1 Ads 155/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 155/2024- 50 - text  1 Ads 155/2024 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Michala Bobka, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Ing. P. G., MBA, zast. Mgr. et. Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8, proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník, se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2020, č. j. MV2988015/OSK2020, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2024, č. j. 31 Ad 12/2020  298, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Rady ERÚ ze dne ze dne 17. 12. 2019, č. j. 0579024/2015ERU, byla žalobkyně odvolána ze služebního místa představeného – ředitel sekce regulace v ČR – Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“). Důvodem k odvolání žalobkyně byl zánik jejího služebního místa, ke kterému došlo v důsledku nabytí účinnosti systemizace služebních a pracovních míst pro rok 2020, schválené usnesením vlády č. 811 ze dne 18. listopadu 2019, dne 1. 1. 2020 (dále jen „Systemizace“). K podanému odvolání žalobkyně následně prvostupňové rozhodnutí potvrdil žalovaný rozhodnutím ze 14. 4. 2020, č. j. MV2988015OSK2020. [2] Žalobkyně napadala rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“). V ní namítla mj. účelovost a diskriminační povahu Systemizace, neboť její snahou mělo být účelové odstranění zaměstnanců, včetně žalobkyně. Za účelem prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla provést důkazy, včetně výslechů několika členů výboru Odborové organizace, členů Rady ERÚ či vedoucí oddělení interního auditu. [3] Krajský soud ve věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 31 Ad 12/2020  112, kterým žalobu zamítl. Nepojal žádné vážné pochybnosti vyvolávající podezření, že zvolená organizační struktura či její změna nemá sledovat legitimní zájmy a nemá žádný rozumný důvod, a slouží k šikaně či diskriminaci. Systemizaci a její konkrétní parametry proto věcně nepřezkoumal. Takto přitom rozhodl na základě obsahu spisu. Návrhy žalobkyně na provedení dokazování, včetně výslechu jí navržených osob, krajský soud zamítl pro nadbytečnost. [4] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2023, č. j. 3 Ads 269/2022  36, rozsudek krajského zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že krajský soud opomenul některé žalobkyní tvrzené skutečnosti a navržené důkazy. Nesprávnými shledal rovněž některá základní východiska týkající se posouzení namítané účelovosti, resp. diskriminační povahy Systemizace. Krajskému soudu tak uložil „zabývat se důkazními návrhy, jimiž chce stěžovatelka prokázat svá tvrzení ohledně účelové, resp. diskriminační povahy Systemizace a na základě ní přijaté změny organizační struktury. S ohledem na další dílčí nedostatky (význam personálního auditu, opomenutí dalších stěžovatelkou tvrzených skutečností) poté přísluší krajskému soudu tuto otázku znovu posoudit.“ [5] Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2024, č. j. 31 Ad 12/2020  298, žalobu zamítl. V návaznosti na zrušující rozsudek NSS provedl krajský soud svědecké výslechy žalobkyní navržených osob: zástupců odborové organizace ERÚ a členů Rady ERÚ v době přijetí Systemizace. Z výpovědí členů Rady ERÚ nicméně nevyplynulo, že by se v případě Systemizace mělo jednat o úkony, které by měly směřovat cíleně proti žalobkyni případně jiným nepohodlným pracovníkům. Na základě svědeckých výpovědí a dalších důkazů krajský soud naopak zjistil, že žalobkyně nebyla hodnocena tehdejší Radou ERÚ pozitivně. Sekce žalobkyně navíc vykazovala nejvyšší počet řídících pracovníků ve vztahu k standardním služebním místům a při zpracování auditu neposkytla potřebné podklady. Důvody Systemizace a jejího provedení, které uvedli členové Rady ERÚ, považoval krajský soud za logické. Neshledal naopak žádné indicie svědčící o účelovém či diskriminačním postupu Rady ERÚ vůči žalobkyni, a to ani s ohledem na jednotlivé okolnosti, na které žalobkyně v žalobě poukazovala. [6] Výrokem IV. napadeného rozsudku krajský soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši, která bude specifikována samostatným usnesením. Usnesení pak krajský soud vydal dne 6. 11. 2024, pod č. j. 31 Ad 12/2020  324, jímž žalobkyni uložil povinnost zaplatit na účet soudu do 15 dnů ode dne doručení uvedeného usnesení částku 1 713 Kč. Tato částka odpovídá soudem přiznanému svědečnému (ušlý výdělek a náhrada hotových výdajů) jednomu z vyslechnutých svědků. II. Kasační stížnost žalobkyně, její doplnění a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu kasační stížností. Její důvody spatřuje v § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále také jen „NSS“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatelka předně namítá, že v řízení došlo k vážné procesní vadě při provádění výslechu osob a hodnocení jejich výpovědí. Tuto vadu konkrétně spatřuje v tom, že tři osoby byly krajským soudem vyslechnuty v postavení svědků, ačkoli vypovídaly k otázkám, které se týkaly jejich činnosti jakožto členů Rady ERÚ, a tudíž fakticky vystupovaly v postavení členů statutárního orgánu právnické osoby. Výslech členů statutárního orgánu se přitom podle judikatury NSS i Nejvyššího soudu provádí nikoli jako výslech svědka, ale jako výslech účastníka řízení. Podle stěžovatelky měl proto krajský soud provést výslech těchto osob stejným způsobem jako výslech účastníka řízení [přiměřeně podle § 126a a § 131 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 s. ř. s.] a rovněž výpovědi hodnotit jako výpovědi členů statutárního orgánu. Význam této vady stěžovatelka spatřuje v tom, že svědek má na rozdíl od účastníka řízení povinnost vypovídat pravdu, což má vliv na posouzení věrohodnosti výpovědi. Jelikož tedy krajský soud vyslechl bývalé členy Rady ERÚ jako svědky a jejich výpověď nesprávně hodnotil jako svědeckou výpověď, zatížil podle stěžovatelky své rozhodnutí vadou, pro kterou je nutné napadený rozsudek zrušit. V tomto směru stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která vyslechnutí účastníků řízení jako svědků považuje za zásadní vadu dokazování. [9] Kromě toho stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v rozsahu výroku IV., jímž jí uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši, která bude specifikována samostatným usnesením. Tento výrok totiž není v napadeném rozsudku nijak odůvodněn. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž musí soud v rozhodnutí vyložit důvody, pro které uložil účastníku řízení povinnost k náhradě nákladů řízení. Důvody, proč tak krajský soud učinil, však nejsou vzhledem k absenci odůvodnění tohoto výroku seznatelné. [10] V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že usnesením krajského soudu č. j. 31 Ad 12/2020  424 jí byla uložena povinnost zaplatit České republice částku 1 713 Kč. V něm krajský soud pouze uvedl, že je stěžovatelka povinna zaplatit tuto částku jako svědečné přiznané jednomu ze svědků (tvořící ušlý výdělek a náhradu hotových výdajů). Není však zřejmé, jakému konkrétnímu svědku bylo svědečné přiznáno, jakou část svědečného tvořilo jízdné a jakou část náhrada ušlého výdělku, ani jak jednotlivé částky, z nichž se mělo svědečné skládat, soud stanovil. Rovněž toto samotné usnesení je proto nepřezkoumatelné. Navrhla proto jeho zrušení. [11] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Souhlasí sice se stěžovatelkou, že vyslechnuté osoby (bývalí členové Rady ERÚ) se nacházely v postavení členů statutárního orgánu. Podle jeho názoru však tyto osoby nemohly? být vyslechnuty jako účastníci řízení dle § 126a o. s. ř. Toto ustanovení totiž dopadá pouze na výslech členů statutárního orgánu právnické osoby, která je sama účastníkem řízení. V projednávané věci však Rada ERÚ není účastníkem řízení; tím je na straně žalovaného nejvyšší státní tajemník. Uvedené ustanovení proto není aplikovatelné. Podle žalovaného proto krajský soud postupoval správně, když stěžovatelkou navržené fyzické osoby, které byly členy statutárního orgánu ERÚ (Rady ERÚ) v době přijetí Systemizace, vyslechl v postavení svědků, neboť jiné postavení v řízení jim přiznat nemohl. Neodůvodnění výroku o povinnosti nahradit náklady řízení poté podle žalovaného nemůže způsobit nepřezkoumatelnost celého napadeného rozsudku. Proto navrhuje, aby NSS v případě, že shledá v této části kasační stížnost důvodnou, zrušil napadený rozsudek pouze v rozsahu výroku IV. Rozhodnutí o nákladech řízení v samostatném usnesení nicméně považuje žalovaný za souladné s