4 As 84/2006 — Nejvyšší správní soud

4 As 84/2006- 62 - text č. j. 4 As 84/2006 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobkyně: Ing. E. O., zast. JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, se sídlem Dobřichovice, Jiráskova 378, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Hasičský záchranný sbor České republiky, se sídlem Praha 4, Kloknerova 26, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 58/2006 – 37, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 7 Ca 58/2006 – 37, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2006, č. j. PO-10-1/GŘ-PE-2006, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 21. 11. 2005, č. j. HSUL-1587/KŘ-KKŘ-GR-2005, jímž byl žalobkyni odňat osobní příplatek ve výši 3300 Kč. Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení analyzoval právní úpravu věci se týkající, zejména obsaženou v nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Poté dospěl k závěru, že na poskytování osobního příplatku není právní nárok. Z právní úpravy podle Městského soudu v Praze, vyplývá, že zaměstnavatel osobní příplatek poskytovat může, avšak takovou povinnost nemá. Není-li tu subjektivní právo na poskytování osobního příplatku, nemůže být na takovém právu zaměstnanec zkrácen. Veden těmito úvahami dospěl Městský soud v Praze k závěru, že v případě odnětí osobního příplatku se nejedná o úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. Takové úkony správního orgánu jsou pak podle § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) vyloučeny ze soudního přezkumu. Proto Městský soud v Praze podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. žalobu odmítl. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla toto usnesení kasační stížností. Uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a dále uvádí, že Městský soud v Praze chybně posoudil existenci výluky žalobou napadeného rozhodnutí ze soudního přezkumu, neboť odnětím osobního příplatku žalovaný nepochybně odňal žalobkyni subjektivní právo. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že své rozhodnutí považuje za správné a zákonné a souhlasí s právním názorem, který vyjádřil Městský soud v Praze ve svém usnesení. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nímž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Přestože stěžovatelka uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., Nejvyšší správní soud podle obsahu kasační stížnosti dospěl k závěru, že je uplatněn důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný připadá v úvahu v procesní situaci, kdy je kasační stížností napadeno usnesení soudu o odmítnutí návrhu. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu se na služební poměr příslušníků hasičského záchranného sboru použije zákon o služebním poměru příslušníků Policie České republiky s odchylkami uvedenými v § 10 až 18 tohoto zákona. Podle § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu, má příslušník hasičského záchranného sboru nárok na služební příjem podle zvláštních zákonů. Podle § 24 písm. a) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu, pokud zvláštní předpisy, které se vztahují na zaměstnavatele a zaměstnance, pro které platí tento zákon, obsahují ustanovení o mzdě nebo o služebním příjmu, rozumí se tím plat podle tohoto zákona. Podle § 3 odst. 1 citovaného zákona zaměstnanci přísluší za vykonanou práci plat, přičemž podle § 2 se zaměstnancem pro účely tohoto zákona rozumí zaměstnanec (příslušník) v pracovním poměru a příslušník ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a služeb ve služebním poměru. Podle § 3 odst. 2 citovaného zákona se pak platem rozumí peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za plat se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady a odměna za pracovní pohotovost. Základním pojmovým znakem platu tedy je, že přísluší za vykonanou práci. Vedle základního platu je třeba za plat považovat i jeho ostatní složky (např. příplatky, odměny apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Podle § 3 odst. 4 věta první citovaného zákona zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci plat podle tohoto zákona, zákoníku práce, prováděcího předpisu vydaného podle § 23 a v jejich rámci podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního platového předpisu. Pro posouzení důvodnosti nároku ve sporu o plat (jeho část), je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na plat, anebo zda tato hlediska zrcadlící právním předpisem stanovenou skutkovou podstatu pro vznik platového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišením, zda požadované plnění představuje platový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní stanovené předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku platu), nebo zda jde o takovou složku platu, na kterou vzniká nárok – bez ohledu na splnění dalších předpokladů a podmínek pro její poskytnutí – až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku platu). Tato nenároková složka platu je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka platu povahu nároku pouze fakultativního. Tuto povahu však ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky platu a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku platu) zaměstnanci poskytnout. Fakultativní složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý nárok na plat (část platu) lze následně zcela nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen jestliže to umožňuje příslušný právní předpis a pouze budou-li splněny podmínky v něm stanovené. V posuzované věci byly předpoklady, za kterých může být zaměstnanci (stěžovatelce) poskytnut osobní příplatek, stanoveny v § 12 zákona o platu, podle něhož k ohodnocení náročnosti práce a dlouhodobě dosahovaných kvalitních výsledků vykonávané práce lze zaměstnanci poskytnout osobní příplatek. Podmínky a maximální výši stanoví prováděcí předpis vydaný podle § 23. Tímto prováděcím právním předpisem bylo v době rozhodování správního orgánu nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, jmenovitě jeho § 7, který zněl: (1) Zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen. (2) Zaměstnanci, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, a zaměstnanci, který plní úkoly zpravodajských služeb a je vynikajícím odborníkem, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen. (3) Zaměstnavatel může rozhodnout o zvýšení, snížení, popřípadě odejmutí osobního příplatku v závislosti na plnění podmínek stanovených v odstavcích 1 a 2. Na základě § 7 odst. 1 citovaného nařízení byl rozhodnutím krajského ředitele Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje ze dne 9. 12. 2003 stěžovatelce přiznán osobní příplatek ve výši 3300 Kč. Přiznáním osobního příplatku v této výši se stala tato složka platu nárokovou složkou platu. V § 7 odst. 3 citovaného nařízení je stanoveno, že zaměstnavatel může rozhodnout o zvýšení, snížení, popřípadě odnětí osobního příp