1 As 55/2006 — Nejvyšší správní soud

1 As 55/2006- 46 - text 1 As 55/2006 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Plzeň, Solní 4, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 22. 7. 2004, č. j. 2004/4709/4 v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 Ca 156/2004 - 23, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 Ca 156/2004 - 23, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím generální ředitel Generálního ředitelství cel zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 29. 4. 2004 č. j. 5803/2004 - 11, kterým ředitel Celního ředitelství Plzeň jako prvostupňový orgán rozhodl o propuštění žalobce ze služebního poměru. Žalobce byl ze služebního poměru propuštěn z důvodu porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o služebním poměru“). Porušil základní služební povinnost celníka stanovenou v ustanovení § 135 odst. 4 písm. e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), s přihlédnutím k ustanovení § 155 zákona o služebním poměru a § 12 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), a to zvlášť závažným způsobem ve smyslu § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru a dále služební přísahu podle § 15 odst. 1 celního zákona, a to rovněž zvlášť závažným způsobem ve smyslu § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru. Žalovaný nesouhlasil s námitkami, které žalobce uvedl ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí; ze shromážděných důkazů jednoznačně vyplynulo, že žalobce nastoupil dne 9. 4. 2004 do výkonu služby pod vlivem alkoholu, když tato skutečnost byla potvrzena dvěma na sobě nezávislými dechovými zkouškami a přiznáním žalobce v protokolu o podaném vysvětlení ke kontrolním zjištění, sepsaném dne 10. 4. 2004, v němž žalobce doznal, že předchozího dne požil větší množství alkoholu. Ustanovení § 135 odst. 4 písm. e) zákoníku práce jasně stanoví povinnost celníka nevstupovat pod vlivem alkoholu na pracoviště. Vlivem je nutno rozumět pouhou přítomnost alkoholu v lidském těle, tedy i nejmenší možné množství. To, že žalobce vydával zjištěný alkohol za zbytkový, není právně relevantní, protože zákoník práce hovoří o zaviněném porušení povinnosti, kterým je i zavinění z nedbalosti. Žalobce věděl, že může způsobem v zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů se spoléhal, že se tak nestane, nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Jestliže nedošlo po provedení dechových zkoušek k ukončení služby žalobce a k odebrání jeho zbraně, jde o pochybení přítomné služební funkcionářky, které bude zohledněno v rámci kázeňské pravomoci. Žalovaný považoval úvahu vyjádřenou v prvostupňovém rozhodnutí ohledně toho, že došlo k porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem, za logickou a odpovídající důkazům a okolnostem případu. Žalobce navíc porušil i služební přísahu, konkrétně povinnost ukázněnosti celníka a prokázal nedostatečně odpovědný přístup k výkonu služby. Přitom služební poměr celníka je pracovněprávní vztah, který klade zvýšené nároky na dodržování povinnosti zaměstnanci; na celní správě jako zaměstnavateli, který plní důležité úkoly státu, nelze spravedlivě požadovat, aby porušování povinností tolerovala. Skutkové okolnosti byly dostatečně prokázány a žalovaný nehledal, že by prvostupňové rozhodnutí mělo věcné nebo formální vady. Žalobce napadl rozhodnutí generálního ředitele GŘC žalobou a domáhal se, aby jej městský soud zrušil. Uvedl, že během služby, tedy před provedením zkoušky, nevykazoval žádné známky opilosti a ani sám na sobě žádný vliv alkoholu nepozoroval. Měl tedy za to, že je služby plně schopen a že požití alkoholu předcházejícího dne nemůže již mít vliv na plnění jeho povinností. Tento jeho subjektivní předpoklad potvrzuje i skutečnost, že po provedené zkoušce byl, na rozdíl od některých svých kolegů se stejně pozitivním testem, ponechán ve službě a sloužil se zbraní až do konce své směny; krevní zkouška nebyla provedena. Žalovaný hodnotil počínání žalobce i přes uvedení skutečnosti jako porušení pracovní kázně zvlášť závažným způsobem a v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že je irelevantní, jak vysoký obsah alkoholu v krvi žalobce měl, protože sebemenší zjistitelná koncentrace je naplněním definice „pod vlivem alkoholu“. S takovým výkladem zákona, resp. s konstatováním, že i pouhá přítomnost alkoholu v těle je porušením pracovní kázně, však žalobce nemůže souhlasit. Přístup žalovaného by znamenal, že bude trestat stejným způsobem člověka, který má hladinu alkoholu daleko vyšší a způsobenou jednáním v přímém úmyslu, a člověka, který o své hladině alkoholu v krvi ani neví, což mimo jiné odporuje i trestání za požití alkoholu i v jiných předpisech. Žalobce měl zjevně v těle hladinu alkoholu, která byla pro něj subjektivně nerozpoznatelná a jeho zavinění se váže jen ke skutečnosti, že neodhadl rychlost odbourávání alkoholu. Žalobce uvedl, že může také prokázat, že v jiných případech stejného provinění postupoval žalovaný jiným způsobem a připustil tak nerovnost v zacházení se zaměstnanci, která mu je uložena ustanovením §1 zákoníku práce. Žalobce připustil, že porušil zákony, poukazoval však, že přesně nezjištěná hladina alkoholu v krvi, způsobená zbytkovým alkoholem, nemůže být posuzována jako hrubé porušení pracovní kázně, zejména když byl po dechové zkoušce ponechán na pracovišti. Následek porušení povinnosti musí být úměrný provinění a veškerá provinění zaměstnanců musí být posuzována dle stejných měřítek. V případě žalobce přistoupil žalovaný rovnou k propuštění ze služebního poměru, byť měl k dispozici celou řadu sankčních nástrojů; žalobce zdůraznil, že se jednalo o jeho vůbec první provinění. Pokud jde o pracovnici, která po provedení dechové zkoušky ponechala žalobce ve službě do konce směny, žalobce uvedl, že nese odpovědnost za její jednání, když činila úkon za žalovaného, a argumentace žalovaného o tom, že bude kárně potrestána, nemůže obstát. Celou záležitost propuštění ze služebního poměru chápe žalobce snahu žalovaného zbavit se v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie přebytečných zaměstnanců a šetřit mzdové náklady. Městský soud žalobu zamítl. Považoval za podstatné, že k porušení služebních předpisů, tzn. porušení povinnosti uložené v ustanovení § 135 odst. 4 písm. e) zákoníku práce a služební přísahy, došlo zvlášť závažným způsobem ve smyslu § 106 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, a to shora popsaným jednáním. Žalobce si musel být svého protiprávního jednání vědom, protože dne 9. 4. 2004 v ranních hodinách po delší dobu (mezi 7.00 a 8.30 hod.) požíval alkoholické nápoje. Bez přiměřených důvodů se spoléhal, že nemůže ohrozit zákonem chráněné zájmy, tj. služební povinnost celníka a služební přísahu. Pro závěr, že množství požitého alkoholu nebylo zanedbatelné, svědčí podle městského soudu opakované výsledky dechové zkoušky provedené dne 9. 4. 2004 ve 23.30 hod. a cca v 24.00 hod., jakož i vyjádření žalobce ze dne 10. 4. 2004, když v závěru šetření v 3.15 hod. připustil ve svém dechu alkohol. Proto považoval městský soud právní hodnocení správního orgánu za zákonné. K námitce žalobce poukazující na princip rovnosti před zákonem městský soud uvedl, že tento princip nevylučuje individuální posouzení každého jednotlivého případu ze všech jeho hledisek, což ve svém důsledku znamená, že v obdobných věcech mohou být vydána odlišná rozhodnutí; v případě žalobce bylo jednání posouzeno jako jednání porušující předpisy zvlášť závažným způsobem. Jestliže byl žalobce v inkriminované době ponechán ve službě (se zbraní), nemělo to vliv na rozhodování o jeho setrvání ve služebním poměru. Žalobce svým jednáním porušil služební povinnost zvlášť závažným způsobem a za toto jednání byl zákonem předepsaným způsobem postižen. Služební funkcionář, který ponechal žalobce ve službě, nenese odpovědnost za žalobcovo protiprávní jednání a v jeho pravomoci ani není, aby s žalobcem ukončil služební poměr v případě, že zjistil porušení služebních předpisů. Případné pochybení tohoto služebního funkcionáře není předmětem tohoto řízení. Rozsudek městského soudu napadl žalobce včas podanou kasační stížností, jíž se domáhá jeho zrušení. Namítl, že napadané rozhodnutí vychází z jedn