8 As 35/2005 — Nejvyšší správní soud

8 As 35/2005- 51 - text 8 As 35/2005 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera, v právní věci žalobce M., s. r. o., zastoupeného JUDr. Irenou Wenzlovou, advokátkou v Litoměřicích, Sovova 709/5, proti žalované České obchodní inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 4. 2004, čj. 1852/2400/2003/2004/Vo/Št, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, čj. 8 Ca 130/2004  25, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, čj. 8 Ca 130/2004  25, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 16. 4. 2004, čj. 1852/2400/2003/2004/Vo/Št, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Ú., ze dne 16. 2. 2004, čj. 1004/2400/2004, a o potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím České obchodní inspekce, inspektorátu Ú., byla žalobci podle ustanovení § 23 odst. 1 a § 24 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), jako podnikatelskému subjektu, uložena pokuta ve výši 7000 Kč za porušení ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele, kterého se dopustil diskriminací skupiny spotřebitelů platících platební kartou, když po zákaznících platících platební kartou požadoval poplatek ve výši 3 % z celkové částky. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované včasnou žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, čj. 8 Ca 130/2004  25, zamítl. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobce účtoval provizi ve všech případech, kdy spotřebitel platil platební kartou. Soud dospěl k závěru, že účtování takovéto provize spotřebiteli bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť diskriminovalo a znevýhodňovalo skupinu zákazníků, kteří těmito kartami platí; za stejný výrobek (stejné plnění) spotřebitel platil vyšší cenu jen proto, že k placení používá jinou formu než hotové peníze. Při uzavírání smlouvy ve stejné věci jsou si spotřebitelé ve svém postavení rovni a žádný z nich by neměl být zvýhodňován nebo znevýhodňován na úkor toho druhého. Platné cenové předpisy uplatňování různých cen na soutěžních trzích nezakazují; zákon č. 526/1990 Sb, o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), je založen na principu volného sjednávání cen, proto umožňuje nabízet jednotlivým zákazníkům nebo jejich skupinám slevy, připouští tedy možnost různých cenových poloh nabídek pro srovnatelné zboží. Pokud by však využívání této možnosti mělo diskriminující charakter, dostal by se prodávající do zásadního rozporu s českým právem. Za diskriminaci je přitom chápáno jednání, které znevýhodňuje shodně definované skupiny osob – v předmětném případě osoby platící platební kartou. Důležitou podmínkou pro posouzení, zda se jedná o diskriminaci či nikoliv, je rovněž posouzení, zda rozdílnost cen není důsledkem vyšších standardů spojených s poskytováním služby; v předmětném případě nebyl splněn ani tento předpoklad, neboť oběma skupinám spotřebitelů byly poskytovány jednotné služby. Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil proti rozsudku městského soudu včas podanou kasační stížností. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nezákonné pro nesprávné právní posouzení věci městským soudem a dále za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Aniž by specifikoval důvody kasační stížnosti odkazem ke konkrétnímu ustanovení soudního řádu správního, je zřejmé, že vznáší kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti (obdobně jako v žalobě) tvrdí, že je to právě názor správního orgánu, převzatý rovněž soudem, který ve svých důsledcích vede k diskriminaci zákazníků – a to platících v hotovosti, neboť tlak, který je postupem správních orgánů a soudu na něho vyvíjen, nutně musí vést k plošnému zvýšení cen služeb poskytovaných stěžovatelem všem zákazníkům. Nabídka možnosti platit za služby, které poskytuje, platebními kartami, je nabídkou poskytnutí služeb ve vyšším standardu než je běžné; jedná se o transparentní nabídku nadstandardních služeb. Stěžovatel své zákazníky na podmínky, za jakých jim služby poskytuje, dostatečně upozornil ve svých písemných prospektech a zákazníci měli na výběr, zda za plnění poskytnuté stěžovatelem budou platit v hotovosti nebo platební kartou; zákazníci objednáním si konkrétní služby projevili s těmito podmínkami souhlas. Stěžovatel je přesvědčen, že důvody, které jej vedou k účtování předmětné částky, nejsou diskriminační, protože si účtuje pouze zvýšené náklady spojené s poskytnutím této služby, tj. poplatek peněžního ústavu za provedení příslušné peněžní transakce, stěžovatel žádný další prospěch z transakce nemá. Stěžovatel se naopak snaží účtováním poplatku ve výši 3 % celkové ceny poskytnuté služby pouze zákazníkům platícím kreditní kartou nediskriminovat zákazníky platící v hotovosti, k čemuž by nepochybně došlo plošným zvýšením cen stěžovatelem poskytovaných služeb tak, aby měl stěžovatel pokryty všechny náklady spojené s možností některých zákazníků platit platebními kartami. Nabízené smluvní podmínky tedy nemají diskriminační charakter, neboť neznevýhodňují osoby platící platební kartou, ale naopak těmto osobám dávají na výběr, jaký způsob platby si zvolí. Zákazníkům platícím platebními kartami je tak poskytována nadstandardní a ne zcela samozřejmá služba a nejsou oproti jiným zákazníkům nijak znevýhodňováni. Ve vztahu k druhé stížní námitce stěžovatel uvedl, že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť soud v napadeném rozhodnutí pouze velmi stručně převzal důvody uvedené ve správním rozhodnutí. Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že platební karty v obchodním styku zastupují hotové peníze, tudíž není možno činit rozdíly mezi spotřebiteli platícími prostřednictvím platebních karet a spotřebiteli platícími hotovými penězi. V podnikatelském prostředí platí princip volné tvorby cen, veškeré náklady vzniklé podnikatelskému subjektu jsou zahrnuty pro spotřebitele do konečné ceny za výrobky či poskytované služby. Platbu za výrobky či služby prostřednictvím platebních karet, jako platební formu, nelze v podnikatelském prostředí vnímat jako nadstandardní službu. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud o věci uvážil takto: Podle ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele se prodávající nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat. Co se rozumí dobrými mravy, český právní řád nedefinuje, přestože tento pojem často užívá (např. § 3 odst. 1, § 39 a § 424 občanského zákoníku a § 44 odst. 1 obchodního zákoníku). Ústavní soud vykládá dobré mravy jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. např. nález ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, publikovaný ve Sb. n. u. ÚS svazek č. 21 nález č. 41 str. 363, a usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, publikované ve Sb. n. u. ÚS svazek č. 10 usnesení č. 14 str. 383). Jedná se o obecně uznávané zásady a pravidla slušnosti, souhrn etických a kulturních hodnot společnosti, dílem trvalých (neměnných), dílem podléhajících vývoji, která se za stanovených (objektivních) okolností mohou z morálních přeměnit na právní. Porušením dobrých mravů je ve smyslu novely zákona o ochraně spotřebitele zákonem č. 104/1995 Sb. (účinné od 1. 7. 1995) mimo jiné, nikoliv však výlučně, diskriminace spotřebitele. K porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele tedy nemusí vždy dojít diskriminací spotřebitele; diskriminace spotřebitele naopak vždy bude znamenat porušení dobrých mravů ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Napadené správní rozhodnutí se opírá o porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele v užším způsobem definovaném smyslu, tj. v diskriminaci skupiny spotřebitelů. Otázku porušení dobrých mravů jinak než diskriminací zákazníků platících platebními kartami nerozvádí. Na rozdíl od předchozího znění zákona o ochraně spotřebitele není v současné době ani demonstrativně vymezeno, co se rozumí diskriminací. Obecně je za diskriminaci nutno považovat rozlišování sobě rovných subjektů, které část z posuzovaných subjektů poškozuje, tj.