9 As 92/2013 — Nejvyšší správní soud

9 As 92/2013- 41 - text 9 As 92/2013 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. T., zast. Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2011 ve věci žádosti o udělení víza č. TUNI201011150002, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, č. j. 3 A 46/2011 – 26, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 3 400 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Pavla Čižinského, advokáta se sídlem Ječná 548/7, Praha 2. Odůvodnění: I. Průběh řízení Žalobce, manžel občanky České republiky, požádal dne 15. 11. 2010 na Velvyslanectví České republiky v Tunisu o udělení víza k pobytu do 90 dnů. Velvyslanectví tuto žádost zamítlo, neboť dospělo k závěru, že žalobce po skončení pobytu stanoveného vízem neopustí území, tedy hodlá vízum zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení víza. Důvody neudělení víza byly žalobci sděleny 20. 12. 2010. Žalobce následně požádal o nové posouzení důvodů neudělení víza. Žalovaný znovu posoudil důvody a dne 28. 2. 2011 rozhodl o tom, že žádosti žalobce nevyhovuje. Citované rozhodnutí žalovaného žalobce napadl žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Ten jí rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 3 A 46/2011 – 26, vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu nyní žalovaný brojí kasační stížností. II. Obsah kasační stížnosti Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) uplatňuje v kasační stížnosti důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.); namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem. Vady rozsudku spočívají zejména v tom, že městský soud nesprávně posoudil, zda se v řízení o udělení krátkodobého víza použije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „spr. ř.“), zejména pak jeho § 68 odst. 3, který stanoví požadavky na odůvodnění rozhodnutí. Podle stěžovatele § 168 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), výslovně vylučuje, aby se na řízení o udělení krátkodobého víza a řízení o novém posouzení důvodů neudělení víza uplatnila část druhá a třetí správního řádu. Užití ustanovení správního řádu o nárocích na odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit ani z § 154 spr. ř., protože neodkazuje na § 68 odst. 3 spr. ř. jako na ustanovení, jehož má být použito obdobně. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Na základě vyjádření zastupitelského úřadu v Tunisu byla vyvrácena námitka žalobce, že mu byla předána pouze část rozhodnutí o neudělení víza. Toto vyjádření bylo součástí správního spisu. Jak rozhodnutí o neudělení víza, tak rozhodnutí o novém posouzení důvodů pro neudělení víza splňují požadavek na plné odůvodnění. Navíc bylo vízum stěžovateli následně vydáno, žaloba je tedy bezpředmětná, neboť požadované plnění nelze nařídit. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále také požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. To proto, že na základě napadeného rozsudku je povinen zaplatit žalobci 6 800 Kč na nákladech řízení. III. Vyjádření ke kasační stížnosti Žalobce ve svém vyjádření plně souhlasil se závěry městského soudu. Stěžovatelem doložené vyjádření zastupitelského úřadu považuje za nepřípustnou novotu, neboť jej stěžovatel nepředložil ani v řízení před městským soudem, ani jej nepromítl do svého rozhodnutí. Dále žalobce setrval na svém přesvědčení, že rozhodnutí stěžovatele je věcně nesprávné. Závěry stěžovatele o odpadnutí předmětu řízení nepovažuje za správné, napadená rozhodnutí totiž nebyla následným vydáním víza nijak dotčena. Zrušení napadených rozhodnutí pak má pro žalobce význam i z hlediska případného uplatnění škod způsobených nezákonným rozhodnutím. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. První stížní námitka směřuje proti závěru městského soudu, dle něhož se řízení o udělení krátkodobého víza a řízení o novém posouzení důvodů neudělení víza řídí správním řádem, zejména pak jeho požadavky na odůvodňování správních rozhodnutí podle § 68 odst. 3 spr. ř. Dle stěžovatele nelze povinnost odůvodnit rozhodnutí, kterým se končí řízení o udělení víza a řízení o žádosti o nové posouzení důvodů, dovodit ani z § 154 spr. ř., neboť ten na § 68 odst. 3 spr. ř. neodkazuje jako na ustanovení, jehož se užije obdobně. Zákon o pobytu cizinců v § 168 vylučuje uplatnění některých částí správního řádu na vyjmenovaná řízení podle tohoto zákona. Protože § 168 byl v rozhodné době změněn zákonem č. 427/2010 Sb., považuje Nejvyšší správní soud za vhodné, aby uvedl znění zákona o pobytu cizinců před a po této změně. Do 31. 12. 2010 stanovil § 168 zákona o pobytu cizinců následující: Ustanovení správního řádu o správním řízení se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 19 odst. 1, § 22, 24, 26, 29, 29a odst. 1 a 3, § 29b odst. 2, 30, 33, 36, § 37 odst. 1 písm. c), § 38 odst. 1, § 40, 41, 42g, 49, 50, § 53 odst. 2, § 56 odst. 5 a 6, § 61, 92, 98a, 115a, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 124 (s výjimkou řízení podle § 124 odst. 4), § 124b, § 126a, § 129, § 135 odst. 3 až 5, § 148, § 154 odst. 2, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h. Po změně provedené zákonem č. 427/2010 Sb. stanoví § 168 zákona o pobytu cizinců následující: Ustanovení části druhé a třetí správního řádu se nevztahují na řízení podle § 9 (s výjimkou řízení podle § 9 odst. 4), § 10, § 19 odst. 1, § 20, 30, 33, 36, § 38 odst. 1, § 40, 41, 42g, 49, 50, 52, § 53 odst. 3, § 122 odst. 1 a 2, § 123a, § 135 odst. 3, § 148, § 154 odst. 2, § 155 odst. 1, § 180, 180b, 180d, 180e a 180h. Z napadeného rozsudku není zřejmé, které znění zákona považoval městský soud za rozhodné. Podle Nejvyššího správního soudu pro věc je rozhodné znění dřívější (tj. znění účinné do 31. 12. 2010), protože dle čl. II zákona č. 427/2010 Sb. platí, že řízení podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Není však pochyb, že obě časová znění zákona o pobytu cizinců vylučují uplatnění obecných a zvláštních ustanovení správního řádu o správním řízení jak na řízení o žádosti o udělení krátkodobého víza (původně § 56 odst. 5, následně § 20 zákona o pobytu cizinců), tak i na řízení o novém posouzení důvodů neudělení víza (§ 56 odst. 6, následně § 180e zákona o pobytu cizinců). K uplatněným námitkám Nejvyšší správní soud konstatuje, že se na věc nemůže přímo uplatnit § 68 odst. 3 spr. ř., který systematicky spadá právě do části druhé správního řádu, neboť jeho užití je výslovně vyloučeno § 168 zákona o pobytu cizinců. Jak však bude vysvětleno níže, na konečné posouzení věci tato skutečnost nemá vliv. Povinnost zastupitelského úřadu informovat žalobce – rodinného příslušníka občanky EU  o důvodech neudělení víza výslovně plyne z § 56 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Povinnost stěžovatele informovat žalobce o výsledku nového posouzení důvodů neudělení víza výslovně plyne z § 56 odst. 6, věty druhé, zákona o pobytu cizinců. K rozsahu sdělení těchto důvodů v případě žádosti cizince, který není rodinným příslušníkem občana EU, se Nejvyšší správní soud vyjadřoval ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Ans 5/2011 – 221, publ. pod č. 2544/2012 Sb. NSS., jehož závěry lze na nynější věc přiměřeně použít. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl: „Povinnost správního orgánu sdělit neúspěšnému žadateli důvody neudělení víza odpovídá nárokům, které jsou na postup správního orgánu kladeny v souvislosti s povinností respektu k ústavou zaručeným právům a zákazem diskriminace a libovůle při výkonu zákonem svěřené působnosti. Neúspěšný žadatel má legitimní právní zájem na tom, aby mu byly důvody neudělení víza sděleny. Toto sdělení totiž může mít zásadní význam pro jeho další úvahy o tom, zda lze shledané