— Nejvyšší správní soud

5 Ans 8/2005- 63 - text č. j. 5 Ans 8/2005 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobců: a) M. J., b) J. P., c) Mgr. J. P.1, d) K. R. P., e) J. P.2, všichni zast. JUDr. Milanem Jelínkem advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému Ministerstvu financí České republiky ze sídlem Praha 1, Letenská 15, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č. j. 7 Ca 282/2003 – 28, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Podanou kasační stížností, v níž žalobci jako stěžovatelé uplatňují důvod, který lze nejlépe podřadit pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), se domáhají zrušení výše označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jejich žaloba podaná proti Ministerstvu financí České republiky, v níž se domáhali vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci jejich návrhu ze dne 18. 6. 2003 na stanovení náhrady za znárodněný majetek, kterým je slévárna železa a kovů, strojírna v R. h. a K. a speciální továrna na stroje pro domácnost, zapsaná naposledy před znárodněním v podnikovém rejstříku Krajského soudu v Hradci Králové v oddělení A II. položka 109 pod obchodní firmou „J. P.“. Žalobci se na krajský soud obrátili se žalobou proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 s. ř. s. Poté kdy s touto žalobou neuspěli, podali kasační stížnost, kterou odůvodnili tím, že dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. je platným a účinným právním předpisem se silou zákona a z jeho § 8 vyplývá, že právo na náhradu za znárodněný majetek je dáno přímo dekretem a není vázáno na vydání dalších předpisů. Poukázali na § 11 odst. 5 dekretu, podle něhož pro řízení o náhradě platí předpisy o správním řízení. To, že nebylo vydáno vládní nařízení podle § 9 odst. 2 dekretu zákona není na překážku posouzení otázky, zda žalovaný má či nemá povinnost o návrhu žalobců rozhodnout, neboť procesní stránka věci je tu upravena samotným dekretem. Ani výjimečností ani délkou doby, která uplynula od nabytí účinnosti dekretu, nedošlo k jeho zániku či pozbytí platnosti nebo účinnosti. Zákonodárce měl mnoho příležitostí ke zrušení tohoto dekretu, ale nikdy tak neučinil a tím projevil svou vůli, aby účinnost dekretu trvala i nadále po přijetí restitučních předpisů. Připomíná právo vlastnické i to, že žalobci obdrželi jako právní nástupci původních vlastníků některé nemovitosti a některým byla poskytnuta finanční náhrada. Ovšem skutečností zůstává, že právním předchůdcům žalobců byl znárodněn fungující podnik jehož hodnota byla podstatně vyšší než hodnota původních nemovitostí, které byly součástí podniku. Připomíná nález Ústavního soudu ČR II. ÚS 190/96, kdy se uvádí, že prvkem protiprávnosti není samotný akt znárodnění, ale neposkytnutí náhrady. Samotný dekret tak není předpisem, na jehož základě ke křivdě došlo, protože sám zaručil úplnou náhradu za znárodněný majetek. Proto dekret prostřednictvím restitučních zákonů vykládat není zapotřebí. Účelem dekretu nebylo vyvlastnění bez náhrady, a poskytnutí adekvátní náhrady nebylo dosaženo dodnes. Co se týče tvrzení, že dekret nezakládá právní vztahy, namítají stěžovatelé, že tím nejsou dotčeny právní vztahy již vzniklé, zejména právo na zahájení správního řízení o určení náhrady. Tvrzení, že nelze nic v současnosti podle dekretu znárodnit, nelze ani rozhodnout o náhradě (za majetek dříve znárodněný), postrádá logiku; tyto dvě skutečnosti nejsou k sobě v žádném vztahu a mohou existovat odděleně a nezávisle na sobě. Proto je právně možné a dobře představitelné, že by bylo rozhodnuto o náhradě za již znárodněný majetek, ačkoli nebylo rozhodováno o (novém, dalším) znárodnění. Tvrzení o nemožnosti aplikace dekretu v současnosti zpochybňuje základní principy právního státu a princip právní jistoty. Je-li právní předpis platnou a účinnou součástí právního řádu, nelze jej ignorovat konstatováním, že podle předpisu se již nerozhoduje. Stěžovatelé jsou toho názoru, že dekret, jako hmotně právní norma dosud stále existuje. Nemožnost jeho aplikace by znamenala úplné popření jakéhokoli práva na náhradu za znárodněný majetek. Ve zde projednávaném případě stěžovatelé obdrželi alespoň částečnou náhradu podle restitučních předpisů, v jiném případě by však někteří ze stěžovatelů, kteří jsou zároveň právními nástupci akcionářů a. s. F., jejichž podnik byl rovněž podle dekretu č. 100/1945 Sb. znárodněn, neobdrželi za znárodněný majetek vůbec žádnou náhradu, protože restituční předpisy nepředvídají poskytnutí náhrady za majetek znárodněný akciovým společnostem. Proto se požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Ve svém vyjádření Ministerstvo financí uvádí, že rozsudek Městského soudu v Praze, na který se stěžovatelé odvolávají (sp. zn. 8 Ca 282/2003 z 29. 10. 2004), je jediným takovým rozsudkem, kterým bylo obsahově shodné žalobě vyhověno, ale v dalších obdobných sporných případech, ve kterých Městský soud v Praze také již rozhodoval, byla žaloba zamítnuta s obdobným odůvodněním jako v napadeném rozsudku (11 Ca 75/2003, 9 Ca 288/2003, 11 Ca 104/2004). Stěžovatelé byli za majetek předmětné znárodněné firmy odškodněni podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a součastné poskytnutí náhrady podle původních znárodňovacích předpisů by bylo duplicitním plněním ze strany státu a bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 občanského zákoníku. Skutečnost, že nedošlo k vyplacení náhrady za znárodněný majetek s odkazem na dekret prezidenta republiky, není možno posuzovat izolovaně bez zřetele k existenci restitučních předpisů. Proto se navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. V obsahu správního spisu se podává, že dopisem ze dne 18. 6. 2003 podali stěžovatelé návrh na zahájení správního řízení ve věci náhrady za znárodněný majetek ve S. nad B. jako podnik firmy J. P. podle § 7 a násl. zákona č. 100/1945 Sb. (dekret prezidenta republiky). Protože při znárodnění slévárny nebylo správní řízení o náhradě do součastné doby zahájeno, navrhuje se, aby Ministerstvo financí ČR zahájilo správní řízení, v němž stanový výši náhrady za znárodněný majetek. Správní spis obsahuje dílčí výměr z 28. 7. 1949 a výměr z 10. 10. 1949, v němž se stanoví rozsah znárodnění, resp. z 28. 10. 1952, dále kopie týkající se finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích z 21. 5. 1997 zaslaných J. P.1 a J. P., jakož i informaci o celkové výši náhrady podle citovaného zákona, která byla rozdělena mezi osm oprávněných osob z nichž dva, pan J. P. a J. P.1 oba z H. K., část této sumy obdrželi v cenných papírech. Spis také obsahuje usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou a ve věci pojednání dědictví po E. P., jimž byla určena čistá hodnota dědictví a schválena dohoda o vypořádání dědictví mezi pozůstalé syny a vnuky, rovněž příkazy k vydání cenných papírů k úhradě finanční náhrady přiznané podle zákona o mimosoudních rehabilitacích E. P., J. P.2, Ing. M. J., RNDr. J. P., Ing. J. P., K. P. Konečně je založeno také zamítavé stanovisko Ministerstva financí z 24. 7. 2003. V souladu s ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. § 103 odst. 1 písm. c) cit. zák./ nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. § 103 odst. 1 písm. d) cit. zák./, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatelé uplatní poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Tvrzenou nezákonnost podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřují stěžovatelé v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňují závěr soudu i správního orgánu o tom, že důvody jimi uplatňované neodůvodňují aplikaci dekretu č. 100/1945 Sb. Předmětné ustanovení soudního řádu správního se týká nesprávného právního posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívající buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta nebo je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a práv