— Nejvyšší správní soud

7 A 140/2002- 46 - text 7 A 140/2002 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci žalobkyně B. M., zastoupené JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, proti žalovanému Ministerstvu financí, Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2002, č. j. 14190/02-41, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou včas podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2002, č. j. 14190/02-41, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vydaného ředitelem personálního odboru Ministerstva financí, Generálního ředitelství cel, dne 29. 3. 2002, č. j. 12324/02-42, kterým nebyl žalobkyni přiznán příspěvek za službu, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o nepřiznání příspěvku za službu a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobkyně v žalobě uvedla, že obě shora uvedená rozhodnutí považuje za vadná a odporující zákonu. Dne 11. 3. 2002 podala žádost o přiznání příspěvku za službu dle § 116 zákona č. 186/1992 Sb., neboť se domnívá, že splnila všechny zákonem stanovené podmínky. Na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 3. 1990 byla zaměstnána u Ústřední celní správy v Praze od 1. 4. 1990 na dobu do 30. 6. 1990 jako hospodářsko-správní pracovnice, když funkční plat jí byl stanoven zvláštním výměrem. Po vzájemné dohodě byl pracovní poměr prodloužen do 31. 8. 1990 a od 1. 9. 1990 byl změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou. Dne 7. 11. 1990 byla žalobkyně generálním ředitelem Ústřední celní správy v souladu s ustanovením odstavců 7 a 8 služební instrukce č. 8/1985, skupina 15, jmenována do hodnosti celní čekatelka. Uvedená služební instrukce pojednává o jmenování a povyšování příslušníků celní správy do hodnosti, první hodností je hodnost celní čekatel. Podle této instrukce příslušník je jmenován do první hodnosti podle stupně dosaženého vzdělání, délky praxe a vzhledem k předpokládané funkci, po skončení zkušební doby a po složení služebního slibu. Pokud tedy byla žalobkyně dne 7. 11. 1990 jmenována dle služební instrukce do hodnosti celní čekatelka, byla již nejméně od té doby příslušníkem celní správy, neboť splnila předpokládané požadavky. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný se nezabýval jím doloženým tvrzením, že byla již dne 7. 11. 1990 jmenována do hodnosti celní čekatelky. Rozhodně se nejednalo o sdělení plánované hodnosti, ale o právně relevantní jmenování. Žalovaný však tvrdí, že ke jmenování žalobkyně do hodnosti celní čekatelky došlo až dne 1. 2. 1994, od této doby jí také náleží hodnostní příplatek, do tohoto data nebyla celníkem. S tím žalobkyně nesouhlasí, neboť dne 1. 9. 1994 byla povýšena do hodnosti vrchní celní nadstrážmistr, při tomto povýšení muselo být uvažováno již s jmenováním do hodnosti celní čekatelky z 7. 11. 1990, když jinak by nesplnila podmínku doby výsluhy let v hodnosti. Žalobkyně je proto toho názoru, že jí měla být do doby trvání služebního poměru rozhodné pro přiznání nároků vyplývajících ze služebního poměru započítána i doba pracovního poměru příslušníka celní správy, a to nejméně od 7. 11. 1990. Při započítání doby pracovního poměru od tohoto data by pak splnila podmínku konání služby alespoň po dobu deseti let a příspěvek za službu jí měl být přiznán. Závěrem uvedla, že správní orgány v její věci porušily ustanovení § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu, které vymezují náležitosti rozhodnutí a řízení mu předcházejícího, zejména zásadu, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a bylo založeno na správné aplikaci hmotného práva. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že za stěžejní považuje skutečnost, že žalobkyně byla od 1. 4. 1990 zaměstnána u Ústřední celní správy jako hospodářsko-správní pracovnice a až od 1. 2. 1994 byla na základě dohody přeřazena do funkce celničky. Až od tohoto okamžiku lze počítat dobu rozhodnou pro přiznání příspěvku za službu celníka, ani po zápočtu této doby však žalobkyně nedosáhla deset let trvání služebního poměru a nárok na příspěvek za službu jí proto nevznikl. Žalovaný dále nesouhlasí s tvrzením, že žalobkyně se stala celníkem již 7. 11. 1990 jmenováním do hodnosti celní čekatelky, neboť na Ústřední celní správě byly hodnostmi označovány všechny funkce bez ohledu na zařazení zaměstnanců a všichni zaměstnanci byli jednotně do těchto hodností jmenováni. Pouze celníkům ale náležel hodnostní příplatek, pouze celníci byli vystrojeni uniformou, žalobkyni však hodnostní příplatek s ohledem na její zařazení nenáležel a ani nebyl vyplácen, když byla odměňována podle předpisů platných pro administrativní zaměstnance. Nebylo s ní nakládáno jako s celníkem a nevztahovaly se na ni povinnosti spojené se zařazením celníka, služební přísahu celníka složila až 25. 11. 1994 po absolvování celního kursu. Závěrem žalovaný odmítl názor žalobkyně, že v řízení došlo k porušení ustanovení správního řádu, neboť na rozhodování o právech a povinnostech celníka se správní řád nevztahuje, protože danou oblast upravuje výlučně zákon č. 186/1992 Sb. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že současně se vznikem pracovního poměru absolvovala proškolení z tzv. celního minima a na základě absolvování tohoto kursu složila přísahu a byla jí udělena hodnost celní čekatelky. Současně s tím obdržela služební stejnokroj, nelze proto souhlasit se závěrem žalovaného, že nebyla v době od 1. 4. 1990 do 1. 2. 1994 celníkem, neboť měla udělenu hodnost vyplývající ze služebního poměru, byla vybavena uniformou a skutečnost, že jí nebyl vyplácen hodnostní příplatek, nemůže jít k její tíži. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2002, č. j. 28 Ca 453/2002  15, které nabylo právní moci dne 27. 9. 2002, věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze s odkazem na ustanovení § 246 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2002, dle kterého jsou k přezkoumávání rozhodnutí ústředních orgánů státní správy, s výjimkou věcí důchodového a nemocenského zabezpečení, důchodového pojištění a hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání podle předpisů o zaměstnanosti, věcně příslušné vrchní soudy. Protože daná věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), věc byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu s odkazem na ustanovení § 132, větu druhou, s. ř. s., podle kterého věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud v řízení podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., tedy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že pracovní poměr žalobkyně vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 27. 3. 1990 ke dni 1. 4. 1990 s tím, že žalobkyně zastávala funkci hospodářsko-správní pracovnice pro výkon administrativních a účetních prací ve finančně rozpočtovém útvaru na dobu určitou do 30. 6. 1990. Dne 26. 6. 1990 jí byl pracovní poměr po vzájemné dohodě prodloužen na dobu určitou do 31. 8. 1990, od 1. 9. 1990 byl změněn pracovní poměr na pracovní poměr na dobu neurčitou. Dne 27. 3. 1990 byl žalobkyni stanoven funkční plat ve výši 1900 Kčs podle výnosu Federálního ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 23. 11. 1987, č. j. 515-35700-5140. Ze spisu je dále patrné, že s účinností od 1. 6. 1991 byla žalobkyně odvolána z dosud zastávané funkce hospodářskosprávní pracovnice a zařazena do funkce referentky, dnem 1. 11. 1991 byla odvolána z funkce referentky a zařazena do funkce samostatné referentky a s účinností od 1. 2. 1994 byla přeřazena z funkce technicko-administrativní pracovnice do funkce celničky. Z platových výměrů ze dne 29. 6. 1992, 1. 9. 1992 a 6. 8. 1993 vyplývá, že žalobkyně byla podle nařízení vlády č. 223/1992 Sb., kterým se provádí zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, zařazena jako administrativně-technický zaměstnanec do 4. platové třídy, a to bez hodnostního příplatku. Z hodnostního výměru ze dne 14. 1. 1994, č. j. 414003/93, vyplývá, že žalobkyně s účinností od 1. 2. 1994 byla jmenována do hodnosti celní čekatel, čemuž odpovídá platový výměr ze dne 24. 1. 1994, č. j. 41-4003/93, z něhož je zřejmé, že žalobkyně byla zařazena do funkce celní úředník 8. třídy a že od 1. 2. 1994 jí byl krom