při skladování stavebních odpadů, nikoli při vlastní demoliční a další činnosti – podmínky a opatření k ochraně sousedních nemovitostí při provádění stavebních / demoličních prací stanoveny nebyly. K odkazu žalovaného na stanoviska orgánů ochrany ovzduší žalobci namítli, že tyto nejsou ke stanovení podmínek k omezení prašnosti příslušné.

Dále žalobci v tomto bodu namítali, že dokumentace není dostatečná ani z hlediska organizace výstavby dané stavby – negativních vlivů staveništní dopravy, neboť stavba si vyžádá odvoz značného množství materiálu z demolované stavby a ze stavební jámy (a přivážení stavebního materiálu), a bude se tak jednat o zásadní zdroj hluku, prašnosti a vibrací v daném místě. Namítali, že v dokumentaci nejsou uvedeny intenzity spojené s demolicí a s výstavbou a se staveništní dopravou, a tedy nelze ani vyhodnotit negativní vlivy této dopravy na okolí a pohodu bydlení v domech žalobců. Žalovaný se pak tímto nijak nezabýval a k této námitce dle žalobců ničeho neuvedl.

Žalobci v tomto žalobním bodu dále namítali, že není doloženo, že stavba, včetně staveništní dopravy, neohrozí stabilitu (statiku) sousedních staveb, včetně domů žalobců, a příjezdové komunikace, a to vlivem změn hydrogeologie a statického namáhání okolní výstavby. Uvedli, že opakovaně namítali, že v dotčené lokalitě lze očekávat nestabilní geologické podloží a vysokou hladinu podzemní vody. V důsledku stavebních prací a umístěním stavby tak může dle žalobců dojít ke kolísání, resp. zvýšení hladiny spodních vod, tj. i ke změnám geotechnických parametrů horninového prostředí v prostoru sousedních bytových domů vlivem změn v proudění podzemní vody či výšky její hladiny. Přímým důsledkem takových změn je riziko statického narušení sousedních objektů (domů žalobců), které nebylo v rámci napadeného rozhodnutí vyvráceno. Dále uvedli, že drenáže, které budou vybudovány v okolí povolované stavby, mohou stáhnout podzemní vodu ze širšího okolí v takové míře, že to může vést k sesedání terénu a ohrožení statiky okolních budov, přičemž obdobná situace s drenážemi nastala v případě stavby Bytový park Roztyly – etapa I při ul. R., vzdálené cca 190 m severovýchodním směrem. Žalobci dále v této námitce poukázali na ustanovení § 41 odst. 1 a 2 pražských stavebních předpisů. Připomněli také, že sám nadřízený dotčený orgán ochrany vod, na jehož závazné stanovisko žalovaný odkazoval (tj. závazné stanovisko OCP MHMP ze dne 13. 10. 2023, č.j. MHMP 1349952/2023), potvrdil, že k určitému ovlivnění podzemních vod dojde se závěrem, že ale jako vodoprávní úřad není příslušný k posouzení dopadů navrhovaného řešení na statiku okolních domů případným stažením podzemních vod z okolí do drenáží. Dle žalobců tak nebyla jejich námitka statického namáhání okolní zástavby řádně vypořádána, neboť za její vypořádání nelze považovat odkaz na stanovisko dotčeného orgánu, neboť ten (jak sám uvedl) tuto problematiku nevypořádává.

Závěrem tohoto žalobního bodu žalobci namítali, že v návrhu nejsou dostatečným způsobem řešeny ani negativní vliv staveništní dopravy z hlediska zatížení jediné příjezdové komunikace G.. Dle žalobců nebylo provedeno posouzení únosnosti zatížení této komunikace a místních opěrných zdí, ačkoli to v řízení požadovali. Z toho důvodu žalobci žádali soud, aby podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal závazné podklady napadeného rozhodnutí, a to závazná stanoviska silničních správních úřadů vydaná k dané stavbě – závazné stanovisko Úřadu městské části Praha 11, odboru dopravy, oddělení silničního správního úřadu, ze dne 7. 10. 2021, č.j. MCP11/21/008770/OD/Muz, a závazné stanovisko Magistrátu hl. m. Prahy, odboru pozemních komunikací a drah, ze dne 17. 4. 2023, č.j. MHMP - 657852/2023/O4/ku.

V posledním, šestém žalobním bodu žalobci namítali, že nebyly vypořádány námitky týkající se plynulosti a bezpečnosti dopravy. Uvedli, že dotčená část sídliště je přístupná pouze (slepou) ulicí G., s tím, že zde nebude možné zajistit bezpečnou a plynulou dopravní obslužnost, zejména v souvislosti s častými dopravními zácpami s očekávaným nárůstem dopravních nehod a snížení bezpečnosti chodců vzhledem k této dopravě. Dle žalobců pak dojde i k prohloubení již stávajícího deficitu dopravy v klidu v důsledku toho, že desítky rezidentů využívali k parkování garážový dům, který má být zbourán. Již nyní pak řidiči denně nerespektují při parkování dopravní značení, čímž vznikají nebezpečné a nepřehledné situace, zejména v křižovatce A. x G.. Situaci pak dále komplikují rozměrné zájezdové autobusy, které přijíždějí k Hotelu Globus, přičemž na některých místech dochází k nebezpečnému zúžení vozovky, kdy velká vozidla IZS nemusí vůbec projet. Žalobci nesouhlasili s argumentem žalovaného, že nepředložili konkrétní argumenty ani důkazy k této problematice, neboť již ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 26. 1. 2024 uvedli konkrétní závěry veřejně dostupné Dopravní studie, která k roku 2030, kdy se očekává realizace plánovaných stavebních záměrů při ul. R., vyhodnotila, že křižovatka R. x A., přes kterou se dotčená lokalita napojuje přes ul. G. na komunikace vyšší třídy, kapacitně nevyhoví. Namítali, že v době vydání závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 11, odboru dopravy, oddělení silničního správního úřadu, ze dne 7. 10. 2021 nebyla dopravní studie z roku 2022 ještě zpracována, a proto nemohl dotčený orgán ve svém stanovisku zohlednit její závěry a doporučení. S touto studií se pak dle žalobců nevypořádal ani nadřízený dotčený orgán. Odkaz na tato závazná stanoviska tak dle žalobců nemůže obstát.

Dále v tomto žalobním bodu žalobci opětovně navrhovali, aby soud přezkoumal závazná stanoviska silničních správních úřadů (viz pátý žalobní bod), s tím, že závazné stanovisko MHMP se vůbec nezabývalo tím, co bylo odvolateli (žalobci) namítáno. Toto závazné stanovisko je tak dle žalobců v rozporu s ustanovením § 149 odst. 2 správního řádu.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. K námitkám uvedeným v prvním žalobním bodu odkázal na str. 19 – 29 napadeného rozhodnutí a na závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 30. 10. 2023, č.j. MMR-72300/2023-81, dle něhož dospěl k závěru, že záměr nepřekračuje stanovený limit rozvoje stabilizovaného území v ploše OB. Uvedl, že ministerstvo provedlo podrobné posouzení splnění regulativu a žalovaný byl jeho názorem v odvolacím řízení vázán. Dále uvedl, že umístění záměru nemá na urbanistickou strukturu daného území vliv, neboť tento je navržen v rámci modernistické struktury se sídlištní zástavbou s podlažností bytových domů 8 – 12 NP, přičemž se svými parametry takto definovanému stávajícímu charakteru urbanistické struktury sídlištní zástavby přizpůsobuje a zároveň nemá potenciál, aby ji transformoval. Uvedl, že regulace stabilizovaného území nemá význam stavební uzávěry a nezakazuje v tomto území umisťovat nové stavby či stávající stavby nahrazovat stavbami novými s odlišnými parametry. Dále podotkl, že sami žalobci na několika místech žaloby připouštějí, že záměr je v rozhodujících parametrech se stávající zástavbou srovnatelný. K argumentu, že se jedná o místo určené pro stavbu, která by měla tvořit přechod mezi intenzivní panelovou zástavbou sídliště a přírodním prostředím Kunratického lesa, žalovaný uvedl, že žádná takováto podmínka pro umisťování staveb v dotčené ploše OB v územním plánu stanovena není; naopak pro posuzované území je běžné, že v přímém kontaktu s lesními pozemky jsou situovány panelové domy (8 NP). Dále uvedl, že záměr je naopak od lesních pozemků oddělen stávající stavbou hotelu, kterou by tedy bylo možné považovat za určitý „přechod“ mezi sídlištní zástavbou a Kunratickým lesem. Dle žalovaného neexistuje žádný zákonný důvod k tomu, aby tento „výškový přechod“ byl rozšířen i na místo umístění předmětného bytového domu, když tento je situován v sousedství stávajících bytových domů s podlažností 8 – 12 NP. K argumentaci žalobců ohledně zohlednění „kontextu místa“ a zohlednění kapacity komunikací, parkovišť, škol, obchodů atd. žalovaný uvedl, že tyto požadavky nejsou dle oddílu 7a) odst. 3 věta druhá územního plánu Hl. m. Prahy hlediskem posuzování. K námitkám ohledně parteru domu žalovaný uvedl, že žalobci pomíjejí dílčí názory správních orgánů. V této souvislosti odkázal na rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, č.j. 7 As 13/2010-146.

K námitce ve druhému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na str. 35 a násl. napadeného rozhodnutí, kde byla tato posouzena na základě závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 5. 2023, č.j. MZDR 9349/2023-5/OVZ. Podotkl, že přes značný rozsah žalobní argumentace žalobci svá tvrzení ničím nedokládají. K odkazu žalobců na rozsudek zdejšího soudu č.j. 10Ca 62/2009-122 uvedl, že si je vědom požadavku, aby do nadlimitně zatíženého území nebyly umisťovány další stavby, které tuto zátěž (byť nepatrně) zvýší. V posuzovaném případě však bylo na základě akustické studie (Akustický posudek č.: P06-21, vypracovaný Ing. K. Š. – AKON) predikováno, že při provozu záměru nedojde ke zhoršení hlukové situace, která je ovlivněna zejména hlukem z provozu na pozemní komunikaci I. třídy R.. Nadto orgán ochrany zdraví pro potvrzení závěrů akustického posudku stanovil podmínku před započetím užívání stavby předložit na Hygienickou stanici hl. ml. Prahy protokol o měření hladin hluku z provozu všech stacionárních zdrojů souvisejících s předmětnou stavbou, která prokáže splnění hygienických limitů pro denní i noční dobu v nejbližších chráněných venkovních prostorech okolních staveb. Dle žalovaného jsou touto podmínkou práva žalobců dostatečně ochráněna. K námitkám ohledně narušení pohody žalovaný odkázal na str. 29 a násl. napadeného rozhodnutí. Uvedl, že v rozhodnutí opakovaně uvedl, že soulad záměru s obecnými požadavky na výstavbu je posuzován podle nařízení pražských stavebních předpisů a ne podle celorepublikové vyhlášky č. 501/2006 Sb. K argumentaci žalobců, že negativní vliv stavby měly být posuzovány v kumulaci s negativními vlivy okolních stavebních záměrů, žalovaný doplnil, že zákonné limity hluku a znečištění ovzduší jsou stanoveny jako imisní (vztaženy ke zdroji), a proto každý stavební záměr musí sám o sobě tyto limity splňovat.

Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný odkázal na str. 42 a násl. napadeného rozhodnutí, kde se této věnoval na základě závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 20. 6. 2023, č.j. MHMP 1184596/2023, které podrobně posoudilo funkční a estetický význam dřevin navržených ke kácení (9 ks + 344 m2 zapojeného porostu) a také adekvátnost náhradní výsadby a délky následné péče (11 ks stromů + 5 let). Upozornil na to, že nemovitosti žalobců se nacházejí v těsném kontaktu s lesním porostem, a proto se obecná argumentace o „podstatném a neodůvodněném zhoršení kvality území“ jeví žalovanému jako účelová.

Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na str. 61 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že orgán ochrany prostředí setrval na svém názoru, že navrhovaný bytový dům je obklopen stávající zástavbou, ze které nijak nevybočuje. Uzavřel, že vlastní plocha, na které je předmětný záměr navrhován, nesplňuje definici krajiny ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. m) zákona č. 114/1992 Sb. Dle žalovaného tak v daném případě nejsou splněny podmínky pro vydání závazného stanoviska dle ustanovení § 12 odst. 2 téhož zákona.

K pátému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na str. 60 a násl. napadeného rozhodnutí. Uvedl, že Akustický posudek posuzoval nejméně příznivou variantu, tj. nejhlučnější technologie po celou základní dobu od 7 – 21 hod. (korekce + 15 dB – dle nařízení vlády č. 272/2011 Sb.), a navrhl využití protihlukové stěny o výšce alespoň 3 m, což je standartní opatření k zabránění šíření hluku. Toto protihlukové opatření je pro stavebníka závazné. Dále uvedl, že v případě provádění stavby se jedná o hluk sice obtěžující, ale dočasný. K námitce prašnosti žalovaný odkázal na str. 39 a násl. napadeného rozhodnutí s tím, že Magistrát hl. m. Prahy, odbor ochrany prostředí ve svém závazném stanovisku mimo jiné uvedl, že Úřad městské části Praha 11 postupoval v rámci svých kompetencí v souladu se zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 201/2012 Sb.“), i Metodickým pokynem odboru ochrany ovzduší Ministerstva životního prostředí ke stanovování podmínek k omezení emisí ze stavebních zdrojů a z dalších stavebních činností ze září 2019, kdy ve smyslu tohoto metodického pokynu není samotná stavební (demoliční) činnost považována za zdroj znečišťování ovzduší podléhající zákonu č. 201/2012 Sb., k jejímuž provedení by byl ÚMČ Praha 11 oprávněn závazně stanovit podmínky. Opatření ke snížení prašnosti uvedená v projektové dokumentaci pak považoval OCP MHMP za dostatečná. K námitce, že v dokumentaci nejsou dostatečným způsobem řešeny negativní vlivy staveništní dopravy, zejména z hlediska hlučnosti, prašnosti a vibrací, žalovaný uvedl, že tato nebyla v odvolání uplatněna, a proto neměl důvod se této problematice cíleně věnovat. Staveništní doprava byla zmíněna pouze v souvislosti s námitkou týkající se množství produkovaného odpadu a v souvislosti s vadami akustické studie, k čemuž se vyjádřilo Ministerstvo zdravotnictví. K námitce nevyhodnocení změn hydrogeologie s vlivem na statické namáhání okolní zástavby žalovaný odkázal na revizní závazné stanovisko nadřízeného vodoprávního orgánu ze dne 13. 10. 2023, č.j. MHMP 1349952/2023, ze kterého vyplynulo, že nelze zásadní ovlivnění vodních poměrů s následkem podmáčení okolních staveb předpokládat; že sice v daném případě k určitému ovlivnění dojde, protože část podzemních vod, které zde nyní proudí, bude odvedena drenážemi, ale na druhé straně bude zajištěna dotace podzemních vod vsakem v poldru, a proto bylo uzavřeno, že dopad bude minimální. Stejně tak obavy žalobců o stav přístupové komunikace v důsledku hydrogeologických změn žalovaný vyhodnotil jako nedůvodné a spekulativní, když odkázal na žalobci napadená závazná stanoviska dotčených silničních správních úřadů, které potvrdily, že záměrem nebude negativně ovlivněna komunikace III. třídy ul. G..

K šestému žalobnímu bodu žalovaný odkázal na str. 55 a násl. napadeného rozhodnutí. Doplnil, že žalobci závěry Dopravní studie desinterpretují, neboť kapacity křižovatky R. x A. x H. jsou označena jako nevyhovující pro výhledový stav 2030 za současného stavu komunikační sítě, který nezahrnuje žádné nové páteřní dopravní stavby, včetně nového obousměrného propojení ul. R. – G.. Ve studii je navrženo řešení prostřednictvím okružní křižovatky s tzv. bypassem.

Osoby zúčastněné na řízení 2), 3), 4) [dále též „stavebníci“] ve vyjádřeních k podané žalobě navrhovaly její zamítnutí. K prvnímu žalobnímu bodu stavebníci odkázali na argumenty uvedené nejen v závazných stanoviscích, ale i napadeném rozhodnutí, z nichž vyplývá soulad záměru s územně plánovací dokumentací. Uvedli, že to, že je území dle územního plánu územím stabilizovaným, neznamená, že by bylo již dokončeno. Ostatně i územní plán ve stabilizovaném území umožňuje výstavbu. Dále uvedli, že zahušťování se může stát negativním jevem pouze, pokud by způsobilo narušení základních parametrů charakteru území, avšak to není tento případ. Předmětný záměr je v souladu s jednotlivými oblastmi charakteru území, a to co se týče výšky, odstupových vzdáleností, půdorysných rozměrů, umístění podle situování stávajících staveb apod. Argumentaci žalobců označili stavebníci za subjektivní s tím, že se žalobci staví do role plánovače území. Dále uvedli, že případné zatížení dopravní či technické infrastruktury je povinen hodnotit stavební úřad, který tak učinil v prvostupňovém rozhodnutí, které bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno. K zajištění staveb občanského vybavení stavebníci uvedli, že tento požadavek je čistě parametrem územního plánování, a proto jej stavební úřad podle ustanovení § 94o starého stavebního zákona neposuzuje. Pokud by obec vyžadovala v daném území umístit stavby občanského vybavení, pak by vyznačila příslušné plochy pro stavby občanského vybavení v územním plánu, což v případě dané lokality neučinila. Argumentaci ohledně přechodu mezi intenzivní panelovou zástavbou sídliště a přírodním prostředím Kunratického lesa stavebníci rovněž odmítli s tím, že se nejedná o parametr stanovený územně plánovací dokumentací či jiným právním předpisem. Dále uvedli, že zřejmé, že ve stabilizovaném území se případné nové stavby posuzují ve vztahu ke stavbám stávajícím, které stanovily parametry, jež by neměly být případným záměrem překročeny. Uzavřeli, že z ustanovení § 19a starého stavebního zákona vyplývá, že primárně je charakter území odvozován z územně plánovací dokumentace, kterou záměr zcela respektuje a zároveň reaguje na okolní zástavbu. Pokud je charakter území vymezen především v územně plánovací dokumentaci, tak lze dle stavebníků přihlédnout k závaznému stanovisku úřadu územního plánování vydanému dle ustanovení § 96b starého stavebního zákona. Žalobci zmiňovaná nutnost posouzení souladu záměru s vyhláškou č. 501/2006 Sb. je pak dle stavebníků irelevantní, neboť na území hl. m. Prahy se uplatní pouze pražské stavební předpisy.

K dalším žalobním bodům stavebníci odkázali na příslušné pasáže napadeného rozhodnutí a relevantní závazná stanoviska či vyjádření dotčených správních orgánů.

Žalobci podali k vyjádření žalovaného repliku, ve které nad rámec žalobní argumentace k reakci žalovaného na prvním žalobním bod uvedli, že stávající zástavbu sídliště H. R. (popř. celého sídliště H. R. II) nepovažují za ucelený urbanistický celek jen oni, ale zejména územní plán, který proto převážnou plochu daného sídlištního celku vymezuje jako stabilizované území. Zdůraznili, že předmětná stavba do předmětného sídlištního celku nezapadá, neboť jeho koncept rozbíjí; navíc se vyskytuje na okraji a na zdaleka viditelném kopci. Dle žalobců není rozhodné, že se v území nachází stávající obytné domy v přímém kontaktu s lesními pozemky, neboť tyto domy jsou součástí daného celku a jeho urbanistické koncepce.

K reakci žalovaného na druhý žalobní bod žalobci uvedli, že předložená akustická studie se tím, co bylo žalobci namítáno, v zásadě nezabývá, a proto nemůže být podkladem pro vyvrácení námitek žalobců týkajících se hluku. Zdůraznili, že podstatou dané námitky není hluk ze stacionárních zdrojů, ale hluk danou stavbou vyvolané dopravy (v součtu se stávajícím / výhledovým hlukovým zatížením z dopravy na okolních komunikacích, tj. hlukovým pozadím), což není podmínkou, na kterou poukazoval ve svém vyjádření žalovaný, nijak řešeno. Argumentaci žalovaného, že zákonné limity hluku jsou stanoveny jako imisní, žalobci označili za irelevantní, neboť to, že každý záměr sám o sobě splňuje hlukové limity, neznamená, že ve svém souhrnu a se započtením hlukového pozadí nepůsobí nadlimitní zátěž území. Navíc v daném případě již nadlimitní zátěž z dopravy existuje, tj. další záměr tuto situaci nepochybně zhorší.

K reakci žalovaného na třetí žalobní bod žalobci uvedli, že podstatou námitky není, zda domy s byty žalobců leží u lesních porostů nebo nikoli, ale to, že bylo povoleno odstranění mimolesní zeleně, ačkoli proto nebyly splněny podmínky dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.

K reakci žalovaného na čtvrtý žalobní bod žalobci uvedli, že tvrzení žalovaného, že „navrhovaný bytový dům je obklopen stávající zástavbou, ze které nikterak nevybočuje“, neodpovídá skutečnému stavu věci, neboť bytový dům není „obklopen“ stávající zástavbou, ale zejména na severozápadu a severu je navazující území tvořeno přírodním prvkem – Kunratickým lesem. Tento krajinný celek pak jen těžko lze dle žalobců označovat za „absenci krajiny“.

K reakci žalovaného na pátý žalobní bod žalobci dále doplnili, že dotace podzemní vody vsakem z poldru nemůže ovlivnit hydrogeologické podmínky v bezprostřední blízkosti stávající bytové zástavby v ul. H. a G. (včetně domů žalobců), protože tato zástavba je situována výše ve svahu oproti místu vybudování vsakovacího poldru – poldr má být umístěn cca o 4 výškové metry níže než je nejbližší dům v ul. H. č. 2114/2, a to cca 90 m severovýchodně od tohoto domu.

K reakci žalovaného na šestý žalobní bod žalobci uvedli, že v řízení je třeba vycházet ze skutečného stavu věci, tj. právě ze současného stavu komunikační sítě v území. Ve studii uváděné případné „nové páteřní stavby“ či změna dané křižovatky na okružní nejsou součástí dané stavby a nejsou ani v takové fázi přípravy, aby bylo zřejmé, kdy a zda vůbec budou realizovány. Doplnili, že Dopravní studie se odkazuje na studii „Koncepce řešení dopravy v klidu na území městské části Praha 11 – aktualizace 2021“, která byla zpracována společností M.O.Z. Consult, s.r.o., z níž vyplývají nedostatky stávající komunikační sítě z hlediska parkování.

Žalobci podali repliku i k vyjádření stavebníků. K reakci stavebníků na první žalobní bod zopakovali svou dříve uplatněnou argumentaci a dodali, že urbanistická struktura daného místa je dána mimo jiné hustotou (intenzitou) zástavby, jejím urbanistickým plánem (rozvržením) a polohou jednotlivých objektů ve vztahu k sobě navzájem i ve vztahu k dalším prvkům struktury území. K poukazu stavebníků a dotčených orgánů územního plánování na porovnávání jednotlivých parametrů navrhované stavby a staveb stávajících žalobci uvedli, že toto je předmětem zejména posuzování souladu stavby s požadavky pražských stavebních předpisů, nevypovídá však nic o souladu s požadavky územního plánu na využití stabilizovaného území. Dále uvedli, že tvrzení stavebníků, že pro posouzení stavby jsou podstatné nejen výškové a objemové parametry, ale i další parametry v místě obvyklé (vzájemné odstupy, navazující veřejná prostranství), je pravdivé, avšak Ministerstvo pro místní rozvoj takto nepostupovalo, neboť to redukovalo své posouzení pouze na výškové a objemové parametry. K tvrzení, že pokud by obec vyžadovalo v daném území umístit stavby občanského vybavení, pak by vyznačila příslušné plochy v územním plánu, žalobci uvedli, že územní plán pro dané území nepočítá s další urbanizací, a proto nebylo důvodu zde vyznačovat plochy občanské vybavenosti. Uzavřeli, že netvrdí, že by se stavby neměly posuzovat ve vztahu ke stávajícím stavbám, nicméně pouhým izolovaným posouzením jednotlivých parametrů se nevyčerpává přezkum záměru s požadavky územního plánu a pražských stavebních předpisů. Dále uvedli, že odkaz žalovaného na závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj je ve vztahu k námitkám týkajícím se rozporu záměru s právními předpisy provádějícími stavební zákon nerozhodný, neboť ministerstvo soulad záměru s požadavky právních předpisů provádějících stavební zákon nepřezkoumává, jelikož to náleží stavebnímu úřadu, resp. žalovanému [srov. ustanovení § 94o odst. 1 písm. a) starého stavebního zákona], což ostatně samo ministerstvo ve svém závazném stanovisku potvrdilo.

K reakci stavebníků na druhý žalobní bod žalobci uvedli, že odkaz na stanoviska dotčených orgánů nemůže obstát, neboť ani tyto nemohly rozhodnout na základě zjištěného stavu věci, pokud nebyla v řízení nijak ověřena (např. na základě měření hluku) stávající hluková zátěž v území a nebyl posouzen vliv navrhované stavby na tuto akustickou zátěž. Znovu zdůraznili, že je třeba posoudit nejen výstavbu přímo v daném místě, ale i další objekty, které přivedou do dotčeného území další hlukové zatížení.

K reakci stavebníků na třetí žalobní bod žalobci připomněli, že předmětné dřeviny nejsou v kolizi se stavbou samotného bytového domu, ale pouze se zpevněnými či jinými plochami (zpevněné plochy, vodovodní přípojka, sadové úpravy), které lze jistě pojednat takovým způsobem, který nevyvolává nutnost odstranění daných dřevin.

K reakci stavebníků na čtvrtý žalobní bod žalobci uvedli, že vyjádření Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru ochrany přírody nemůže nahradit závazné stanovisko v případech, kdy jej zákon č. 114/1992 Sb. k umístění stavby vyžaduje. Zopakovali, že stavba se bude podstatně uplatňovat jak v daném krajinném úseku, tak i z hlediska dálkových krajinných pohledů, a že v blízkosti se nachází krajinný celek Kunratického lesa.

K reakci stavebníků na pátý žalobní bod žalobci uvedli, že doložené podklady (akustický posudek, dokumentace stavby, stanoviska orgánů ochrany veřejného zdraví) nemohou prokazovat splnění hygienických limitů pro hluk ze stavby. Připomněli, že ve vztahu k odstranění (demolici) stávající stavby nebylo závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví vůbec vydáno. Dále zdůraznili, že žalovaný nevypořádal zejména námitku, že ve stavebním řízení musí být prokázáno, že stavba je navržena a bude provedena tak, že nebude narušena stabilita sousedních pozemků a staveb (nemovitostí žalobců). Je tomu tak dle žalobců proto, že žalovaný při vypořádání této námitky odkázal na stanovisko nadřízeného orgánu ochrany vod, avšak sám tento dotčený orgán ve svém závazném stanovisku potvrdil, že k posouzení dopadů na statiku okolních domů případným stažením podzemních vod z okolí do drenáží není příslušný.

Dne 14. 2. 2025 bylo soudu doručeno vyjádření žalobců, v němž k námitce, že není doloženo, že stavba (včetně staveništní dopravy) neohrozí stabilitu (statiku) sousedních staveb, včetně domů žalobců [pozn. soudu: jedná se o námitku uplatněnou v pátém žalobním bodu], doplnili odkaz na výtah z „Podrobného inženýrskogeologického průzkumu, 7. souboru, 6. stavba – H. R. II západ“, číslo zakázky 3-0113-0307-06, od autorů H., V., Č., J. ze dne 11. 5. 1981, který se týká základových poměrů daného místa – objekt 6-207 je dnešní dům H 2112-2114, objekt 6-205 je dnešní dům H. 2100-2102. Tento dokument zároveň žalobci navrhli k důkazu. V tomto dokumentu je dle žalobců potvrzeno, že stávající bytové domy jsou postaveny na „podmínečně vhodných“ základových poměrech. Dle žalobců by tak o to více mělo být v řízení dbáno, aby bylo doloženo, že stavba neohrozí stabilitu (statiku) sousedních staveb, což však v nyní projednávané věci nebylo.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2025 k odkazu žalobců na výše uvedenou písemnost odkázal na zásadu koncentrace s tím, že žalobcům nic nebránilo, aby tento dokument doložili již v průběhu řízení před stavebním úřadem, nejpozději v odvolání (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2024, č.j. 10 As 124/2023-37). Dále odkázal na str. 65 napadeného rozhodnutí, kde se předmětné námitce věnoval, a uvedl, že stavební úřad vycházel z Hydrogeologického posouzení (RNDr. M. Č., 05/2018) a Průzkumu základových poměrů (Glukos, s.r.o., RNDr. J. Ř., 28. 3. 2020). Uvedl, že během průzkumných prací byly provedeny 4 jádrové vrty, na základě kterých byly zhodnoceny nejen základové poměry, ale také schopnosti vsaku; doložené průzkumy pak byly zapracovány do dokumentace. Dále uvedl, že žalobci z obsahu (neúplné) zprávy selektivně využívají pasáže textu, bez následných souvislostí. Zdůraznil, že k méně příznivým hydrogeologickým poměrům zpráva pouze doporučila neuvažovat s plošným odvodněním staveniště. Dále zdůraznil, že zakládání staveb je technicky řešitelné i v mnohem složitějších hydrogeologických poměrech. V daném případě pak bylo statickým výpočtem doloženo, že stavba je založena způsobem odpovídajícím základovým poměrům, které byly ověřeny aktuálním průzkumem. V této souvislosti pak připomněl, že dotčený orgán MHMP, odbor ochrany prostředí v souvislosti s hydrogeologickými poměry uvedl, že z hydrogeologického posudku z roku 2020 se v hloubce předpokládaného zakládání stavby jedná o nesouvislé zvodnění s malou zásobou podzemní vody a zásadní ovlivnění vodních poměrů s následkem podmáčení okolních staveb nelze předpokládat.

Osoby zúčastněné na řízení 1) a 5) se k žalobě nevyjádřily.

Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Dne 4. 10. 2021 podali stavebníci žádost o vydání společného povolení. Dne 25. 3. 2022 podali stavebníci žádost o povolení odstranění stavby garáže. Usnesením ze dne 8. 6. 2022 byla řízení o vydání společného povolení a řízení o povolení odstranění stavby spojena do společného řízení. Předmětem řízení o odstranění stavby bylo odstranění objektu hromadných garáží, který slouží pro parkování vozidel hostů Hotelu Globus; objekt byl dvoupodlažní s půdorysnými rozměry 18,9 x 36,9 m, výškou hřebenů střechy + 7,87 m (od +- 0,000 = 292 m n. m.) a s celkem 56 parkovacími stáními. Objekt měl být odstraněn rozebráním shora s použitím techniky; stavba bude odstraněna včetně základových pásů, stávající připojení na technickou infrastrukturu bude zrušeno, přípojky budou ukončeny v jednotlivých šachtách či pilířcích. Předmětem řízení o vydání společného povolení je záměr bytového domu sestávajícího ze dvou částí obdélníkového půdorysu, část s bytovými prostory a zázemím bytového domu o celkem 10 podlažích, z 1 PP a 9 NP (8. a 9. NP jsou půdorysně menší), tato část má půdorysný rozměr max 23,4 x 43,6 m; a část s nebytovými prostory přiléhající z východní strany o max rozměrech 5,3 x 25,75 m obsahuje 2 NP a je provozně propojena s prostory v 1. NP a 2. NP v bytové části. Celkové maximální rozměry stavby jsou 28,7 x 43,6 m; výšková úroveň atiky 9. NP bytového domu je + 28,4 m (od +- 0,000 = 292 m n.m.), výšková úroveň atiky střechy nad 2. NP části s nebytovými prostory bude v úrovni + 7,105 m. Ve 3. až 9. NP bude 74 bytových jednotek (16x 1+kk, 40x 2+kk, 17x 3+kk, 1x 4+kk). V 1.PP bude zázemí bytového domu (sklady a sklepy), v 1.NP bude 30 parkovacích stání a ve 2.NP bude 36 parkovacích stání. Součástí záměru jsou rovněž zpevněné parkovací plochy pro parkování (pro osobní automobily – 8 návštěvnických stání pro potřeby bytového domu, 60 stání pro potřeby hotelu – z toho 2 stání pro autobusy, 8 stání pro veřejnost, z toho 2 stání s dobíjecí stanicí pro elektromobily), zpevněné plochy pro pěší, opěrná zeď, retenční jezírko a suchý poldr, sadové úpravy a napojení na veřejnou technickou infrastrukturu včetně areálových vedení. Předmětem řízení o kácení dřevin je pak kácení vyjmenovaných dřevin (9 ks stromů a keřové porosty) a stanovení náhradní výsadby (11 stromů), včetně opatření pro následnou péči.

Prvostupňovým rozhodnutím bylo ve výroku I. podle ustanovení § 128 a § 130 starého stavebního zákona a podle ustanovení § 18o vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“), povoleno odstranění stavby nazvané „Stavba garáže“, X, na pozemku parc.č. XA, v k.ú. X. Ve výroku II. byl podle ustanovení § 94p odst. 1 starého stavebního zákona a ustanovení § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb. schválen stavební záměr stavby nazvané „Bytový dům O.“, X, na pozemcích parc.č. XB, XC, XD, XE, XA, XF, XG, XH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, XT, XU, XV, XW, XX, XY, XZ, XAA, XAB, XAC, XAD, XAE, XAF, XAG, XAH, XAI, XAJ a XAK, vše v k.ú. X. Ve výroku III. bylo na základě závazného stanoviska ÚMČ Praha 11, odboru životního prostředí, oddělení ochrany, přírody, krajiny a zvířat ze dne 28. 12. 2021, č.j. MCP11/21/067589/OŽP/Čer pod písm. a) podle ustanovení § 8 odst. 6 zákona č. 114/1992 Sb. a ustanovení § 9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. vydáno povolení ke kácení dřevin specifikovaných dále v podmínkách pro kácení dřevin, a pod písm. b) v návaznosti na ustanovení § 9 zákona č. 114/1992 Sb. byla uložena náhradní výsadba. Ve výroku byly dále stanoveny podmínky pro odstranění stavby [podmínky 1) – 12)], převzaté podmínky dotčených orgánů k odstranění stavby [podmínka 13)], podmínky pro umístění stavby [podmínky 14) – 39)], podmínky pro provedení stavby [podmínky 40) – 50)], převzaté podmínky dotčených orgánů k umístění a povolení stavby [podmínky 51) – 55)], podmínky pro vodní díla [podmínky 56) a 57)], společné podmínky pro výrok I a II [podmínky 58) a 59)] a podmínky pro kácení dřevin a náhradní výsadbu podle výroku III [podmínka 60)].

Žalobci podali proti tomuto rozhodnutí odvolání dne prostřednictvím spolku Zelené Roztyly, z.s.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20. 3. 2024, č.j. MHMP 323156/2024, sp.zn. S-MHMP 389579/2023/STR, bylo prvostupňové rozhodnutí podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu částečně změněno, a ve zbytku bylo potvrzeno. Prvostupňové rozhodnutí bylo změněno následovně: - výrokem A) byl v kapitole nazvané „Převzaté podmínky dotčených orgánů k odstranění stavby (k výroku I)“ text podmínky č. 13 nahrazen textem novým týkajícím se závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 11, odboru životního prostředí ze dne 25. 10. 2021, č.j. MCP11/21/048570/OŽP/Hako, ve znění závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 6. 6. 2023, č.j. MHMP 821357/2023; - výrokem B) byl v kapitole nazvané „Stanoví podmínky pro umístění stavby (k výroku II)“ údaj o identifikaci Koordinačního výkresu stavby C.3 (revize 08/2022) vždy nahrazen údajem „Koordinační výkres stavby C.3 (revize 12/2023)“; - výrokem C) byl v kapitole nazvané „Stanoví podmínky pro umístění stavby (k výroku II)“ text podmínky č. 15 doplněn textem: „Bytový dům obsahuje celkem 74 bytových jednotek (16 x 1+kk, 40 x 2+kk, 17 x 3+kk, 1x 4+kk) a 2 nebytové prostory.“; - výrokem D) byla v kapitole nazvané „Stanoví podmínky pro umístění stavby (k výroku II)“ vypuštěna podmínka č. 24 a byl nahrazen text podmínek č. 18, 21 a 27 novým textem; - výrokem E) byl v kapitole nazvané „Stanoví podmínky pro provedení stavby (k výroku II)“ nahrazen text podmínky č. 40 textem novým; - výrokem F) byl v kapitole nazvané „Převzaté podmínky dotčených orgánů k umístění a povolení stavby (k výroku II)“ text podmínky č. 51 nahrazen textem novým týkajícím se závazného stanoviska Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 8. 4. 2022, č.j. HSHMP 12966/2022/Hum, sp.zn. S-HSHMP 12966/2022, ve znění závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 5. 2023, č.j. MZDR 9349/2023-5/OVZ; - výrokem G) byl v kapitole nazvané „Převzaté podmínky dotčených orgánů k umístění a povolení stavby (k výroku II)“ text podmínky č. 54 nahrazen textem novým týkajícím se závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 11, odboru životního prostředí ze dne 22. 7. 2020, č.j. MCP11/20/031785/OŽP/Hako, ve znění závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 6. 6. 2023, č.j. MHMP 821357/2023; - výrokem H) byla v kapitole nazvané „Převzaté podmínky pro vodní díla (vedlejší stavba)“ vypuštěna podmínka č. 57 a současně byl text podmínky č. 56 nahrazen textem novým týkajícím se závazného stanoviska Úřadu městské části Praha 11, vodoprávního úřadu ze dne 2. 2. 2022, č.j. MCP11/22/006275/OV/Kut, sp.zn. OV/22/002903/Kut, ve znění závazného stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru ochrany prostředí ze dne 13. 10. 2023, č.j. MHMP 1349952/2023.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí se žalovaný námitkami žalobců zabýval na str. 8 až 76 tohoto rozhodnutí. S ohledem na to, že žalobní námitky jsou v podstatné míře totožné s odvolacími námitky žalobců a že polemizují s vypořádáním odvolacích námitek žalobců ze strany žalovaného či ze strany stavebního úřadu, jakož že směřují i proti obsahu podkladů (závazných stanovisek dotčených orgánů, projektové dokumentace) pro vydání společného povolení, tak soud z důvodu procesní ekonomie uvede relevantní obsah společného povolení, napadeného rozhodnutí, napadených závazných stanovisek či projektové dokumentace až při vypořádání konkrétní žalobní námitky.

Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

Účastníci řízení se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřili. Soud tedy postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.

Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.

S ohledem na to, že žalobci (vyjma čtvrtého žalobního bodu) požadovali, aby soud podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal závazná stanoviska, ze kterých vycházel jak stavební úřad, tak žalovaný při vydání svých rozhodnutí, uvede soud nejprve obecná východiska týkající se problematiky závazných stanovisek a jejich soudního přezkumu.

Podle ustanovení § 149 odst. 1 správního řádu: „Závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.“

Podle ustanovení § 149 odst. 7 téhož zákona: „Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Pokud nelze závazné stanovisko potvrdit nebo změnit bezodkladně, nadřízený správní orgán potvrdí nebo změní závazné stanovisko nejpozději do 30 dnů ode dne vyžádání jeho potvrzení nebo změny. K této lhůtě se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ohledání na místě nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.“

Podle ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s.: „Soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví.“

Závazné stanovisko podle ustanovení § 149 odst. 1 správního řádu je úkonem učiněným dotčeným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 8. 2011, č.j. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS) a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Je jedním z podkladů pro vydání rozhodnutí, u kterého neplatí zásada volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu. Správní orgán, který vede řízení, je vydaným závazným stanoviskem dotčeného orgánu při vydání vlastního rozhodnutí vázán a nemůže se od něj odchýlit, neboť by tak překročil rozsah pravomocí, které mu zákon svěřuje (rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č.j. 9 As 140/2019-22).

Závazné stanovisko tak má zásadní vliv na obsah správního rozhodnutí. Zprostředkovaně se proto může dotknout právní sféry účastníků řízení. Ti jej proto mohou zpochybnit v rámci odvolání proti rozhodnutí správního orgánu postupem podle ustanovení § 149 odst. 7 správního řádu. Účelem tohoto postupu je zajistit, aby „odvolací námitky, které směřují proti závaznému stanovisku dotčeného orgánu, podléhaly odbornému posouzení ze strany orgánu nadřízeného dotčenému orgánu, který na rozdíl od odvolacího orgánu disponuje odpovídajícími znalostmi. V těchto případech dochází k prolnutí dvou principů, které nalezly své uplatnění ve správním řádu, a to 1) devolutivního účinku odvolání a 2) vázanosti správního orgánu závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Obdobně jako správní orgán prvního stupně je vázán závazným stanoviskem dotčeného orgánu, je i odvolací orgán vázán stanoviskem orgánu nadřízeného dotčenému orgánu a nemůže se od něj odchýlit.“ (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2010, č.j. 5 As 56/2009-63, č. 2167/2011 Sb. NSS).

Zákonností a správností vydaného závazného stanoviska se tak k odvolacím námitkám uplatněným proti závaznému stanovisku zabývá primárně „odvětvově“ příslušný nadřízený správní orgán. Správní orgán, který řízení vede, není oprávněn přezkoumávat správnost obsahu závazného stanoviska. Je však oprávněn zabývat se úplností, určitostí a srozumitelností závazného stanoviska, jakož i tím, zda se dotčený orgán příslušný k vydání závazného stanoviska nedopustil zjevného skutkového nebo právního pochybení. Není-li závazné stanovisko v tomto ohledu v souladu s právními předpisy, nelze na jeho základě bez dalšího rozhodnout (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2014, č. j. 30 A 57/2012-84 nebo rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 As 17/2016-44).

Pokud je ohledně určité otázky vydáváno závazné stanovisko, nemůže odvolací orgán zpravidla ani sám odvolací námitky vypořádat (rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2008, č.j. 1 As 68/2008-126). Samozřejmě, že žalovaný je zodpovědný i za otázky, které posuzuje správní orgán nadřízený dotčenému orgánu, v tom smyslu, že musí dohlédnout, aby na odvolací námitky nadřízený orgán reagoval (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č.j. 5A 241/2011-69, č. 3018/2014 Sb. NSS). Není-li tomu tak, musí žádat nápravu. Pokud by se tak nestalo, vystavuje se správní orgán riziku, že bude zrušeno jeho rozhodnutí. Pokud by pak závazné stanovisko bylo nepřezkoumatelné, trpí vadou nepřezkoumatelnosti i rozhodnutí správního orgánu, příp. následně i krajského soudu (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 10. 2009, č.j. 9 As 21/2009-150, č. 2381/2011 Sb. NSS, ze dne 29. 6. 2023, č. j. 8 As 386/2021-77, odst. [28], ze dne 6. 11. 2023, č.j. 10 As 462/2021-51, odst. [11], a ze dne 23. 11. 2023, č.j. 7 As 72/2023-25, odst. [44], a v nich citovanou judikaturu). Nicméně z tohoto neplyne, že by snad měl danou odvolací námitku posuzovat jak nadřízený dotčený orgán, tak žalovaný. Žalovaný ani ve většině případů nemůže sám dané otázky posoudit. Jeho vypořádání odvolacích námitek, které již vypořádal nadřízený dotčený orgán, by tak bylo zbytečné a neúčelné. Z tohoto důvodu judikatura NSS uvádí, že pokud je závazné stanovisko nadřízeným orgánem potvrzeno, obvykle postačí vypořádat ty námitky, pro něž bylo vyžádáno, odkazem na závazné stanovisko nadřízeného orgánu (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2017, č.j. 2 As 230/2016-65).

Soudní přezkum závazného stanoviska (jakožto závazného podkladu pro rozhodnutí ve věci samé) je s ohledem na znění ustanovení § 75 odst. 2 s.ř.s. umožněn právě v rámci soudního přezkumu konečného rozhodnutí ve věci samé, nikoli samostatně (již výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 75/2009-113). Soudní přezkum závazného stanoviska je však možný pouze z hlediska jeho zákonnosti. Věcný přezkum odborných závěrů závazného stanoviska, coby podkladového rozhodnutí, není možný (viz rozsudky NSS ze dne 12. 2. 2014, č.j. 3 As 81/2013-38, ze dne 14. 3. 2018, č.j. 1 As 386/2017-49, odst. [26], nebo ze dne 26. 5. 2022, č.j. 10 As 316/2021-39, odst. [19]). To ale neznamená, že by závěry závazného stanoviska byly imunní vůči soudnímu přezkumu. Naopak, stejně jako při přezkumu jiných odborných otázek to neznamená nic více a nic méně než to, že správní soud sám nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů závazného stanoviska. Dané posouzení náleží tomuto orgánu, který k němu disponuje odbornými znalostmi. Správní soud přezkoumává odborná stanoviska dotčených orgánů a k nim vydané potvrzující nebo měnící akty nadřízených orgánů v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí. Nejedná se o nekritické převzetí závěrů těchto stanovisek, ale správní soud se musí, aniž by závazné stanovisko hodnotil, po odborné stránce (k tomu nemá odborné znalosti) zabývat zejména tím, zda stanovisko spočívá na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda stanovisko není v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2022, č.j. 10 As 316/2021-39).

Zároveň zákon soudu nedává pravomoc zrušit subsumované akty vydané v průběhu správního řízení (srov. též rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2007, č.j. 4 As 37/2005-83, č. 1324/2007 Sb. NSS). Měla-li zjištěná nezákonnost subsumovaného aktu vliv na zákonnost žalobou napadeného aktu konečného, zruší soud finální akt a s nezákonností subsumovaného aktu se vypořádá v odůvodnění svého rozsudku. Podkladové úkony se následně již v důsledku vysloveného právního názoru soudu stanou nadále právně neúčinné, byť nedojde k jejich formálnímu zrušení. Jestliže soud rozsudkem vysloví v rámci závazného právního názoru nezákonnost podkladového úkonu, může (respektive podle okolností musí) vydat dotčený orgán nový podkladový úkon, který bude v souladu se závazným právním názorem soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2017, č.j. 9 As 269/2016-44, č. 3680/2018 Sb. NSS).

Z těchto judikaturních východisek tedy bude soud dále při žalobci požadovaného přezkumu podkladových závazných stanovisek vycházet.

Ještě před vypořádáním konkrétních žalobních námitek soud ale uvádí, že smyslem soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené a pouze tak žalobci poskytnout „jinou“ či „lepší“ odpověď na jeho námitky. Dále lze uvést (obdobně, jako to platí pro odvolací orgán a vypořádání odvolacích námitek), že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že správní soud je povinen reagovat na každou z dílčí argumentace a tu obsáhle vyvrátit, jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19). Povinnost řádného odůvodnění neznamená povinnost podrobně odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení, postačí proti námitkám účastníka řízení postavit vlastní argumentační celek, v jehož konkurenci námitky neobstojí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp.zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 8. 2019, sp.zn. II. ÚS 222/18, obdobně rozsudky NSS ze dne 27. 2. 2019, č.j. 8 Afs 267/2017-38, odst. [16], nebo ze dne 30. 3. 2023, č.j. 9 As 123/2022-55, odst. [12]).

V prvním žalobním bodu žalobci namítali, že „stavba je v rozporu s regulativy územního plánu na využití stabilizovaného území, jakož i nerespektuje urbanistický charakter území a strukturu jeho stávající zástavby, a je tedy schválena v rozporu s níže uvedenými právními předpisy.“

S tímto žalobním bodem souvisejí (odvolací) námitky, které na str. 19 až 29 napadeného vypořádával žalovaný (odvolací námitka č. 8 – „Nesoulad stavby s charakterem okolí“ a odvolací námitka č. 9 – „Rozpor stavby s územním plánem“), resp. na str. 43 až 46 prvostupňového rozhodnutí stavební úřad (námitka č. 7 – „Nesoulad stavby s charakterem okolí“ a námitka č. 8 – „Rozpor stavby s územním plánem“).

K námitce nesouladu stavby s charakterem území stavební úřad odkázal na Územně analytické podklady hl. m. Prahy s tím, že záměr je součástí lokality „549 – Sídliště H. R.“, kde je charakteristická modernistická struktura a maximální podlažnost 12 NP. Navržený záměr pak má celkem 9 NP, tedy nepřekračuje maximální podlažnost v předmětné lokalitě. Dále poukázal na to, že v ul. H. se nachází objekty tzv. „deskových bytových domů“ o podlažnosti 8 až 12 NP a jsou delší stranou orientovány ve směru sever – jih. Stejným způsobem je pak orientován i navržený záměr. Dle stavebního úřadu pak záměr odpovídá i půdorysným rozměrům okolních staveb v předmětné lokalitě. Dle stavebního úřadu záměr nezpůsobí masivní zahuštění, ale na místě stávající stavby jen doplní zástavbu dalšího bytového domu s tím, že přechod do Kunratického lesa je zajištěn automaticky bez nutnosti svažování zástavby směrem k této nezastavitelné ploše. Ke „Studii regenerace J. M. 2001“ stavební úřad uvedl, že tato nesplňuje parametry územně plánovacího podkladu dle starého stavebního zákona. K odkazu na nesoulad záměru s Metropolitním plánem uvedl, že tento není schválenou územně plánovací dokumentací, a proto z něj není stavební úřad oprávněn vycházet při rozhodování. Požadavek na snižování zástavby směrem do Kunratického lesa pak dle stavebního úřadu nemá oporu v žádném právním předpise ani v územní plánovací dokumentaci. K požadavku týkajícímu se občanské vybavenosti stavební úřad uvedl, že podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona a ustanovení § 94o odst. 1 písm. b) téhož zákona stavební úřad posuzuje, zda je záměr v souladu s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, nehodnotí však soulad záměru s požadavky na občanské vybavení – toto je jedním z úkolů územního plánování (soulad záměru s územně plánovací dokumentací a cíli a úkoly územního plánování je pak v kompetenci orgánu územního plánování, který dle ustanovení § 96b starého stavebního zákona vydává k záměru závazné stanovisko). Uzavřel, že záměr respektuje charakter území, výškovou regulaci v území založenou stávajícími stavbami a nijak se svým tvarem nevymyká okolní zástavbě.

Žalovaný k této námitce v napadeném rozhodnutí nejprve s odkazem na ustanovení § 194 písm. e) starého zákona uvedl, že vyhláška č. 501/2006 Sb. se na území hlavního města Prahy neaplikuje. Dále odkázal na závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 30. 10. 2023, č.j. MMR-72300/2023-81 s tím, že názor ministerstva při podrobném rozboru stávající zástavby v posuzovaném území zcela konvenuje s posouzením stavebního úřadu. Uvedl, že posouzení souladu s umístěním staveb do stabilizovaného území dle územního plánu a posouzení souladu s charakterem území dle ustanovení § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů zohledňuje stejná, popř. obdobná hlediska. Dle žalovaného je v návrhu souladu s ustanovením § 20 pražských stavebních předpisů dostatečně prokázán. K námitkám žalobců uvedeným ve vyjádření k podkladům pro rozhodnutí ze dne 26. 1. 2024 uvedl, že veškerá argumentace žalobců byla v závazném stanovisku ministerstva vypořádána. K porovnání parametrů záměru a stávajících staveb odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2024, č.j. 3A 86/2023.

K námitce rozporu stavby s územním plánem stavební úřad ve svém rozhodnutí uvedl, že vytýkané skutečnosti se přímo nedotýkají práv namítatele, resp. tento neuvedl, k jakému takovému přímému dotčení na jeho právech má dojít. Uvedl, že v rámci žádosti o vydání územního rozhodnutí bylo předloženo závazné stanovisko MHMP, odboru územního rozvoje ze dne 9. 11. 2020, č.j. MHMP 1478688/2020, které zcela zřetelně uvádí, v jakých plochách se navrhovaný záměr nachází.

Žalovaný k této námitce v napadeném rozhodnutí odkázal na závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, které se souladem záměru s regulativy pro stabilizované území rovněž zabývalo. Žalovaný nad rámec tohoto závazného stanoviska doplnil, že v území, do něhož je záměr navržen, nemají stávající objekty žádnou jednotnou orientaci – objekty jsou delší osou orientované ve směru J-S i V-Z a zhruba SV-JZ i SZ-JV, jsou zde i objekty čtvercového půdorysu. Objekty jsou orientovány souběžně i kolmo na stávající uliční síť, která je z větší části pravoúhlá ve směrech SV-JZ a SZ-JV. Dle žalovaného se tedy navržená orientace záměru nevymyká orientaci stávajících objektů; posuzované území tak nebude nijak narušeno, resp. nebude narušen urbanistický charakter území.

Co se týče obsahu závazných stanovisek, tak ve stručnosti soud uvádí, že v závazném stanovisku MHMP, odboru územního rozvoje je obsaženo posouzení umístění stavebního záměru z hlediska jeho souladu s Politikou územního rozvoje ČR, se Zásadami územního rozvoje hl. m. Prahy, jakož i s územním plánem. Odbor územního rozvoje MHMP dospěl k závěru, že navržený objem zástavby neodporuje zachování, dotvoření ani rehabilitaci stávající urbanistické struktury, která je v současné době tvořena převážně bytovými domy od 8 do 12 NP s plochou střechou, v lokalitě Sídliště H. R. s modernistickou strukturou. Záměr tuto strukturu respektuje, bytový dům je 9 podlažní s plochou střechou, nepřesahuje objem ani zastavěnou plochu stávajících bytových domů v okolí a je umístěn na stávající zastavěné ploše s osou stavby S-J tak, jak je v území obvyklé. Dále se dotčený orgán mimo jiné zabýval i posouzením míry využití území pro plochu OV, kde se nachází část záměru (tj. posuzoval KZ a KPP s tím, že stanovený kód využití plochy D pro posuzovanou plochu je splněn).

Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém obsáhlém závazném stanovisku na str. 3 až 8 zabývalo posouzením záměru z hlediska souladu s územním plánem a s cíli a úkoly územního plánování. Mimo jiné zde k umístění záměru do stabilizovaného území uvedlo, že z regulativů pro stabilizované území nevyplývá, že by v tomto území byla vyhlášena „stavební uzávěra“, resp. že by v tomto území nebylo umožněno provádět stavební úpravy staveb stávajících a měnit tak stávající míru využití pozemků, stávající stavby nahrazovat stavbami novými s odlišnými stavebními parametry nebo umisťovat novostavby. Dle ministerstva se proto při hodnocení přípustnosti konkrétního záměru posuzuje, zda záměr z hlediska výškového a objemového řešení (rozsah stavební činnosti) nevybočuje z parametrů staveb v daném území, přičemž se nepřihlíží pouze k parametrům původního objektu či původních staveb, ale je nutné zohlednit i širší územní souvislosti v rámci urbanistické struktury daného území. Ministerstvo následně provedlo porovnání podlažnosti a výšky atiky záměru s okolními objekty se závěrem, že výškové řešení záměru je možné s ohledem na urbanistickou strukturu daného území akceptovat, neboť se záměr nevymyká výškovým parametrům stávající zástavby. Dále se zabývalo posouzením rozsahu stavební činnosti (podlažnost + zastavěná plocha) se závěrem, že předmětný záměr nelze v daném urbanizovaném území považovat za rozsáhlou stavební činnost, neboť se svými navrženými parametry (rozsahem stavební činnosti) nevymyká parametrům stávajících staveb v daném území. Uzavřelo, že neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické struktury, ani se nejedná o rozsáhlou stavební činnost v rámci daného území, a proto je jeho umístění do stabilizovaného území přípustné. Dále uvedlo, že tím, že je záměr v souladu s nástroji územního plánování, tak je v souladu i s v nich stanovenými cíli a úkoly územního plánování.

Na str. 8 až 13 závazného stanoviska se pak ministerstvo zabývalo odvolacími námitkami žalobců. K námitkám týkajícím se ustanovení pražských stavebních předpisů uvedlo, že soulad s pražským stavebními předpisy posuzuje dle ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) starého stavebního zákona stavební úřad, nikoliv orgán územního plánování. K námitkám týkajícím se umístění záměru do stabilizovaného území ministerstvo nad rámec výše uvedeného doplnilo, že stavební rozvoj ve stabilizovaném území je de facto limitován stávající urbanistickou strukturou, tj. tato je určitým „limitem“ pro stavební záměr z hlediska jeho prostorových parametrů. Uvedlo, že ve stabilizovaném území jsou nepřípustné pouze takové stavební zásahy, které by mohly stávající urbanistickou strukturu (významně) transformovat, resp. takové stavební záměry, které se svými výškovými a objemovými parametry vymykají parametrům stávajících staveb, což dle ministerstva není posuzovaný případ. V této souvislosti pak ministerstvo poukázalo na rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2023, č.j. 3 As 247/2022-62, dle něhož je třeba při posuzování přípustnosti parametrů záměru zohlednit širší územní souvislosti. Parametry původního objektu, který záměr nahrazuje, jsou tak dle ministerstva irelevantní. Dále ministerstvo s odkazem na ÚAP uvedl, že záměr bytového domu s 9 NP se dané sídlištní struktuře nevymyká. K námitce, že stavba v místě záměru by měla tvořit přechod mezi intenzivní panelovou zástavbou sídliště a přírodním prostředím Kunratického lesa, ministerstvo uvedlo, že žádná takováto podmínka pro umisťování staveb v dotčené ploše OB není v územním plánu stanovena, přičemž v přímém kontaktu s lesními pozemky je situováno několik stávajících bytových domů s podlažností 8 NP. Z této skutečnosti tedy nelze seznat, že by se v kontaktu s lesními pozemky v rámci sídlištní zástavby uplatňovaly v daném území vždy „menší“ stavby. Nadto předmětný stavební záměr není navržen v přímém kontaktu s lesními pozemky, ale západně od něj je situován ještě stávající objekt hotelu s podlažností max. 4 NP + střešní podlaží, který by bylo možné dle ministerstva považovat za určitý „přechod“ mezi sídlištní zástavbou a Kunratickým lesem. Ke studii regenerace J. M. z roku 2001 ministerstvo uvedlo, že tato nesplňuje náležitosti dle ustanovení § 30 starého stavebního zákona, a proto se nejedná o neopominutelný podklad pro rozhodování o změnách v území. K odkazu na Metropolitní plán uvedlo, že tento nebyl doposud vydán, a proto dle něj nemůže být předmětný záměr ani posuzován. K námitce deficitu občanské vybavenosti ministerstvo uvedlo, že pokud by existovala reálná potřeba umístit na pozemcích záměru stavbu občanské vybavenosti, byly by předmětné pozemky zahrnuty do plochy VV – veřejné vybavení. K námitce týkající se pláště z kovového pletiva v úrovni garáží v 1. a 2. NP ministerstvo uvedlo, že vzhledem k vývoji stavebních technologií a požadavků na vzhled i uspořádání vnitřních i vnějších prostor staveb, nelze lpět na tom, aby např. v sídlištní zástavbě vznikaly stavby s neměnným výrazem. Dle ministerstva je naopak žádoucí, pokud to funkční a prostorové regulace územního plánu umožňují, doplňovat stávající zástavbu stavbami soudobé (moderní) architektury, které napomáhají oživit uniformní charakter sídlišť, což je dle ministerstva i nyní posuzovaný případ. Dále uvedlo, že v místě záměru se nachází stávající dvoupodlažní garážový objekt, který bude odstraněn; záměr však zachovává jeho koncepci, kdy se jižním směrem uplatňuje u navrženého bytového domu jedno podlaží garáží a východním, západním a severním směrem dvě podlaží garáží – záměr tedy nepřináší z tohoto hlediska do území podstatnou změnu. Dle ministerstva pak nelze seznat, že by se stávající objekt garáží svým architektonickým pojetím přizpůsoboval vzhledu okolních staveb. Navržené garáže jsou tak dle ministerstva pouze řešeny „moderně“, a proto dospět k závěru, že by mohly mít nějaký zásadní negativní dopad na okolní veřejná prostranství či je znehodnocovala. K argumentaci, že se jedná o stavebně a urbanisticky dokončený celek, ministerstvo zopakovalo, že svými navrženými parametry se záměr přizpůsobuje stávajícímu charakteru urbanistické struktury sídlištní zástavby, přičemž nemá potenciál ji transformovat. K orientaci bytového domu uvedlo, že předmětný bytový dům má delší fasádu orientovanou ve směru S-J, obdobně má delší fasádu takto orientovanou i stávající objekt garáží, objekt hotelu či objekty okolních bytových domů. K námitce, že domy jsou v této části situovány jižně od ul. G., ministerstvo uvedlo, že záměr je navržen v zastavitelné ploše, která jeho umístění umožňuje, přičemž územní plán severně od této ulice vymezil i rozvojové plochy OV-D a SV-H, čímž byl vyjádřen předpoklad zastavění i severní části ul. G.. K námitce ohledně kvality prostředí a pohody bydlení uvedlo, že tuto nehodnotí, neboť tuto problematiku mimo jiné na základě závazných stanovisek dotčených orgánů posuzuje stavební úřad.

Soud k věci uvádí, že dle oddílu 15 bodu 45 regulativů územního plánu hl. m. Prahy se stabilizovaným územím rozumí zastavitelné území, které je tvořeno stávající zpravidla souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj. Plochy OB, OV, SV a SMJ bez uvedeného kódu míry využití území jsou vždy stabilizované.

Dle oddílu 7 pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu ve stabilizovaném území není uvedena míra využití ploch (platí vždy u ploch OB, OV, SV a SMJ); z hlediska limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy.

Z definice stabilizovaného území obsažené ve výše citovaném oddílu 15 bodu 45 regulativů územního plánu vyplývá, že takto označené území má již svůj poměrně jasně vymezený urbanisticko-architektonický charakter, přičemž územní plán nepředpokládá jeho zásadní změny. Výstavba v daném území by tedy měla směrovat k zachování, dotvoření a rehabilitaci stávající urbanistické struktury [oddíl 7 pododdíl 7a) bod 3 regulativů územního plánu].

Území, ve kterém se nachází většina pozemků, na nichž byla povolena předmětná stavba, je dle územního plánu stabilizovaným zastavěným územím – jedná se o plochu OB (čistě obytné území) bez uvedeného kódu míry využití území. Oddíl 4 pododdíl 1 bod 1) regulativů územního plánu pak za nepřípustné využití tohoto území označuje využití neslučitelné s hlavním a přípustným využitím, které je v rozporu s charakterem lokality a podmínkami a limity v ní stanovenými nebo je jiným způsobem v rozporu s cíli a úkoly územního plánování.

Otázkou posuzování limitů rozvoje stabilizovaného území definovaného v územním plánu hl. m. Prahy jako „zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti“ se NSS zabýval např. v rozsudku ze dne 8. 2. 2023, č.j. 3 As 247/2022-62. V něm především konstatoval, že urbanistickou strukturu je třeba hodnotit v rámci širšího okolí, nikoli pouze v rámci místa nacházejícího se v bezprostřední blízkosti umísťované stavby: „Z podstaty ‚stabilizovaného území‘ a limitu rozvoje v podobě zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury plyne, že zohledňovat je třeba urbanistickou strukturu v rámci daného území, tj. širšího okolí záměru.“ Nutno rovněž dodat, že posouzení stávající struktury území a souladu umísťovaného záměru s ní je otázkou vysoce odbornou, k jejímuž posouzení jsou povolány především příslušné správní orgány. V tomto případě se tak uplatní limity soudního přezkumu vyplývající z rozsudku NSS ze dne 13. 8. 2014, č.j. 2 As 91/2014-36.

V tomto rozsudku NSS uvedl, že „předesílá, že uvedené hodnocení mj. architektonicko-urbanistických hodnot prostředí je především odbornou úvahou vycházející z určitých obecných kritérií. Stavební úřad na základě odborných znalostí posuzuje kompatibilitu realizace navrhované stavby s urbanisticko-architektonickými hodnotami v území, a to současně s ostatními podmínkami rozhodnými pro povolení umístění stavby. Toto odborné uvážení správního orgánu nemůže správní soud v žádném stadiu řízení nahradit uvážením vlastním, nýbrž vůči němu postupuje obdobně jako vůči správnímu uvážení; tedy posuzuje, zda nebyly překročeny jeho zákonem stanovené meze či zda nedošlo k jeho zneužití (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Jak již bylo zdejším soudem uvedeno např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002- 46, publ. pod č. 416/2004 Sb. NSS, ‚[ú]kolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.‘“

Z citovaného rozsudku tedy vyplývá, že ačkoliv se v případě posouzení souladu umísťované stavby s urbanisticko-architektonickými rysy prostředí a se strukturou území, správní orgány nepohybují ve sféře správního uvážení; i v tomto případě přezkoumávají soudy odborné závěry správních orgánů v obdobném rozsahu jako při přezkumu správního uvážení. Soudy tedy hodnotí zejména to, zda správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, zda své závěry náležitě odůvodnily a zda rozhodnutí nenese znaky svévole. Soudu naopak nepřísluší provádět samostatně nové posouzení souladu předmětné stavby s prostředím, do něhož je umísťována, neboť k takovému komplexnímu posouzení odborných urbanisticko-architektonických otázek soud není na rozdíl od stavebního úřadu (resp. odvolacího správního orgánu) dostatečně odborně vybaven.

V rozsudku ze dne 3. 11. 2023, č.j. 8 As 68/2022-52, NSS dále uvedl, že „odkazovaná ustanovení pražských stavebních předpisů (pozn. soudu: § 11 odst. 2 a § 20 odst. 1) s požadavky regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy úzce souvisí. Pražské stavební předpisy v § 11 odst. 2 stanoví, že se pozemky vymezují tak, aby (mj.) byl chráněn, posilován a respektován charakter území. V § 20 odst. 1 pak uvádí, že při umísťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území. Konkrétně pro stabilizované území (jehož se řešená věc týká) pak obsahují podrobnější specifikaci právě regulativy funkčního a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy. Soud tedy správně posuzoval soulad s touto konkrétnější úpravou.“ Na okraj soud dodává, že tehdejší stěžovatel u NSS uplatnil námitku, že městský soud nesprávně posoudil jeho žalobní body týkající se urbanistického charakteru zástavby, když jeho argumentace se měla týkat ustanovení § 11 odst. 2 a § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů, nikoliv pojmu „dotvoření stávající urbanistické struktury“ z regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy.

Pojem „dotvoření stávající urbanistické struktury“ je neurčitým právním pojmem. Neurčitý právní pojem je nutno – přes některé podobné rysy – odlišovat od správního uvážení (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS, odst. 14-15). Neurčité právní pojmy neposkytují správnímu orgánu prostor pro uvážení, které by následně bylo omezeně soudně přezkoumatelné. Správní orgán musí neurčitý právní pojem vyložit, zjistit skutkový stav a na takto zjištěný skutkový stav pojem aplikovat. Soud postup správního orgánu při používání neurčitých právních pojmů přezkoumává v plném rozsahu (rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, čj. 1 Azs 200/2014-27, č. 3200/2015 Sb. NSS, odst. 29). Je však nutno rozlišovat jednotlivé fáze aplikace neurčitých právních pojmů. Právní aspekt tohoto postupu – výklad neurčitého právního pojmu – je plně přezkoumatelný bez jakýchkoliv specifik. Soud při přezkumu správních rozhodnutí posuzuje zákonnost rozhodnutí, a proto musí vyložit použitelný právní předpis. Skutkový aspekt je však složitější, a to především pokud se jedná o odbornou skutkovou otázku (kam spadá i posouzení urbanistického charakteru určité lokality a souladu záměru s tímto charakterem). Správní orgán má pro posouzení odborných skutkových otázek potřebnou odbornost, a proto zpravidla ani nepotřebuje k posouzení odborných otázek ustanovit znalce. Správní soud naopak potřebnou odbornost nemá (odborníkem je v oblasti práva, nikoliv urbanismu). To neznamená, že by odborné skutkové otázky byly omezeně přezkoumatelné. Přezkoumatelné jsou plně (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 5. 2015, čj. 7 As 69/2014-50), avšak soud musí dbát na to, aby nenahrazoval činnost správních orgánů; rozhodnutí správních orgánů přezkoumává v mezích žalobních bodů. Pokud chce tedy žalobce odborné závěry správního orgánu zpochybnit, musí je dostatečně kvalifikovaně vyvrátit (ať již sám anebo například za pomocí znalce). Pokud pouze opakuje výhrady, které již zazněly během správního řízení a správní orgány se s nimi řádně vypořádaly, soud ze své vlastní iniciativy obvykle odborné otázky znovu neposuzuje a může odkázat na odborné posouzení správního orgánu, které žalobce nevyvrátil. Přímo v oblasti urbanismu tento postup judikatura označuje jako postup podobný přezkumu správního uvážení (rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2014, čj. 2 As 91/2014-36 či rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2023, čj. 5 As 25/2021-174, odst. 41-42). Takový popis (že by se jednalo o postup podobný přezkumu správního uvážení) není z výše uvedených důvodů úplně přesný, ale je veden snahou zjednodušeně popsat specifika posuzování odborných skutkových otázek. Soud při přezkumu odborných skutkových otázek nemá nahrazovat činnost správních orgánů, ale má posoudit, zda žalobce závěry rozhodnutí či podklady, na nichž je rozhodnutí postaveno, relevantně vyvrátil (rozsudek NSS ze dne 3. 11. 2023, č.j. 8 As 68/2022-52).

V posledně odkazovaném rozsudku se NSS vyjádřil i námitce, že otázku souladu s pražskými stavebními předpisy má řešit stavební úřad, nikoliv orgán územního plánování. NSS uvedl, že „v tomto případě jsou obecné požadavky Pražských stavebních předpisů dále konkretizovány v regulativech funkčního a prostorového uspořádání území hl. m. Prahy – tedy v územním plánu. Soulad s touto dokumentací tak byl orgán územního plánování povolán posuzovat (§ 96b odst. 3 stavebního zákona).“

V rozsudku ze dne 30. 10. 2014, č.j. 10 As 54/2014-69, se pak NSS zabýval i výkladem dalšího neurčitého právního pojmu „rozsáhlá stavební činnost.“ Zdůraznit z tohoto rozsudku lze zejména, že „závěr, zda se na určitý konkrétní případ vztahuje neurčitý právní pojem, je výsledkem posouzení správního orgánu zaměřujícího se na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Interpretace neurčitého právního pojmu se tak může ad hoc měnit.“ (srov. bod [20] tohoto rozsudku). Vždy tak bude na správním orgánu, aby výklad tohoto neurčitého právního pojmu a jeho aplikaci na zjištěný skutkový stav řádně, dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil.

Soud dále uvádí, že podle ustanovení § 96b odst. 3 starého stavebního zákona v závazném stanovisku orgán územního plánování určí, zda je záměr přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, či nikoliv. Oba orgány územního plánování (MHMP, odbor územního rozvoje a následně i Ministerstvo pro místní rozvoj) v projednávaném případě shledaly, že záměr je přípustný. Tyto závěry následně promítl do svých správních rozhodnutí stavební úřad a k podanému odvolání i žalovaný.

Městský soud v Praze neshledal důvod zpochybnit závěry dotčených orgánů územního plánování, že záměr je v souladu s územním plánem. Naopak, soud se s těmito závěry ztotožňuje, neboť žalobní námitky posouzení této vysoce odborné otázky dle soudu relevantně nezpochybnily. Stejně tak městský soud přezkoumal závěry správních orgánů, které dovodily, že předmětná stavba respektuje charakter stávající zástavby a nepředstavuje rozsáhlou stavební činnost, a dospěl k závěru, že tyto předmětný neurčitý právní pojem vyložily a aplikovaly na daný případ správně a v souladu se zákonem.

V této souvislosti soud považuje za vhodné odkázat i na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2023, č.j. 3A 31/2022-145, kde tento uvedl, že „z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že srovnání záměru se stávající stavbou je v případě posuzování její přípustnosti ve stabilizovaném území podstatné. To neznamená, že by nebylo možné ve stabilizovaném území umístit záměr rozsáhlejší, než je stávající stavba. V případě významně odlišných parametrů stávající a navrhované stavby, tak jako v nyní projednávané věci, je však třeba zvlášť pečlivě hodnotit, zda jde o zachování, dotvoření či rehabilitaci stávající urbanistické struktury.“ V tomtéž rozsudku soud vyslovil, že „dotváření stabilizované plochy by podle názoru soudu mělo spočívat v tom, že se na plochu v oblasti má umístit stavba s parametry odpovídajícími charakteru okolí. Tato stavba by se neměla stát novou dominantou prostoru. Tuto otázku je třeba posuzovat ve vztahu k širšímu okolí záměru. Pokud má stavba podstatně odlišné parametry od stavby původní, je třeba zvlášť pečlivě hodnotit její soulad s charakterem území, a to mimo jiné s ohledem na zastavěnost plochy, intenzitu využití území, množství zeleně, vztah k veřejným prostranstvím i zvýšeným dopravním nárokům.“

Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2017, č.j. 7 As 143/2017-15: „Jak správně uváděli stěžovatelé, namísto původní stavby o 2 podlažích (se zcela jinou funkcí) bude umístěn dům o 12 podlažích, jehož zastavěná plocha má činit 2 337 m2, což převyšuje zastavěnou plochu několika velkých panelových domů v blízkém okolí atp. (…) proto lze očekávat, že se správní orgány budou (na základě uplatněných námitek) důkladně zabývat tím, proč nelze stavbu považovat za „rozsáhlou stavební činnost“, resp. proč její realizací nedojde k „významnému rozvoji“ dané lokality.“ (bod 27).

Pro účely posouzení, zda se jedná o rozsáhlou stavební činnost, jsou logickými a správnými kritérii velikost, hmota či urbanistický ráz (např. rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2014, č.j. 10 As 54/2014-69). Samotná odlišnost mezi novou a již existující stavbou z hlediska stavebních parametrů (např. výšky či hmoty) tedy není bez dalšího určující pro učinění závěru, že se jedná o rozsáhlou stavební činnost. I v tomto případě je nutné záměr srovnat v rámci širšího okolí. V opačném případě by totiž bylo znemožněno provádět stavební úpravy existujících staveb či nahrazovat stávající stavby stavbami novými, jejichž stavební parametry se liší. Takový požadavek by však šel nad rámec toho, co územní plán ve stabilizovaném území vyžaduje. Oddíl 7a) odst. 3 ÚP hl. m. Prahy sice jako limit rozvoje stabilizovaného území stanovuje „další rozsáhlou stavební činnost“. Jednotlivé stanovené regulativy nicméně vyžadují hodnotit přípustnost záměru s ohledem na urbanistickou strukturu, charakter území a výškové hladiny uvedené v Územně analytických podkladech. Proto v případě, že určitý záměr tyto regulativy splňuje a zároveň spočívá ve stavebních úpravách či výstavbě budovy na místě jedné již existující stavby, nelze pojmově hovořit o „další rozsáhlé stavební činnosti“, jež by představovala nepřípustný rozvoj ve stabilizovaném území.“ (viz rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2023, č.j. 3 As 247/2022-68).

V rozsudku NSS ze dne 29. 11. 2023, č.j. 4 As 282/2022-174, zdůraznil skutečnosti, že „v posuzovaném stabilizovaném území nebyl stanoven koeficient nejvyšší přípustné zastavěnosti ploch (pozn. soudu: stejně jako v nyní projednávaném případě). Záměr tak měl být posouzen pouze z hlediska konkrétních parametrů jeho stavby, tj. konkrétně výšky, podlažnosti a celkové objemnosti. Míra záboru předmětných pozemků, na něž měl být Záměr umístěn, však v posuzovaném případě nemohla mít podstatný vliv na rozhodnutí o přípustnosti jeho umístění do posuzovaného stabilizovaného území. (…) Výstavba nové stavby na místě již existující budovy totiž téměř vždy znamená změnu výšky, tvaru, či objemu objektu na dotčené ploše. Tato změna však sama o sobě neznamená zásah do stávající urbanistické struktury. I případný nárůst objemu zástavby se tudíž nebude vymykat objektům nacházejícím se v širším okolí.“

V daném případě tak soud dospěl k závěru, že dotčené orgány, jakož i stavební úřad a žalovaný posoudily soulad předmětné stavby s územním plánem dostatečně, řádně, přezkoumatelně a především v souladu se zákonem, když se zaměřily především na porovnání parametrů navrhovaného záměru s parametry okolních stávajících staveb, což je i ve stabilizovaném postup aprobovaný judikaturou (viz výše). Jak přiléhavě uvedlo ministerstvo ve svém závazném stanovisku, parametry této stávající zástavby jsou určitým „limitem“ pro umísťování dalších stavebních záměrů. Tyto „limity“, které v daném případě zjevně nebyly překročeny, neboť záměr jak svou podlažností, výškou atiky, půdorysným rozměrům i orientací odpovídá okolním stavbám v předmětné lokalitě. Dle soudu jsou tyto „limity“ dostatečné pro to, aby nedošlo k nepřípustnému přehuštění (či transformaci) dané lokality či obecně jiného stabilizovaného území. Tvrzení žalobců, že se v případě předmětného sídliště jedná o ucelený urbanistický celek, tak dle soudu nemůže bránit umístění „nové“ stavby do takového uceleného území, když tato nová stavba reaguje na parametry stávající zástavby, což bylo v daném případě ze strany dotčených orgánů prokázáno. Ostatně i žalobci v žalobě připustili, že za dotvoření urbanistické struktury zástavby by bylo možno považovat výškově a hmotově danému místu a struktuře uměřený objekt, což je však dle správních orgánů a soudu i případ nyní posuzovaného domu.

Opakující se námitky žalobců ohledně požadavku na to, aby stavba v daném místě tvořila přechod mezi intenzivní panelovou zástavbou sídliště a přírodním prostředím Kunratického lesa, ohledně aplikace Studie regenerace J. M. z roku 2001 a aplikace Metropolitního plánu hl. m. Prahy, soud s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. příslušných závazných stanovisek hodnotí nejen jako dostatečně vypořádané, ale rovněž jako liché.

Ke zpochybnění závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj soud uvádí, že již výše uvedl, že aproboval závěr ministerstva, že při umisťování nové stavby do stabilizovaného území je třeba porovnat její parametry s parametry stávající zástavby. Za tyto rozhodné parametry lze nepochybně označit podlažnost, výšku či zastavěnost pozemku. K námitce, že ministerstvo opomnělo rozdíl mezi plochami OB a OV-D, soud uvádí, že je nepochybné, že tyto plochy jsou z hlediska jejich zastavěnosti rozdílné. Nicméně ministerstvo (stejně jako předním MHMP, odbor územního rozvoje) se zabýval jednotlivými plochami, do kterých je záměr umístěn, dostatečně, když k ploše OV-D o výměře 241 m2 (kde je umístěn část 1. NP a 2. NP záměru) provedlo výpočet koeficientu KPP i KZ. Ministerstvo pak rovněž zohlednilo i to, že stavba bytového domu nahrazuje stávající stavbu garáží, když tato funkce je de facto v záměru zachována, neboť součástí záměru jsou i garáže. Konečně k požadavku na zohlednění „kontextu“ daného místa soud uvádí, že dosavadní právní úprava (starý stavební zákon, pražské stavební předpisy) a územně plánovací dokumentace (zejména územní plán) obsahují dostatečné požadavky na zohlednění charakteru lokality, do kterého jsou jednotlivé stavební záměry umisťovány, a proto požadavek žalobců na zohlednění „všeho možného“ soud hodnotí jako nepřípustně extenzivní, neboť by v takovém případě fakticky znemožnil vydání rozhodnutí v rozumném časovém úseku.

Soud tak dospěl k závěru, že závazná stanoviska, která byla podkladem vydaných správních rozhodnutí, nejsou vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná ani nesrozumitelná. Tato se neomezila např. jen na obecná konstatování, ale reagovala i na konkrétní námitky žalobců. Naopak jsou z nich seznatelné konkrétní důvody, pro které je posuzovaný záměr v souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací, jakož i jeho přípustnost z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. Přezkoumávaná závazná stanoviska jsou tak dle soudu srozumitelná, vnitřně konzistentní, přesvědčivá a je možné z nich přesně určit, proč je předmětný záměr v dotčené lokalitě přípustný. Zároveň v kontextu toho, že ministerstvo se v závazném stanovisku zcela konkrétně zabývalo jednak funkčním využitím, jednak hmotovým a výškovým řešením navrženého záměru, jakož i podlažností a orientací objektů v řešené lokalitě, tak nelze dospět k tomu, že by toto vyslovilo obecný závěr, že v budoucnu bude umístěna jakákoliv stavba, tj. že bez dalšího a automaticky bude docházet k „zahušťování“ předmětného sídliště, jak se obávají žalobci.

Jakkoli tedy záměr do oblasti přinese zejména to, že dojde k navýšení nízkopodlažního garážového objektu na devítipatrový bytový dům, tak podle názoru soudu ve výsledku tento objemnější záměr svými parametry nepřinese rozsáhlou stavební činnost a vzhledem k tomu, že zůstanou zachovány typické prvky staveb v referenčním území, tj. samostatně stojící stavba bytového domu, realizací záměru tedy půjde o dotvoření stávající urbanistické struktury.

K námitkám ohledně ustanovení § 20 odst. 1 pražských stavebních předpisů soud uvádí, že jak bylo uvedeno již výše, tak posuzování záměru z hlediska naplnění požadavků územního plánu a požadavků pražských stavebních předpisů se překrývá. Nadto vytýkají-li žalobci stavebnímu úřadu, že tento se ustanovením § 20 pražských stavebních předpisů, tak tato námitka je zcela v rozporu s realitou, když na str. 16 a 17 prvostupňového rozhodnutí stavební úřad popsal dotčené území Sídliště H. R. a jeho charakteristickou strukturu, přičemž zároveň „zasadil“ předmětný záměr do této stávající struktury, když provedl rozměrové, půdorysné a orientační porovnání záměru se stávající zástavbou. Krom toho rovněž dospěl k závěru, že navržený záměr „respektuje otevřený prostor a vybudováním veřejných komunikací, chodníků, zpevněných ploch a zeleně odpovídá zejména daným principům vztahu zástavby k veřejným prostranstvím této struktury.“ Dále vyslovil, že „z pohledu umisťování staveb je tak navrhovaný záměr doplněním bytové zástavby s ohledem na celkový charakter lokality a dotvoření výškové kompozice lokality.“ V daném případě tak soud dospěl k závěru, že správní orgány se charakterem dané lokality zabývaly dostatečně.

Konečně k námitkám žalobců ohledně pláště 1. NP a 2. NP navrhovaného bytového domu soud uvádí, že v daném případě se jedná zcela o subjektivní názor, pročež soud nesouhlasí s tím, že toto řešení „devastuje“ veřejný prostor v dané lokalitě. Zde je třeba zmínit, že daná lokalita se nenachází např. v historickém centru Prahy, kde je požadavek na vhodné estetické začlenění nové zástavby zcela nepochybně důležitějším, než v okrajové části Prahy, kde naopak soud její „oživení“ soudobou architekturou nevnímá jako a priori negativní. Jak již bylo uvedeno výše, tak předmětný záměr se dané urbanistické struktuře sídlištní zástavby jako celek plně přizpůsobuje.

Na samotný závěr tohoto žalobního bodu soud k odkazu žalobců na ustanovení § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. uvádí, že co se týče aplikace této vyhlášky v prostředí hl. m. Prahy, je judikatura NSS (rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2017, č.j. 8 As 69/2017-62, ze dne 30. 7. 2015, č.j. 4 As 111/2015-67 či ze dne 20. 5. 2020, č.j. 2 As 362/2018-42, ze dne 25. 2. 2021, č.j. 1 As 91/2020-30), jasná. Plyne z ní, že ustanovení § 194 starého stavebního zákona obsahuje v písm. a) a e) dvě různá zmocnění k vydání prováděcích právních předpisů. Vzhledem k tomu, že hlavní město Praha přijalo vlastní úpravu, je vyloučeno použití obecného předpisu na území Prahy. Na tento závěr nemá vliv skutečnost, že vyhláška č. 501/2006 Sb. svou územní působnost neomezuje. Toto omezení totiž provedl již zákonodárce v ustanovení § 194 starého stavebního zákona. Odkazovaná judikatura tak vychází z toho, že hlavní město Praha je zmocněno samostatně k úpravě stavebním zákonem určených otázek. Ke kolizi právních předpisů tak vůbec nedochází. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že nový stavební zákon již výslovně upravuje vztah celostátního prováděcího právního předpisu a prováděcího právního předpisu územně samosprávných celků, upravujících podrobné vymezení požadavků na výstavbu – srov. ustanovení § 152 odst. 3 tohoto zákona.

První žalobní bod tak soud neshledal důvodným.

Ve druhém žalobním bodu žalobci namítali, že „stavba nesplňuje požadavky na ochranu veřejného zdraví (ochranu před hlukem) a na zachování pohody bydlení a kvality prostředí.“

S tímto žalobním bodem souvisejí (odvolací) námitky, které na str. 29 až 38 napadeného rozhodnutí vypořádával žalovaný (odvolací námitka č. 10 – „Stavba nerespektuje požadavky na zachování pohody bydlení a kvality prostředí“, odvolací námitka č. 11 – „Rozpor s § 77 odst. 4 258/2000 Sb.“ a odvolací námitka č. 12 – „Nedostatečná a neobjektivní akustická studie, překračování hygienických limitů hluku“), resp. na str. 47 až 54 prvostupňového rozhodnutí stavební úřad (námitky č. 9, 10 a 11 označené prakticky totožně).

K námitce ohledně pohody bydlení a kvality prostředí stavební úřad uvedl, že závěry vyhotovených studií dokládají, že realizací navrženého projektu nedojde k zásahu do práv, resp. omezování vlastnického práva vlastníků okolních nemovitostí nad míru přiměřenou poměrům v daném místě, a to i s ohledem na situování navrženého objektu v hustě obydlené zástavbě hlavního města Prahy, kde jsou místní poměry odlišné než např. venkovské rozmělněné zástavbě. Dále uvedl, že by se muselo jednat o „kvalifikované“ zhoršení komfortu bydlení, které ale musí být dostatečně konkrétním způsobem prokázáno. Dále uvedl, že stavebník ve smyslu ustanovení § 76 odst. 2 starého stavebního zákona prokázal šetrnost k zájmům vlastníků sousedních staveb.

Žalovaný k této námitce v napadeném rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 76 odst. 2 stavebního zákona nepředstavuje pro vlastníky sousedních nemovitostí „zvýhodňující“ korektiv. Dále uvedl, že povinnost neohrožovat zdravé životní podmínky uživatelů stavby a také uživatelů okolních staveb a neohrožovat životní prostředí nad limity obsažené v jiných právních předpisech je stanovena v ustanovení § 43 pražských stavebních předpisů. Přisvědčil názoru stavebního úřadu, že umístěním (a povolením) záměru nedojde k žádnému významnému narušení pohody bydlení žalobců. K námitce ohledně hodnocení negativních vlivů (i podlimitních) v kumulaci s dalšími záměry v dotčeném území žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2021, č.j. 1 As 91/2020-30. K hodnocení kumulativních vlivů pak uvedl, že k němu dochází v souvislosti se záměry posuzovanými v procesu EIA. Dodal, že stavební úřad nejbližší povolenou výstavbu v dotčeném území nepominul. Dále uvedl, že žalobci vyjmenovali jednotlivé složky pohody bydlení, které měly být narušeny, ale vyjma ochrany před hlukem, znečištěním ovzduší a ztráty zeleně (viz dále), další vyjmenované aspekty pohody bydlení v souvislosti s dotčením svých nemovitostí blíže nekonkretizovali. Námitky ohledně narušení soukromí a obtěžování světlem žalovaný s poukazem na vzájemnou orientaci staveb označil za zjevně nedůvodné. K námitce, že dojde k nárůstu individuální automobilové dopravy a všech jejích důsledků uvedl, že to je logickým důsledkem každé nové bytové výstavby, ale při splnění hlukových a imisních limitů nárůst dopravy nevylučuje umístění záměru.

K námitce rozporu s ustanovením § 77 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb. stavební úřad ve svém rozhodnutí odkázal na Akustický posudek AKON – Ing. K. Š. ze dne 9. 2. 2021 s tím, že navržená opatření považuje za adekvátní. Dále k nutnosti předložit také měření hluku uvedl, že stavebník své povinnosti dostál, když předložil orgánu ochrany veřejného zdraví akustickou studii, jejíž součástí je i návrh technických opatření. Z ustanovení § 77 odst. 4 zákona č. 258/2000 Sb. dle stavebního úřadu vyplývá možnost předložit buď měření, nebo hlukovou studii. Dále odkázal na závazné stanovisko Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 8. 4. 2022, č.j. HSHMP 12966/2022/Hum, ve kterém byly stanoveny podmínky vztahující se k měření hluku, které stavební úřad promítl do podmínek svého rozhodnutí.

K námitce nedostatečné a neobjektivní akustické studie stavební úřad uvedl, že orgánem oprávněným k hodnocení kvality akustické studie je orgán ochrany veřejného zdraví. Jakýkoliv zdroj hluku , který bude nainstalován, pak nesmí překročit hygienické limity stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb. Nebude tedy možné do užívání uvést objekt se zařízeními, které by překračovaly hygienické limity hluku. Dále uvedl, že v rámci akustického posudku byl hodnocen vliv provozu stavby i hluk ze stavební činnost se závěrem, že „provoz záměru nebude mít za následek navýšení hluku v lokalitě.“ Pokud tedy Hygienická stanice hl. m. Prahy považovalo předmětné akustické posouzení za dostatečné, tak stavební úřad neshledal dalšího důvodu pro detailnější posouzení předmětné problematiky. Dále upozornil na to, že ze závazného stanoviska vyplývá, že stavba nebude moci být užívána dříve, než bude prokázáno, že ve venkovním chráněném prostoru staveb, tedy všech staveb, i staveb stávajících, nebudou překročeny hygienické limity hluku. V neposlední řadě pak stavební úřad odkázal na vyjádření zpracovatele akustického posudku Ing. K. Š.

Žalovaný k těmto dvěma souvisejícím námitkám v napadeném rozhodnutí odkázal na závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 5. 2023, č.j. MZDR 9349/2023-5/OVZ s tím, že toto splňuje formální požadavky a v jeho obsahu je řádně reagováno na odvolací námitky.

Co se týče obsahu závazných stanovisek, tak soud uvádí, že Hygienická stanice hl. m. Prahy ve svém závazném stanovisku uvedla, že od 3. NP jsou umístěny pouze byty, které nebudou mít okna primárně určená k větrání. Vzhledem k vypočteným hladinám hluku v akustickém posudku byl jako návrh ochrany před hlukem navržen jiný způsob větrání než přirozenými okny – bylo navrženo nucené podtlakové větrání s přirozeným přisáváním vzduchu přes akusticky opatřené prvky osazené do oken místností. Vzhledem k uvedenému stavba pozbývá chráněný venkovní prostor stavby podle ustanovení § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 písm. s) nařízení vlády č. 272/2011 Sb., a nelze pro ni uplatnit hygienické limity upravené v ustanovení § 12 tohoto nařízení vlády. Dále uvedla, že z akustického posudku vyplývá, že provoz záměru nebude mít za následek navýšení hluku v lokalitě a dále, že za předpokladu dodržení opatření navržených v akustickém posudku nebude hluk ze stavební činnosti překračovat hygienické limity stanovené nařízením vlády č. 272/2011 Sb. Tyto závěry a navržená opatření byly zapracovány do Zásad organizace výstavby. Hygienická stanice dále navázala svůj souhlas na splnění těchto podmínek: 1. Před započetím užívání stavby bude HSHMP předložen protokol o měření hladin hluku ze všech zdrojů umístěných vně i uvnitř objektu, který prokáže splnění hygienických limitů pro denní i noční dobu v chráněných venkovních i vnitřních prostorách staveb. 2. Před započetím užívání stavby bude HSHMP předložen protokol o měření hladin hluku z dopravy v referenčním bodě v chráněném vnitřním prostoru stavby, a to při zajištění a doložení dostatečného provětrání. 3. Před započetím užívání stavby bude HSHMP předložen protokol o měření hluku z provozu ventilátorů zajišťujících nucené podtlakové větrání (ve stejném bytě, ve kterém tyto ventilátory zajišťují větrání), při zajištění a doložení dostatečného provětrání.