5 As 215/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 215/2022- 33 - text  5 As 215/2022 - 36 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: J. N., zast. Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 748/1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2022, č. j. 42 A 21/202047, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobkyně (stěžovatelka) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2020, č. j. SBS 15595/2020/ČBÚ23, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky ve věci přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), jehož se stěžovatelka dopustila tím, že dne 30. 6. 2018 v ranních hodinách vědomě a úmyslně neoprávněně vnikla s dalšími účastníky akce „KLIMAKEMP 2018“ do důlního díla – lomu Bílina, organizace Severočeské doly a. s., kde je vykonávána obvodním báňským úřadem řádně povolená hornická činnost a kam je vstup zakázán. Za spáchání uvedeného přestupku obvodní báňský úřad podle § 40a odst. 3 písm. a) horního zákona a v souladu s § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), rozhodnutím ze dne 27. 2. 2020, č. j. SBS 28423/2018/OBÚ04/5, uložil stěžovatelce pokutu ve výši 6 000 Kč a současně jí uložil též povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] V žalobě stěžovatelka namítala, že došlo k zániku odpovědnosti za přestupek, neboť proti příkazu ze dne 26. 2. 2019 podala včasný odpor, čímž došlo k jeho zrušení. I kdyby zrušený příkaz měl účinky na běh promlčecí lhůty, tyto účinky by podle stěžovatelky nastaly jeho vydáním, nikoli doručením. Jednoletá promlčecí lhůta by tak uplynula již dne 25. 2. 2020, rozhodnutí však bylo vydáno až dne 27. 2. 2020. Shromážděné podklady podle stěžovatelky neumožňovaly vydat meritorní rozhodnutí o vině a uložit velmi přísnou sankci, neboť z nich nelze dovozovat podrobný skutkový děj a počínání stěžovatelky na místě. Postup správních orgánů byl podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že úředním záznamem a oznámením o přestupku nelze samostatně provádět dokazování. Stěžovatelka dále namítala porušení zásady ne bis in idem, neboť přestupek, z něhož byla uznána vinnou, musel být spáchán v jednočinném souběhu s činem, za který již byla postižena. Podle stěžovatelky u ní nebyla naplněna materiální stránka přestupku. Její motivací údajně byla ochrana veřejného zájmu (lidského života, zdraví, majetku, veřejných rozpočtů, životního prostředí a klimatu), který je poškozován spalováním hnědého uhlí, jež se ve velkolomu Bílina těží. Podle stěžovatelky byl klimatický protest hrozícímu nebezpečí klimatické krize adekvátní. Jednání účastníků protestu podle stěžovatelky nevykazovalo potřebný stupeň společenské škodlivosti ve smyslu § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky. [3] Krajský soud v prvé řadě obsáhle citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2022, č. j. 6 As 305/202137, č. 4341/2022 Sb. NSS, podle něhož nelze vyslovit jiný závěr, než že okamžikem přerušení běhu promlčecí doby je doručení příkazu ve smyslu § 32 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle tohoto rozsudku zároveň nelze použít zásadu in dubio mitius, neboť výklad zákona musí za účelem právní jistoty směřovat k jednoznačnému závěru. Krajský soud označil za neopodstatněný odkaz stěžovatelky na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2019, č. j. 20 A 4/201972, a uzavřel, že nedošlo k uplynutí promlčecí doby podle § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky. [4] K námitce porušení zásady ne bis in idem krajský soud připustil, že tuto zásadu je namístě aplikovat i v řízení o přestupcích, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/200344, č. 1038/2007 Sb. NSS. Předpokladem jejího uplatnění však je, aby byla dána totožnost skutku. K tomu krajský soud citoval rozsudek ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011163, podle něhož je rozhodnou okolností následek významný z hlediska (trestního) práva. Při posuzování totožnosti skutku je přitom relevantní skutek de iure, nikoli skutek de facto. Tento přístup podle uvedeného rozsudku odůvodňuje rovněž skutečnost, že k řízení o jednotlivých správních deliktech jsou mnohdy příslušné různé správní orgány. Při aplikaci zásady ne bis in idem by tak podle Nejvyššího správního soudu mohlo dojít k tomu, že by některým zájmům a hodnotám nemohla být poskytnuta ochrana (tento důsledek by byl o to závažnější v situaci, kdy by potrestání za nepříliš závažný následek znemožnilo potrestání za daleko závažnější následek). V citované pasáži se tento soud zabýval rovněž vztahem správního trestání a trestního řízení a své úvahy podpořil rovněž argumentací z oblasti filosofie. [5] Krajský soud se se závěry Nejvyššího správního soudu ztotožnil a upozornil, že v projednávané věci spácháním přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) horního zákona stěžovatelka ohrozila veřejný zájem na hospodárném a bezpečném dobývání výhradních ložisek chráněných horním zákonem. Spácháním přestupku podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o právu shromažďovacím“), pak stěžovatelka ohrozila zájmy směřující k odstranění rozporů při střetu různých práv a k ochraně veřejného pořádku, zdraví a majetku. Jednalo se tedy o odlišné následky protiprávního jednání, za něž mohla být stěžovatelka podle krajského soudu samostatně postižena. [6] K námitce neprokázání přestupku krajský soud shrnul, z jakých podkladů žalovaný vycházel, a konstatoval, že z těchto podkladů vyplynulo, že se stěžovatelka dopustila neoprávněného vniknutí do důlního díla. Krajský soud dále upozornil, že úřední záznamy založené ve spisu nenahrazovaly svědecké výpovědi, ale popisovaly činnost Policie České republiky. Úřední záznamy byly obecně přípustné jako důkazy ve smyslu § 50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). [7] Krajský soud připustil, že samotné naplnění formálních znaků přestupku nemusí vždy znamenat naplnění materiální stránky. V případě stěžovatelky však neshledal žádné významné okolnosti, které by vylučovaly, že byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem. Ani dlouhodobá ochrana veřejného zájmu, snaha upozornit na klimatickou krizi, či právo na příznivé životní prostředí zakotvené v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neopravňovaly stěžovatelku k porušování platných právních předpisů. Krajský soud neshledal ani porušení práva na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ani naplnění podmínek pro uplatnění práva na odpor podle čl. 23 Listiny základních práv a svobod. [8] Jelikož krajský soud neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou, podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu zamítl. [9] V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že odpovědnost za přestupek zanikla uplynutím promlčecí doby, přestupek nebyl prokázán, byla porušena zásada ne bis in idem a že skutek nenaplnil materiální znak přestupku [(§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [10] Stěžovatelka uvádí, že podle § 150 odst. 3 správního řádu se podáním odporu příkaz ruší, účinky (včetně přerušení běhu promlčecí doby) tedy má jen ten příkaz, proti němuž odpor podán nebyl. Stěžovatelka poukazuje rovněž na zákon č. 417/2021 Sb., kterým se mění zákon o odpovědnosti za přestupky, jímž došlo k vložení nového pravidla „jeli prvním úkonem v řízení vydání příkazu, přerušuje se běh promlčecí doby jeho doručením“ do § 32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky. K novelizaci došlo až po 30. 6. 2018, nové znění zákona tedy nelze užít retroaktivně, ani použít analogii v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka navrhuje, aby byla věc postupem dle § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. [11] Krajský soud se podle stěžovatelky nevypořádal s její argumentací ohledně úředních záznamů. Stěžovatelka netvrdila, že by úřední záznamy byly jako důkazy zcela nepoužitelné, ale že skutkový závěr nesmí spočívat pouze na nich. Úřední osoby, které prováděly zásah, však jako svědci vyslechnuty nebyly, krajský soud se spokojil s pouhým úředním záznamem. Podle stěžovatelky úřední záznamy zpracované Policií ČR o události a provedených úkonech obsahují pouze kusé informace, stěžovatelka jako obviněná nevypovídala a skutkové ok