— Nejvyšší správní soud

5 A 48/2002- 40 - text č. j. 5 A 48/2002 – 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce Ž. m., zastoupeného JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem Pařížská 28, Praha 1, proti žalovanému Ministerstvu kultury, se sídlem Milady Horákové 139, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2002 čj. 12180/2000, t a k t o: I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 2. 2002 č.j. 12180/2000 bylo rozhodnuto o tom, že se soubor obrazů z majetku Ž. m. v P. (dále jen „žalobce“) prohlašuje za kulturní památku podle ustanovení § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o státní památkové péči“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že se v daném případě jedná o stěžejní díla umístěná ve sbírkách N. g. v P., jež byla pro svůj význam trvalou součástí stálých expozic. S prohlášením věci za kulturní památku vyjádřil souhlas Státní památkový ústav v hlavním městě Praze i Magistrát hlavního města Prahy, odbor památkové péče, čímž byla naplněna podmínka ustanovení § 3 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Žalovaný dále uvedl, že žalobce vyjádřil s prohlášením předmětných děl za kulturní památku nesouhlas, jenž byl odůvodněn tím, že uvedená umělecká díla byla žalobci navrácena na základě zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“), a prohlášením za kulturní památku bude zabráněno v potenciálním navracení dědicům s trvalým pobytem mimo území České republiky; dále pak žalobce nesouhlasil s výběrem uměleckých děl, jenž byl podle jeho názoru učiněn podle nespecifikovaných kriterií, když uvedl, že s výjimkou obrazu P. S. „R. v S.“ nebyla předmětná díla trvalou součástí stálých expozic N. g. P.. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu zn. I. ÚS 35/94, a uvedl, že ochrana kulturních památek je ve všech kulturních zemích spojena s jistým omezením volné dispozice vlastním majetkem; navíc prohlášením věci za kulturní památku nedochází k jednostrannému omezení vlastnického práva bez náhrady, ale toto omezení je kompenzováno řadou výhod. Žalovaný uvedl, že při řízení o prohlášení věci za kulturní památku je rozhodujícím faktorem, zda věc splňuje kritéria ustanovení § 2 zákona o státní památkové péči; pro posouzení věci pak není rozhodující skutečnost původu nebo autorství věci, jež je prohlašována za kulturní památku, ale její hodnota podle § 2 zákona o státní památkové péči. Žalovaný dále v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že prohlášení předmětných obrazů za kulturné památku neodporuje elementární etice ani demokratickému právnímu řádu a není ani ve vztahu k zákonu č. 212/2000 Sb., neboť tento zákon neobsahuje rušící nebo pozměňovací účinky k zákonu o státní památkové péči. V další části odůvodnění se žalovaný vyjádřil k jednotlivým obrazům prohlašovaným za kulturní památku s tím závěrem, že uvedené obrazy představují velmi kvalitní umělecká díla, jež jednoznačně splňují kritéria kulturní památky podle ustanovení § 2 zákona o státní památkové péči, neboť jsou významným dokladem vývoje českého a evropského moderního umění. Pouze u kresby J. S. „Z. s p. a s. v.“ nebyl shledán takový kulturní dosah, aby byla prohlášena za kulturní památku, a bylo rozhodnuto o neprohlášení tohoto díla za kulturní památku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu, v níž namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nezákonnost spatřuje žalobce zejména ve skutečnosti, že řízení o prohlášení věci za kulturní památku neproběhlo v souladu s ustanoveními § 2 a § 3 zákona o státní památkové péči, když žalovaný dospěl k nesprávnému právnímu závěru spočívajícímu v tom, že předmětný soubor obrazů a jeho jednotlivé součásti splňují kritéria uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona o státní památkové péči. V řízení o prohlášení věci za kulturní památku pak podal žalobce vyjádření, s nímž se žalovaný neztotožnil a jako rozhodující pro prohlášení věci za kulturní památku zdůraznil v odůvodnění svého rozhodnutí „její hodnotu podle § 2 zákona o státní památkové péči“. Podle názoru žalobce žalovaný při výkladu ustanovení § 2 odst. 1 citovaného zákona pochybil, když v rozporu se zákonem rozhodl o tom, že předmětné obrazy jako soubor splňují požadavky zákona o státní památkové péči na prohlášení souboru věcí za kulturní památku. Žalobce sděluje, že dále trvá na svých předchozích tvrzeních, zejména na tom, že posuzovaný soubor obrazů byl vybrán zcela náhodně a účelově bez náležitého posouzení významu podle § 2 zákona o státní památkové péči. Další důvod nezákonnosti spatřuje žalobce v tom, že žalobce je tímto rozhodnutím omezen ve výkonu svého vlastnického práva v míře a za podmínek, jež jsou ve zřejmém rozporu s ustanovením § 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, když v odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvádí, že prohlášením věci za kulturní památku nedochází k jednostrannému omezení vlastnického práva, ale toto omezení je kompenzováno řadou výhod. Podle názoru žalobce však jsou výhody poskytované vlastníkovi věci, jež byla prohlášena za kulturní památku pouze povahy fakultativní, poskytované na žádost vlastníka a jsou ve výrazném nepoměru vůči omezením vlastníka z tohoto prohlášení plynoucím. Tyto výhody nelze podle názoru žalobce považovat za náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť v daném případě nebyl dostatečně zjištěn skutečný veřejný zájem na omezení vlastnického práva a žalobci coby vlastníkovi obrazů nebyla poskytnuta přiměřená náhrada za toto omezení. Předmětné obrazy byly navíc žalobci vydány podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb., a účelový postup žalovaného považuje žalobce za odporující smyslu tohoto zákona, neboť fakticky znemožňuje úplnou nápravu konkrétních majetkových křivd způsobených v období holocaustu. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno ve výroku, jímž byl soubor obrazů prohlášen za kulturní památku podle ustanovení § 2 zákona o státní památkové péči. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že na základě listinných materiálů dospěl k závěru, že uvedený soubor obrazů představuje velmi kvalitní umělecká díla, jež jednoznačně splňují kritéria kulturní památky podle § 2 zákona o státní památkové péči. K tomu dospěl žalovaný nejen na základě stanovisek N. g. v P., Státního památkového ústavu v hlavním městě Praze a Magistrátu hlavního města Prahy, ale rovněž na základě stanoviska samotného žalobce ze dne 29. 1. 2002, jenž sice vyslovil nesouhlas s prohlášením souboru děl za kulturní památku, ale sám ve vyjádření některá umělecká díla vysoce hodnotí. Tvrzení žalobce, že v případě děl francouzských autorů, jež byla součástí soukromé sbírky JUDr. E. F., lze polemizovat o nepostradatelnosti pro české prostředí, byla podle názoru žalovaného vyvrácena již v odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že pro posouzení věci není rozhodující skutečnost původu nebo autorství věci, nýbrž její hodnota podle § 2 zákona o státní památkové péči; pro české právní prostředí je navíc signifikantní provázanost a ovlivňování se jednotlivých uměleckých prostředí i v mezinárodním měřítku; žalovaný proto zcela odmítá tvrzení žalobce, že posuzovaný soubor obrazů byl k prohlášení za kulturné památku vybrán zcela náhodně. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že by došlo k pochybení při výkladu § 2 zákona o státní památkové péči, jež by způsobilo nezákonnost rozhodnutí. V reakci na tvrzení žalobce o tom, že je napadeným rozhodnutím omezen ve výkonu svého vlastnického práva v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu zn. I. ÚS 35/94 a na rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 7 A 133/99-61, z nichž plyne, že omezení vlastníka kulturní památky jsou v zákoně o státní památkové péči kompenzována řadou ustanovení, jež za ně poskytují náhradu. Fakultativní dikci těchto ustanovení zákona o státní památkové péči však nelze chápat jako neochotu státu poskytnout náhradu za omezení vlastnického práva vůbec. Majitel kulturní památky tak sice nemůže žádat náhradu bez zjištění konkrétních potřeb předem, může se však odvolat na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zjistí-li neochotu státu přispět na konkrétní náklady plynoucí z údržby kulturní památky podle citovaného zákona. K námitce žalobce týkající se nabytí obrazů na základě zákona č. 212/200 Sb. žalovaný uvádí, že tyto námitky