1 Afs 170/2023 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 170/2023- 36 - text  1 Afs 170/2023 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Fürst von Liechtenstein Stiftung, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupená JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2022, č. j. 4796/22/510000460711180, č. j. 4798/22/510000460711180, č. j. 4799/22/510000460711180, č. j. 4800/22/510000460711180, č. j. 4801/22/510000460711180, č. j. 4802/22/510000460711180, a č. j. 4803/22/510000460711180, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023, č. j. 43 Af 6/2022  103, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně je nadací, která spravuje majetek lichtenštejnského knížecího rodu. [2] Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 11. 2013, č. j. 27 D 2010/2012  118, potvrdil žalobkyni nabytí dědictví po F. J. L. (zemřelém dne X). Dědictví zahrnovalo nemovitosti v katastrálních územích K., K., M. u Ř., Ž., N., S. u Ř., T. u Ř. a V. (dále jen „nemovitosti“). [3] V roce 2015 žalobkyně podala u Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „finanční úřad“) daňové přiznání k dani z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2014, které se týkalo výše uvedených nemovitostí. Na základě tohoto daňového přiznání vydal finanční úřad platební výměr na daň z nemovitých věcí za rok 2014 ve výši 123 350 Kč. Dalšími platebními výměry finanční úřad v následujících letech 2015  2020 žalobkyni postupně vyměřil daň z nemovitých věcí za navazující roky 2015, 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020 (vždy ve výši 123 673 Kč). [4] V mezidobí v civilním řízení rozhodl pravomocně Krajský soud v Praze (ke dni 13. 7. 2016), že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika. Podané dovolání i ústavní stížnost žalobkyně Nejvyšší soud a Ústavní soud odmítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17). Dne 19. 8. 2020 podalo Lichtenštejnské knížectví mezistátní stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), která se mj. týká otázky konfiskace těchto nemovitostí. ESLP o této stížnosti, vedené pod č. 35738/20, dosud nerozhodl. [5] Dne 26. 7. 2021 vydal finanční úřad sedm prvostupňových rozhodnutí, jimiž podle § 117 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nařídil obnovu řízení ve věci výše uvedených sedmi platebních výměrů na daň z nemovitých věcí za roky 2014 až 2020; žalobkyně podala odvolání, která žalovaný v záhlaví označenými rozhodnutími zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil. [6] Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhala zrušení napadených rozhodnutí. V žalobě vymezila dva žalobní body. Prvním namítala, že obnova řízení za zdaňovací období let 2014 až 2018 byla nařízena až po uplynutí lhůty pro stanovení daně v rozporu s § 119 odst. 4 daňového řádu. Ve druhém tvrdila, že žalovaný zneužil právo nařídit obnovu řízení, neboť tím nesledoval správné stanovení daně, nýbrž způsobení újmy žalobkyni prostřednictvím posílení procesního postavení České republiky v řízení před ESLP o shora uvedené mezistátní stížnosti. Obnova řízení totiž dle názoru žalobkyně dává státu možnost tvrdit, že zhojil skutečnost, že dříve s žalobkyní zacházel jako s vlastnicí nemovitostí. [7] Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul. Nesouhlasil, že uplynula lhůta pro stanovení daně, neboť podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu neběžela po dobu soudního řízení ve věci určení vlastnictví nemovitostí (včetně řízení před Ústavním soudem). Finanční úřad také nezneužil právo, nýbrž z moci úřední nařídil obnovu řízení pro splnění podmínky podle § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu, a dle žalovaného je názor žalobkyně o zamýšleném cíleném způsobení újmy v řízení před ESLP pouze její nepodloženou spekulací. [8] Krajský soud žalobu shora citovaným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 68 odst. e) s. ř. s., neboť prvostupňová a tím ani žalovaná rozhodnutí nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1. s. ř. s.; nemohou totiž zasáhnout do práv žalobkyně. Proto jsou podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučena ze soudního přezkumu. [9] Při svých úvahách vycházel krajský soud z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 5 As 13/2006  46 (č. 1427/2008 Sb. NSS), v němž kasační soud řešil otázku, zda rozhodnutí, jímž správní orgán z moci úřední nařídil obnovu řízení je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy zda tu jsou nějaká práva, do nichž zasahuje či zasáhnout může. S použitím rozvíjející judikatury, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 8 Afs 2/2009  102 (č. 2223/2011 Sb. NSS), ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 As 12/2009  153 (č. 2052/2010 Sb. NSS) a ze dne 13. 10. 2020, č. j. 5 As 221/2018  52, dospěl krajský soud k závěru, že z hlediska přípustnosti žaloby proti rozhodnutí o nařízení obnovy řízení nejde v první řadě o to, zda rozhodnutí správního orgánu o nařízení obnovy řízení má, nebo nemá odkladný účinek, ale především o to, zda samotná skutečnost nařízení či povolení obnovy řízení zamezí oprávněné osobě ve výkonu určitého hmotného práva nebo jí stanoví novou hmotněprávní povinnost. [10] Na základě těchto úvah krajský soud konstatoval, že platební výměry byly již vykonány (vyměřená daň byla zaplacena), samotné nařízení obnovy řízení nezamezí žalobkyni ve výkonu žádného hmotného práva, ani jí nestanoví povinnost hmotněprávního charakteru. Nařízení obnovy řízení se tedy samo o sobě nemůže nijak dotknout žalobkyniny právní sféry. K tomu by mohlo dojít případně až novým rozhodnutím ve věci. II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [11] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Založila ji na důvodu, který podřadila pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. [12] Stěžovatelka má za to, že krajský soud odmítnutím žaloby pochybil, neboť předtím ji nevyzval k tomu, aby svá tvrzení ohledně její věcné legitimace doplnila – tedy aby uvedla, v čem konkrétně spatřuje újmu na svých právech. Judikatura Nejvyššího správního soudu (stěžovatelka zmiňuje rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2023, č. j. 7 Afs 259/2021  26) podle stěžovatelky nedávno dovodila, že krajské soudy by měly žalobcům takovou možnost dát, pokud v řízení žalobce porušení svých práv dostatečně netvrdil. Jelikož krajský soud stěžovatelku k doplnění tvrzení nevyzval, nemohla stěžovatelka na právní názor soudu patřičným způsobem reagovat a přesněji vysvětlit, jak bylo rozhodnutími žalovaného zasaženo do její právní sféry. Stěžovatelka přitom svá žalobní tvrzení považovala za dostatečná. Na základě této skutečnosti je přesvědčena o tom, že krajský soud svým postupem zatížil řízení vadou, pro kterou je třeba napadené usnesení zrušit. [13] Stěžovatelka dále uvedla, že nepovažuje za vhodné, aby se otázkou její věcné legitimace Nejvyšší správní soud zabýval bez předchozího vypořádání její argumentace krajským soudem, a výslovně potvrdila, že předmětem své kasační stížnosti nečiní otázku samotného posouzení její věcné legitimace. [14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s právním názorem stěžovatelky nesouhlasí a v plném rozsahu se ztotožňuje s napadeným usnesením krajského soudu. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [16] Nejprve se kasační soud zabýval tím, zda je dán přípustný důvod kasační stížnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004  98, pokud je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Přestože stěžovatelka podřadila důvody kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle obsahu, a nikoliv podle formálního označení provedeného stěžovatelem (srov. usnesení NSS 1 As 7/2004  47). V posuzovaném případě pak dospěl kasační soud k závěru, že obsahově stěžovatelka kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. uplatnila; kasační stížnost je přípustná. [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Stěžo