10 Ads 284/2017 — Nejvyšší správní soud

51 Ad 2/2020- 76 - text  10 51 Ad 2/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: PROFIMEX, spol. s r. o., IČ 482 08 213 sídlem Vrbenská 2083, České Budějovice 5 zastoupen advokátkou Mgr. Klárou Valentovou sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 Karlín proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 v řízení o žalobě proti rozhodnutí 11. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/78587-421/1 takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/78587-421/1 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21 483 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce Mgr. Kláry Valentové. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Dne 18. 1. 2017 podal žalobce u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě dle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a to mj. ve vztahu k zaměstnanci V. H., jenž byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2016. V. H. byl zároveň jediným společníkem a jednatelem žalobce. Za žalobce tuto pracovní smlouvu uzavřel jeho prokurista J. H.. Smlouva o prokuře byla dle správních orgánů podepsána za společnost jednatelem V. H. 2. Rozhodnutím ze dne 17. 3. 2017, č. j. CBA-T-60/2017, úřad práce výrokem II podle ustanovení § 78 odst. 1, 2, 3 a 8 písm. b) a e) zákona o zaměstnanosti neposkytl ve vztahu k pracovnímu místu V. H. příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 4: čtvrtletí roku 2017: a) ve výši 26 400 Kč podle § 78 odst. 2 téhož zákona; b) ve výši 6 745,84 Kč podle § 78 odst. 3 téhož zákona s odůvodněním, že pracovně právní vztah V. H. nesplňuje podmínku dle § 78 odst. 1 uvedeného zákona, neboť právní jednání směřující ke vzniku pracovního poměru mohla učinit jménem zaměstnavatele pouze stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem pracovněprávního vztahu jako zaměstnanec, tj. sám V. H. jako jednatel žalobce. Z těchto důvodů považoval úřad práce předmětnou pracovní smlouvu za neplatnou. 3. Proti rozhodnutí úřadu práce podal žalobce dne 29. 3. 2017 odvolání založené na tom, že V. H. je zaměstnán na pracovní pozici prodejce, tj. pozici odlišné od jeho pozice jednatele. Pracovní smlouva mezi žalobcem a V. H. byla uzavřena prostřednictvím prokuristy J. H., který byl oprávněn takovou smlouvu uzavřít. 4. O podaném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 11. 7. 2017, č. j. MPSV-2017/78587-421/1, kterým dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání zamítl a výrok II rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Učinil tak s odůvodněním, že uzavřená pracovní smlouva je absolutně neplatná, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/1998 nemůže jediný jednatel ve společnosti s ručeným omezením uzavřít pracovní smlouvu sám se sebou, pokud je obsah pracovněprávního vztahu shodný s obsahem činnosti jednatele společnosti, jakož i v případě, je-li jediným statutárním orgánem společnosti, neboť pracovní smlouva je dvoustranný právní úkon a v takovýchto případech dochází ke střetu zájmů společnosti a jednatele jakožto potencionálního zaměstnance, k čemuž dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2708/2008. Dle § 437 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nemůže zastupovat jiného ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět. Tuto výjimku je dle žalovaného možné uplatnit pouze pro smluvní zastoupení, zde nikoli. Dle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 občanského zákoníku hodnotil žalovaný uzavřenou pracovní smlouvu jako absolutně neplatnou. K tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 1982/2005, kterým žalobce argumentoval, uvedl, že nelze užít plnou moc k obcházení zákonem stanoveného způsobu jednání právnické osoby. 5. Dle žalovaného byl v pracovněprávních vztazích za žalobce originárně oprávněn jednat pouze jednatel V. H., „tato skutečnost bránila tomu, aby odvolatel (žalobce) mohl s ohledem na ust. § 437 odst. 1 občanského zákoníku uzavřít s panem (V.) H. pracovní smlouvu, jelikož ten jako jednatel by při uzavírání této pracovní smlouvy jednal v rozporu se zájmy odvolatele.“ Oprávnění prokuristy J. H. bylo dle žalovaného odvozené od uzavřené smlouvy o prokuře, kterou s ním uzavřel za žalobce právě V. H.. Žalovaný uvedl, že prokurista může uzavírat pracovní smlouvy, ale nemohl za žalobce uzavřít pracovní smlouvu s jeho jediným jednatelem V. H. Takové jednání hodnotil žalovaný i jako obcházení zákona – pokus o zneužití práva. Zároveň zde dochází ke střetu, kdy V. H. v pozici jednatele by měl přidělovat sám sobě jako zaměstnanci práci, což absentuje základní pracovněprávní znak podřízenosti a nadřízenosti v pracovněprávních vztazích. 6. Dne 13. 9. 2017 podal žalobce včasnou žalobu u Městského soudu v Praze, který usnesením ze dne 30. 3. 2020, č. j. 8 Ad 18/2017 – 39, postoupil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích jakožto soudu místně příslušnému k řízení. II. Shrnutí podané žaloby 7. Svoji žalobní argumentaci žalobce zakládá na tom, že uzavřená pracovní smlouva nebyla absolutně neplatná, neboť prokurista společnosti byl k uzavření takové smlouvy dle § 490 občanského zákoníku oprávněn. Prokurista zastupoval společnost samotnou, nikoli jejího jednatele V. H., se kterým byla pracovní smlouva uzavírána. 8. Dle žalobce žalovaný pominul, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze den 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/1998, že byť rozdílnost zájmů smluvních stran zpravidla vylučuje, aby jednatel uzavřel pracovní smlouvu sám se sebou, je nutné vždy zkoumat to, zda k takovému konfliktu zájmu skutečně dochází. Takový závěr je nutné učinit vždy z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo. Střet zájmu přitom v dané věci žalobce neshledává, z povahy věci k takovému střetu ani dojít nemohlo, když V. H. je nejen jednatelem žalobce, ale i jeho jediným společníkem. 9. I pokud by snad byl jakýkoli střet zájmu shledán, s ohledem na § 54 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), má žalobce za to, že toto speciální ustanovení vylučuje aplikaci § 437 občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4384/2015). Nejvyšší orgán společnosti byl dle uvedeného ustanovení zákona o obchodních korporacích o eventuálním možném střetu zájmů, jakkoli je tento střet zájmů dle žalobce vyloučen, informován, a proto jsou úvahy žalovaného zcela mylné. 10. Žalobce se dále domnívá, že otázka neplatnosti pracovní smlouvy by byla neplatností relativní, ke které by dle § 586 odst. 1 občanského zákoníku nebyly správní orgány oprávněny z moci úřední přihlížet. Co se týče souběhu funkcí V. H., s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012, žalobce upozorňuje na to, že pozice jednatele a prodejce jsou zcela odlišnými pracovními pozicemi, které se žádným způsobem nepřekrývají. Z tohoto důvodu je tento souběh možný. Žalobce rovněž odmítl, že by se snad mělo jednat o pokus o zneužití práva, neboť práci prodejce V. H. reálně jako zdravotně postižená osoba vykonával. III. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 30. 11. 2017 uvedl, že s ohledem na totožnost odvolacích a žalobních námitek odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí a žalobu navrhuje jako nedůvodnou zamítnout. K žalobě samotné žalovaný uvádí, že uzavření pracovní smlouvy bylo pracovněprávním úkonem, na který je nutné aplikovat § 437 občanského zákoníku, nikoli § 54 zákona o obchodních korporací. Žalovaný v kontextu judikatury Nejvyššího soudu zdůraznil, že rozdílnost zájmů zaměstnance a žalobce plyne již ze samotné podstaty vztahu zaměstnance a zaměstnavatele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp zn. 21 Cdo 3061/2010, rozsudek ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015). V kontextu této judikatury spojuje žalovaný i absolutní neplatnost spočívající v porušení § 437 občanského zákoníku dle § 588, a to na základě toho, že ev. oprávněnost vyplacení prostředků ze státního rozpočtu je otázkou veřejného pořádku, resp. vyplacení prostředků na základě nezákonného jednání žalobce by veřejný pořádek narušilo. V. H. jako zaměstnanec může být podřízen prokuristovi J. H., stejně tak je ale jeho prostřednictvím podřízen V. H. jednateli, neboť pr