3 As 59/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 59/2023- 36 - text  3 As 59/2023 - 39 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci navrhovatelky Prague Film School, s. r. o., se sídlem Praha 1, Pštrossova 201/19, zastoupené Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti odpůrci Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem Praha 2, Palackého náměstí 375/4, o kasační stížnosti navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 15 A 49/2021119, takto: I. Kasační stížnost s e o d m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Navrhovatelce se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka. Odůvodnění: [1] Navrhovatelka se u Městského soudu v Praze domáhala zrušení části opatření obecné povahy (dále též jen „OOP“) – ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 3. 5. 2021, č. j. MZDR 20599/202076/MIN/KAN. Vzhledem k tomu, že toto OOP bylo s účinností od 15. 5. 2021 zrušeno nově vydaným ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 5. 2021, č. j. MZDR 20599/202079/MIN/KAN, městský soud vyzval navrhovatelku, aby zvážila změnu návrhu tak, aby směřoval proti aktuálně platnému a účinnému OOP. Navrhovatelka tak učinila a nově navrhla zrušení ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 5. 2021, č. j. MZDR 20599/202079/MIN/KAN, v jeho bodech I.13 až I.15. Uvedené OOP však bylo s účinností od 1. 6. 2021 rovněž zrušeno. Městský soud proto opětovně vyzval navrhovatelku, aby zvážila změnu svého návrhu. Navrhovatelka tedy navrhla zrušení ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 28. 5. 2021, č. j. MZDR 20599/202083/MIN/KAN, v bodech I.13 až I.15 (dále jen „napadené OOP“), které OOP ze dne 14. 5. 2021 nahradilo. [2] Městský soud usnesením ze dne 10. 6. 2021, č. j. 15 A 49/202189 (dále též jen „první usnesení“) nepřipustil první změnu návrhu, neboť za situace, kdy OOP označené v tomto návrhu bylo následně zrušeno a nahrazeno novým ochranným opatřením ze dne 28. 5. 2021, již toto (předchozí) OOP, stejně jako původně napadené OOP ze dne 3. 5. 2021, ke dni vydání rozhodnutí soudu neexistovalo, a tudíž nemohlo být předmětem soudního přezkumu (výrok I.). Výrokem II. téhož usnesení městský soud připustil druhou změnu návrhu; tento návrh směřoval proti bodům I.13 až I.15 napadeného OOP. Výrokem III. městský soud návrh na zrušení bodů I.13 až I.15 napadeného OOP odmítl pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatelky, výroky IV. a V. rozhodl o nákladech řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku navrhovatelce. [3] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2023, č. j. 3 As 199/202146 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“), zrušil první usnesení městského soudu ve výrocích III., IV. a V. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění zrušujícího rozsudku plyne, že se kasační soud neztotožnil se závěrem městského soudu o nedostatku aktivní legitimace navrhovatelky k podání návrhu na zrušení napadeného OOP, na základě kterého byl návrh odmítnut. [4] Městský soud v Praze poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, z veřejně dostupných zdrojů zjistil, že napadené OOP, jakož i všechna další ochranná opatření, která jej postupně nahradila, byly v mezidobí odpůrcem zrušeny. Konstatoval, že nezbytným předpokladem projednání návrhu podle § 101a a násl. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), je existence opatření obecné povahy, proti kterému návrh směřuje. Vzhledem ke zrušení napadeného OOP, jakož i všech na něj obsahově navazujících OOP samotným odpůrcem, odpadla jedna z nezbytných podmínek pro vedení řízení, přičemž se jedná o neodstranitelný nedostatek, jenž brání dalšímu pokračování v řízení. Městský soud doplnil, že tato zásadní změna skutkového stavu zakládá výjimku z vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku NSS, neboť objektivně znemožňuje věcné projednání návrhu. Zákonná úprava neumožňuje posuzování zákonnosti již neexistujícího OOP, případně deklaraci jeho nezákonnosti, jako je tomu v řízení na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud také uvedl, že nebylo důvodu navrhovatelku poučovat o případné změně žalobního typu či doplnění jejího návrhu, neboť ten nebyl stižen vadami, které by bránily jeho projednatelnosti, a nejednalo se ani o volbu špatného žalobního typu. Na danou věc tak nedopadají závěry o poučovací povinnosti soudu vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18. Nepřípustnost úvah o změně návrhu na zrušení opatření obecné povahy na deklaratorní zásahovou žalobu dovodil rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2020, č. j. 5 As 138/202080. [5] Městský soud proto návrh na zrušení navrhovatelkou označených částí napadeného OOP podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. [6] Navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) podala proti v záhlaví označenému usnesení městského soudu včasnou kasační stížnost, v níž namítá kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [7] Stěžovatelka předně uvádí, že brojí proti napadenému usnesení v celém rozsahu, neboť nezákonnost výroku I. napadeného usnesení má zásadní vliv i na výrok II. o nákladech řízení; podaná kasační stížnost tak není nepřípustná ani nepřijatelná. Stěžovatelka si je vědoma rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2023, č. j. 4 As 152/202246, dle kterého není odepřením práva na přístup k soudu, pokud soud odmítne návrh na zrušení OOP vydaného podle § 68 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), pokud bylo takové OOP zrušeno bez náhrady, nicméně tvrdí, že v nyní posuzované věci se kromě odlišné kasační argumentace odlišuje i procesní situace, ve které se ocitla. [8] Podle názoru stěžovatelky se městský soud dopustil porušení poučovací povinnosti podle § 36 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. ve spojení s § 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), které nebyl zbaven tím, že byla zastoupena advokátem. Městský soud, na rozdíl od předchozích výzev (ke zvážení změny podaného návrhu), stěžovatelku po vrácení věci k dalšímu řízení nijak neinformoval, že došlo ke zrušení napadeného OOP (a tedy prakticky k naplnění petitu jejího návrhu) a ani se jí nedotázal, zda na podaném návrhu s odstupem času trvá, či nikoli. Postupoval tak navzdory tomu, že Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku vyjádřil závazný názor, že se má městský soud zabývat meritem věci. Nedodržení poučovací povinnosti zatížilo podle stěžovatelky soudní řízení procesní vadou, která vyústila ve vydání napadeného usnesení. Byť by dané soudní řízení tak či onak skončilo bez meritorního přezkumu napadeného OOP (zpětvzetím návrhu), měl městský soud prioritně poučit stěžovatelku o nastalé procesní situaci a dát jí možnost na ni reagovat. Není přitom bez významu, že stěžovatelka navrhovala v dané věci konání jednání podle § 51 s. ř. s. Postupem městského soudu se stěžovatelka dostala do procesní pasti, kdy nejprve podala perfektní návrh na zrušení OOP, o němž bylo rozhodnuto nezákonně (první usnesení), což plyne ze zrušujícího rozsudku NSS; faktickou šanci k projednání svého návrhu pak dostala ale až v době, kdy již žádné OOP neexistovalo. Pokud by v důsledku poučení městského soudu vzala svůj návrh zpět, byla by jí podle § 60 odst. 3. s. ř. s. přiznána náhrada nákladů řízení, kterých v dané věci rozhodně nebylo málo. Svou argumentaci podporuje odkazem na § 99 odst. 1 o. s. ř., pojednávajícím o možnosti dosažení smíru ve sporném řízení. Stěžovatelka se domnívá, že za jeho přiměřeného užití (za použití § 64 s. ř. s.) měla být procesním stranám dána možnost ukončit soudní řízení například zpětvzetím návrhu před autoritativním odmítnutím návrhu soudem. Stěžovatelka nelpí na přepjatém formalismu vedení soudního řízení, trvá však na tom, že nelze rezignovat na poučovací povinnost soudu. Stěžovatelka nemusí nutně usilovat o materiální odškodnění cestou civilního soudnictví, byť by zajisté mohla oprávněně takové odškodnění požadovat, ale dostatečnou satisfakční funkci pro ní představuje toliko postup, kdy městský soud řízení o jejím návrhu zastaví postupem podle § 47 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 63 odst. 3 s. ř. s., namísto jeho odmítnutí. [9] S ohledem na vše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [10] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na smysl poučovací povinnosti soudu dle § 36 odst. 3 s. ř. s., jímž je v ideálním případě odstranění případného fakticky nerovného podstavení procesních stran. Stěžovatelku nelze považovat za osobu neznalou práva, neboť po celé řízení před soudem byla zastoupena advokátem, jenž ví, jakými procesními právy disponuje. Stěžovatelka i její zástu