1 Afs 3/2006 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 3/2006- 126 - text 1 Afs 3/2006 - 134 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec Králové, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 4. 2002, č. j. 5216/140/2001-DPN OJ 202/Mes, a č. j. 5218/140/2001-DPN OJ 203/Mes, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2005, č. j. 31 Ca 47/2005 - 88, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2005, č. j. 31 Ca 47/2005  88, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Shora označeným rozsudkem krajský soud zamítl žaloby, jimiž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí, kterými žalovaný zamítl jeho odvolání proti výzvám Finančního úřadu v Pardubicích (dále také „správce daně“) ze dne 25. 7. 2001, č. j. 129769/01/248962/5011 a č. j. 129685/01/248962/5011, k zaplacení nedoplatků na dani z převodu nemovitostí ručitelem ve výši 354 240 Kč a 240 000 Kč za dlužníka HTT-Tesla Pardubice, s. r. o. (dále jen „dlužník“). V záhlaví označená rozhodnutí žalovaného napadl žalobce samostatnými žalobami. Krajský soud podle § 39 odst. 1 s. ř. s. spojil obě žaloby ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, č. j. 31 Ca 77/2002 - 42, obě napadaná rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Námitky obsažené v žalobě nepovažoval za důvodné, oprávněnou však shledal námitku, kterou žalobce uplatnil při jednání před soudem. Ta spočívala v tvrzení, že daňový dlužník žalobci sdělil, že vyměřenou daň již uhradil a žádal, aby tato okolnost byla vzata v úvahu a prověřena. Krajský soud pak dospěl k závěru, že pro posouzení této námitky nebyl ve správním spise dostatek podkladů, touto námitkou se žalovaný nezabýval ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí a proto krajský soud žalobou napadená rozhodnutí zrušil. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, za použití § 109 odst. 3 s. ř. s. shledal kasační stížnost důvodnou a podle § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení byla skutečnost, že krajský soud postupoval v rozporu se zásadou koncentrační. Aniž by shledal důvody pro přezkum z úřední povinnosti napadená rozhodnutí žalovaného k opožděné námitce (uplatněné při jednání) žalobce zrušil. Překročil tak meze přezkumu a řízení před soudem zatížil vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. II. Po zrušujícím rozsudku krajský soud nařídil nové jednání ve věci. Rozsudkem ze dne 10. 11. 2005 krajský soud žaloby zamítl. Připustil, že doba, která uplynula od vyměření daně daňovému dlužníku do vydání výzvy daňovému ručiteli byla poměrně dlouhá, neuznal však, že by právo správce daně vymáhat daňový nedoplatek na ručiteli zaniklo. Uvedl, že daňový řád umožňuje správci daně zajistit daňové pohledávky zástavním právem podle § 72 nebo je vymáhat postupem podle § 73, a zároveň žádat úhradu nedoplatku na ručiteli podle § 57 odst. 5, přičemž podmínky stanovené tímto ustanovením byly v daném případě splněny, resp. žalobce neuvedl v žalobě nic, co by tento závěr zpochybnilo. Krajský soud neuznal námitku žalobce, že v důsledku nečinnosti správce daně došlo k tomu, že jeho pohledávky za dlužníkem byly v konkursním řízení zjištěny jako pohledávky bez práva na přednostní uspokojení, čímž měl zkrátit své uspokojení v konkursním řízení a přenést svou daňovou povinnost na ručitele, přičemž žalobce v důsledku postupu správce daně ztratil možnost přihlásit předmětnou pohledávku za úpadcem do konkursního řízení. Krajský soud vyšel z toho, že žalobce je dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. daňovým ručitelem. Pokud poplatník daně nezaplatí daň ani po výzvě v náhradní lhůtě dle § 73 odst. 1 daňového řádu, je správce daně oprávněn vyzvat k plnění ručitele podle § 57 odst. 5 daňového řádu a tak také správce daně v předmětné věci postupoval. Dále krajský soud konstatoval, že dopad rozhodnutí správce daně podle § 57 odst. 5 daňového řádu do probíhajícího konkursního řízení překračuje rámec přezkumného řízení soudem. Závěrem krajský soud uvedl, že ostatními námitkami, které žalobce vznesl až při jednání, se krajský soud s odkazem na koncentrační zásadu (§ 71 odst. 2, § 72 odst. 1 a 4 s. ř. s.) nezabýval. III. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce včas podanou kasační stížností, v níž na prvém místě namítal, že se krajský soud neřídil závazným názorem, který Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém předchozím rozhodnutí v dané věci. Toto pochybení krajského soudu spočívalo dle žalobce v tom, že ve svých žalobách uplatnil minimálně dvě námitky, a to jednak námitku nečinnost správce daně a s tím spojeného zkrácení uspokojení žalovaného v konkursním řízení a dále také námitku spočívající v tom, že správce daně svým postupem obcházel zákon o konkursu a vyrovnání a proto byl jeho postup nezákonný. S druhou z uvedených námitek se krajský soud vůbec nevypořádal a v rozporu s tím, co uvedl Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku v dané věci, nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Dále žalobce namítl, že krajský soud porušil i ustanovení § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s., protože nepřezkoumal úkony správce daně, které byly podkladem pro vydání jím napadených rozhodnutí. Těmito podkladovými rozhodnutími byly úkony správce daně činěné podle § 73 odst. 1 daňového řádu činěné vůči daňovému dlužníku, které žalobce nemohl napadnout samostatnou žalobou. Žalobce odkázal na odůvodnění rozsudku, v němž krajský soud uvedl, že výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem musí předcházet výzva správce daně vůči daňovému dlužníku k zaplacení daně v náhradní lhůtě dle § 73 odst. 1 daňového řádu a že k takovému postupu v daném případě došlo. Tento závěr však odporuje napadeným rozhodnutím žalovaného, v nichž se uvádí, že výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě nebyly vydány, neboť v době, kdy tak správce daně mohl učinit byl již na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Daňový řád však pro aplikaci § 73 odst. 1 v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka žádnou výjimku nestanoví. Žalobce se proto domnívá, že výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem byly neplatné, což měl správce daně osvědčit. Jestliže tak neučinil, měl krajský soud vyhovět jeho žalobám, a to i bez toho, že námitka neplatnosti výzev nebyla uvedena v žalobě. Zákonnost výzev měl krajský soud posoudit sám bez dalšího, protože žalobce neměl a ani nemohl mít žádnou „takovou informaci“ v době přípravy žaloby k dispozici. Žalobce připomněl, že žalovaný se opakovaně vůči němu dovolával povinnosti mlčenlivosti. Konečně žalobce poukázal také na skutečnost, že ani námitku úhrady daně nemohl vznést v žalobě, protože neměl zákonnou možnost zjistit od daňového dlužníka stav úhrady nedoplatku a správce daně má ohledně takových skutečností povinnost mlčenlivosti. Námitku úhrady daně daňovým dlužníkem uplatnil až v okamžiku, kdy se o této skutečnosti neoficiálně dozvěděl od zaměstnance dlužníka, přičemž návrh na výslech svědka Ing. P. R. krajský soud v důsledku vázanosti názorem Nejvyššího správního soudu odmítl. Tuto skutečnost uvedl žalobce pouze „pro úplnost“, protože si je vědom, že Nejvyšší správní soud vyjádřil ohledně přípustnosti jeho námitky úhrady nedoplatku ve svém předcházejícím rozhodnutí, a proto tato skutečnost nemůže být důvodem pro podání této kasační stížnosti. Zároveň žalobce poukázal na to, že Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 30/05 rozhoduje o návrhu Nejvyššího správního soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení ustanovení § 57 odst. 5 daňového řádu. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl, aby byla kasační stížnost žalobce jako nedůvodná zamítnuta. Dle jeho názoru se krajský soud jednoznačně vyjádřil ke všem žalobním námitkám. Pokud jde o žalobcovu námitku poukazující na absenci výzvy podle § 73 odst. 1 daňového řádu, žalovaný připomněl, že dne 7. 12. 1998 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a správce daně v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 ZKV přihlásil v zákonné lhůtě svou pohledávku. V takovém případě se vydání výzvy podle § 73 odst. 1 daňového řádu jeví jako zcela nadbytečné, protože správce konkursní podstaty dlužníka nemůže daňový nedoplatek uhradit do vydání rozvrhového usnesení soudem. Žalovaný se tedy ztotožnil s názorem krajského soudu, že postup správce daně byl v souladu s právními předpisy. IV. / a Jak žalobce správně uvedl ve své kasační stížnosti, Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 30/05, rozhodoval o návrhu zdejšího soudu na zrušení § 57 odst. 5 daňového řádu. Usnesením ze dne 11. 7. 2006 však Ús