6 As 283/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 283/2023- 81 - text  6 As 283/2023 - 89 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce zpravodaje Petra Šuránka a soudkyně Veroniky Juřičkové ve věci žalobců: a) obec Vysoké Studnice, sídlem Vysoké Studnice 122, zastoupena advokátem Mgr. Petrem Šmídem, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, b) Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, sídlem Žižkova 1867/93, Jihlava, zastoupen JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2021, č. j. KUJI 54275/2021, o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, č. j. 30 A 83/2021299, takto: I. Kasační stížnost žalobce b) se odmítá v části, v níž směřuje proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, č. j. 30 A 83/2021299, v rozsahu, v němž byly tímto výrokem zrušeny výroky I a III rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 23. 6. 2021, č. j. KUJI 54275/2021, a dále proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, č. j. 30 A 83/2021299. II. Kasační stížnost žalobce b) se zamítá v části, v níž směřuje proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 A 84/2021293, v rozsahu, v němž byl tímto výrokem zrušen výrok II rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 23. 6. 2021, č. j. KUJI 54275/2021, a dále proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2023, č. j. 30 A 83/2021299. III. Kasační stížnost žalobkyně a) se zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce b) je dobrovolným svazkem obcí. Žalobkyně a) je obcí, která byla členem žalobce b), avšak na základě vlastního rozhodnutí z něj vystoupila. Žalobkyně a) a žalobce b) se doposud finančně a majetkově nevypořádali. Žalobkyně a) se dne 19. 12. 2017 obrátila na žalovaného s návrhem na zahájení sporného řízení o zaplacení částky 13 345 678 Kč s příslušenstvím. Žalovaný o návrhu rozhodl tak, že žalobci b) uložil zaplatit žalobkyni a) částku 420 266 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylé částce 12 885 412 Kč návrh zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že je žalobkyně a) povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci b) částku 12 584 Kč (výrok III). [2] S rozhodnutím žalovaného žalobkyně a) ani žalobce b) nesouhlasili, obrátili se proto na Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“). Žalobce b) se u krajského soudu domáhal zrušení výroku I rozhodnutí žalovaného, žalobkyně a) se domáhala zrušení výroku II a samostatnou žalobou též výroku III rozhodnutí žalovaného. Krajský soud všechny tři žaloby spojil ke společnému projednání a rozhodl o nich v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále též napadený rozsudek“) tak, že všem žalobám vyhověl a rozhodnutí žalovaného jako celek zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. [3] Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil změnou judikatury správních soudů. Podle původní judikatury stanovy nezakládaly přímé nároky související s majetkovým a finančním vypořádáním. Z toho vyplývá, že měl žalovaný konstitutivně stanovit, zda má navrhovatel nárok na finanční vypořádání a v jaké výši. Z tohoto pojetí žalovaný vycházel. Judikatura Nejvyššího správního soudu však tento přístup překonala. Podle Nejvyššího správního soudu vyplývají nároky přímo ze stanov. K vypořádání majetku však musí dojít smlouvou, jak stanovy předpokládají. Bráníli některá ze smluvních stran uzavření této smlouvy, může žalovaný na základě návrhu druhé smluvní strany rozhodnout o nahrazení projevu vůle (tj. o povinnosti uzavřít smlouvu) jako v občanském soudním řízení. Z toho vyplývá, že žalovaný nemohl přiznat žalobkyni a) nárok na finanční vypořádání konstitutivním rozhodnutím. Krajský soud zrušil i výrok III rozhodnutí žalovaného, neboť tento výrok je akcesorický k výroku I a II, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se odvíjí od úspěchu ve věci. [4] Nad rámec zrušovacího důvodu krajský soud podrobněji rozvedl, jakými úvahami by se měl žalovaný v dalším řízení zabývat, a popsal různé situace či potenciální námitky účastníků sporného řízení. Shrnul dosavadní judikaturní závěry a uvedl, které z nich jsou stále aplikovatelné. II. Obsah kasačních stížností a vyjádření k nim [5] Proti rozsudku krajského soudu podali oba žalobci kasační stížnosti. Žalobkyně a) (dále též „stěžovatelka“) namítla, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a zakládá se na nesprávném právním posouzení. Krajský soud totiž zrušující výrok opřel o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2023, č. j. 6 As 269/202147, a ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 As 224/2021182, jež se však týkaly vrácení vodohospodářského majetku, který vlastnil stěžovatel, a nikoliv finančního vyrovnání. Odkaz na neaplikovatelné závěry Nejvyššího správního soudu zatížil napadený rozsudek nepřezkoumatelností. Nadto závěr o nutnosti vypořádání vystoupivší obce a svazku formou smlouvy je podle stěžovatelky nesprávný i po věcné stránce a vede ke značně komplikovanému řešení. Chybí zde legitimní důvod, proč bránit žalobě přímo na plnění, a to tím spíše, že v případě vodohospodářského majetku vloženého do hospodaření svazku správní soudy žalobu na plnění považují za důvodnou (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2021, č. j. 31 A 102/2019192). [6] Krajský soud podle stěžovatelky také nijak nezohlednil její dobrou víru, že finanční vyrovnání jí bylo přiznáno rozhodnutím žalovaného v souladu se zákonem. V situaci, kdy krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku v podstatě právo stěžovatelky na finanční vypořádání potvrdil, je zrušení rozhodnutí žalovaného jen z důvodu odlišného názoru na formu znění výroku výrazem přepjatého formalismu, který není v souladu se závěry vyřčenými Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011102. V důsledku tohoto přístupu vystoupivším obcím požadované finanční prostředky chybí v rozpočtech a omezují je při jejich hospodaření a zajišťování náležité péče o zájmy občanů. [7] Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil v rozsahu, v němž ruší výrok I rozhodnutí žalovaného. [8] Žalobce b) (dále též „stěžovatel“) důvody kasační stížnosti také podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [9] Stěžovatel má za to, že nebyl důvod rušit výrok II rozhodnutí žalovaného. Návrh stěžovatelky by musel být stejně v každém případě v celém rozsahu zamítnut. Krajský soud nezmínil žádné ustanovení, které měl žalovaný svým rozhodnutím porušit. Neuvedl ani, proč by se mělo jednat o podstatné porušení ustanovení o řízení, jak vyžaduje § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. [10] Napadený rozsudek je podle stěžovatele také nezákonný. Judikaturní závěry o nemožnosti žalovaného konstitutivně rozhodnout o nárocích stěžovatelky nemají žádný dopad na výrok II rozhodnutí žalovaného. I s přihlédnutím k aktuální judikatuře by bylo třeba žalobcův návrh zamítnout. Nemohlo proto dojít k naplnění § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [11] Výrok II rozhodnutí žalovaného byl zrušen na základě žaloby stěžovatelky. Ta však neuplatnila žádný žalobní bod, který by s tímto zrušovacím důvodem souvisel. Krajský soud tak překročil rozsah žalobních bodů. Nebyly přitom naplněny podmínky k tomu, aby krajský soud přihlédl k této vadě z úřední povinnosti. To je možné jen u vad, které mají tu nejvyšší intenzitu (nicotnost, nepřezkoumatelnost, absolutní neplatnost, prekluze) a pro které nelze přistoupit k přezkumu rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů. [12] Stěžovatel rozporuje i úvahy o tom, jak by měl žalovaný dále postupovat, které krajský soud předestřel nad rámec zrušovacího důvodu. Má také za to, že krajský soud porušil princip rovnosti stran, neboť navádí účastníky, jak mají dále postupovat. Krajský soud se vyslovil i k otázkám hmotného práva, které nejsou v daném okamžiku relevantní (například k možnosti namítat promlčení). Nejvyšší správní soud by tedy měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [13] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl a napadený rozsudek zrušil jen k její kasační stížnosti. Krajský soud své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil. Není zřejmé, v čem přesně stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Stěžovatel ostatně se závěry krajského soudu polemizuje, nemohou proto být nepřezkoumatelné. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud může zrušit rozhodnutí správního orgánu z důvodu nikoli výslovně namítané vady, pokud tato vada brání přezkumu v rozsahu uplatněných žalobních bodů. Ani tím, že krajský soud vyslovil úv