6 Afs 105/2017 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 105/2017- 29 - text 6 Afs 105/2017 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti žalovanému: Rada pro veřejný dohled nad auditem, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: a) BDO Audit, s.r.o., se sídlem Olbrachtova 1980/5, Praha 4, b) doc. Ing. J. D. c) Ing. P. S. všichni zastoupeni JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 19, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2014, č. j. RVDA – 247/2014, v řízení o kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2017, č. j. 11 Ad 3/2015 - 31, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2017, č. j. 11 Ad 3/2015 - 31, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Včas podanou kasační stížností se osoby zúčastněné na řízení a), b) a c) domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2017, č. j. 11 Ad 3/2015 - 31 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2014, č. j. RVDA – 247/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí. [2] Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Kárné komise Komory auditorů České republiky ze dne 2. 10. 2014, č. j. 1674/2014//CNB20/2012/Ci, kterým bylo v části řízení zastaveno kárné řízení vedené proti osobám zúčastněným na řízení a), b) a c). [3] Žalovaný uvedl, že žalobce podal dne 3. 10. 2012 Komoře auditorů České republiky podnět k prošetření postupu auditorské společnosti BDO Audit s.r.o. v případech auditů u subjektů Družstevní záložna AKCENTA, obchodníka s cennými papíry CYRRUS, a.s. a Slavia Pojišťovna a.s., přičemž později k výzvě kárné komise Komory žalobce upřesnil, že se jedná o návrh ve smyslu 26 odst. 1 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), v rozhodném znění (dále jen „zákon o auditorech“). Kárná komise na základě svého šetření zahájila řízení i proti statutárním auditorům této auditorské společnosti. Následně zkoumala procesní přípustnost podaného návrhu, přičemž dospěla k názoru, že předmětný návrh je právně nepřípustný pro nedodržení lhůty pro podání návrhu na zahájení řízení podle ustanovení § 25 odst. 5 zákona o auditorech, podle kterého lze zahájit kárné řízení ve lhůtě do jednoho roku ode dne, kdy se příslušný orgán dozvěděl o existenci důvodů pro zahájení tohoto řízení, nejpozději však do tří let ode dne, kdy k vlastnímu porušení povinnosti došlo. Kárná komise poté kárné řízení v části, ve vztahu k auditu u klienta Pojišťovna Slavia, zastavila, a to z důvodu právní nepřípustnosti tohoto návrhu. Žalovaný k tomu uvedl, že se žalobce o rozhodných skutečnostech, ve vztahu k auditu u klienta Pojišťovna Slavia, prokazatelně dozvěděl již dne 2. 5. 2011, kdy obdržel výroční zprávu pojišťovny a zprávu auditora o ověření účetní závěrky a kdy obdržel oznámení pojišťovny o výběru auditora pro rok 2011, když následně využil svého práva k odmítnutí stejného auditora s odvoláním na jím zjištěné nedostatky. V takovém případě však bylo podání návrhu (v této části) až dne 3. 10. 2012 učiněno po lhůtě stanovené ustanovením § 25 odst. 5 zákona o auditorech. Žalovaný se proto ztotožnil s tím, že takový návrh byl nepřípustný pro zmeškání předmětné lhůty. [4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ze dne 10. 2. 2017 k městskému soudu, v níž namítal, že žalovaný nesprávně vyložil a aplikoval zákon o auditorech, když dovodil, že navrhovatele váže jednoroční lhůta k podání návrhu; tato lhůta se vztahuje pouze na orgán, který vede řízení. I kdyby se soud přiklonil k tomuto výkladu, tak nebyl počátek běhu této lhůty stanoven správně, neboť potom je nutné zkoumat, kdy se navrhovatel dozvěděl o konkrétním pochybení ve vztahu ke každému jednotlivému případu. Napadené rozhodnutí je podle názoru žalobce také nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný pochybil rovněž tím, že řízení bylo usnesením zastaveno pro nepřípustnost. [5] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve zrekapituloval průběh předmětného kárného řízení. Za stěžejní označil určení toho, na koho dopadá ustanovení § 25 odst. 5 zákona o auditorech, které stanoví, do kdy lze zahájit kárné řízení. Soud se nedomníval, že by se tato lhůta vztahovala i na kárné navrhovatele. Lhůta se dle citovaného ustanovení týká zahájení kárného řízení příslušným orgánem, kterým je ten, kdo je příslušný k rozhodnutí o uložení kárného opatření. Navrhovatel je oprávněn pouze podat návrh na zahájení kárného řízení, přičemž je na příslušném orgánu, aby o tomto návrhu rozhodl. Navrhovatele tak nelze považovat za příslušný orgán. Pravomocí rozhodovat disponuje kárná komise Komory. Rozhodující je tedy okamžik, kdy se o existenci důvodu pro zahájení řízení, a to i na základě příslušného návrhu, dozvěděla kárná komise. Pokud by se tato lhůta měla vztahovat i na navrhovatele, muselo by to být v zákoně výslovně stanoveno. K námitce žalobce ohledně samostatného počítání lhůt ve vztahu k jednotlivým zjištěným porušením soud uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud rovněž konstatoval, že se žalovaný nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání, neboť se soustředil na obhájení svého názoru. V neposlední řadě se ztotožnil s námitkou žalobce, že řízení nemělo být zastaveno z důvodu, že žádost je zjevně právně nepřípustná, neboť tento institut je nutné aplikovat restriktivně, např. v situaci, kdy musí být skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět, a to již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování. Pokud v posuzovaném případě prvostupňový orgán rozhodoval opakovaně (v návaznosti na výsledek předchozího odvolacího řízení), přičemž poprvé rozhodl ve věci samé meritorním rozhodnutím, nemůže se jednat o návrh natolik zjevně právně nepřípustný. II. Kasační stížnost a vyjádření [6] Včas podanou kasační stížností napadly předmětný rozsudek městského soudu osoby zúčastněné na řízení a), b) a c) (dále jen „stěžovatelé a), b) a c)“, a to s odkazem na důvody vymezené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelé měli za to, že městský soud své závěry dostatečně neodůvodnil, když nevysvětil, kdy – z hlediska běhu jednoroční lhůty – k prekluzi došlo za situace, kdy po počátku běhu subjektivní lhůty dle výkladu soudu nebylo řízení „zahájeno“ ani jedním ze subjektů dle § 26 odst. 1 zákona o auditorech. Z ustanovení § 25 odst. 5 zákona o auditorech vyplývá, že lhůta je stanovena k zahájení kárného řízení. Vědomost o existenci důvodů pro zahájení řízení se má podle stěžovatelů vztahovat k subjektu, který je oprávněn kárné řízení zahájit, nikoli k subjektu, který o zahájení řízení rozhoduje. Tomu ostatně odpovídá široký okruh subjektů, které jsou oprávněny učinit návrh na zahájení kárného řízení. Pokud bylo podání žalobce považováno za návrh na zahájení řízení, nikoli za podnět, bylo nutné přezkoumat, zda zahájení řízení nic nebrání. Bylo tedy nutné zkoumat, zda žalobce splnil předpoklady pro to, aby řízení mohlo být zahájeno, a to ve vztahu k dodržení jednoroční prekluzivní lhůty. Již z obsahu návrhu přitom bylo zřejmé, že tato lhůta ke dni zahájení řízení (3. 10. 2012) již marně uběhla, neboť se žalobce o důvodech pro zahájení kárného řízení dozvěděl již dne 2. 5. 2011. Stěžovatelé nesouhlasili s tím, že „kvalifikovaní navrhovatelé“ jsou fakticky vázáni pouze objektivní tříletou lhůtou, což není souladné s principem právní jistoty. Kárný návrh tak měl být podán v příslušné lhůtě. Mělo být rovněž přihlédnuto k tomu, že správní orgány rozhodovaly po uplynutí prekluzivní lhůty. Stěžovatelé měli rovněž za to, že pro počátek běhu subjektivní lhůty je to, kdy se kárná komise dozvěděla o existenci důvodů pro zahájení kárného řízení, rozhodné pouze při řízení zahájeném „ex officio“. [7] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 5. 2017 sdělil, že se městský soud musel zabývat žalobní argumentací, tudíž nemohl reagovat na námitky, kterou jsou nově uplatněny v kasační stížnosti osob zúčastněných na řízení. S věcnými závěry soudu o tom, že nedošlo k prekluzi práva zahájit předmětné řízení, se žalobce ztotožnil. I kdyby Nejvyšší správní soud dospěl k jinému názoru, jsou zde i jiné důvody, pro něž bylo městským soudem napadené rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost. Žalobce navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 30. 5. 2017 uvedl, že se ztotožňuje s argumentací stěžovatelů. III. Posouzení věci Ne