2 Afs 121/2007 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 121/2007- 80 - text 2 Afs 121/2007 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Pivovarská investiční společnost – Morava, a. s. – v likvidaci, se sídlem Masarykova 19, Brno, zastoupený JUDr. Ludmilou Krátkou, advokátkou se sídlem Škrochova 22, Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, ve věci kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, č. j. 31 Ca 35/2005  56, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, č. j. 31 Ca 35/2005 - 56, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně („žalovaný“) ze dne 17. 12. 2004, č. j. 3831/03/FŘ/120. II. Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož lze podat kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a také pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a v jiné vadě řízení před soudem. Stěžovatel tvrdí, že předmětem sporu byla otázka, zda správce daně mohl dodatečně vyměřit daň z příjmů po vyplacení podílníků Podílového fondu VAR anebo zda se na tento právní poměr vztahuje ustanovení § 23 odst. 4 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, a dále otázka, zda poplatníkem předmětné daně je za dané situace stěžovatel. První stížnostní námitka se týká nevypořádání se soudu s argumentem stěžovatele, že jakkoliv Podílový fond VAR není akciovou společností, měla být využita analogie a i na tento daňový vztah se mělo vztáhnout ustanovení § 23 odst. 4 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., jelikož i zde došlo ke zpětnému odkupu cenných papírů pod jmenovitou hodnotu a k následnému snížení jmění. V tomto směru je prý napadený rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, jelikož v něm není vyloženo, proč je navrhovaná analogie nepřípustná, a to i s použitím jiných metod výkladu než výhradně metody gramatické. Dále stěžovatel uvádí, že nikterak nezpochybňuje skutečnost, že je daňovým poplatníkem a že podílový fond daňovým subjektem není. Stěžovatel byl povinen v souladu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech obhospodařovat majetek shromážděný v Podílovém fondu VAR, a to na účet podílníků, což také až do zániku tohoto fondu plnil. Zánikem spravované majetkové podstaty (seskupení majetku podílníků) nicméně zanikla i povinnost spravovat podílový fond a jeho majetek, a to včetně povinnosti hradit případné doměrky daní. Podílový fond VAR zanikl rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 24. 3. 1999, č. j. 111/3373/IR/1999. Lze si totiž stěží představit správu neexistujícího majetku a fondu. V doměření daně po zániku fondu a jeho majetkové podstaty spatřuje stěžovatel rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Rovněž s těmito otázkami se krajský soud nevypořádal. Stěžovatel konečně soudu vytýká, že přes výslovné přání zúčastnit se projednávání této věci při jednání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Neměl tak možnost osobně přednést svoji argumentaci a žalobu odůvodnit. V tom stěžovatel spatřuje jinou vadu řízení před soudem. Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu zrušit. III. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zastává názor, že se Krajský soud v Brně řádně vypořádal se všemi žalobními body a že k jinému závěru, než k němuž soud v napadeném rozsudku došel, by nebylo možno dojít ani tehdy, pokud by se konalo ústní jednání. Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout. IV. Poté, co Nejvyšší správní soud konstatoval splnění procesních podmínek řízení, přistoupil k posouzení důvodnosti kasační stížnosti a přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval naplněním stížnostního důvodu zakotveného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tzn. tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, jelikož z povahy věci je zřejmé, že toliko v případě rozhodnutí přezkoumatelného je možno hodnotit správnost posouzení relevantních právních otázek, což představuje druhou stížnostní námitku. IVa) Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v jiné vadě řízení před soudem, spočívající v tom, že krajský soud rozhodl bez jednání, ačkoliv s tímto postupem stěžovatel nevyslovil souhlas. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ K aplikaci citovaného zákonného ustanovení Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 2 Afs 5/2005 (publ. pod č. 558/2005 Sb. NSS), uvedl: „Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu proto lze jen výjimečně; jedním z takových důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým chováním svoji neúčast způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat ustanovení § 50 s. ř. s. – jednání musí být podle tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných důvodů. Soud zde nemá možnost volby a za splnění předpokladu existence důležitého důvodu odročit jednání vždy musí; právě takto a nikoli výlučně za použití gramatického výkladu nutno vykládat slovo „může“, obsažené v tomto ustanovení. ... Zásada bezprostřednosti soudního jednání není v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod zakotvena samoúčelně – jejím smyslem a účelem je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti svědčící ve prospěch této verze, a to i v případě, že soud na základě dosud získaných informací z vyjádření účastníků a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže, oprávněně) za to, že účastník soudu žádnou relevantní informaci neposkytne. Uvedená zásada je samozřejmě akceptována v civilním i trestním soudnictví a není důvodu ji v soudnictví správním vytěsňovat. Ostatně mimo jiné právě kvůli důsledné realizaci této zásady byla v roce 2002 přijata nová úprava správního soudnictví a předtím Ústavní soud svými rozhodnutími zasahoval do předchozí právní úpravy, která v původní podobě v některých případech jednání ve věcech správního soudnictví vylučovala pouze na základě posouzení soudem, nikoli za podmínky souhlasu účastníků (viz zejm. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněný pod č. 269/1996 Sb. a rovněž pod č. 85 ve svazku 6. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).“ Z obsahu soudního spisu k této stížnostní námitce plyne, že krajský soud účastníky řízení vyzval s odkazem na ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. k vyjádření, zda souhlasí, aby soud rozhodl bez nařízení jednání s tím, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci (č. l. 45). Tato výzva byla zástupkyni stěžovatele doručena dne 25. 10. 2005. Na tuto výzvu výslovně reagoval pouze žalovaný, který přípisem ze dne 2. 11. 2005 sdělil, že souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Stěžovatel tedy na předmětnou výzvu sice neodpověděl, nicméně již přípisem ze dne 18. 10. 2005 (č. l. 46) zástupkyně stěžovatele soudu sdělila, že v příloze předkládá kopii některých listin, z nichž údajně plyne nezákonnost postupu správce daně, s tím, že navrhuje, „aby listiny byly čteny k důkazu při jednání ve věci.“ Nejvyšší správní soud má proto za postaveno najisto, že stěžovatel jednoznačně projevil svoji vůli, aby se ve věci konalo jednání, a za této situace se toto jednání konat muselo, jelikož podmínky zakotvené v ustanovení § 51 s. ř. s. (souhlas všech účastníků řízení) pro rozhodování bez nařízení jednání splněny nebyly. Je tak zřejmé, že se krajský soud dopustil tzv. jiné vady řízení, která představuje kasační důvod zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K tomu z ustálené judikatury zdejšího soudu plyne, že takováto vada řízení zapříčiňuje nut