2 As 16/2011 — Nejvyšší správní soud

2 As 16/2011- 158 - text 2 As 16/2011 - 162 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci navrhovatele Výrobního zemědělského družstva Hlučín, se sídlem Ludgeřovice, Hlučínská 1275, zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem Opava, Masařská 3, za účasti: 1) M. H., 2) J. J., 3) J. M., v řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2010, č. j. 22 A 120/2010 - 102, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 10. 9. 1992, č. j. PÚ 204/1/160/91/92-1-ing. Ná, Okresní úřad v Opavě – Pozemkový úřad rozhodl dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) o restitučním nároku oprávněné osoby k blíže specifikovaným nemovitostem v k. ú. Hlučín a k. ú. Markvartovice. Toto rozhodnutí napadl navrhovatel dne 19. 6. 2000 u Okresního soudu v Opavě žalobou a domáhal se prohlášení jeho neplatnosti. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 30. 10. 2000, č. j. 12 C 131/2000 – 5, vyslovil svou věcnou nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě; toto usnesení nabylo právní moci dne 1. 10. 2005. K postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě došlo dne 19. 10. 2010. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 10. 2010, č. j. 22 A 120/2010 – 102, rozhodl tak, že se návrh - opravný prostředek odmítá. V odůvodnění krajský soud uvedl, že usnesení Okresního soudu v Opavě o jeho věcné nepříslušnosti bylo vydáno za právního stavu, který tu byl v roce 2000, tj. v době, kdy podle § 250l občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění, krajské soudy jako soudy prvního stupně projednávaly opravné prostředky proti nepravomocným rozhodnutím státních orgánů ve věcech restituce zemědělského majetku (§ 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.). Krajský soud poukázal na to, že od 1. 1. 2003 vstoupil v účinnost zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“) a současně byla zákonem č. 151/2002 Sb., změněna i relevantní ustanovení občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“); tím došlo k oddělení správního soudnictví (přezkum rozhodnutí vydaných orgány veřejné správy v oblasti veřejnoprávní) od přezkumu správních rozhodnutí vydaných ve věcech soukromého práva, které i nadále náleží obecným soudům, rozhodujícím v řízení dle § 244 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2003. Krajský soud naznal, že se v nyní posuzovaném případě jedná o situaci, kdy správní orgán rozhodl v soukromoprávní věci a tudíž je k soudnímu přezkumu věcně příslušným soud v občanském soudním řízení. Aplikoval přechodné ustanovení § 129 odst. 2 s. ř. s., které krajskému soudu v takovém případě ukládá žalobu jako nepřípustnou odmítnout podle § 68 písm. b) s. ř. s. Krajský soud zároveň aplikoval § 46 odst. 2 s. ř. s., a poučil navrhovatele, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat u Okresního soudu v Opavě žalobu a tím zůstanou zachovány účinky podání opravného prostředku, který byl nyní krajským soudem odmítnut. Usnesení krajského soudu napadl navrhovatel (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je tvrzen kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá na případy přezkumu usnesení o odmítnutí žaloby. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena § 103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že krajský soud měl, s odkazem na § 68 písm. b) s. ř. s., usnesením věc přímo postoupit zpět věcně a místně příslušnému Okresnímu soudu v Opavě. Podle stěžovatele není přechodným ustanovením § 129 s. ř. s. dotčena právní úprava zkoumání věcné příslušnosti soudu kdykoliv za řízení podle § 104a o. s. ř. Stěžovatel poukazuje na fakt, že usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 10. 2000 o jeho věcné nepříslušnosti nabylo právní moci až dne 1. 10. 2005, tedy až za účinnosti nové právní úpravy. Nemohly tak nastat právní účinky tohoto rozhodnutí, byl-li Okresní soud v Opavě již ode dne 1. 1. 2003 věcně příslušný k projednání žaloby (respektive opravného prostředku). Původní nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu byl tedy později zhojen v důsledku změny právní úpravy a tento soud proto vůbec neměl důvod věc postupovat krajskému soudu. Krajský soud v Ostravě měl postupovat podle § 104a o. s. ř., a nikoli věc odmítat podle § 46 odst. 2 až 4 s. ř. s., protože pojmově vůbec nedošlo k právním účinkům, spojeným s postoupením věci. Dále stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí vydal Pozemkový úřad v Opavě sice v soukromoprávní věci, avšak mimo mez své zákonné pravomoci, neboť pravomoc k vydání napadeného rozhodnutí, ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. neměl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. Nejprve je nutno připomenout, že se v daném případě věcně jedná o přezkum rozhodnutí vydaného dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Předmětem předcházejícího správního řízení bylo posouzení restitučního nároku oprávněné osoby k zemědělským nemovitostem a rozhodnutí o tom, zda se tato osoba stává jejich vlastníkem či nikoliv. Restituční řízení je tedy svou povahou řízením, kde se rozhoduje ve věci práva soukromého, tedy o vlastnickém právu k nemovitostem (respektive o obnovení tohoto práva); k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. 7 As 2/2003 – 69. Právo vlastnické je evidentně právem soukromým a jako takové vyžaduje vyšší stupeň soudní ochrany, než jaký mu byl poskytován ve správním soudnictví podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2002. Proto zákonodárce zavedl dvoukolejnost soudní ochrany, kdy (v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva) věci práva soukromého projednávají a rozhodují obecné soudy podle novelizované části páté občanského soudního řádu, kde již soud neprovádí pouze ex post přezkum správního rozhodnutí, ale je povolán k tomu, aby případně sám rozhodl v meritu věci. Naopak rozhodnutí vydaná ve věcech veřejnoprávní povahy podléhají kognici správních soudů, v procesním režimu s. ř. s. Ten proto v § 68 písm. b) stanoví, že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, směřuje-li proti rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydanému v mezích pravomoci správního orgánu. Krajský soud správně posoudil, že věc, o níž bylo rozhodováno stěžovatelem rozporovaným restitučním rozhodnutím, náleží do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, tedy do řízení podle části páté o. s. ř., ve znění od 1. 1. 2003. Podle § 249 odst. 1 o. s. ř. je k řízení v prvním stupni příslušný okresní soud; odstavec 2 téhož ustanovení, který zakládá věcnou příslušnost krajského soudu v prvním stupni, se nepoužije, neboť ta je vyhrazena pro rozhodování o vkladu práv do katastru nemovitostí. Krajský soud tedy správně dovodil, že podle stávající právní úpravy je věcně příslušným k rozhodnutí o stěžovatelově věci okresní soud, konkrétně Okresní soud v Opavě. Zde je třeba upozornit, že otázku věcné příslušnosti musí (obecně vzato každý) soud posuzovat kdykoli v průběhu řízení (na rozdíl od příslušnosti místní, kde se uplatňuje podmínka perpetuatio fori) a zjistí-li, že není soudem věcně příslušným, musí věc (v jakémkoli stádiu řízení) postoupit soudu příslušnému (viz dále). Východiskem pro další procesní postup krajského soudu bylo posouzení povahy návrhu, kterým stěžovatel vyvolal soudní řízení. Zde zcela správně vycházel nikoli z formálního označení, ale z obsahu „žaloby na neplatnost rozhodnutí“, kterou vyhodnotil jako opravný prostředek podle dosavadních právních předpisů, kterým bylo, mimo jiné, možné do 31. 12. 2002 napadnout i rozhodnutí vydaná dle § 9 zákona č. 229/1991 Sb. (§ 9 odst. 6 tohoto zákona). Za této situace pak krajský soud správně aplikoval přechodná ustanovení s. ř. s., neboť právě jejich smyslem je řešení situace, kdy byl opravný prostředek podán před změnou právní úpravy správního soudnictví (recentní procesní úprava tento institut již nezná) a do 31. 12. 2002 o něm nebylo rozhodnuto.