6 As 173/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 173/2025- 31 - text  6 As 173/2025 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Václava Štencla v právní věci žalobců: a) pprap. D. F., b) prap. P. H., c) prap. E. N., zastoupených JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2025, č. j. VS11057815/ČJ202280000P51ODV, o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025, č. j. 3 Ad 14/202522, takto: I. Kasační stížnost žalobců se zamítá. II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Ředitel Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác rozhodnutím ze dne 8. 4. 2022 zamítl žádost žalobců a), b) a c) o doplacení služebního příjmu. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2025 na základě odvolání žalobců rozhodnutí služebního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. [3] Žalobci se žalobou podanou prostřednictvím zástupce JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta, domáhali zrušení výroku II rozhodnutí o odvolání, kterým žalovaný přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč na bankovní účet zástupce žalobců. V žalobě žalobci namítali, že žalovaný o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl nesprávně, neboť jejich zástupci přiznal režijní paušál ve výši 300 Kč pouze jedenkrát za každý úkon, ačkoliv měl režijní paušál přiznat za každého zastoupeného. Žalovaný měl zmocněnci žalobců přiznat náhradu hotových výdajů v celkové výši 900 Kč za jeden úkon. [4] Městský soud shledal dva důvody pro odmítnutí žaloby. [5] S odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), městský soud žalobu odmítl pro absenci projednatelného žalobního bodu. Rozporována byla částka „v celkové výši 900 Kč za jeden úkon“, koncipována je přitom pro všechny tři žalobce bez rozdílu a upřesnění a není zřejmé, jakého konkrétního nároku se žalobci a), b) a c) po žalovaném jednotlivě (oddělitelnými nároky) domáhají. Dle městského soudu podaná žaloba neuvádí ve vztahu k jednotlivým žalobcům žádnou skutkovou či právní okolnost, která by byla s to zpochybnit napadené rozhodnutí tak, aby ji soud mohl poměřit s tvrzenou žalobní námitkou, že žalovaný nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení. Městský soud uzavřel, že žaloba neoznačila, čeho konkrétního se žalobci a), b) a c) po žalovaném jednotlivě domáhají. Výzva k doplnění žaloby podle § 37 odst. 5 s. ř. s. zůstala bez odezvy. [6] S odkazem na § 46 odst. 1 písm. a) a c) s. ř. s. městský soud žalobu odmítl, neboť k žalobě nebyla doložena procesní plná moc, podle níž by byl advokát, který žalobu jménem žalobců podal, oprávněn zastupovat žalobce a), b) a c) v soudním řízení. Advokát žalobců byl plnými mocemi zmocněn, aby žalobce a), b) a c) jako účastníky řízení „zastupoval před Vazební věznicí Praha Pankrác ve věci nároku na doplacení služebního příjmu za službu přesčas v roce 2020 a ve všech věcech s tím souvisejících a navazujících“. Městský soud měl pochybnosti, zda je zástupce zmocněn rovněž k podání žaloby za žalobce a), b) a c) proti žalovanému Generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR v řízení o sporovanou výši režijního paušálu. Účastník řízení má právo nechat se v řízení zastupovat, má však povinnost soudu prokázat svou vůli a své rozhodnutí nechat se zastupovat. Soud je oprávněn i povinen řádné procesní zastoupení ověřit, obzvlášť v případě pochybností. Předložení bezvadné plné moci soud požaduje z důvodu ochrany práv a oprávněných zájmů zmocnitelů. Právní profesionál by neměl před soudem činit obstrukce s doložením platné plné moci se všemi podstatnými náležitostmi. Advokát ani na opakovanou výzvu (výzva ze dne 3. 11. 2025, č. j. 3 Ad 14/202514, a usnesení ze dne 10. 11. 2025, č. j. 3 Ad 14/202518) plné moci prokazující jeho oprávnění zastupovat žalobce a), b) a c) v soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného městskému soudu nepředložil. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Proti rozsudku městského soudu podali žalobci a), b) a c) (stěžovatelé) kasační stížnost. [8] Podle kasační stížnosti na první výzvu městského soudu k doložení plné moci reagoval zástupce stěžovatelů vysvětlením, v němž uvedl, že v jiných věcech, v nichž vystupuje, městský soud plné moci obdobného obsahu akceptuje, a vyjádřil přesvědčení, že zastoupení bylo řádným způsobem doloženo. Na druhou výzvu městského soudu k prokázání zastoupení učiněnou ve formě usnesení stěžovatelé prostřednictvím zástupce nereagovali vzhledem k tomu, že nebyl přípustný opravný prostředek, Bylo zjevné, že městský soud názor nezmění. Názor městského soudu však je nezákonný. [9] I v kasační stížnosti zástupce jménem stěžovatelů zopakoval, že obdobné plné moci používá po mnoho let v desítkách soudních sporů a dosud nebyly zpochybněny. Zdůraznil, že identické plné moci byly akceptovány také přímo městským soudem ve věci týchž stěžovatelů sp. zn. 10 Ad 21/2022 a následně Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 8 As 205/2024. [10] V textu plné moci je slovní spojení „ve všech věcech s tím souvisejících a navazujících“, které rozšiřuje rozsah plné moci. Městský soud tuto formulaci ignoroval. Soudní řízení správní je navazujícím řízením na řízení ve věcech služebního poměru. Řízení o náhradě nákladů je esenciální součástí odvolacího řízení. Náhrada nákladů řízení patří klientovi, nikoli advokátovi. Jedná se o řízení navazující i související s původním řízením ve věcech služebního poměru projednávaném Vazební věznicí Praha – Pankrác. [11] Kasační stížnost odkazuje na judikaturu, podle níž má správní orgán či soud při pochybnostech, zda plná moc skutečně prokazuje oprávnění zmocněnce jednat za účastníka, takové pochybnosti vyjádřit nejlépe již v usnesení či výzvě, kterou k předložení originálu plné moci vyzývá. Takové výtky ale výzva městského soudu ani usnesení neobsahuje. Požadavek vyšší formy ověření prostřednictvím úředně ověřeného podpisu plné moci má za účel předejít případným sporům ohledně zneužití plné moci, v této věci je však nepřípadné uvažovat o zneužití plné moci. Nadto se nejedná o úkon, jehož důsledek by mohl být fatální pro další průběh řízení, jako např. zpětvzetí žaloby či uznání dluhu. Požadavek na úředně ověřené podpisy zasahuje do majetkové sféry. [12] K výzvě k upřesnění žalobních nároků jednotlivými stěžovateli kasační stížnost uvádí, že podaná žaloba je zcela jednoznačná a žádné upřesnění nebylo namístě. Žaloba netrpěla vadou, která by měla za následek její neprojednatelnost. Stěžovatelé by obdobnou výzvu k upřesnění mohli akceptovat v občanském soudním řízení, kde konkrétní vyčíslení výše nároku může mít vliv na projednání civilní žaloby o zaplacení dlužné částky. V režimu soudního řádu správního se přezkoumává zákonnost rozhodnutí. Petit správní žaloby ani výrok rozsudku nezní na konkrétní částku ve vztahu ke každému žalobci, ale na zrušení rozhodnutí. [13] Stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [14] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že o nákladech řízení rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobami oprávněnými, a je tedy projednatelná. [16] Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [17] Pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž byla žaloba odmítnuta, přichází v úvahu pouze stížní důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby. Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu či zastavení řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může obecně spočívat v nesprávném posouzení právní otázky soudem, v nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, zejména skutkových, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek, že došlo k odmítnutí návrhu a tím i odmítnutí soudní ochrany, ač pro takový postup nebyly splněny podmínky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015128). Z povahy věci nelze namítat žádné jiné důvody (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06, nebo rozsudek Nejvyššího správního sou