Ústavní soud IV.ÚS 607/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí její kasační stížnosti pro nepřípustnost s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vzhledem k podstatě ústavní stížnosti postačí stručně uvést, že stěžovatelka v řízení napadala způsob, jakým vedlejší účastník evidenčně vedl její přeplatek na dani z příjmů právnických osob. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 23. 6. 2021 č. j. 3477838/21/2111-50521-205670, kterým změnil datum úhrady nedoplatku převedením přeplatku ze dne 1. 12. 2020 na den 8. 2. 2021 podala stěžovatelka ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") správní žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), kterou krajský soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2023 č. j. 54 Af 12/2021-58 zamítl s tím, že stěžovatelka nemohla být dotčena na svých veřejných subjektivních právech.

Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl podle § 104 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se opírala o jiné důvody, než jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., a současně rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku. Zdůraznil, že stěžejním důvodem, na jehož základě krajský soud zamítl žalobu, je skutečnost, že rozhodnutím o námitce nebyla nijak zasažena veřejná subjektivní práva stěžovatelky. Proti tomuto závěru však stěžovatelka v kasační stížnosti nikterak nebrojí ani jej nezpochybňuje, natož kvalifikovaným způsobem. Argumentace stěžovatelky se rozchází s obsahem rozsudku krajského soudu, resp. její námitky ani v minimální míře nereagují na argumentaci krajského soudu. Neuplatnila-li stěžovatelka žádnou přípustnou námitku naplňující některý z důvodů kasační stížnosti, je její kasační stížnost jako celek nepřípustná, pročež bylo namístě ji odmítnout.

Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na soudní ochranu tím, že ji nevyzval k odstranění vady kasační stížnosti, a bez dalšího přistoupil k jejímu odmítnutí. Jelikož podání stěžovatelky neobsahovalo uvedení přípustného důvodu kasační stížnosti, bylo podle § 106 odst. 3 s. ř. s. a § 109 odst. 1 s. ř. s. povinností Nejvyššího správního soudu, ji vyzvat k odstranění vad, resp. k doplnění kasační stížnosti. Pokud tak Nejvyšší správní soud neučinil, zasáhl rovněž do jejího legitimního očekávání. Nejvyšší správní soud v odůvodnění usnesení především nevyložil, proč se svévolně odchýlil od své ustálené judikatury o odstraňování vad kasační stížnosti, proto jeho rozhodnutí považuje stěžovatelka za překvapivé, protože důvodně očekávala, že bude vyzvána k odstranění vady kasační stížnosti a poučena o následcích neodstranění.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu takový prostředek nebyl k dispozici.

Ústavní soud akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, která je odrazem skutečnosti, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud současně vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití jiného než ústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný, například pro nerespektování kogentní normy nebo pro extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. např. nálezy ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 444/18 (N 122/106 SbNU 326) nebo ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v posuzované věci zjevně nedošlo.

Ústavní soud předesílá, že je vázán petitem ústavní stížnosti, kterým se stěžovatelka domáhá zrušení toliko rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V důsledku toho není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup krajského soudu nebo vedlejšího účastníka v daňovém řízení. Vůči usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatelka v úsporné ústavní stížnosti namítá pouze to, že před odmítnutím kasační stížnosti měla být vyzvána k odstranění její vady, resp. k jejímu doplnění. Žádným způsobem přitom nezpochybňuje, že jí uplatněné důvody (námitky) kasační stížnosti se ani zčásti "nekryjí" s důvody (široce) vymezenými v § 103 odst. 1 s. ř. s., resp. že její námitky ani v minimální míře nereagují na argumentaci krajského soudu a jí podaná kasační stížnost se tak zcela "rozchází" s obsahem rozsudku krajského soudu (viz bod 3. výše). Z ústavní stížnosti lze ostatně dovodit (bod 11.), že stěžovatelka se s posouzením obsahu kasační stížnosti, obsahující toliko jiné důvody než uvedené v § 103 s. ř. s., Nejvyšším správním soudem, ztotožňuje. Rovněž s přihlédnutím k tomu si Ústavní soud nevyžádal spis od Nejvyššího správního soudu za účelem posouzení "podřaditelnosti" důvodů uvedených v kasační stížnosti pod § 103 s. ř. s., což je ostatně úlohou Nejvyššího správního soudu, do které může vstupovat Ústavní soud jen zcela výjimečně (viz předchozí bod).

Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud zaměřil pouze na posouzení otázky, zda v důsledku absence výzvy podle § 109 odst. 1 s. ř. s. nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. ke stavu denegatio iustitiae. V posuzované věci je nesporné, že kasační stížnost obsahovala argumentaci, tj. nešlo o tzv. blanketní podání, u něhož se předpokládá jeho doplnění. Argumentace stěžovatelky však podle Nejvyššího správního soudu v žádném ohledu nereagovala na obsah rozsudku krajského soudu, resp. ani zčásti neodpovídala důvodům vedoucím k zamítnutí její správní žaloby. Stěžovatelka pak polemizovala se "závěry", na kterých kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu vůbec nestál.

Je-li kasační stížnost podána z jiných důvodů, než které jsou taxativně uvedeny v § 103 odst. 1 s. ř. s., je nepřípustnou (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) a Nejvyšší správní soud ji odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Také v řízení o kasační stížnosti se přiměřeně použijí důvody pro odmítnutí návrhu podle § 46 s. ř. s. (§ 120 s. ř. s.). K odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost pak dochází bez dalšího, jak zdůrazňuje letitá rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009 č. j. 7 Afs 106/2009-77 nebo ze dne 30. 6. 2020 č. j. 10 As 181/2019-63). Na takovou kasační stížnost přitom nelze hledět "jako na podání trpící vadami, které by byl Nejvyšší správní soud povinen odstraňovat podle § 109 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení slouží soudu k tomu, aby zajistil doplnění kasačních důvodů u těch kasačních stížností, které jsou podány jako blanketní, tj. neobsahují vůbec žádnou argumentaci (ani pokus o ni).... Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. ale není určen k tomu, aby soud, který obdrží dlouhý a strukturovaný text tvářící se jako zdůvodněná kasační stížnost, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho argumentačních dovedností" (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 10 As 181/2019-63, bod 13. odůvodnění).

Nejvyšší správní soud se nezasláním výzvy podle § 109 odst. 1 s. ř. s. v posuzované věci neodchýlil od judikatury citované v předchozím bodu a jeho postup nelze označit za svévolný ani překvapivý. Současně nejde o nepřiměřený postup v situaci, kdy pro řízení o kasační stížnosti platí advokátní přímus (§ 105 odst. 2 s. ř. s.), přičemž právní zástupce stěžovatelky mohl (a měl) být s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu seznámen. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, že odmítnutím nepřípustné kasační stížnosti bez zaslání výzvy k jejímu doplnění, resp. k odstranění vad, bylo zasaženo do jejího legitimního očekávání.

Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.