Ústavní soud IV.ÚS 742/20 – Věci určené k provedení díla

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu vedeného u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 17/13 Cm 31/2009 se podává, že rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 17/13 Cm 31/2009-244 byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 34 606,32 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 2. 2012 do zaplacení (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud dovodil, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem vznikl závazek podle § 539 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), a dospěl dále k závěru o důvodnosti a správnosti vyúčtování faktur, na základě nichž měly být zaplaceny vyúčtované částky, jejichž zaplacení se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala.

Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 18. 4. 2019 č. j. 4 Cmo 186/2017-419 byl rozsudek krajského soudu v I. výroku v části, jíž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici 34 606,32 EUR, potvrzen (výrok I.); ve zbývající části I. výroku co do zákonného úroku z prodlení z částky 34 606,32 EUR od 5. 2. 2012 do zaplacení byl rozsudek krajského soudu změněn tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Vrchní soud dovodil, že vedlejší účastnice dostatečně prokázala svá tvrzení o existenci obchodní spolupráce mezi účastníky, kdy podstatou obchodního vztahu bylo, že stěžovatel vyráběl oděvy pro svého německého zákazníka, barvení svých výrobků podle vzorkovnice německého partnera objednával u vedlejší účastnice, následně od vedlejší účastnice jí obarvené oděvy převzal, žehlil, barvil a dodával společnosti Riccardo Handel GmbH v Mnichově.

Proti rozsudku vrchního soudu, výslovně pouze proti výrokům I., III. a IV. podal stěžovatel dovolání s odůvodněním, že vrchní soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále, že rozhodnutí vrchního soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Stěžovatel předložil Nejvyššímu soudu otázku "zda k tvrzením učiněným dřívějším právním zástupcem žalovaného ve vyjádření k žalobě a v protokolu o prvním jednání před soudem prvního stupně, jakož i k důkazům provedeným ve věci jiným soudcem než soudcem, který následně ve věci rozhodoval, lze přihlížet či nikoliv", a dále otázku "zda lze přihlížet k nesporným skutečnostem učiněným žalovaným, pokud tento následně v průběhu odvolacího řízení původně učiněné nesporné skutečnosti zpochybní". Nejvyšší soud však dovodil, že v daném případě nejde o otázky Nejvyšším soudem dosud neřešené. Jde-li o otázku "vzniku práva na zaplacení ceny díla", při jejímž řešení se měl vrchní soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002 sp. zn. 29 Odo 416/2001, Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelem tvrzený závěr toto rozhodnutí neobsahuje. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019 č. j. 32 Cdo 3113/2019-468 bylo proto dovolání stěžovatele směřující proti I. výroku rozsudku vrchního soudu podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto proto, že není přípustné. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, a proto je v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. K doplnění dovolání ze dne 14. 8. 2019, doručenému do datové schránky krajského soudu téhož dne, Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť stěžovatel tak učinil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy považovaly za nesporná dřívější skutková tvrzení právního zástupce stěžovatele, učiněná bez vědomí stěžovatele. Stěžovatel s těmito skutkovými tvrzeními však nikdy nesouhlasil, a proto poté přistoupil k výměně svého právního zástupce a následně skutková tvrzení, která byla jeho předchozím právním zástupcem bez jeho vědomí prohlášena za nesporná, výslovně popřel a svá skutková tvrzení ohledně výše uvedených skutečností změnil.

Stěžovatel dovozuje, že na základě těchto skutkových zjištění, která sice nejprve byla jeho dřívějším právním zástupcem označena za nesporná, avšak následně byla stěžovatelem výslovně popřena a změněna, není možné dospět k právnímu závěru, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem byla uzavřena platná smlouva o díle.

Stěžovatel namítá, že nebyl skutkovými tvrzeními, která nejprve prohlásil za nesporná a následně je výslovně popřel a změnil, nadále vázán a soudy měly povinnost se těmito jeho tvrzeními zpochybňujícími platné uzavření smlouvy o dílo i veškerými dalšími jeho tvrzeními zabývat. Soudy se však následnými tvrzeními stěžovatele nezabývaly a jakékoliv následné argumenty stěžovatele považovaly za nedůvodné a účelové. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3251/2006. Stěžovatel má tak za to, že soudy svým postupem, kdy nadále při hodnocení důkazů vycházely z toho, že stěžovatel tato tvrzení učinil nejprve nesporná a je tedy jimi i přesto, že je popřel a změnil, nadále vázán, zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, neboť takto jak v řízení před krajským soudem, tak i v řízení před vrchním soudem ztratil jakoukoliv možnost účinně rozporovat a bránit se proti tvrzením vedlejší účastnice.

Soudy z důvodu, že stěžovatel jednou tato tvrzení označil za nesporná, pak jakoukoliv jeho obranu jak ohledně obchodní spolupráce s vedlejší účastnicí, tak o jeho vztahu s německou společností Riccardo Handel GmhH, a také týkající se samotného uzavření smlouvy o díle, dohody o ceně a nekvalitě provedených prací, atd., považovaly za účelovou a následným tvrzením stěžovatele neuvěřily a těmito jeho tvrzeními se nezabývaly a i nadále považovaly původně učiněná tvrzení stěžovatele za nesporná.

Podle stěžovatele jsou z těchto důvodů rozhodnutí soudů, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici cenu díla, nesprávná.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

K námitkám stěžovatele, že soudy vycházely ze skutkových zjištění, které jeho původní právní zástupce nejprve učinil nespornými, avšak stěžovatel je později popřel a svá tvrzení změnil, Ústavní soud poukazuje na to, že uvedenými námitkami se zabýval nejen vrchní soud, ale následně i Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích. Stěžovatel tak Ústavní soud staví do pozice další instance v rámci systému obecného soudnictví, která mu však nenáleží.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně poukázal na to, že skutková tvrzení vedlejší účastnice, jde-li o konkrétní objednávky, zhotovení konkrétních zakázek vedlejší účastnicí a jejich vyúčtování včetně existence dohody o ceně barvení podle ceníku vedlejší účastnice, učinil stěžovatel nespornými již ve svém prvním vyjádření ve věci a opakovaně i při prvním jednání před krajským soudem. Odvolací argumenty stěžovatele zpochybňující uzavření jakékoli smlouvy o dílo, poukazem na nedostatečně určený předmět díla, neexistenci dohody o ceně, jakož i argumenty zpochybňující skutečné provedení díla, tak vrchní soud nepovažoval za důvodné. Vyjádřil-li stěžovatel v průběhu odvolacího jednání názor, že k tvrzením učiněným jeho dřívějším právním zástupcem ve vyjádření k žalobě a v protokolu o prvním jednání před krajským soudem, jakož i k důkazům provedeným ve věci jiným soudcem než soudcem, který následně ve věci rozhodl, nelze přihlížet, když při změně soudce je třeba veškerá tvrzení a důkazy opakovat, pak vrchní soud uvedl, že takový názor nemá oporu v občanském soudním řádu. Ostatně sám stěžovatel ve své účastnické výpovědi učiněné při jednání dne 25. 10. 2016 za přítomnosti nynějšího zástupce stěžovatele potvrdil, že své výrobky barvil u vedlejší účastnice, k barvení vozil zboží zaměstnanec v pytlích, přičemž každou dodávku provázel dodací list sloužící k tomu, aby vedlejší účastnice věděla, co je jí posíláno a jak má barvit. Vypověděl, že následně barvené výrobky žehlil a odesílal do Spolkové republiky Německo svému obchodnímu partnerovi. Ceny fakturované vedlejší účastnicí přeúčtoval německému odběrateli. Sám stěžovatel ve své účastnické výpovědi rovněž potvrdil, že reklamaci vadných barev u vedlejší účastnice neuplatňoval.

Nejvyšší soud pak ke stěžovatelem položené otázce "zda lze přihlížet k nesporným skutečnostem učiněným žalovaným, pokud tento následně v průběhu odvolacího řízení původně učiněné nesporné skutečnosti zpochybní", poukázal na to, že v rozsudku ze dne 21. 3. 2013 sp. zn. 26 Cdo 3244/2012 dospěl k závěru, že byla-li určitá tvrzení mezi účastníky shodná až do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou způsobilým podkladem, z něhož může čerpat svá skutková zjištění významná pro právní posouzení věci. Takto, v souladu s § 120 odst. 4 o. s. ř., získané poznatky o skutkovém stavu věci pak již nelze v odvolacím řízení úspěšně zpochybnit odvolací námitkou, která vylučuje správnost skutkového tvrzení, jež bylo až doposud mezi účastníky shodné. Pro úplnost Nejvyšší soud upřesnil, že ke shora popsané situaci v posuzované věci nedošlo, neboť stěžovatel svá skutková tvrzení změnil již během řízení před krajským soudem (srov. čl. 177 spisu vedeného u krajského soudu). Krajský soud, na jehož skutková zjištění vrchní soud odkázal, při posouzení vzniku a obsahu předmětného závazku mezi účastníky nevyšel pouze z nesporného tvrzení stran, ale danou skutečnost vzal za prokázanou mj. z interního dokladu vedlejší účastnice mapujícího tzv. spárování faktur vystavených vedlejší účastnicí od roku 2005 do roku 2008, které stěžovatel bez problému v rozhodném období platil podle sjednaných podmínek, s odkazem na § 266 obchodního zákoníku a za pomocí výkladových pravidel tam uvedených dospěl k závěru, že vůlí stran bylo uzavřít ústní smlouvu o dílo s jasně daným obsahem a tato smlouva o dílo byla ze strany vedlejší účastnice splněna, když skutečnost o vzniku a splnění smlouvy o dílo vyplývá i z provedených důkazů výslechem svědků a z provedeného účastnického výslechu stěžovatele (tuto skutečnost vrchní soud výslovně zdůraznil). Naopak tvrzení stěžovatele, že byl pouze zprostředkovatelem a žádný vztah mezi ním a vedlejší účastnicí neexistoval, nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno.

Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3251/2006 neshledal Ústavní soud případným, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno za odlišných skutkových okolností dané věci.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelova dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatele proti I. výroku rozsudku vrchního soudu není přípustné a dovolání proti výrokům o nákladech řízení není objektivně přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (viz bod 4. tohoto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně vzniku závazku podle § 539 obchodního zákoníku mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.