6 As 11/2004 — Nejvyšší správní soud

6 As 11/2004- 71 - text  [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: O. s. K. 2000, s. r. o., zastoupena JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem, se sídlem Radlická 28, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2002, č. j. 332 - 6003 - 165 - 30.1.2002 - Ně, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003, č. j. 38 Ca 193/2002 - 44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: Platebním výměrem č. 1075/2896/01 ze dne 10. 12. 2001 rozhodla pražská správa sociálního zabezpečení o tom, že žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) je povinna zaplatit částku 1 907 333 Kč, která odpovídá výši nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení a příslušnému penále. Učinila tak na základě protokolu o kontrole č. 2896/01. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 2. 1. 2002 odvolání, o kterém rozhodla žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 2. 2002 č. j. 332 - 6003 - 165 - 30.1.2002 - Ně, tak, že odvolání zamítla a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 15. 3. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Uvedla v ní, že podle ust. § 3 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jsou poplatníci pojistného zde vyjmenované osoby, které pro společnost vykonávají práci, za kterou jsou touto společností odměňováni. Znamená to, že osoba vykonává konkrétní činnost, která je postavena na úroveň pracovně-právnímu vztahu, ale vzhledem ke svému postavení jednatele nemusí mít na tuto činnost - práci - uzavřenou se společností pracovní smlouvu. Postavení jednatele osobě, která je jednatelem, ukládá především povinnost vykonávat funkci statutárního orgánu. Navíc ale může jednatel pro společnost i pracovat a je jen věcí dohody mezi ním a společností, zda se tak bude dít na základě pracovní smlouvy nebo bez ní. Zrovna tak ale nemusí pro společnost pracovat vůbec, což byl případ H. K. F., která vykonávala pouze funkci statutárního orgánu a pouze za výkon této funkce dostávala od stěžovatelky odměnu. K pojmu „funkce jednatele“ stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, zařazené do Sbírky soudních rozhodnutí pod č. 13 z roku 1995, z nějž podle ní vyplývá, že poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 3 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., a účastníky nemocenského pojištění podle § 2 odst. 1 zákona č. 54/1956 Sb., jsou pouze společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným a komanditisté komanditní společnosti, jestliže nejsou v pracovně-právním vztahu k této společnosti, ale vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni. Z toho stěžovatelka dovozuje, že výkon pouze funkce statutárního orgánu právnické osoby není důvodem pro zařazení mezi poplatníky pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti. Členové statutárních orgánů a dalších orgánů právnických osob ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., tedy nejsou uvedeni v okruhu nemocensky pojištěných osob (§ 2 zákona č. 54/1956 Sb.), a nejsou uvedeni ani mezi poplatníky pojistného na sociální zabezpečení (§ 3 zákona č. 589/1992 Sb.). Proto se z jejich odměn za činnost v takovém orgánu pojistné neplatí. K tomu stěžovatelka poukázala na článek publikovaný v časopise Daně a právo v praxi č. 10/98. Stěžovatelka tedy nesouhlasila se zařazením jednatelské odměny své jednatelky, H. K. F., do vyměřovacího základu pro stanovení sociálního pojištění a navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze žalobu rozsudkem č. j. 38 Ca 193/2002 - 44 ze dne 15. 10. 2003 zamítl a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že výkon funkce jednatele lze považovat za práci pro stěžovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 589/1992 Sb., neboť se jedná o osobní, soustavnou a časově neomezenou činnost ve prospěch stěžovatele za úplatu. Nejedná se při tom o pracovně-právní vztah založený ve smyslu ust. § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, ale o zvláštní druh pracovně-právního vztahu regulovaný režimem obchodního zákoníku. Z toho důvodu byla jednatelka stěžovatelky poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a byla účastna rovněž nemocenského pojištění zaměstnanců. Skutečnost, že jednatelka svou funkci fakticky nevykonávala, označil soud v dané věci za právně nevýznamnou. Stěžovatelka se kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze. Uvádí v ní, že soud podle jejího názoru nesprávně posoudil právní otázku, zda byla jednatelka stěžovatelky poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 589/1992 Sb. a zda byla účastna nemocenského pojištění zaměstnanců podle zákona č. 54/1956 Sb. či nikoliv. Stěžovatelka dále konstatuje, že soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s její právní argumentací, neboť se jí vůbec nezabýval. Při řešení výše uvedené otázky je dle stěžovatelčina názoru potřeba vycházet z platné právní úpravy odměňování statutárních orgánů, přičemž odkazuje na článek M. S. uveřejněný v časopise D. a p. v praxi č. 10/1998. Dále dovozuje, že poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení je jednatel společnosti s ručením omezeným v případě, že pro tuto společnost vykonává práci, za kterou je společností odměňován. Zároveň však tvrdí, že obsahem této práce jednatele není výkon funkce jednatele jako statutárního orgánu společnosti. Stěžovatelka dále konstruuje situaci, kdy jeden jednatel může být do své funkce jmenován pouze proto, aby činnost společnosti nebyla zablokována v případě, že prvý jednatel bude dlouhodobě nečinný. Tento nic nedělající jednatel je pak odměňován, protože má zúženou možnost působit jako jednatel v jiných společnostech. Pro daný případ pak konstatuje, že paní H. K. F. vykonávala pouze funkci statutárního orgánu, za což byla odměňována. Konstatuje rovněž, že pokud by za takový výkon funkce pobírala odměnu 800 Kč měsíčně, byla by situace představitelnější. S odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatelka dále uvádí, že výkon funkce jednatele není druhem práce ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a vznik tohoto vztahu není upraven pracovněprávními předpisy. Za jádro sporu označuje otázku, zdali je výkon funkce jednatele společnosti s ručením omezeným prací pro společnost. Proti možnému argumentu, že zákonodárce zde měl na mysli práci obecně, tedy jakoukoliv činnost směřující k vytváření hodnot, staví stěžovatelka teleologický a logický výklad sporného ustanovení § 3 zákona č. 589/1992 Sb. Pro daný případ dále považuje za podstatnou skutečnost, že paní F. pro společnost žádnou práci nevykonávala. Domnívá se, že i kdyby smlouva o výkonu funkce jednatele obsahovala ustanovení o práci pro společnost, bylo povinností kontrolujícího orgánu provést zjištění, zdali paní F. pro společnost skutečně pracovala a v jakém rozsahu. Žalovaná ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelky uvedeným v kasační stížnosti uvádí, že smlouva o funkci jednatele v daném případě tvrzení stěžovatelky jednoznačně popírá, přičemž dodává, že Česká správa sociálního zabezpečení nemá zákonnou povinnost zkoumat či hodnotit skutečný výkon práce. V dalším setrvává na svém původním stanovisku a považuje námitky uváděné v kasační stížnosti za nedůvodné. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s“), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatelka namítá kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a kasační stížnost je tedy přípustná. Nejvyšší správní soud se napadeným rozsudkem krajského soudu zaobíral v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, jak mu přikazuje § 109 odst. 2, 3 s. ř. s., a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka uplatnila stížnostní důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nespr