IV.ÚS 696/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 696/25 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) P. K., zastoupeného Mgr. Kristýnou Hnyda, advokátkou, sídlem Duškova 164/45, Praha 5 - Smíchov, 2) J. V., zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem, sídlem Jeseniova 1169/51, Praha 3 - Žižkov, a 3) J. K., zastoupeného Mgr. Igorem Penkou, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 5 Tdo 284/2022-18965, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 sp. zn. 2 To 81/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2018 č. j. 2 T 4/2015-16724, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Popis věci a její procesní vývoj 1. Stěžovatelé v ústavních stížnostech požadují zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že trestní soudy porušily mnoho základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Listině základních práv Evropské unie. 2. Tato věc se týká rozsáhlé trestní kauzy spjaté s Nemocnicí X, jejíž ústřední postavou a hlavním hybatelem byl dnes již bývalý ředitel nemocnice. Konkrétně jde o tu větev (z celkových tří), v níž byly zmanipulovány dvě veřejné zakázky. Jednak na digitalizaci archivu chorobopisů, jednak na nákup Leksellova gama nože. V první veřejné zakázce vystupovali první dva stěžovatelé, v druhé jen třetí stěžovatel. 3. V prvním případě se trestná činnost odehrála takto. První stěžovatel, ředitel odboru X na Ministerstvu X, vymyslel společně s dalšími spoluobviněnými plán, podle kterého měla zakázku na digitalizaci archivu chorobopisů vyhrát jimi předem určená obchodní společnost. Tu však vyhrála jiná obchodní společnost, neboť podala ekonomicky nejvýhodnější nabídku (93,7 mil. Kč). První stěžovatel a další spoluobvinění proto tuto společnost vyřadili, aby spornou zakázku získala jimi určená společnost za 150,6 mil. Kč. Veřejná zakázka tak byla o 56,9 mil. Kč dražší. Část peněz se dále převedla na další obchodní společnost. Jejím jednatelem a společníkem byl druhý stěžovatel. Jeho úloha byla následující: výběr peněz v hotovosti a předání jinému spoluobviněnému za účelem jejich přerozdělení. To vše mělo vytvořit zdání běžných obchodních transakcí, ovšem jejich skutečným účelem bylo "zatemnit" původ peněz a usnadnit obohacení jiných spoluobviněných. Městský soud v Praze proto odsoudil prvního stěžovatele za trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256 trestního zákoníku) a za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 téhož zákona). Druhého stěžovatele odsoudil jen za posléze uvedený trestný čin. 4. V druhém případě byla trestná činnost přímočařejší. Třetí stěžovatel byl (obchodním) zástupcem obchodní společnosti, která měla nemocnici dodat Leksellův gama nůž. Domluvil se s jinými spoluobviněnými (ředitelem nemocnice a jeho náměstkem) na úplatku ve výši 4 % z ceny veřejné zakázky (215 tis. EUR, cca 5,6 mil. Kč). Výše úplatku byla zahrnuta do konečné ceny (cca 152,3 mil. Kč). Třetí stěžovatel tím rovněž usnadnil podpláceným spoluobviněným, aby porušili právní a vnitřní předpisy v oblasti zadávání veřejných zakázek, jmenovitě povinnost účelně a hospodárně pečovat o majetek. Městský soud proto třetího stěžovatele odsoudil za dva trestné činy: trestný čin podplácení podle § 161 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, a trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku ve formě pomoci podle § 255 a § 10 odst. 1 písm. c) téhož zákona. 5. Všichni stěžovatelé včetně státního zástupce se odvolali k Vrchnímu soudu v Praze. U druhého stěžovatele vrchní soud ponechal trestní rozsudek beze změny, proto odvolání zamítl (§ 256 trestního řádu). U prvního stěžovatele změnil jen výrok o trestu: zvýšil peněžitý trest z původně jednoho na čtyři mil. Kč [§ 258 odst. 1 písm. e) a § 259 odst. 3 téhož zákona]. U třetího stěžovatele se změnil nejen výrok o trestu, ale také výrok o vině. Důvodem byla mj. příznivější právní úprava, která nastala v důsledku zvýšení hranice výše škody (§ 138 trestního zákoníku). Vrchní soud proto tyto výroky rozsudku městského soudu zrušil a rozhodl znovu [§ 258 odst. 1 písm. a) a § 259 odst. 3 trestního řádu]. Uznal třetího stěžovatele vinným za trestný čin podplácení (§ 332 trestního zákoníku) a trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku ve formě pomoci [§ 220, § 24 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Dále mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání tří roků a šest měsíců (původně pět let) a peněžitý trest ve výši 2 mil. Kč, aniž by uložil náhradní trest. 6. Následně se všichni stěžovatelé obrátili na Nejvyšší soud, ten jejich dovolání odmítl pro zjevnou neopodstatněnost [§ 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Nejvyšší soud nejprve upozornil na nový dovolací důvod, který umožňuje namítat skutkové vady. Stěžovatelé nicméně podali dovolání ještě před účinností novely trestního řádu. Nového dovolacího důvodu se proto nemohou formálně dovolávat. Proto platí to, co Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje - v dovolacím řízení se skutkové otázky neřeší. Stěžovatelé svoji argumentaci staví převážně na skutkové polemice a kritice dovolání. Nic nenasvědčuje tomu, že by trestní soudy zjevným pochybením v otázce skutkové či dokazování porušily základní práva stěžovatelů. Skutková argumentace stěžovatelů tak nenaplňuje žádný dovolací důvod. V nynější trestní věci byl klíčovým, nikoli však jediným usvědčujícím důkazem elektronický deník obviněného ředitele nemocnice. Orgány činné v trestním řízení provedly celou řadu důkazních prostředků, aby ověřily, zda a jak se tam uvedené záznamy skutečně odehrály. Pokud trestní soudy vycházely z deníku obviněného ředitele nemocnice, neporušily princip zákazu nucení k sebeobviňování. Nikdo ředitele nenutil, aby si vedl pečlivé záznamy o své protiprávní činnosti. U druhé veřejné zakázky způsobená škoda představuje rozdíl mezi skutečně proplacenou částkou vítěznému uchazeči a nabízenou cenou vyřazeného uchazeče. Trestní soudy žádné důkazy neopomněly. První stěžovatel dobře věděl, co spáchal a čeho se dopouštěl. 7. V druhé části Nejvyšší soud zaměřil pozornost na námitky proti výroku o trestu. Nejprve zdůraznil, že nemůže řešit, zda je uložený trest příliš mírný či příliš přísný. Námitka druhého stěžovatele, kterou upozorňoval - v souvislosti s nevyslovením náhradního trestu za trest peněžitý - na porušení § 3 trestního zákoníku, neobstojí. Pokud by trestní soudy použily pozdější právní úpravu přeměny peněžitého trestu na trest odnětí svobody, zhoršily by tím jeho postavení. Místo tří měsíců by hrozily čtyři měsíce trestu odnětí svobody. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé podali každý sám za sebe ústavní stížnost. První stěžovatel uvádí následující argumenty neústavnosti: * neprokázání subjektivní stránky trestných činů (např. ve vztahu k plánu zadat první veřejnou zakázku předem vybrané obchodní společnosti, vyřadit jinou obchodní společnost atd.); * nezohlednění okrajové role stěžovatele, který ve sporné veřejné zakázce učinil všehovšudy dva úkony, navíc formálního rázu, zejména zda zadávací dokumentace neobsahuje chyby (stěží mohl poskytovat krytí na úrovni ministerstva); * učinění závěru o vině jen s odkazem na elektronický deník bývalého ředitele nemocnice ("korunní" důkaz, který je plný nesrovnalostí, nepřesností a nepravd); * neprovedení navržených důkazů (výslech různých svědků, znalecký posudek za účelem zjištění přiměřenosti ceny první veřejné zakázky a potvrzení závěru o vzniku škody). * nepřezkoumatelnost z důvodu nevyhovění žádnému návrhu na provedení důkazu; * hodnocení úlohy stěžovatele nikoli odděleně, ale v širším kontextu; * nepřiměřenost trestu odnětí svobody vzhledem k délce trestního řízení; * nedostatečné odůvodnění trestních rozhodnutí. 9. Druhý stěžovatel uvádí následující argumenty neústavnosti: * extrémní nesoulad skutkových zjištění trestních soudů s vykonanými důkazy (není pravda, že stěžovatel nepředal účetnictví své společnosti a že věděl o zmanipulované první veřejné zakázce); * porušení povinnosti pečlivě, přesvědčivě a úplně odůvodnit hodnocení důkazů (argument podporuje koláží nálezové judikatury); * neprokázání subjektivní stránky trestných činů nade vši pochybnost (např. že stěžovatel věděl o nezákonném původu peněz, že první veřejná zakázka byla zmanipulovaná a že peníze dále předával za účelem jejich přerozdělení); * přísnost uloženého trestu, který vůbec nezohledňuje nepřiměřenou délku trestního řízení. 10. Koneč