11 A 172/2025 – Městský soud v Praze

11 A 172/2025- 35 - text  7 11 A 172/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobce: D. M., narozený X, státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Annou Pavlíkovou sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci dne 6. 10. 2025, zaevidované pod sp. zn. OAM-428932/DO-2025 takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 6. 10. 2025 žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením jeho žádosti o dočasnou ochranu. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 900 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Anny Pavlíkové, advokátky. Odůvodnění: 1. Vymezení věci a žalobní argumentace 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá určení, že zásah žalovaného, který dne 6. 10. 2025 žalobci vrátil jeho žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb.“ nebo „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Současně požádal, aby soud přikázal žalovanému, aby obnovil stav před vrácením této žádosti. V žalobě uznal, že v roce 2022 získal dočasnou ochranu v Itálii. Později se však vrátil na Ukrajinu. Žalobce uvedl, že mu bylo při odjezdu z Itálie sděleno, že jeho dočasná ochrana byla zrušena. Poukázal rovněž na to, že dle vydaného dokladu byla dočasná ochrana platná maximálně do 4. 3. 2023, kdy už však žalobce v Itálii nepobýval. O její prodloužení nežádal. 2. Žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou, neboť žalobce dříve získal dočasnou ochranu v Italské republice, a současně bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. 3. Podle žalobce je nové ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) v rozporu s unijním právem a nelze jej proto aplikovat. Žalobce má za to, že toto nové ustanovení, jež má dle zákonodárce reagovat na nyní již konstantní judikaturu správních soudů stran rozporu § 5 odst. 1 písm. c) a d) s unijním právem, je s unijním právem taktéž v rozporu. Odkázal na judikaturu Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23) a Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, (všechna citovaná soudní rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Dle žalobce ze Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), neplyne, že by státy měly mít možnost zasílat Evropské komisi oznámení o hrozícím vyčerpáním kapacit a že by pak bez dalšího mohly žádosti o dočasnou ochranu odmítat. Směrnice tak nepředpokládá přístup, který zvolila ČR, reakce na případné vyčerpání kapacit má vzejít ze strany orgánů Unie. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina je tak dle žalobce bez právního významu. Současně poukázal na to, že se členské státy dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, unijní právo tak dle žalobce neomezuje druhotné pohyby držitelů dočasné ochrany. 4. Žalobce v rámci žaloby dále podal návrh na vydání předběžného opatření, na jehož základě by byl legálně strpěn na území České republiky po dobu vedení soudního řízení před zdejším soudem. Tomuto návrhu soud vyhověl usnesením ze dne 5. 1. 2026, č. j. 11 A 172/2025-27. 2. Vyjádření žalovaného 5. Žalovaný uvedl, že žalobce figuruje v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy (Temporary Protection Platform, též “TPP”) jako držitel dočasné ochrany v Italské republice. Dále poukázal na to, že toto sám žalobce potvrdil, když do žádosti potvrdil, že požádal o dočasnou ochranu v Itálii a také tam oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany získal. Žalovaný proto žádost vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Nadto žalobce podal žádost poté, co žalovaný učinil prohlášení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina. Nový důvod nepřijatelnosti žádosti podle písm. f) není v rozporu s právem EU. K tomu žalovaný zopakoval mj. ty samé argumenty, které již mnohokrát přednesl v jiných řízeních před zdejším soudem (např. v nedávné době v řízení pod sp. zn. 18 A 38/2025, 18 A 61/2025 či 11 A 97/2025), jimiž zpochybňoval judikaturu, která dospěla k nezákonnosti jeho postupů podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Závěrem žalovaný odkázal také na nové recitály Prováděcího rozhodnutí Rady, které mají podpořit jeho právní názor. 3. Posouzení věci soudem 6. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s.). 7. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, žalovaný s tím výslovně souhlasil, žalobce s tímto postupem vyjádřil konkludentní souhlas, když na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nereagoval [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud sám neshledal potřebu ve věci nařídit jednání, neboť o skutkových okolnostech věci, jež byly podloženy i listinnými podklady obou stran, nebylo mezi účastníky řízení sporu. Vzhledem k tomu, že posouzení důvodnosti žaloby závisí na vyřešení ryze právní otázky, vzal soud shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s § 64 s. ř. s.). 8. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož Soudní dvůr EU (dále též „SDEU”) ve věci Krasiliva dovodil, že čl. 47 Listiny základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. rozporný s čl. 47 Listiny základních práv EU, soud proto soudní výluku dle uvedeného ustanovení neaplikoval. 9. Městský soud přitom vycházel i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, ve kterém NSS rovněž shledal, že „výluka ze soudního přezkumu podle § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. není slučitelná s právem EU, neboť osobám požívajícím dočasné ochrany toto právo nepřípustně odepírá. Nelze ji proto aplikovat. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. tudíž lze přezkoumat.“ (bod 25). Stejného názoru je také další judikatura (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2024, č. j. 62 A 14/2024-37, či usnesení NSS ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023-37, rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. 11 A 80/2022-79, či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2023, č. j. 55 A 6/2023-44). 10. Žaloba je rovněž včasná a byla podána osobou k tomu oprávněnou. 11. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudek NSS ze 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS). 12. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv, a to bez ohledu na to, že mu již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v Itálii). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. (rozsudek NSS z 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou. 13. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s p