Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

(1) Není-li to zřejmé z cizozemského rozhodnutí týkajícího se majetku uznaného na základě Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. dubna 2021 (dále jen „Dohoda mezi Unií a Spojeným královstvím“), vyrozumí předseda senátu organizační složku státu, které podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky, o tom, že se jedná o majetek propadlý nebo zabraný na základě Dohody mezi Unií a Spojeným královstvím, a uvede, kdy takové rozhodnutí nabylo právní moci. Předseda senátu dále uvede, zda jde o majetkovou trestní sankci; v případě pochybností je třeba tuto skutečnost ověřit u Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Spojené království“). Nejde-li o majetkovou trestní sankci, předseda senátu upozorní tuto organizační složku na povinnost sdílet majetek se Spojeným královstvím a zároveň tuto organizační složku vyrozumí o tom, kterému cizozemskému orgánu má příslušnou část sdíleného majetku zaslat.

(2) Ministerstvo neprodleně vyrozumí Spojené království o propadnutí nebo zabrání majetku a zároveň tento stát upozorní, že nebude-li ve lhůtě 3 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí informováno o důvodu bránícím propadnutí nebo zabrání takového majetku nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení anebo o jeho nároku na vrácení majetku, bude s ním dále nakládáno jako s majetkem České republiky v souladu s jejím právním řádem.

(3) Ustanovení § 134a odst. 3 a 4 se užijí obdobně.

(4) Informuje-li Spojené království ve lhůtě uvedené v odstavci 2 o tom, že propadlý nebo zabraný majetek má být vrácen poškozenému, ministerstvo o této skutečnosti neprodleně vyrozumí soud, který cizozemské rozhodnutí uznal, a organizační složku státu uvedenou v odstavci 1. Pokud jsou splněny podmínky pro vydání majetku poškozenému podle § 80 trestního řádu, soud postupuje obdobně podle § 134a odst. 3 a zároveň rozhodne o vydání majetku poškozenému.

(5) Pokud je ministerstvo ve lhůtě uvedené v odstavci 2 vyrozuměno Spojeným královstvím o rozhodnutí, kterým byl poškozenému v cizím státu přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, ministerstvo předá tuto informaci soudu, který cizozemské rozhodnutí uznal.

(1) Umožňuje-li takový postup mezinárodní smlouva nebo je-li zaručena vzájemnost, může Česká republika s cizím státem uzavřít dohodu o sdílení majetku, který propadl nebo byl zabrán na základě uznaného cizozemského rozhodnutí. K uzavření dohody je příslušné Ministerstvo financí; návrh na uzavření takové dohody mu může podat soud, který rozhodl o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí v prvním stupni, nebo ministerstvo. Soud nebo ministerstvo poskytne Ministerstvu financí na jeho žádost potřebnou součinnost pro účely uzavření dohody.

(2) Pokud se ohledně majetku, který propadl nebo byl zabrán na základě cizozemského rozhodnutí uznaného na základě Dohody mezi Unií a Spojeným královstvím, nedohodne Česká republika se Spojeným královstvím jinak, majetek se po případném uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení sdílí následovně:

a) propadly-li nebo byly-li zabrány peněžní prostředky v částce do 10 000 EUR, tato částka zůstává České republice,

b) propadly-li nebo byly-li zabrány peněžní prostředky v částce vyšší než 10 000 EUR, polovina této částky zůstává České republice a polovina připadá Spojenému království,

c) propadla-li nebo byla-li zabrána jiná věc než peněžní prostředky, tato věc se prodá, pokud její povaha umožňuje prodej a pokud není součástí národního kulturního pokladu České republiky nebo jiného státu; ohledně částky získané prodejem se postupuje obdobně podle písmen a) a b), nebo

d) věc, kterou nelze prodat, zůstává České republice.

(3) Sdílený majetek předává do cizího státu organizační složka státu, které podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky. V případě peněžních prostředků získaných výkonem majetkové trestní sankce je touto organizační složkou státu ministerstvo.

(4) Přepočet sdílených peněžních prostředků na měnu cizího státu se provádí podle kurzu vyhlášeného Českou národní bankou pro den, kdy byly peněžní prostředky připsány na účet příslušné organizační složky státu.

(5) Ministerstvo vyrozumí cizí stát, který zaslal do České republiky rozhodnutí týkající se majetku za účelem jeho uznání a výkonu, o tom, která organizační složka státu je příslušná ke sdílení propadlého nebo zabraného majetku anebo peněžních prostředků získaných jeho zpeněžením a která organizační složka státu je příslušná k uzavření dohody o sdílení majetku.

(1) Je-li to účelné, ministerstvo z podnětu nebo se souhlasem soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, za podmínek stanovených mezinárodní smlouvou, nebo za podmínek, které jsou pro výkon rozhodnutí soudu stanoveny právním řádem cizího státu, požádá příslušný orgán tohoto státu o zajištění výkonu rozhodnutí na jeho území. Soud ministerstvu poskytne potřebnou součinnost.

(2) Připouští-li to právo cizího státu nebo mezinárodní smlouva a vyžadují-li to okolnosti případu, ministerstvo požádá cizí stát o vzetí osoby do vazby pro účely zajištění výkonu rozhodnutí ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody.

(3) Pokud ministerstvo žádá o zajištění výkonu rozhodnutí týkajícího se propadlého nebo zabraného majetku Spojené království na základě Dohody mezi Unií a Spojeným královstvím, vyrozumí tento stát o tom, zda v dané věci existuje poškozený, kterému byl přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo který žádá o vydání majetku. Ministerstvo informuje tento stát také o tom, že právo poškozeného na uspokojení jeho majetkového nároku ze zvláštního účtu podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí zaniklo, poškozený nepožádal o uspokojení svého majetkového nároku ze zvláštního účtu anebo tento nárok uspokojil zcela nebo zčásti jiným způsobem, pokud tyto skutečnosti nastaly před sdílením propadlého nebo zabraného majetku.

(1) Nachází-li se osoba v České republice ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, může ministerstvo požádat stát, jehož je tato osoba občanem, nebo stát, ohledně něhož lze předpokládat, že výkon rozhodnutí převezme, o její převzetí k výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, nebo udělit souhlas s předáním takové osoby, pokud

a) soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, udělil souhlas s předáním osoby,

b) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestu nebo ochranného opatření,

c) v době podání žádosti nebo udělení souhlasu ministerstva má osoba vykonat trest nebo ochranné opatření v délce nejméně 1 rok; v případech hodných zvláštního zřetele může být osoba předána k výkonu trestu nebo ochranného opatření kratšího trvání,

d) výkonem trestu nebo ochranného opatření v cizím státu nedojde k porušení závazků vyplývajících pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách a

e) předáním osoby nebude zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení, které se pro jiný skutek ohledně této osoby v České republice vede.

(2) Není-li předání osoby upraveno mezinárodní smlouvou, může ministerstvo postupovat podle odstavce 1 za podmínek, jež jsou pro výkon rozhodnutí soudu stanoveny právním řádem cizího státu.

(3) Za účelem postupu podle odstavce 1 nebo 2 poskytne soud ministerstvu potřebnou součinnost.

(4) Je-li k postupu podle odstavce 1 nebo 2 zapotřebí souhlasu osoby nacházející se na území České republiky ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, ministerstvo je oprávněno požádat o jeho opatření okresní soud, v jehož obvodu je takový trest nebo ochranné opatření vykonáváno. Samosoudce osobu před vyslovením souhlasu poučí o jeho významu a následcích spojených s jeho udělením. Vyslovený souhlas nelze vzít zpět.

Požádal-li cizí stát o souhlas se stíháním osoby, která má být nebo byla tomuto cizímu státu předána podle § 137, nebo s výkonem trestu anebo ochranného opatření takovou osobou v tomto státě pro jiný skutek spáchaný před jejím předáním k výkonu trestu nebo ochranného opatření, než pro ten, pro který má být nebo byla předána, postupuje se přiměřeně podle § 103. Příslušným k tomuto postupu je krajský soud, v jehož obvodu se osoba, která má být předána, zdržuje, a pokud již byla předána, krajský soud, který rozhodl v prvním stupni ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí, o jehož výkon jde, nebo v jehož obvodu se nachází soud, který rozhodl v prvním stupni ve věci, v níž bylo takové rozhodnutí vydáno, a to na návrh státního zástupce.

(1) Předání výkonu dohledu a kontroly nad odsouzeným může spočívat

a) ve sledování chování odsouzeného ve zkušební době a v podávání zpráv ve stanovených termínech o chování odsouzeného, jakož i o plnění uložených omezení a povinností, nebo

b) v provedení úkonů uvedených v písmenu a) a následném výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě, že se odsouzený neosvědčí.

(2) Vyhověl-li cizozemský orgán žádosti ministerstva o provedení úkonů uvedených v odstavci 1 písm. a), rozhodne soud o tom, zda se odsouzený ve zkušební době osvědčil nebo zda se trest vykoná, anebo uloží trest. Má-li být tento trest vykonán v cizím státu, postupuje podle § 136.

Soud neprodleně informuje ministerstvo o udělení milosti, o účasti na amnestii nebo jiném rozhodnutí anebo opatření, v jehož důsledku se rozhodnutí, kterým byl uložen trest nebo ochranné opatření, stalo zcela nebo zčásti nevykonatelným. Ministerstvo o takové skutečnosti neprodleně vyrozumí cizozemský orgán.

(1) Při sdílení majetku, který propadl nebo byl zabrán v cizím státu na žádost České republiky, se postupuje obdobně podle § 135 odst. 1 věty první a druhé; návrh na uzavření dohody o sdílení majetku může Ministerstvu financí podat soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, nebo ministerstvo. Soud nebo ministerstvo poskytne Ministerstvu financí na jeho žádost potřebnou součinnost pro účely uzavření dohody.

(2) Pokud se Česká republika se Spojeným královstvím nedohodne jinak, při sdílení majetku, který propadl nebo byl zabrán na základě rozhodnutí soudu uznaného ve Spojeném království na základě Dohody mezi Unií a Spojeným královstvím, s tímto státem se po případném uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení postupuje následovně:

a) propadly-li nebo byly-li zabrány peněžní prostředky v částce do 10 000 EUR, tato částka zůstává Spojenému království,

b) propadly-li nebo byly-li zabrány peněžní prostředky v částce vyšší než 10 000 EUR, polovina této částky připadá České republice a polovina zůstává Spojenému království, nebo

c) propadla-li nebo byla-li zabrána jiná věc než peněžní prostředky a nedojde k jejímu zpeněžení, zůstává Spojenému království.

(3) Sdílený majetek přebírá z cizího státu organizační složka státu, které podle zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích přísluší hospodaření s majetkem České republiky. V případě peněžních prostředků získaných výkonem majetkové trestní sankce je touto organizační složkou státu ministerstvo.

(4) Přichází-li v úvahu sdílení majetku, ministerstvo vyrozumí cizí stát, kterému bylo zasláno za účelem uznání a výkonu rozhodnutí soudu týkající se majetku, o tom, která organizační složka státu je příslušná ke sdílení propadlého nebo zabraného majetku nebo peněžních prostředků získaných jeho zpeněžením a která organizační složka státu je příslušná k uzavření dohody o sdílení majetku. Jde-li o majetkovou trestní sankci, uvede zároveň, jak mají být peněžní prostředky označeny.

(1) K podání žádosti o povolení průvozu přes území třetího státu v souvislosti s

a) vyžádáním osoby z cizího státu do České republiky,

b) převzetím osoby, kterou cizí stát předává orgánům České republiky, aniž rozhodl o jejím vydání,

c) žádostí soudu o právní pomoc,

d) předáním trestního řízení z České republiky do cizího státu po podání obžaloby, nebo

e) převzetím odsouzeného z cizího státu do České republiky

je příslušné ministerstvo.

(2) K podání žádosti o povolení průvozu přes území třetího státu v souvislosti s

a) žádostí státního zastupitelství o právní pomoc,

b) převzetím trestního řízení z cizího státu do České republiky, nebo

c) předáním trestního řízení z České republiky do cizího státu před podáním obžaloby

je příslušné Nejvyšší státní zastupitelství.

(3) Justiční orgán poskytne ústřednímu orgánu na jeho žádost a v jím stanovené lhůtě podklady potřebné k podání žádosti o průvoz, včetně překladů písemností do jazyka přijímaného třetím státem. Nesnese-li věc odkladu, může ústřední orgán opatřit nezbytné písemnosti překladem do jazyka přijímaného třetím státem.

(1) K přijetí žádosti cizího státu o povolení průvozu osoby přes území České republiky v rámci mezinárodní justiční spolupráce mezi dvěma nebo více cizími státy a k povolení průvozu je příslušné ministerstvo. Je-li žádost doručena jinému orgánu České republiky, neprodleně ji postoupí ministerstvu.

(2) Ministerstvo nepovolí průvoz osoby přes území České republiky, jestliže

a) jde o občana České republiky,

b) stát, který o povolení průvozu osoby přes území České republiky žádá, nedoloží, pro jaké účely má být průvoz proveden,

c) v trestním řízení, v souvislosti s nímž se o průvoz žádá, je možné uložit trest smrti a stát, který toto řízení vede, neposkytne ujištění, že trest smrti nebude uložen nebo vykonán,

d) jde o průvoz za účelem vydání osoby k výkonu trestu smrti,

e) jde o průvoz v souvislosti s trestným činem, který má výlučně politický nebo vojenský charakter,

f) by to bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,

g) je důvodná obava, že by osoba ve státu, do kterého má být vydána nebo předána, byla vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory,

h) byl v České republice na osobu, o jejíž průvoz se žádá, vydán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení, příkaz k dodání do výkonu trestu, evropský zatýkací rozkaz, zatýkací rozkaz vydaný podle části páté hlavy II dílu 4 nebo byly učiněny soudem úkony směřující k dodání osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, nebo

i) mezi Českou republikou a státem, který o povolení průvozu osoby přes území České republiky žádá, není takový průvoz upraven mezinárodní smlouvou a tento stát neposkytne ujištění o vzájemnosti; to neplatí, žádá-li o průvoz jiný členský stát v rámci postupu podle části páté.

(3) Povolení průvozu osoby přes území České republiky pro takový druh mezinárodní justiční spolupráce, který předpokládá vrácení osoby, se vztahuje i na její případný zpětný průvoz.

(4) Povolení průvozu osoby přes území České republiky není třeba v případě leteckého průvozu bez přistání na území České republiky.

(1) Jde-li o letecký průvoz osoby s plánovaným přistáním na území České republiky, nepřesahuje-li předpokládaná délka průvozu 8 hodin a není-li plánováno opuštění prostoru letiště, je po dobu průvozu osoba, o jejíž průvoz jde, omezena na osobní svobodě orgány cizího státu, které ji doprovázejí, za pomoci orgánů Policie České republiky.

(2) Pokud doba průvozu neplánovaně překročí 8 hodin nebo pokud je zapotřebí opustit prostor letiště, orgány Policie České republiky osobu převezmou od orgánů cizího státu, omezí ji na osobní svobodě a sepíšou o tom protokol. O převzetí osoby a omezení její osobní svobody bezodkladně vyrozumí státního zástupce krajského státního zastupitelství, v obvodu jehož působnosti se nachází místo přistání, a předají mu opis protokolu a další podklady, které státní zástupce potřebuje, aby mohl podat návrh na vzetí osoby do průvozní vazby. Státní zástupce podá takový návrh do 24 hodin od přistání, jinak musí být osoba propuštěna na svobodu.

(3) O vzetí osoby do průvozní vazby rozhodne předseda senátu krajského soudu, v obvodu jehož působnosti se nachází místo přistání, a to do 24 hodin od podání návrhu. Ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se neužijí. Po rozhodnutí o vzetí osoby do průvozní vazby stanoví ministerstvo státu, který o povolení průvozu požádal, přiměřenou lhůtu, ne delší než 18 dnů od přistání, k převzetí osoby a dokončení průvozu; pokud tak tento stát v uvedené lhůtě neučinil, předseda senátu nařídí propuštění osoby z průvozní vazby nejpozději poslední den této lhůty. Propuštění osoby z průvozní vazby v souvislosti s dokončením průvozu zajistí předseda senátu soudu, který rozhodl o průvozní vazbě.

(4) V jiných případech než uvedených v odstavcích 1 a 2 ministerstvo před povolením průvozu podá Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí, že osoba, o jejíž průvoz jde, bude po dobu průvozu přes území České republiky v průvozní vazbě. Nejvyšší soud vyhoví takovému návrhu pouze v případě, že jsou splněny podmínky stanovené mezinárodní smlouvou nebo není-li dán některý z důvodů nepovolení průvozu. Ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se neužijí. Pokud Nejvyšší soud návrh zamítne, ministerstvo průvoz nepovolí.

(5) V jiných případech než uvedených v odstavcích 1 a 2 průvoz osoby přes území České republiky do cizího státu, včetně jejího převzetí a předání příslušnému orgánu cizího státu, provádí Policie České republiky.

(1) Dojde-li v případě leteckého průvozu osoby bez plánovaného přistání na území České republiky k neplánovanému přistání na jejím území, orgány Policie České republiky osobu převezmou od orgánů cizího státu, omezí ji na osobní svobodě a sepíšou o tom protokol. O převzetí osoby a omezení její osobní svobody bezodkladně vyrozumí státního zástupce krajského státního zastupitelství, v obvodu jehož působnosti se nachází místo přistání, a předají mu opis protokolu a další podklady, které státní zástupce potřebuje, aby mohl podat návrh na vzetí osoby do průvozní vazby. Státní zástupce podá takový návrh do 24 hodin od neplánovaného přistání, jinak musí být osoba propuštěna na svobodu. Návrh na vzetí osoby do průvozní vazby státní zástupce nepodá a nařídí její propuštění na svobodu, je-li zjevné, že nejsou splněny podmínky stanovené mezinárodní smlouvou nebo je dán některý z důvodů nepovolení průvozu osoby přes území České republiky uvedený v § 142 odst. 2 písm. a) až h).

(2) O vzetí osoby do průvozní vazby rozhodne předseda senátu krajského soudu, v obvodu jehož působnosti se nachází místo neplánovaného přistání, a to do 24 hodin od podání návrhu. Ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu se neužijí. Je-li zjevné, že nejsou splněny podmínky stanovené mezinárodní smlouvou nebo je dán některý z důvodů nepovolení průvozu osoby přes území České republiky uvedený v § 142 odst. 2 písm. a) až h), nařídí její propuštění na svobodu.

(3) Byla-li osoba vzata do průvozní vazby a není-li žádost o povolení průvozu přes území České republiky doručena ve lhůtě 18 dnů od neplánovaného přistání, předseda senátu nařídí propuštění osoby z průvozní vazby nejpozději poslední den této lhůty. Pokud ministerstvo po doručení žádosti průvoz povolí, stanoví státu, který o povolení průvozu požádal, přiměřenou lhůtu, ne delší než 18 dnů od povolení průvozu, k převzetí osoby a dokončení průvozu; neučinil-li tak tento stát v uvedené lhůtě, předseda senátu nařídí propuštění osoby z průvozní vazby nejpozději poslední den této lhůty. Propuštění osoby z průvozní vazby v souvislosti s dokončením průvozu nebo nepovolením průvozu zajistí předseda senátu soudu, který rozhodl o průvozní vazbě.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se přiměřeně užijí také tehdy, jestliže v případě leteckého průvozu osoby přes území České republiky, který byl povolen, došlo k neplánovanému přistání, pokud po dobu delší než 8 hodin nelze v průvozu pokračovat, anebo pokud je po takovém neplánovaném přistání zapotřebí opustit prostor letiště, na kterém k neplánovanému přistání došlo. Po vzetí osoby do průvozní vazby stanoví ministerstvo státu, který o povolení průvozu přes území České republiky požádal, přiměřenou lhůtu, ne delší než 18 dnů od neplánovaného přistání, k převzetí osoby a dokončení průvozu.

(1) Podle ustanovení této části se postupuje při vyřizování žádostí a příkazů mezinárodního trestního soudu, mezinárodního trestního tribunálu nebo obdobného mezinárodního soudního orgánu s působností v trestních věcech a jeho orgánů (dále jen „mezinárodní soud“),

a) pokud

1. byl ustaven mezinárodní smlouvou podle čl. 10a Ústavy České republiky,

2. byl ustaven rozhodnutím Rady bezpečnosti Organizace spojených národů vydaným podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů, kterým je Česká republika vázána, nebo

3. je Česká republika podle rozhodnutí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů vydaného podle kapitoly VII Charty Organizace spojených národů, kterým je Česká republika vázána, s takovým mezinárodním soudem povinna spolupracovat,

b) byl-li ustaven mezinárodní smlouvou mezi mezinárodní organizací, jejímž je Česká republika členem, nebo orgánem takové organizace a cizím státem a je uveden v nařízení vlády podle odstavce 2, nebo

c) vyplývá-li povinnost České republiky spolupracovat s takovým mezinárodním soudem z jiného zákona nebo z mezinárodní smlouvy.

(2) Vláda nařízením stanoví, se kterými mezinárodními soudy uvedenými v odstavci 1 písm. b) Česká republika spolupracuje.

(1) Justiční orgány poskytují mezinárodnímu soudu potřebnou součinnost v souvislosti s prověřováním a stíháním činů, jejichž stíhání a trestání je v jeho působnosti, včetně činů směřujících proti výkonu spravedlnosti mezinárodním soudem, a v souvislosti s výkonem trestů uložených mezinárodním soudem pro takové činy.

(2) Podle ustanovení této části se postupuje jen tehdy, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva upravující spolupráci s mezinárodním soudem, nebo nestanoví-li jinak předpisy mezinárodní organizace nebo mezinárodního soudu upravující řízení před takovým mezinárodním soudem (dále jen „předpisy mezinárodního soudu“), jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a).

(3) Pro spolupráci s mezinárodním soudem platí přiměřeně ustanovení části první, nestanoví-li tato část jinak. Ustanovení § 4, § 12 odst. 3 a 4 a § 13 odst. 2 se neužijí. Ustanovení § 5 a § 7 odst. 2 se neužijí, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a).

(4) Žádosti a příkazy mezinárodního soudu vyřizují orgány České republiky přednostně a s urychlením.

(5) Orgány České republiky bez souhlasu mezinárodního soudu nezveřejní informace o jeho žádosti nebo příkazu a způsobu jejich vyřízení. Při poskytování informací podle § 6 postupují orgány České republiky v souladu s pokyny mezinárodního soudu, které si vyžádají.

(1) Zašle-li mezinárodní soud ústřednímu orgánu žádost nebo příkaz v cizím jazyce bez překladu, zajistí překlad ústřední orgán, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a); s mezinárodním soudem pak konzultuje možnost úhrady nákladů na zajištění překladu.

(2) Jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c), zajistí překlad ústřední orgán, pokud mezinárodní soud poskytne ujištění, že náklady na zajištění překladu uhradí. Jinak může ústřední orgán žádost nebo příkaz vrátit mezinárodnímu soudu bez vyřízení.

(1) Justiční orgán umožní představitelům mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a), obhájcům a právním zástupcům v řízení před takovým mezinárodním soudem a dalším osobám, které tento mezinárodní soud určí, účast na úkonu prováděném na základě nebo v souvislosti s žádostí nebo příkazem tohoto mezinárodního soudu. Justiční orgán umožní těmto osobám klást doplňující otázky přímo osobě, které se úkon týká.

(2) Provádějí-li představitelé mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) v souladu s předpisy mezinárodního soudu úkony na území České republiky samostatně, užije se ustanovení § 8 odst. 1 věty první trestního řádu obdobně. Na žádost představitele mezinárodního soudu se provádění takového úkonu zúčastní státní zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu má k provedení takového úkonu dojít.

(3) Jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c), užije se ustanovení § 51 obdobně.

(4) Představitelé mezinárodního soudu a obhájci, právní zástupci, svědci, znalci, tlumočníci, obvinění, odsouzení a další osoby předvolané k účasti na úkonu v řízení před takovým mezinárodním soudem požívají výsad a imunit v rozsahu, který je jim přiznán mezinárodním právem, pokud

a) projíždějí nebo jsou prováženi územím České republiky na jednání mezinárodního soudu nebo se z takového jednání bezprostředně vracejí,

b) projíždějí nebo jsou prováženi územím České republiky k účasti na úkonu prováděném na území cizího státu na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu nebo se z tohoto cizího státu bezprostředně vracejí, nebo

c) se účastní úkonu prováděného na území České republiky na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu.

(5) V případě pochybností o oprávněnosti nebo rozsahu výsady a imunity některé z osob uvedených v odstavci 4 konzultují orgány České republiky neprodleně postup s mezinárodním soudem prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí.

(1) Osoba nacházející se v zařízení, kde je omezována její osobní svoboda, proti níž je vedeno řízení před mezinárodním soudem, které se týká žádost nebo příkaz mezinárodního soudu nebo která vykonává trest uložený mezinárodním soudem, má právo bez omezení

a) přijímat a na své náklady odesílat písemná sdělení mezinárodnímu soudu a jeho orgánům,

b) přijímat návštěvy představitelů mezinárodního soudu a svého obhájce nebo právního zástupce v řízení před mezinárodním soudem a hovořit s nimi bez přítomnosti třetích osob.

(2) Kontrola písemných sdělení uvedených v odstavci 1 písm. a) je nepřípustná.

(3) Povinnost zachovávat státem uloženou mlčenlivost, které může osobu zbavit státní orgán nebo která se nevztahuje na podávání informací orgánům činným v trestním řízení, se nevztahuje na výslech osoby před mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a).

(1) Náklady vzniklé orgánům České republiky při vyřizování žádostí a příkazů mezinárodního soudu, pokud je nehradí mezinárodní soud, hradí Česká republika.

(2) Umožňují-li předpisy mezinárodního soudu, aby mezinárodní soud hradil některé náklady uvedené v odstavci 1, jsou tyto náklady hrazeny podle dohody mezi ústředním orgánem a mezinárodním soudem. Orgán, kterému tyto náklady vznikly, předloží pro účely uzavření takové dohody ústřednímu orgánu vyčíslení těchto nákladů a jejich odůvodnění, jakož i další potřebné údaje.

Jestliže byly orgánům České republiky doručeny žádosti nebo příkazy více mezinárodních soudů nebo mezinárodního soudu a cizího státu, které se týkají téže osoby nebo téže věci, a poskytnutí spolupráce na základě všech těchto žádostí a příkazů není možné, posoudí se podmínky a možnost poskytnutí spolupráce ve vztahu ke každé z těchto žádostí a příkazů samostatně. Přitom se zváží zejména povaha závazku ke spolupráci s mezinárodním soudem, pořadí, v jakém byly tyto žádosti a příkazy orgánům České republiky doručeny, okolnosti spáchání činů, kterých se tyto žádosti a příkazy týkají, včetně jejich závažnosti, dále druh a výše trestů, které lze uložit nebo které byly uloženy, a pravděpodobnost, s jakou mohou mezinárodní soudy a státy, jejichž žádosti a příkazy byly orgánům České republiky doručeny, ve vzájemných vztazích dosáhnout poskytnutí spolupráce.

(1) Justiční orgán s mezinárodním soudem konzultuje před nevyhověním nebo částečným nevyhověním jeho žádosti nebo příkazu podmínky, za kterých by bylo možné žádosti nebo příkazu vyhovět, včetně jejich případného doplnění nebo úpravy.

(2) Justiční orgán může odložit vyřízení žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu pouze po předchozí konzultaci s mezinárodním soudem a pouze na dobu určitou; délku jejího trvání oznámí justiční orgán mezinárodnímu soudu spolu s oznámením odkladu vyřízení žádosti nebo příkazu. Jde-li o žádost nebo příkaz mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a), může tak učinit pouze po dohodě s tímto mezinárodním soudem.

Nejvyšší státní zastupitelství na žádost státního zástupce a ministerstvo na žádost soudu předá mezinárodnímu soudu i bez jeho předchozí žádosti nebo příkazu informace a důkazy získané v rámci trestního řízení, jestliže má státní zástupce nebo soud za to, že sdělení těchto informací nebo poskytnutí těchto důkazů může napomoci mezinárodnímu soudu při prověřování a stíhání činů, jejichž stíhání a trestání je v jeho působnosti, včetně činů proti výkonu spravedlnosti mezinárodním soudem, nebo při výkonu trestů uložených mezinárodním soudem pro takové činy.

Žádost mezinárodního soudu o zajištění ochrany svědka justiční orgán postoupí orgánu příslušnému k poskytování zvláštní ochrany podle zákona o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením.

Pro právní pomoc poskytovanou mezinárodnímu soudu platí přiměřeně ustanovení části třetí hlavy I dílů 2 a 3, nestanoví-li tato část jinak. Ustanovení § 48 odst. 3, § 56 a § 70 odst. 1 písm. a) se neužijí. Ustanovení § 47 odst. 2, § 49, 51, § 52 odst. 1, 2 a 5, § 54 odst. 1 písm. c), § 58 odst. 6 věty druhé a § 70 odst. 1 písm. c) až e) se neužijí, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a). Ustanovení § 47 odst. 2 se neužije také, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b).

K přijetí žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu vydaných v řízení před mezinárodním soudem je příslušné před zahájením hlavního líčení Nejvyšší státní zastupitelství a po zahájení hlavního líčení ministerstvo.

(1) Požaduje-li mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a) zvláštní postup při vyřizování své žádosti nebo příkazu, orgány činné v trestním řízení takovému požadavku vyhoví. Jde-li o žádost mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. b) nebo c), vyhoví orgány činné v trestním řízení takovému požadavku, není-li to v rozporu s § 5.

(2) Je-li k provedení úkonu na území České republiky na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) nezbytný příkaz nebo povolení justičního orgánu, vydá je justiční orgán na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu; podmínky pro vydání tohoto příkazu nebo povolení se považují v takovém případě za splněné.

(3) Pokud o to mezinárodní soud požádá, zaznamená se průběh úkonu prováděného na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu s využitím těsnopisného zápisu, zvukového nebo obrazového záznamu, anebo s využitím jiného prostředku, který mezinárodní soud určí, je-li to technicky možné; zápis nebo záznam se předá mezinárodnímu soudu spolu s protokolem o úkonu.

(4) Nejsou-li informace obsažené v žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu pro vyhovění takové žádosti nebo příkazu dostatečné, justiční orgán prostřednictvím ústředního orgánu nebo přímo, pokud to vyžaduje naléhavost případu, konzultuje s mezinárodním soudem další postup, a je-li to zapotřebí, požádá mezinárodní soud o dodatkové informace.

(1) Pokud mají být na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) takovému mezinárodnímu soudu předány informace utajované podle zákona o ochraně utajovaných informací, justiční orgán před jejich předáním konzultuje s mezinárodním soudem a Národním bezpečnostním úřadem způsob ochrany těchto informací mezinárodním soudem. Justiční orgán při předání těchto informací upozorní mezinárodní soud na požadavky na jejich ochranu. Předání těchto informací lze odmítnout pouze v případě, že v řízení před mezinárodním soudem není možné zajistit jejich dostatečnou ochranu před zveřejněním; o odmítnutí předání rozhoduje Nejvyšší soud na návrh justičního orgánu, který žádost nebo příkaz mezinárodního soudu vyřizuje.

(2) Předání informací nebo důkazů mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) lze odmítnout z důvodu ochrany podstatných národních bezpečnostních zájmů, rozhodne-li o tom Nejvyšší soud na návrh justičního orgánu, který žádost nebo příkaz takového mezinárodního soudu vyřizuje. Před podáním návrhu Nejvyššímu soudu justiční orgán konzultuje s mezinárodním soudem podmínky, za kterých by bylo možné informace nebo důkazy předat.

(3) Pokud by předání informací nebo důkazů, které Česká republika získala od cizího státu nebo mezinárodní organizace, mezinárodnímu soudu bylo v rozporu se závazky České republiky vyplývajícími ze zásady speciality nebo s obdobnými mezinárodními závazky České republiky, justiční orgán požádá cizí stát nebo mezinárodní organizaci, od kterých Česká republika tyto informace nebo důkazy získala, o souhlas s jejich poskytnutím mezinárodnímu soudu.

(4) Pokud cizí stát nebo mezinárodní organizace souhlas podle odstavce 3 neudělí, justiční orgán žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu nevyhoví a mezinárodní soud informuje o důvodu nevyhovění a o úkonech, které byly k opatření souhlasu cizího státu nebo mezinárodní organizace učiněny.

(1) Svědky a znalce lze na žádost nebo příkaz mezinárodního soudu vyslechnout pod přísahou, jejíž text mezinárodní soud určí. Pokud mezinárodní soud v žádosti nebo příkazu k výslechu svědka nebo znalce pod přísahou text přísahy neurčí, užije se obdobně ustanovení § 50 odst. 1 věty druhé a třetí.

(2) Osoba vyslýchaná na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) může využít svého práva odepřít výpověď podle předpisů mezinárodního soudu, jakož i podle trestního řádu, pokud to předpisy mezinárodního soudu umožňují. Ustanovení § 99 odst. 2 trestního řádu se na výslech osoby na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a) neužije.

(3) Na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu justiční orgán umožní mezinárodnímu soudu provedení výslechu osoby prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu. Ustanovení odstavce 2 se užije obdobně.

(4) Pokud osoba vyslýchaná na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu orgány činnými v trestním řízení nebo vyslýchaná mezinárodním soudem prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu nebo představitelé mezinárodního soudu, kteří se výslechu účastní, nerozumí jazyku, ve kterém se výslech vede, a nezajistí-li tlumočení mezinárodní soud, přibere orgán činný v trestním řízení, který výslech provádí nebo který umožnil provedení výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo telefonu, po konzultaci s mezinárodním soudem, tlumočníka. To platí obdobně, jde-li o osobu, s níž se nelze dorozumět jinak než některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob.

Pokud o to mezinárodní soud požádá, poskytne justiční orgán, který na základě žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu doručuje předvolání k účasti na úkonu v řízení před mezinárodním soudem, předvolávané osobě zálohu na svědečné ve výši, kterou mezinárodní soud stanoví. Justiční orgán předloží ústřednímu orgánu vyčíslení nákladů spojených s poskytnutím zálohy na svědečné pro účely jejich úhrady mezinárodním soudem.

Mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a) může doručovat písemnosti adresátům na území České republiky přímo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

Ministerstvo poskytne mezinárodnímu soudu, fondu, který byl zřízen mezinárodním soudem pro účely odškodňování oprávněných osob, nebo obdobné instituci, kterou lze považovat za pomocný orgán mezinárodního soudu, na jejich žádost nebo příkaz potřebnou spolupráci v souvislosti s odškodňováním oprávněných osob. Pro tyto účely je ministerstvo oprávněno požádat Policii České republiky o zjištění totožnosti a pátrání po pobytu oprávněné osoby.

Pro vyžadování právní pomoci od mezinárodního soudu platí přiměřeně ustanovení části třetí hlavy I dílu 1.

Pro předání osob mezinárodnímu soudu platí přiměřeně ustanovení části třetí hlavy II dílu 2, nestanoví-li tato část jinak. Ustanovení § 90 a § 91 odst. 1 písm. b), c), e) až g) a j) se neužijí. Ustanovení § 87, § 88 odst. 3, § 89 odst. 1 písm. b) a e), § 91, § 92 odst. 7 písm. d) a h), § 95, § 96 odst. 1 věty druhé a poslední, § 96 odst. 4 věty druhé a třetí, § 96 odst. 7, § 97 a 99 se neužijí, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a). Ustanovení § 89 odst. 1 písm. b), § 91 odst. 1 písm. d) a k) až m), § 92 odst. 7 písm. d), § 95 odst. 1, 5 a 6 a § 97 se neužijí také, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b).

Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) nebo b), je soudem příslušným k postupu podle této hlavy Krajský soud v Praze. Úkony, k nimž je podle této hlavy příslušný státní zástupce, v takovém případě koná státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze.

(1) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a), předseda senátu vezme osobu na základě žádosti tohoto soudu o předběžnou vazbu nebo na základě žádosti nebo příkazu tohoto soudu k zatčení a předání osoby po jejím odevzdání soudu podle § 93 odst. 3 do předběžné vazby. Vazebním důvodem podle § 94 odst. 1 přitom není vázán.

(2) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) nebo b), státní zástupce propustí osobu z předběžné vazby podle § 94 odst. 3, jestliže bylo předběžné šetření zahájeno bez žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu k předání osoby a tato žádost nebo příkaz nebyly České republice doručeny ve lhůtě stanovené předpisy mezinárodního soudu, nebo do 60 dnů ode dne vzetí do předběžné vazby, pokud předpisy mezinárodního soudu lhůtu nestanoví. Jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a) a žádost nebo příkaz jsou doručeny dodatečně, předseda senátu vezme osobu do předběžné vazby podle odstavce 1.

(3) Soud prostřednictvím ministerstva neprodleně informuje mezinárodní soud o každé žádosti osoby o propuštění z předběžné nebo vydávací vazby, včetně uvedení důvodů takové žádosti. Zároveň jej požádá o stanovisko k takové žádosti a upozorní jej na lhůtu, v níž je třeba o žádosti o propuštění z předběžné nebo vydávací vazby rozhodnout. Při rozhodování o takové žádosti vezme soud v úvahu stanovisko mezinárodního soudu, pokud je mezinárodní soud včas zaslal. Jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a), může být osoba, o jejíž předání jde, propuštěna z předběžné vazby pouze, odůvodňují-li to naléhavé a výjimečné okolnosti a současně bylo přijato některé z opatření nahrazujících vazbu podle trestního řádu; na žádost mezinárodního soudu podává soud zprávy, zda nahrazení předběžné vazby trvá a zda se osoba, o jejíž předání jde, dosud zdržuje na území České republiky a nevyhýbá se řízení o předání.

(1) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a), je účelem předběžného šetření zjištění, zda

a) osoba, o jejíž předání jde, je osobou, na kterou byl mezinárodním soudem vydán zatýkací rozkaz,

b) zadržení osoby proběhlo v souladu se zákonem a

c) ze strany orgánů České republiky byla dodržena práva osoby stanovená právními předpisy České republiky a předpisy mezinárodního soudu.

(2) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) a státní zástupce nebo po skončení předběžného šetření soud zjistí skutečnosti uvedené v odstavci 1, neprodleně o tom prostřednictvím ministerstva informuje mezinárodní soud a požádá jej o vyjádření, zda na předání osoby trvá.

(3) Pokud osoba, o jejíž předání jde, namítá, že jejímu předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) brání imunita podle mezinárodního práva, informuje státní zástupce a po skončení předběžného šetření soud prostřednictvím ministerstva o takové námitce a jejím obsahu mezinárodní soud a požádá jej o stanovisko k dalšímu postupu.

(4) Pokud osoba, o jejíž předání jde, namítá, že jejímu předání mezinárodnímu soudu brání probíhající řízení o přípustnosti řízení před mezinárodním soudem nebo jiná obdobná skutečnost, informuje státní zástupce a po skončení předběžného šetření soud prostřednictvím ministerstva o takové námitce a jejím obsahu mezinárodní soud a požádá jej o stanovisko k dalšímu postupu.

(5) Pokud mezinárodní soud žádá, aby osobě, o jejíž předání jde, byly předány kopie zatýkacího rozkazu nebo jiných písemností souvisejících s řízením před mezinárodním soudem, učiní tak státní zástupce v rámci předběžného šetření a protokol o předání těchto písemností s uvedením jejich výčtu zašle neprodleně mezinárodnímu soudu.

(1) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a), předání osoby přikáže po skončení předběžného šetření na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání soud, a to zpravidla do 30 dnů od doručení žádosti nebo příkazu mezinárodního soudu k předání osoby. O nedodržení této lhůty a o důvodech informuje soud a v předběžném šetření státní zástupce prostřednictvím ministerstva mezinárodní soud.

(2) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. b), rozhodne o předání osoby po skončení předběžného šetření soud ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce. Pokud je dán některý z důvodů nepřípustnosti předání uvedený v § 91 odst. 1 písm. a), h), i), n), o) nebo p), rozhodne soud o nepovolení předání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(3) Jde-li o předání mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) a nemohou-li orgány mezinárodního soudu nebo jiné orgány pověřené mezinárodním soudem tuto osobu převzít na území České republiky, předá ji Policie České republiky orgánům mezinárodního soudu nebo jiným orgánům pověřeným mezinárodním soudem na místě určeném mezinárodním soudem i v cizím státu.

(1) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) a je-li dán důvod pro odložení podle § 99 odst. 1, může předseda senátu na základě návrhu některého z orgánů nebo osob uvedených v § 99 odst. 2 požádat mezinárodní soud při předání osoby o její navrácení do České republiky poté, co její přítomnost u mezinárodního soudu přestane být nezbytná pro účely řízení před mezinárodním soudem nebo výkonu trestu uloženého mezinárodním soudem.

(2) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. b), lze odložit předání pouze se souhlasem mezinárodního soudu. V rozhodnutí o odložení předání stanoví předseda senátu lhůtu, před jejímž uplynutím musí být osoba mezinárodnímu soudu předána. Pokud je důvodem odložení předání trestní řízení vedené v České republice, stanoví předseda senátu tuto lhůtu tak, aby nepřevyšovala 6 měsíců; pokud je důvodem odložení předání výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody pravomocně uloženého soudem České republiky, stanoví předseda senátu tuto lhůtu tak, aby její poslední den připadl na poslední den předpokládané délky výkonu trestu. Tuto lhůtu může předseda senátu se souhlasem mezinárodního soudu prodloužit, a to i opakovaně.

(3) Jde-li o předání osoby mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. b), lze povolit dočasné předání tomuto mezinárodnímu soudu pouze s jeho souhlasem.

(1) Souhlas podle § 103 odst. 1 se nevyžaduje také, pokud

a) byla osoba z České republiky předána mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a) a jde o stíhání této osoby takovým mezinárodním soudem nebo o výkon trestu uloženého takovým mezinárodním soudem, anebo

b) byla osoba z České republiky vydána cizímu státu a jde o její předání z cizího státu mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a).

(2) Souhlas podle § 216 odst. 1 se nevyžaduje také, pokud jde o předání osoby z členského státu, jemuž byla předána z České republiky, mezinárodnímu soudu uvedenému v § 145 odst. 1 písm. a).

Na uznávání a výkon rozhodnutí mezinárodního soudu se přiměřeně užijí ustanovení části třetí hlavy IV dílu 1, nestanoví-li tato část jinak. Ustanovení § 120 odst. 1 písm. a), b), d), e) a i) a odst. 3, § 131, § 132 odst. 2 až 4 a § 133 odst. 2 se neužijí. Ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), f) a g), § 121 odst. 1 a 2, § 123, 124 a 127 se neužijí, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. a). Ustanovení § 124 odst. 7 se neužije také, jde-li o mezinárodní soud uvedený v § 145 odst. 1 písm. b).

(1) Jde-li o rozhodnutí mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. a), nařídí soud jeho výkon na návrh ministerstva. Změní-li v průběhu výkonu trestu mezinárodní soud jeho výměru, nařídí soud výkon trestu v této nové výměře a rozhodne o započtení dosud vykonaného trestu.

(2) Trest uložený mezinárodním soudem uvedeným v § 145 odst. 1 písm. a) nebo b) lze v České republice vykonat i ve vyšší výměře, než jakou připouští trestní zákon.

(3) Jde-li o rozhodnutí mezinárodního soudu uvedeného v § 145 odst. 1 písm. c) a překračuje-li výměra trestu horní hranici trestní sazby za odpovídající trestný čin podle trestního zákona, soud po konzultaci s tímto mezinárodním soudem výměru trestu přizpůsobí podle § 124 odst. 2 písm. b).