6 Ads 175/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 175/2014- 43 - text 6 Ads 175/2014 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Ing. R. K., zastoupena Mgr. Ivou Jónovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 1214/95, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 8. 2013, č. j. MPSV-UM/4340/13/4S-LBK; ze dne 12. 8. 2013, č. j. MPSV-UM/4334/13/4S-LBK; ze dne 2. 7. 2013, č. j. MPSV-UM/3539/13/9S-LBK; ze dne 12. 8. 2013, č. j. MPSV-UM/4343/13/4S-LBK a ze dne 31. 7. 2013, č. j. MPSV-UM/4169/13/9S-LBK, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 19. 6. 2014, č. j. 60 Ad 10/2014 - 85, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovené zástupkyni advokátce Mgr. Ivě Jónové s e n e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobkyně. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), ze dne 19. 6. 2014, č. j. 60 Ad 10/2014 - 85, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2013, č. j. MPSV-UM/4340/13/4S-LBK; ze dne 12. 8. 2013, č. j. MPSV-UM/4334/13/4S-LBK; ze dne 2. 7. 2013, č. j. MPSV-UM/3539/13/9S-LBK; ze dne 12. 8. 2013, č. j. MPSV-UM/4343/13/4S-LBK a ze dne 31. 7. 2013, č. j. MPSV-UM/4169/13/9S-LBK, kterými byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Úřadu práce, krajské pobočky v Liberci (dále jen „úřad práce“), jimiž bylo rozhodnuto o nepřiznání dávky doplatek na bydlení podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném v období leden až květen 2013 (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), za která žalobkyně o přiznání uvedené dávky požádala, a tato rozhodnutí byla potvrzena. [2] Krajský soud ze správních spisů zjistil, že žalobkyně žádala o dávku doplatek na bydlení za měsíc leden, únor, březen, duben a květen 2013. Sama obývá nájemní byt o velikosti 34 m2, nájemné činí 5.000 Kč, dále platí 400 Kč jako měsíční úhrady za služby, 41 Kč za odvoz odpadků, zálohu na elektřinu 1.510 Kč. Její příjmy v období, pro které žádala o dávku, činily výživné od rodičů ve výši 2.000 Kč měsíčně (současně dokládala potvrzení o studiu), dále pobírala přídavek na děti ve výši 700 Kč měsíčně, příspěvek na živobytí ve výši 1.520 Kč měsíčně a příspěvek na bydlení ve výši 4.593 Kč měsíčně, resp. 4.691 Kč za měsíce březen, duben a květen 2013 (pozn. zdejšího soudu – správně dle spisu 4.941 Kč). Úřad práce vycházel vždy z odůvodněných nákladů ve výši 4.691,40 Kč, když zohlednil obvyklé nájemné ve výši 2.740,40 Kč (březen 2.720 Kč v důsledku zaokrouhlení obvyklého nájemného dle mapy nájemného), platbu za elektřinu ve výši 1.510 Kč a náklady za služby 441 Kč (včetně poplatku za odvoz odpadu). Dospěl k závěru, že rozdíl příjmů a odůvodněných nákladů převyšuje částku živobytí 3.410 Kč, proto dávku nepřiznal. Při zjištění výše obvyklého nájemného vycházel úřad práce z údajů Státního fondu rozvoje bydlení, který převzal údaje od Ministerstva pro místní rozvoj. Podle mapy nájemného je pro danou lokalitu stanoveno obvyklé nájemné 78,20 – 83,00 Kč/m2/měsíc, úřad práce vycházel z obvyklého nájemného ve výši 80,60 Kč. Žalovaný tento postup úřadu práce aproboval, když vycházel z toho, že výše dávky doplatek na bydlení za kalendářní měsíc činí rozdíl mezi částkou odůvodněných nákladů na bydlení (4.691,40 Kč, resp. za březen 2013 4.671 Kč), sníženou o příspěvek na bydlení (4.593 Kč, resp. 4.941 Kč za měsíce březen, duben a květen 2013) a částkou, o kterou příjem osoby (výživné 2 000 Kč) a přídavky na děti (700 Kč), zvýšený o vyplácený příspěvek na živobytí (1.520 Kč) převyšuje částku živobytí osoby 3.410 Kč, z čehož je zřejmé, že nárok na dávku nevznikl. Žalovaný prvostupňová rozhodnutí úřadu práce potvrdil a odvolání podaná žalobkyní zamítnul, neboť neshledal žádné závažné pochybení, pro které by bylo nutné rozhodnutí změnit nebo zrušit. [3] K procesním vadám vytýkaným správním orgánům, uvedl krajský soud v odůvodnění rozsudku, že správní řízení vedené úřadem práce skutečně vykazovalo některá pochybení, zejména když neakceptoval udělenou plnou moc ze dne 8. 4. 2013 již od počátku jejího předložení, avšak v daném případě se nejednalo o vadu, která by opravňovala soud správní rozhodnutí zrušit ve smyslu § 76 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Toto pochybení při vedení správního procesu nebylo takové povahy a intenzity, že by mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o přiznání dávky doplatek na bydlení. Krajský soud také neshledal pochybení při zjišťování skutkového stavu rozhodného pro posouzení nároku žalobkyně na dávku (doplatek na bydlení), pokud správní orgány nevedly dokazování k prověření kvality jejího bydlení, neboť taková zjištění nebyla pro posouzení nároku na přiznání dávky relevantní. Okruh rozhodných skutečností, které je orgán pomoci v hmotné nouzi povinen v tomto případě zjišťovat, vymezují především ustanovení § 33, 34, 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi, což reflektuje také § 72 téhož zákona, který vymezuje doklady, které je třeba k žádosti o přiznání doplatku na bydlení přiložit. Tyto žalobkyně doložila, správní orgány tudíž měly veškeré nutné podklady pro to, aby posoudily podané žádosti v zákonném rámci. „Kvalita bydlení (tj. byt nově vybudován z půdního prostoru, zrekonstruován a nově vybaven) nemůže být při rozhodování o nároku na dávku doplatek bydlení a její výši dle § 33, 34, 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi zohledněna způsobem, kterého se žalobkyně dožadovala.“ Proto ani krajský soud návrhům žalobkyně na její výslech a provedení šetření v místě jejího bydlení nevyhověl. Dále krajský soud shledal s odkazem na § 52 zákona o pomoci v hmotné nouzi správným postup, kdy úřad práce zadával údaje o příjmech žalobkyně, nákladech na bydlení, podlahové ploše bytu do aplikačního programu hmotné nouze. Požadavek žalobkyně na provedení důkazu aplikací pro výpočet doplatku shledal krajský soud nerealizovatelným. Konečně pak ani skutečnost, že úřad práce nereagoval na žádost zmocněnce žalobkyně o pořízení a zaslání souhrnného stanoviska metodiků Ministerstva práce a sociálních věcí k doplatku, nebyla důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Ustanovení § 38 s. ř. opravňuje dotčené osoby činit si v souvislosti s právem nahlížet do spisu výpisy a požadovat, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho částí. Nelze z něj však dovodit „povinnost správních orgánů reagovat na žádost žalobkyně způsobem, jakým si to představovala, tedy, že by jí některé podklady (zde metodiku nadřízeného orgánu pomoci v hmotné nouzi), resp. jejich kopie správní orgán přímo zasílal k jejím rukám“. Nadto požadované podklady nesouvisely se zjišťováním skutkového stavu, ale s vlastní aplikací zákona o pomoci v hmotné nouzi a jejich nezaslání před vlastním rozhodnutím nemohlo mít vliv na zákonnost vydaných rozhodnutí. [4] Jako nedůvodnou posoudil krajský soud také námitku žalobkyně ohledně nesprávného výkladu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi týkajícího se maximální započitatelné výše nájemného pro potřeby rozhodnutí o doplatku na bydlení. Stát žadateli o dávku doplatek na bydlení nehradí veškeré náklady, které skutečně vynakládá na zajištění potřeby bydlení, ale dávky poskytuje „pouze v případě, že určitým způsobem definované náklady bydlení (limitované „stropem“ započitatelných nákladů na bydlení) přesáhnou stanovenou hranici s cílem zachovat žadateli takovou částku příjmů, aby jeho výživa a základní osobní potřeby byly zajištěny na zákonem stanovené úrovni“. Relevantní jsou ustanovení § 33 a § 34 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení, snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu, byl jeho příjem (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24). Ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoví, že do odůvodněných nákladů na bydlení se započítává nájemné, popřípadě obdobné náklady spojené s družstevní a vlastnickou formou bydlení, a pravidelné úhrady za služby spojené s užíváním bytu; nájemným se rozumí nájemné hrazené v nájemních bytech, a to až do výše, která je v místě obvyklá, popřípadě nájemné až do výše cílového nájemného podle zákona o jednostranném zvyšování nájemného bytu. Z toho je zřejmé, že započtení nájemného je omezeno výší nájemného obvyklého, popřípadě cílového s odkazem na zákon