10 As 167/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 167/2014- 51 - text 10 As 167/2014 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobkyň: a) R. K., b) H. K., zast. JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod vilami 747/10, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2013, čj. KUJI 6757/2013, sp. zn. OUP 503/2012 No-2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2014, čj. 30 A 34/2013-127, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Jakuba Vozába, Ph.D. Odůvodnění: I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [1] Dne 1. 4. 2011 byla doručena Městskému úřadu Havlíčkův Brod (dále jen „správní orgán prvního stupně“) žádost obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a.s., Děčín, Teplická 874 (dále jen „žadatel“), o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Havlíčkův Brod – Světlá nad Sázavou – zdvojení vedení 22 KV Havlíčkův Brod – Perknov, Veselý Žďár, Lučice, Pohleď, Příseka, Nová Ves u Světlé nad Sázavou – Lipnička“. Žalobkyně vznesly proti tomuto záměru námitky, podle nichž dojde k posunutí trasy vedení blíže k trvale obydlenému domu č. p. X a umístění stavby vedení tak znehodnotí a sníží celkovou hodnotu pozemku a nemovitosti. Vzhledem k ochrannému pásmu vyjádřily obavu z poškození kvality životního prostředí a pohody bydlení, z ovlivnění telekomunikačního signálu (televize, mobilní telefony, internet atd.) a intenzity elektrického pole, přičemž jeho negativní důsledky spatřovaly i v narušení krajinného rázu a přírodních hodnot. [2] Správní orgán prvního stupně vydal dne 8. 7. 2011 rozhodnutí o umístění stavby, čj. ST/597/2011/Ve, JID: 51550/2011/muhb, ve smyslu § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „stavební zákon z roku 2006“). Uvedené rozhodnutí však žalovaný na základě společného odvolání žalobkyň ze dne 22. 7. 2011 rozhodnutím ze dne 5. 12. 2011, čj. KUJI 102 559/2011, sp. zn. OUP 398/2011-DI-2, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten následně ve věci vydal rozhodnutí o změně stavby ze dne 6. 9. 2012, čj. ST/597/2011/Ve, JID: 57819/2012/muhb, dle § 81 a § 92 stavebního zákona z roku 2006. Odvolání žalobkyň žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2013, čj. KUJI 6757/2013, sp. zn. OUP 503/2012 No-2, zamítl. [3] V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítly především, že správní orgány nesprávně posoudily stavební záměr žadatele jako změnu stavby, přestože jde o stavbu novou. V důsledku uvedeného pochybení pak správní orgány nesprávně vztáhly existující věcné břemeno založené pro stávající elektrické vedení dle § 22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), dále jen „elektrizační zákon“, i na tuto novou stavbu. V průběhu řízení před Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) vzala žalobkyně b) žalobu zpět. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem argumentaci žalobkyň přisvědčil, rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; ve vztahu k žalobkyni b) řízení zastavil. [4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl, že v posuzovaném případě nešlo o stavbu novou, nýbrž o změnu stavby stávající, „neboť předmětem územního řízení je náhrada stávajícího jednoduchého nebo dvojitého vedení za vedení nové dvojité nebo trojité v trase stávajícího vedení a výměně některých podpěrných bodů, úprava odboček z kmenového vedení a poté demontáž vedení stávajícího.“ Za podstatnou považuje stěžovatel i skutečnost, že opravou vedení má dojít k zúžení ochranného pásma z 23 m na 19 m, a to i při použití nových konzol o šířce 5 m oproti nynějším s šířkou 3 m. Ustanovení § 46 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), totiž stanoví šíři ochranného pásma na 7 m na každou stranu od svislé roviny krajního vodiče (na rozdíl od dřívějšího zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, dle které byla tato vzdálenost 10 m). [5] Stěžovatel dále konstatoval, že dle § 22 odst. 1 písm. a) elektrizačního zákona energetickým podnikům přísluší oprávnění „stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 metrů čtverečních, s příslušenstvím (dále jen ‚vedení‘), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich vedení.“ Dle odst. 5 citovaného ustanovení pak „[p]ovinnost trpět výkon oprávnění uvedených v odstavci 1 vázne na dotčené nemovitosti jako věcné břemeno.“ Jde tedy o zákonné věcné břemeno, jehož legitimita vyplývá i z § 98 odst. 4 energetického zákona, dle kterého „[o]právnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007). V posuzovaném případě tudíž nebylo zapotřebí s vlastníky dotčených nemovitostí uzavírat smlouvy o zřízení věcného břemene, neboť věcné břemeno spočívající v povinnosti strpět zřízení energetických vedení, opěrných bodů apod. již na těchto nemovitostech nebo nad nimi existuje; zaniklo by totiž pouze v případě, že by vedení bylo zrušeno, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, sp. zn.22 Cdo 216/2006, za situace, „kdy vedení nemá již nadále vůbec v takto vymezené kvalitě a trase existovat.“ [6] Za spekulativní označil stěžovatel závěr krajského soudu, dle kterého si žadatel sám byl vědom toho, že věcné břemeno váznoucí na předmětném pozemku s umístěním nové stavby zaniká, neboť „svoji žádost doložil 125 smlouvami o právu provést danou stavbu s vlastníky, jejichž nemovitosti měly být stavbou nového elektrického vedení dotčeny. Evidentně tak vycházel z ustanovení § 25 odst. 4 […] energetického zákona.“ Žadatel naopak ve vyjádření obsaženém ve spisovém materiálu uvedl, že je v kompetenci stavebního úřadu, jak vyhodnotí podanou žádost dle jejího obsahu. [7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [8] Žalobkyně a) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že v posuzovaném případě se nejedná o změnu stavby, neboť stávající stožáry vedení vysokého napětí budou demontovány a nahrazeny novými, a to ve stávající trase vedení. S odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 216/2006 žalobkyně a) uvedla, že „[s] ohledem zejména k výšce, šířce, druhu použitého materiálu, způsobu a hloubce ukotvení, počtu vedených drátů vysokého vedení a celkovému vzhledu a charakteru nově umístěných stožárů vysokého napětí je však naprosto jednoznačné, že kvalita vedení se naprosto změnila, tedy že stávající vedení přestalo ve smyslu uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR existovat.“ Skutečnost, že trasa nového vedení má být totožná, není za této situace rozhodná. V důsledku zániku dosavadního vedení vysokého napětí dochází nejen ke zrušení původní stavby, ale tím i k zániku zákonného věcného břemena vyplývajícího z elektrifikačního zákona. Dle § 25 odst. 4 energetického zákona má tudíž stavebník povinnost uzavřít s vlastníky dotčených pozemků smlouvu o zřízení nového věcného břemene. II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. [10] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou, dle které v posuzovaném případě nejde o stavbu novou, nýbrž o změnu stavby stávající, přičemž tuto shledal neopodstatněnou. [11] Dle § 2 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006 se změnou stavby rozumí „a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje, b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou, c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.“ Takřka totožné ustanovení obsahoval i někdejší § 139b odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánová