9 Afs 271/2018 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 271/2018- 42 - text  9 Afs 271/2018 - 48 Pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: MUDr. H. J., zastoupená Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalovanému: Finanční arbitr, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2018, č. j. 6 A 196/2017 - 34, takto: Věc s e p o s t u p u j e k rozhodnutí rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Výrokem I. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 22. 6. 2018, č. j. 6 A 196/2017 – 34, bylo dle § 47 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zastaveno řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného. Výrokem II. tohoto usnesení byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 13 342 Kč a výrokem III. městský soud rozhodl tak, že se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. [2] Žalobkyně podáním ze dne 11. 6. 2018 vzala zpět žalobu, kterou podala dne 12. 4. 2018, neboť žalovaný v její věci rozhodl a takovým postupem žalovaného byla žalobkyně uspokojena. Současně se zpětvzetím žaloby požádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že dne 31. 3. 2016 žalobkyně odstranila vady svého návrhu a tímto dnem počala žalovanému běžet lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“). Podle tohoto ustanovení je žalovaný povinen vydat nález nejpozději do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro vydání rozhodnutí. Městský soud dále citoval čl. 8 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (dále jen „směrnice o alternativním řešení sporů“) a odkázal také na odstavec 40 preambule této směrnice. Dovodil, že účelem unijní úpravy bylo, aby zákonná lhůta pro rozhodnutí běžela od okamžiku, kdy navrhovatel (zde žalobce) podá bezvadný návrh podle § 10 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi. [3] Městský soud poté aplikoval svoje pojetí běhu zákonné devadesátidenní lhůty na projednávaný případ a dovodil, že dne 28. 6. 2016 žalovanému tato lhůta marně uplynula (žalovaný ve věci rozhodl teprve dne 12. 4. 2018, tedy po podání žaloby), přičemž ze správního spisu nevyplývá, že jeho prodlení bylo způsobeno procesním chováním žalobkyně. Žaloba byla tedy podána důvodně (v den podání žaloby nečinnost žalovaného trvala). Jelikož vzala žalobkyně žalobu zpět pro pozdější chování odpůrce (žalovaného), městský soud rozhodl tak, že jí vůči žalovanému náleží právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 3 s. ř. s.) II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [4] Proti usnesení městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [5] Nejprve konstatoval, že je přesvědčen o přípustnosti své kasační stížnosti a že ji podává i při vědomí existence usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 Afs 275/2017 – 73, kterým bylo rozhodnuto v obdobné věci stěžovatele o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost. Polemizuje však s důvody uvedenými v odkazovaném usnesení Nejvyššího správního soudu s tím, že mu napadeným usnesením městského soudu vznikla majetková i nemajetková újma. Dovozuje, že městský soud poškodil stěžovatelovo jméno tím, že dovodil jeho nečinnost. Městský soud napadeným usnesením založil nebezpečnou praxi, pokud navrhovateli v řízení před stěžovatelem (zde žalobkyni) postačí před uplynutím lhůty k vydání rozhodnutí stěžovatele podat žalobu na ochranu proti jeho nečinnosti, stěžovatel – když rozhodne dříve než správní soud a navrhovatel jako žalobce žalobu vezme zpět – bude za svůj zákonný postup sankcionován povinností k náhradě nákladů řízení. [6] Stěžovatel dále předložil rozsáhlou argumentaci týkající se povahy a účelu funkce finančního arbitra. Napadené usnesení považuje za nezákonné, neboť městský soud měl podle jeho názoru žalobu odmítnout jako předčasnou a nepřípustnou dle § 46 písm. b) a d) s. ř. s. pro nesplnění podmínek řízení, respektive pro její předčasné podání osobou, která nevyčerpala veškeré prostředky ochrany proti nečinnosti. Lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi v době podání žaloby nepočala běžet, neboť v době žádosti žalobkyně k přijetí opatření proti nečinnosti a stejně tak v době podání žaloby stěžovatel ještě nevyhodnotil, zda má ve spisu již shromážděny veškeré potřebné podklady nutné pro rozhodnutí. [7] Městský soud se měl nejprve zabývat stěžovatelem namítaným nedostatkem podmínek řízení, neboť žaloby na ochranu proti nečinnosti mají být projednávány a rozhodovány přednostně. Městský soud pochybil, pokud řízení o žalobě zastavil, aniž by o zpětvzetí žaloby stěžovatele vyrozuměl a umožnil mu, aby se k němu vyjádřil, a to i k tomu, zda nejsou dány důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 7 s. ř. s. Městský soud se aplikací § 60 odst. 3 s. ř. s. dopustil libovůle a zkrátil stěžovatele v jeho právu na spravedlivý proces, neboť porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Řízení, které vydání napadeného usnesení předcházelo, je pro nedostatek podmínek zmatečné a současně i jeho další vady jsou natolik závažné, že způsobují nezákonnost napadeného usnesení. [8] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu v plném rozsahu zrušil a zároveň rozhodl o odmítnutí žaloby podle § 110 odst. 1 s. ř. s., anebo napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v jehož rámci se stěžovatel vyjádří ke zpětvzetí žaloby a možné aplikaci § 60 odst. 7 s. ř. s. [9] Žalobkyně s kasační stížností nesouhlasila a ztotožnila se se závěry městského soudu. Odmítla námitku stěžovatele, že žaloba byla podána předčasně a že nevyčerpala veškeré zákonné prostředky ochrany. Tvrzení stěžovatele, že v době podání žaloby neměl shromážděny všechny podklady nutné pro vydání rozhodnutí, označila za účelové a nekorespondující stavu věci. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal jí proti stěžovateli náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Předložení věci rozšířenému senátu IIIa. Judikatura z roku 2018 – odmítnutí kasační stížnosti žalovaného [10] Blízce „příbuznými“ věcmi s nyní projednávanou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí [usnesení ze dne 17. 10. 2018, č. j. 5 Afs 205/2018 - 24, ze dne 30. 1. 2018, č. j. 9 Afs 275/2017 - 73, a ze dne 16. 11. 2018, č. j. 2 Afs 63/2018 - 25 (dále společně jen „usnesení z roku 2018“)]. Vždy šlo o kasační stížnost proti usnesení městského soudu o zastavení řízení, kterým bylo žalovanému (kterým byl ve všech případech nynější stěžovatel – finanční arbitr) uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, a vždy se jednalo o rozhodnutí, jímž se končilo řízení před městským soudem o žalobě fyzické osoby na ochranu proti nečinnosti stěžovatele, která byla v průběhu řízení vzata zpět. Vždy také rozhodující senát kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost z důvodů naznačených níže. [11] Usnesení z roku 2018 stojí na totožných důvodech, které byly uplatněny již v usnesení č. j. 9 Afs 275/2017 – 73 (s nímž také polemizuje stěžovatel). Tyto důvody lze shrnout následovně: Stěžovatel napadl usnesení městského soudu ve všech jeho výrocích, tedy jak výrok o zastavení řízení, tak i výrok o náhradě nákladů řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku. Rozhodující senáty odkázaly na § 102 s. ř. s. a konstatovaly splnění podmínek objektivní přípustnosti kasační stížnosti. Poté uvedly, že jen zčásti jsou splněny také podmínky subjektivní přípustnosti, neboť kasační stížnost podal stěžovatel, který byl účastníkem řízení o žalobě. K tomu citovaly usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Ans 17/2012 – 33, kde první senát odmítl jako nepřípustnou kasační stížnost jednoho z žalovaných (Úřadu městské části Praha 4) proti usnesení městského soudu o zastavení řízení a náhradě nákladů řízení (dále jen „usnesení z roku 2012“). V tomto usnesení první senát uvedl, že „[s]ubjektivní přípustnost kasační stížnosti se však nevyčerpává tím, že ji podá účastník řízení. Z povahy kasační stížnosti jakožto opravného prostředku vyplývá, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím krajského soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí krajského soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušení