II.ÚS 2725/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2725/14 ze dne 27. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem sídlem Pod Hřištěm 149, Ondřejov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014 č. j. 23 Cdo 4236/2013-456, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2013 č. j. 6 Cmo 442/2012-407 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2012 č. j. 6 Cm 149/2010-242, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PHARMOS, a. s., sídlem Těšínská 1349/296, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 8. 2012 č. j. 6 Cm 149/2010-242 uložil stěžovatelce (v řízení před obecnými soudy žalovaná), aby zaplatila vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) částku 3 086 368 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku (výrok I.), a to za dodané léky podle faktur specifikovaných v uvedeném rozhodnutí; městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka zboží odebrala na základě řádných kupních smluv a je povinna za zboží zaplatit cenu stanovenou při dodání zboží v dodacích listech; ve svém rozsudku vzal městský soud v úvahu též částečné omezení žaloby vzhledem k namítanému zápočtu v rozsahu částky 3 277 Kč s tím, že žádné takové škody nebyly městským soudem zjištěny a dále městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 7. 2013 č. j. 6 Cmo 442/2012-407 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry učiněnými městským soudem (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 5. 2014 č. j. 23 Cdo 4236/2013-456 dovolání stěžovatelky odmítl; podle závěrů dovolacího soudu stěžovatelka ve svém podání výslovně neformulovala otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (výrok I.) a dále Nejvyšší soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). II. Námitky stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v odvolacím řízení vrchní soud porušil její právo na spravedlivý proces, a to především ve spojení se skutečností, že stěžovatelka nemá právnické vzdělání a nemá schopnost sama se právně bránit, což je doloženo tím, že si pro předmětný soudní spor zvolila obecného zmocněnce. Zástupce stěžovatelky ze zdravotních důvodů nebyl schopen se jednání účastnit a soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání. Postupem odvolacího soudu tak byla stěžovatelce odňata možnost jednat před soudem a byla tak porušena zásada rovnosti účastníků řízení, když druhá strana byla zastoupena advokátem, a to navíc při jednání, kdy vrchní soud vyhlašuje konečný rozsudek ve věci. Pokud jde o zdravotní stav zmocněnce, provedený důkaz o jeho zdravotním stavu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný. Odvolací soud neměl žádný relevantní důkaz, kterým by zpochybnil skutečnost, že v důsledku náhlé indispozice spojené s vylučováním fragmentů po operaci ledvin, nemohl být jednání přítomen, což bylo odvolacímu soudu doloženo podklady k jeho zdravotnímu stavu. Stěžovatelka sama odvolací jednání absolvovat účinně a aktivně nemohla. Za situace, kdy prvostupňový městský soud nepřipustil navržené důkazy, neměla stěžovatelka možnost v odvolacím řízení k využití svého procesního práva ke zpochybnění a vyvrácení důkazů a tvrzení vedlejší účastnice v odvolacím řízení. 6. Stěžovatelka tvrdí, že k přechodu vlastnického práva došlo až prodejem tohoto zboží na konečného zákazníka. Zboží dodané vedlejší účastnicí do skladu stěžovatelky zůstávalo stále ve vlastnictví vedlejší účastnice, tak jak to bylo dojednáno mezi stěžovatelkou a zástupci vedlejší účastnice, které odmítl městský soud vyslechnout a odvolací soud stěžovatelce vzal možnost v odvolacím řízení pochybení soudu prvního stupně namítat. Zboží, které stěžovatelka převzala, přecházelo do jejího výlučného vlastnictví až jeho úplným zaplacením. Z uvedeného plyne, že povinností stěžovatelky není úhrada žalované částky, nýbrž vrácení neprodaného zboží, které zůstalo ve vlastnictví vedlejší účastnice. Takto zavedená praxe umožňovala stěžovatelce provoz jejího podniku. Ujednání, které s vedlejší účastnicí měla, se přibližovalo fakticky komisnímu prodeji. Z takové smlouvy však podle stěžovatelky neplyne nárok na zaplacení kupní ceny, ale nárok na vydání zboží, které stěžovatelka neprodala, případně nezaplatila. 7. Stěžovatelka namítá, že soudy nezjistily skutkový stav věci, neboť v rozporu s ustanovením § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vůbec nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly stěžovatelkou tvrzeny a k jejich prokazování byly navrženy důkazy výslechem svědků. Soud prvního stupně a odvolací soud postavily své rozsudky jen na účetních podkladech a výpisech z účetní evidence vedlejší účastnice, které předložil soudu právní zástupce vedlejší účastnice, nikoliv na skutkových zjištěních učiněných v průběhu řízení. Proto je podle stěžovatelky bezdůvodná úvaha dovolacího soudu, který ve svém usnesení vyslovil názor, že dovoláním napadené rozsudky nebyly postaveny na účetní evidenci. Podle stěžovatelky jde o zásadní vadu řízení (nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti), která pak měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která je v extrémním rozporu s právem na spravedlivý proces a navíc je stěžovatelce ukládáno něco (povinnost platit), k čemuž není povinna. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008 sp. zn. 32 Cdo 2431/2007 (k věcné podstatě sporu) a ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (k postupu soudů při zkoumání vůle a jejího projevu), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319) týkající se postupu soudů při právním posouzení věci. Stěžovatelka tvrdí, že postup soudů nebyl ústavně konformní, neboť pominul jí vznesené námitky, nerespektoval nezvratné skutečnosti a tím došlo k vydání rozsudků, které lze hodnotit jako libovůli soudů při rozhodování. Rozsudky se tak stávají nepřezkoumatelnými. Stěžovatelce bylo navíc zcela bez důvodu odejmuto právo účastnit se odvolacího jednání, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudní řízení nebylo vedeno v souladu s ústavními principy a proto napadená rozhodnutí nelze pokládat za spravedlivá. Jde o případ libovůle v soudním rozhodování, který je natolik extrémní, že porušuje meze ústavnosti, když absence dostatečného odůvodnění je porušením principu spravedlivého procesu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vlastní posouzení věci 9. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. 10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížno