5 Ads 65/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 65/2014- 54 - text 5 Ads 65/2014 - 59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: J. H., zastoupená Mgr. Olgou Daňkovou, advokátkou se sídlem Slovanská 781, Liberec, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, č. j. 4 Ad 35/2010 - 74, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, č. j. 4 Ad 35/2010 - 74, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Olze Daňkové, advokátce, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1300 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Průběh dosavadního řízení Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž městský soud zamítl žalobu směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 4. 2010, č. j. 323-6313-8.4.2010-1200/Klí, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „PSSZ“) ze dne 22. 2. 2010, č. j. 41071/110-6311-9.11.2009-9/09-NEMPOJ-An/12, kterým bylo rozhodnuto tak, že nemocenské pojištění stěžovatelky, jako zaměstnance uvedeného v § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), u zaměstnavatele Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, (dále jen „ČPP“), zaniká dnem 6. 9. 2007. Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka žalobou, kterou městský soud neshledal důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Městský soud uvedl, že poté, co rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006, č. j. 23 Co 125/2006 – 82, byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 1. 2005, č. j. 15 C 76/2004 – 40 (tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti ČPP o určení, že skončení pracovního poměru stěžovatelky u ČPP ke dni 31. 12. 2003 je neplatné), tak, že bylo určeno, že ukončení pracovního poměru stěžovatelky u ČPP ke dni 31. 12. 2003, je neplatné, byla stěžovatelce ode dne 1. 1. 2004 ČPP vyplácena náhrada mzdy a dávky nemocenského. ČPP postupovala podle § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „dřívější zákoník práce“), když pracovní poměr stěžovatelky k tomuto zaměstnavateli měl skončit uplynutím sjednané doby. Náhrada mzdy stěžovatelce náležela ovšem jen v případě, že skončení pracovního poměru ve stanovené době bylo neplatné. V době, kdy byla náhrada mzdy stěžovatelce vyplácena, se dovoláním ČPP domohla zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2008, č. j. 21 Cdo 3123/2007 – 129). V tu dobu již stěžovatelka pro ČPP práci nevykonávala a byla jí vyplácena pouze náhrada mzdy. V roce 2007 stěžovatelka vykonávala práci do dne 6. 9. 2007, včetně vyčerpání 7 dnů dovolené. Stěžovatelce pak byly vypláceny dávky nemocenského do dne 4. 2. 2008. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2009, č. j. 16 Co 416/2008 – 150, byl poté potvrzen zmiňovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne ze dne 5. 1. 2005, č. j. 15 C 76/2004 – 40, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti skončení pracovního poměru ke dni 31. 12. 2003. Městský soud dále odkázal na skutečnost, že PSSZ při posouzení otázky, kdy skončil pojistný poměr stěžovatelky, který zakládal účast na nemocenském pojištění, vyšla z výše uvedeného a osvědčila pro nárok stěžovatelky na účast na nemocenském pojištění pouze dobu doloženou mzdovými listy za roky 2006 až 2008. V době, kdy stěžovatelce byla vyplácena náhrada mzdy, nebyla stěžovatelka nemocensky pojištěna, neboť nesplňovala podmínky nároku na vyplácení náhrady mzdy s ohledem na výše uvedená soudní rozhodnutí. Správní orgány tedy vycházely z toho, že stěžovatelka byla po 31. 12. 2003 účastna nemocenského pojištění podle § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. jen po dobu faktického (skutečného) výkonu práce. Mezi stěžovatelkou a ČPP nebyla uzavřena pracovní smlouva a práce byla vykonávána pouze na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2006, č. j. 23 Co 125/2006 – 82, které bylo následně zrušeno Nejvyšším soudem. Podle městského soudu bylo v nyní projednávané věci prokázáno, že stěžovatelka skutečně vykonávala práci pro ČPP pouze do dne 6. 9. 2007, následně jí ještě byly vypláceny dávky nemocenského za období trvání dočasné pracovní neschopnosti od 10. 9. 2007 do 4. 2. 2008. Městský soud neshledal jako důvodné ani námitky stěžovatelky týkající se její situace poté, co začala opětovně vykonávat práci pro ČPP v roce 2006. Městský soud poukázal na to, že na základě žádosti stěžovatelky o opětovné zaměstnávání jí ČPP nabídla práci odpovídající jejímu předchozímu pracovnímu zařazení, přestože podle tehdy účinného znění dřívějšího zákoníku práce zaměstnavatel neměl povinnost umožnit zaměstnanci výkon práce, ale měl pouze povinnost poskytnout mu náhradu mzdy. Pro posouzení věci není podle městského soudu ani rozhodná námitka stěžovatelky, že po ní byla ČPP vyžadována práce v terénu, přestože byla původně zaměstnána a zařazena jako vedoucí obchodního týmu. Městský soud uzavřel, že pro posouzení otázky ukončení pojistného poměru bylo podstatné období, ve kterém stěžovatelka skutečně vykonávala pro ČPP práci, za kterou jí byla vyplacena mzda. Stěžovatelce nemohla být podle názoru městského soudu hodnocena doba pobírání náhrady mzdy jako doba trvání pojistného poměru, neboť soudní řízení o neplatnost skončení pracovního poměru bylo ukončeno se závěrem, že pracovní poměr byl platně skončen ke dni 31. 12. 2003. Za této situace tedy nemohlo být z hlediska existence nemocenského pojištění hodnoceno období, ve kterém byla stěžovatelce vyplácena náhrada mzdy, neboť stěžovatelka nesplnila podmínky pro její výplatu. II. Obsah kasační stížnosti Stěžovatelka rozsudek městského soudu napadá z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, a dále nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V kasační stížnosti stěžovatelka především namítá, že rozhodnutí správních orgánů a městského soudu spočívají na nesprávném závěru, že „nepracovala“, přestože byly předloženy listinné důkazy prokazující opak. Stěžovatelka k tomu uvedla, že ode dne 2. 10. 2006 pracovala u ČPP na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2001 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 17. 5. 2006, č. j. 23 Co 125/2006 - 82, když ČPP po vzájemné dohodě určila jako den jejího opětovného nástupu do zaměstnání 2. 10. 2006, kdy také do práce stěžovatelka nastoupila. Tato skutečnost plyne také z dopisu ČPP ze dne 31. 10. 2006. Stěžovatelka namítá, že v roce 2008 pracovala, když se po nemoci vrátila zpět do práce dne 5. 2. 2008, poté nastoupila na dovolenou a dne 12. 2. 2008 nastoupila opětovně do práce. Tohoto dne jí ovšem bylo předáno rozhodnutí oblastního ředitele ČPP, ve kterém jí bylo určeno na 14 dní místo výkonu práce na adrese jejího bydliště a bylo jí uloženo nastudovat veškeré předané materiály za účelem kvalifikovaného jednání s klienty. Po stanovených 14 dnech stěžovatelka opět nastoupila do práce dne 26. 2. 2008, kdy jí jako místo výkonu práce byla určena kuchyňka a vedoucí pobočky ČPP jí pouze ústně nařídila, aby šla pracovat do terénu, přestože stěžovatelka požádala o písemné nařízení změny místa výkonu práce. Dne 3. 3. 2008 byla stěžovatelka odeslána s propustkou ke své lékařce, která měla za úkol zhodnotit, zda zdravotní stav stěžovatelky odpovídá změně jejího pracovního zařazení z pozice vedoucí pobočky na terénní pracovnici. Lékařka tuto změnu pracovní pozice s ohledem na zdravotní stav stěžovatelky nedoporučila. Po několika jednáních bylo stěžovatelce o