III.ÚS 3061/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3061/20 ze dne 8. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Adama Kohouta, zastoupeného Mgr. Janou Slintákovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 1838, Varnsdorf, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 29 ICdo 29/2019-69 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. srpna 2018 č. j. 176 ICm 3562/2016, 103 VSPH 374/2017-39 (MSPH 76 INS 21549/2015), za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Ing. Ladislava Málka, insolvenčního správce dlužníka Ing. Zdeňka Kohouta, sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3 a 2) Ing. Zdeňka Kohouta, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 4. 2017 č. j. MSPH 176 ICm 3562/2016-22 (MSPH 76 INS 21549/2015) určil, že ve výroku specifikovaná darovací smlouva podepsaná dne 13. 7. 2015, kterou vedlejší účastník 2) daroval stěžovateli označenou bytovou jednotku, je vůči věřitelům vedlejšího účastníka 2) neúčinným právním úkonem, neboť šlo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a vedlejší účastník 2) jej učinil ve prospěch osoby blízké v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení. Dle městského soudu na věc rovněž nedopadá žádný z případů uvedených v § 240 odst. 4 insolvenčního zákona. Vedlejší účastník 2) v době, kdy úkon činil, věděl, že je v úpadku, přesto převedl bytovou jednotku bezúplatně na stěžovatele, čímž zkrátil možnost uspokojení svých věřitelů (§ 235 odst. 1 insolvenčního zákona). 3. Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ze dne 15. 8. 2018 rozsudek městského soudu potvrdil, a dodal, že k naplnění skutkové podstaty dle § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v rozhodné době v úpadku (nebo že tento právní úkon k jeho úpadku vedl), jde-li o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť závěry vrchního soudu shledal odpovídajícími judikatuře Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil své přesvědčení, že učiněná skutková zjištění, jak jsou popsána v napadených rozhodnutích, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které nejsou hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně. Stěžovatel také nesouhlasí s pojetím institutu dovolání, jak je prezentován v usnesení Nejvyššího soudu, kde dovolací soud váže přípustnost dovolání pouze na důvody uvedené v § 237 a § 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nikoliv na stěžovatelem tvrzený ústavněprávní deficit - extrémní nesoulad provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel uvádí, že si je vědom znění § 237 a § 238 o. s. ř. a v nich uvedených důvodů dovolání, byl však postaven před situaci, kdy by si musel vymyslet právní problém, který by Nejvyššímu soudu v dovolání předložil, jednalo by se však ve skutečnosti o záminku, kterou by zakryl skutečnou podstatu dovolání, tedy vadné hodnocení důkazů. Nejvyšším soudem přijatý výklad dovolání je podle stěžovatele v rozporu s podstatou institutu dovolání, jakož i s postavením a posláním Nejvyššího soudu v rámci soudní soustavy, a také s judikaturou Ústavního soudu [např. v dovolání uvedeném usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) či usnesení ze dne 31. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 3612/14]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal. 9. Ústavní soud především odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné s ohledem na rámec, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové pochybení však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. 10. V posuzované věci městský soud vyšel z nesporných skutečností, že vedlejší účastník 2), který je otcem stěžovatele, daroval stěžovateli darovací smlouvou ze dne 13. 7. 2015 označenou bytovou jednotku č. AB s podílem na společných částech domu v budově č. p. X, Y, která je součástí pozemku parc. č. AC, AD v katastrálním území XZ, a ke dni 13. 7. 2015 nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dne 24. 8. 2015 podal vedlejší účastník 2) městskému soudu návrh na povolení oddlužení. Usnesením ze dne 12. 1. 2016 č. j. MSPH 76 Ins 21549/2015-A-13 městský soud zjistil majetek vedlejšího účastníka 2), návrh na povolení oddlužení zamítl, a na jeho majetek prohlásil konkurs. 11. Z uvedených skutečností měl městský soud za jednoznačně prokázané, že vedlejší účastník 2) byl již v době uzavření předmětné darovací smlouvy v úpadku, přičemž po pouhých pěti týdnech požádal soud o zjištění svého úpadku, kdy uvedl, že má více věřitelů, vůči nimž má závazky postižené exekucí přesahující 5 000 000 Kč, které jsou ve splatnosti delší než tři měsíce a není schopen je splatit. Provedeným dokazováním tak nebyla vyvrácena vyvratitelná domněnka, že vedlejší účastník 2) nebyl v rozhodné době v úpadku. Stěžovatelem navržený důkaz - výslech jeho babičky k prokázání skutečnosti o existenci půjčky vedlejšímu účastníkovi 2) na koupi bytu a slibu, že vedlejší účastník 2) tento byt následně bezplatně převede na stěžovatele, městský soud neprovedl z důvodu irelevance pro rozhodnutí v dané věci. Ústavní soud připomíná, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených důkazů provedou, které nikoli, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jaké