8 As 120/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 120/2020- 33 - text 8 As 120/2020 - 36 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: V. B., zast. Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem Československé armády 287/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 4. 2019, čj. OAM-104/LE-LE05-LE05-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2020, čj. 31 Az 7/2019-41, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) domáhal přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana. Stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud rozhodl asistentem soudce tak, že stěžovateli ustanovil zástupkyní Mgr. Martinu Řehořovou, advokátku. [2] Proti danému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, v níž namítá, že požádal o ustanovení Mgr. Ladislava Bárty, advokáta, k němuž již získal důvěru a který mu byl ustanoven v jiném soudním řízení ve věci jeho zajištění. Touto žádostí se soud nezabýval, a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. II. Důvod postoupení rozšířenému senátu [3] Osmý senát se nejprve zabýval správným obsazením soudu podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. K takové okolnosti je kasační soud nucen přihlédnout i bez námitky z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). [4] Při předběžném posouzení věci dospěl osmý senát k závěru, že v judikatuře Nejvyššího správního soudu byl vyjádřen názor, od kterého by se chtěl odlišit. Zároveň je v judikatuře, byť nad rámec nosných důvodů, rovněž vyjádřen názor rozporný s předchozím názorem. [5] Dle § 11 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VSÚ“), [v]yšší soudní úředník v občanském soudním řízení a v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou […] věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci. [6] Dle § 9 odst. 1 zákona o VSÚ: Proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem v občanském soudním řízení lze podat odvolání za stejných podmínek jako proti rozhodnutí předsedy senátu. Podaný opravný prostředek se však nejprve předloží předsedovi senátu, který o něm rozhodne, má-li za to, že se mu má zcela vyhovět. Rozhodnutí předsedy senátu se považuje za rozhodnutí soudu prvního stupně a lze je napadnout odvoláním. Dle § 9 odst. 2 stejného zákona: Proti rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem v občanském soudním řízení nebo soudním řízení správním, proti němuž nelze podat odvolání, odpor nebo námitky podle občanského soudního řádu, může účastník řízení podat námitky do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. V námitkách nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. O těchto námitkách rozhodne předseda senátu, který rozhodnutí vydané vyšším soudním úředníkem bez jednání potvrdí nebo změní. Proti rozhodnutí předsedy senátu o námitkách, o odmítnutí námitek nebo o zastavení námitkového řízení, není odvolání přípustné. [7] Dle § 36a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů, [a]sistent soudce je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky; na jeho postavení se přiměřeně použijí ustanovení upravující postavení vyšších soudních úředníků. [8] Dle § 35 odst. 10 s. ř. s. [n]avrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. [9] Dle § 36 odst. 3 s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. [10] V judikatuře není sporu o tom a předkládající senát to rovněž nijak nenapadá, že asistent soudce (jako je v nyní projednávané věci) může činit všechny úkony, které je oprávněn činit vyšší soudní úředník. [11] V projednávané věci je sporné, zda asistent soudce krajského soudu byl oprávněn rozhodnout o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce. [12] Pátý senát v rozsudku ze dne 16. 3. 2015, čj. 5 As 189/2014-16, uvedl následující: „soud nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí podotýká, že podle § 36 odst. 3 s. ř. s. a § 35 odst. 8 s. ř. s. o žádosti o osvobození od soudních poplatků a o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů rozhoduje předseda senátu (a nikoli senát), což však nelze vykládat tak, že jde o věci, v nichž je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci ve smyslu § 11 písm. l) zákona o vyšších soudních úřednících.“ Pátý senát vycházel ze znění soudního řádu správního účinného ke dni 1. 1. 2015, ve kterém § 35 odst. 8 odpovídal výše citovanému nynějšímu § 35 odst. 10 s. ř. s. [13] Osmý senát naopak v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, čj. 8 Ads 18/2015-18, uvedl, že „[p]odle písmene l) předmětného ustanovení [myšlen § 11 písm. l) zákona o VSÚ, pozn. předkládajícího senátu] vyšší soudní úředník nesmí provést úkon, který je zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci. Ostatně, shodný závěr by bylo možné dovodit již na základě návětí, podle něhož vyšší soudní úředník může provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“. Zvláštním zákonem je v posuzované věci soudní řád správní, který v § 35 odst. 8 [nyní § 35 odst. 10 s. ř. s., pozn. předkládajícího senátu] výslovně svěřuje pravomoc rozhodnout o ustanovení zástupce do rukou předsedy senátu. Vyšší soudní úředník proto není oprávněn o této otázce rozhodnout (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2013, čj. 6 As 124/2013 – 13, k rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků).“ Ke stejnému závěru se přiklonil i sedmý senát v rozsudku ze dne 2. 4. 2015, čj. 7 Ads 33/2015-11, a desátý senát v rozsudku ze dne 8. 7. 2015, čj. 10 Azs 269/2014-72. Tento závěr je zjevně v rozporu s názorem vysloveným v rozsudku sp. zn. 5 As 189/2014. [14] Osmý senát v citovaném rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 124/2013, který ve vztahu k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků dle § 36 odst. 3 s. ř. s. se stejným odůvodněním (rozhodnutí je svěřeno předsedovi senátu, tudíž přímo soudci) uvedl, že krajský soud rozhodl o žádosti o osvobození od soudních poplatků v nesprávném obsazení, jelikož o ní rozhodl asistentem soudce. Dle předkládajícího senátu by z pohledu obsazení soudu měl být režim, který se uplatní na rozhodnutí o návrhu na ustanovení zástupce a žádosti o osvobození od soudních poplatků, stejný. Jak bylo totiž výše uvedeno, o obou institutech má dle s. ř. s. rozhodnout „předseda senátu“. Je proto pro posuzovanou otázku důležitá i judikatura, která se vyjadřovala k obsazení soudu o rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků. [15] V rozsudcích ze dne 25. 6. 2008, čj. 4 As 5/2008-49, č. 1681/2008 Sb. NSS, a ze dne 24. 7. 2014, čj. 7 As 179/2012-30 (a rovněž v již citovaném rozsudku sp. zn. 5 As 189/2014), Nejvyšší správní soud na rozdíl od výše uvedeného rozsudku sp. zn. 6 As 124/2013, ovšem dospěl k opačnému závěru, tedy, že o žádosti o osvobození od soudních poplatků může rozhodnout i vyšší soudní úředník a asistent soudce. Oba citované rozsudky čtvrtého a sedmého senátu sice tento závěr učinily na základě nyní již zrušeného (k tomu viz dále) § 10 odst. 3 písm. e) zákona o VSÚ, který stanovil pravomoc vyššího soudního úředníka rozhodovat o osvobození od soudních poplatků, avšak i ve znění tehdy účinného zákona byla rovněž uvedena výjimka z úkonů, které jsou zvláštním zákona výslovně svěřeny soudci (nyní § 11 zákona o VSÚ). Pokud by tedy Nejvyšší správní soud v daných rozsudcích dospěl k závěru, že rozhodnutí předsedy senátu o žádosti o osvobození od soudních poplatků je úkonem, který je svěřen přímo soudci zvláštním zákonem, nemohl by zároveň vyslovit, že asistent soudce je o dané žádosti oprávněn rozhodnout. [16] Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, zrušil § 11 zákona o VSÚ ve znění od 1. 1. 2013, a to ke dni 31. 12. 2013. Ustanovení § 10 zákona o VSÚ v tehdejším znění totiž umožňoval vyšším soudním úředníkům rozhodovat o určitých úkonech, avšak § 11 stejného zákona oproti tomu některé úkony z pravomoci vyššího soudního úředníka vyjímal. Dle Ústavního soudu byla tato dvě ustanovení ve zcela zjevném rozporu. Od 1. 1. 2014 došlo k novele zákona o VSÚ, podle které byl bez náhrady zrušen § 10 a ponechán pouze § 11, který byl rozšířen o další případy, ve kterých vyšší soudní úředník nemá pravomoc rozhodovat. [17] Ústavní soud se v nálezu pléna ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/18, zabýval §