2 As 309/2023 — Nejvyšší správní soud

2 As 309/2023- 27 - text  2 As 309/2023 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: BARACOM a. s., IČO 63079763, se sídlem Ke Zdibsku 66, Zdiby, zast. Mgr. Evou Lachmannovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Slavětínská 1146/39, Praha 9, proti žalované: Rada města Rokytnice nad Jizerou, se sídlem Horní Rokytnice 197, Rokytnice nad Jizerou, zast. JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2023, č. j. MURJ 2224/20, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2023, č. j. 30 A 66/202359, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2023, č. j. 30 A 66/202359, se zrušuje. II. Žaloba se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) bránila proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2023, č. j. MURJ 2224/20, kterým byla zamítnuta její žádost o povolení výjimky ze zákazu stavební činnosti podle územního opatření o stavební uzávěře ve smyslu § 99 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). [2] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl, rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Měl za to, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle krajského soudu nejsou totiž závěry žalované srozumitelné a logicky odůvodněné. [3] Krajský soud odkázal na svůj předchozí rozsudek vydaný v této věci ze dne 9. 2. 2023, č. j. 30 A 75/202245, v němž dospěl k závěru, že se má žalovaná vypořádat s tím, proč jediným důvodem pro neudělení výjimky byla skutečnost, že záměr zasahuje do stanoviště 6510. Dále měla zohlednit, jakým způsobem rozhodla o jiných žádostech o výjimku. Žalovaná v této souvislosti uvedla, že rozhodovala dosud o 52 žádostech o výjimku s tím, že bylo vyhověno 42 z nich. Žalovaná přitom zohledňuje dvě kritéria, a to zda se záměr nachází v plochách dotčených záměrem propojení a rozvoje lyžařských areálů Studenov a Horní Domky a zda bude generovat zábor lučních stanovišť. Krajský soud toto ovšem nepovažoval za dostatečné. Žalovaná měla v odůvodnění uvést, jaká procentuální hodnota záborů lučních stanovišť měla být vyhrazena stavebníkům, jichž se stavební uzávěra fakticky netýkala, neboť uzavřeli smlouvu podle tehdejšího čl. 3 odst. 2 územního opatření o stavební uzávěře. Stejně tak bylo třeba rozlišit dosud vyřízené žádosti podle toho, zda na věc dopadal ještě čl. 3 odst. 2 územního opatření o stavební uzávěře, či zda se postupovalo přímo podle § 99 odst. 3 stavebního zákona. Krajský soud proto shrnul, že rozhodnutí žalované stojí, obdobně jako její první rozhodnutí v této věci zrušené krajským soudem, na závěru, že nelze povolit výjimku, pokud záměr zasahuje do lučního stanoviště 6510. Tento závěr je ovšem alibistický. Z ničeho totiž neplyne, jak by měl jakýkoliv zábor lučního stanoviště 6510 ohrozit účel sledovaný územním opatřením o stavební uzávěře. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka odkázala na rozhodnutí krajského soudu ze dne 9. 2. 2023, č. j. 30 A 75/202245, a na to, že podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost. Vzhledem k tomu, že je rozsudek krajského soudu pravomocný, snažila se stěžovatelka co nejvíce vyhovět jeho požadavku na přezkoumatelný algoritmus rozhodování o výjimkách z územního opatření o stavební uzávěře. Krajský soud se v nyní napadeném rozsudku o algoritmu již nezmínil, přišel ovšem s novou argumentací. Nově považoval rozhodnutí stěžovatelky za nepřezkoumatelné, neboť stěžovatelka neposoudila žádost v kontextu své rozhodovací činnosti podle již zrušeného čl. 3 odst. 2 územního opatření o stavební uzávěře a v kontextu pozemků, na které se vztahovala smlouva o spolupráci. Za alibistický přístup označil krajský soud to, že stěžovatelka považuje jakýkoliv zábor lučního stanoviště za rozporný se smyslem uzávěry. Tyto důvody ovšem krajský soud v dříve řešené věci vůbec nezmínil, ačkoliv mu v tom nic nebránilo (relevantní okolnosti byly v obou případech totožné). Krajský soud byl důvody, pro které dřívější rozhodnutí zrušil, vázán, a nemohl tak již za stejných skutkových okolností přidávat nové podmínky přezkoumatelnosti. [5] Co se týká samotných důvodů nepřezkoumatelnosti, má stěžovatelka za to, že krajský soud pochopil, z jakých důvodů žádosti žalobkyně nevyhověla. Krajský soud tak spíše věcně nesouhlasil se samotným důvodem rozhodnutí. Stavební uzávěra je vymezena pomocí dvou kritérií. Předně chrání před zásahy do části území, kde má být realizováno propojení lyžařských areálů. Druhé kritérium brání tomu, aby byla vyčerpána kvóta záboru chráněných stanovišť, jejíž potenciální vyčerpání může zabránit konceptualizované změně. Stěžovatelka za této situace dospěla k závěru, že povolení výjimky by zasáhlo do zájmu, který je stavební uzávěrou chráněn (zásah do smilkových luk). O zásahu do kvóty není mezi stranami sporu. Krajský soud ve svém rozsudku zjevně vychází z mylné představy, že za účinnosti čl. 3 odst. 2 stavební uzávěry stěžovatelka tato kritéria nezohledňovala. To ale není pravda. Smlouvy podle tohoto článku byly uzavírány výhradně s osobami, jejichž pozemky nezasahovaly do chráněných stanovišť. Již jen z tohoto důvodu nemá smysl, aby stěžovatelka výslovně rozlišila mezi rozhodovací praxí za účinnosti čl. 3 územního opatření o stavební uzávěře a po jeho zrušení. Rozhodovací praxe stěžovatelky je totiž stále stejná. [6] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nesouhlasí se stěžovatelkou, že krajský soud měl stanovit jakákoliv nová kritéria oproti předchozímu rozsudku. Naopak, argumentace krajského soudu je konzistentní. Co se týká nastavení algoritmu rozhodování, nespatřuje žalobkyně v přístupu stěžovatelky žádný věcný posun. Stěžovatelka opět odůvodnila své rozhodnutí tak, že výjimku nelze udělit jen kvůli tomu, že záměr má být realizován v lučním stanovišti 6510. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka požadavky rozsudku krajského soudu ze dne 9. 2. 2023, č. j. 30 A 75/202245, dosud nenaplnila. Stěžovatelka se rovněž snaží navodit dojem, že zrušený čl. 3 odst. 2 územního opatření o stavební uzávěře upravoval obšírně kontraktační proces. Tak tomu ovšem není. Z ustanovení ani nevyplývalo, o jakou smlouvu by se mělo jednat. Krajský soud po stěžovatelce oprávněně požaduje, aby zohlednila skutečnost, že pro stavebníky, kteří byli stranou této smlouvy, musela být logicky vyhrazena část kapacity záboru lučních stanovišť. Stěžovatelčino tvrzení, že smlouvy byly uzavírány jen ve vztahu k těm záměrům, které plní kritéria, na jejichž základě nyní stěžovatelka posuzuje žádosti o výjimku, je nové a nelze jej ověřit. Stěžovatelka má sice prostor pro správní uvážení, nicméně dle žalobkyně jej zneužívá, neboť realizací rodinného domu nemůže způsobit překročení limitu záboru pro luční stanoviště 6510. III. Posouzení kasační stížnosti [7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Přihlédl přitom z úřední povinnosti k vadě podle § 109 odst. 4 s. ř. s. spočívající ve zmatečnosti řízení před krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [8] Kasační stížnost je důvodná. [9] Nejvyšší správní soud se nejprve nad rámec kasačních námitek zabýval otázkou, zda lze rozhodnutí o žádosti o udělení výjimky z územního opatření o stavební uzávěře samostatně přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Žalobkyně se k této otázce krátce vyjádřila v žalobě (podrobně tak učinila v žalobě proti prvnímu rozhodnutí stěžovatelky v této věci, která byla vedena krajským soudem pod sp. zn. 30 A 75/2022). Krajský soud její argumenty převzal, ucelenější vlastní úvahu o této právní otázce ovšem nepředložil (viz bod 13 napadeného rozsudku). [10] Žalobkyně i krajský soud vycházely z rozsudku NSS ze dne 11. 10. 2017, č. j. 1 As 97/201666, s tím, že v něm nebyl učiněn definitivní závěr o povaze rozhodnutí o žádosti o výjimku ze stavební uzávěry. Nejvyšší správní soud v něm pouze uvedl, že je potřeba důkladně zvážit různé aspekty tohoto rozhod