Služební zákon

(1) Kárné řízení se zahajuje na návrh příslušného služebního orgánu. Jde-li o kárné provinění vedoucího služebního úřadu, je navrhovatelem služební orgán v nadřízeném služebním úřadu, nemá-li služební úřad nadřízený služební úřad, je navrhovatelem generální ředitel. Jde-li o kárné provinění vedoucího služebního úřadu, který je ústředním správním úřadem, nebo personálního ředitele, je navrhovatelem generální ředitel.

(2) Návrh na zahájení kárného řízení může podat rovněž státní zaměstnanec proti sobě samému.

(3) Podaný návrh na zahájení kárného řízení nelze vzít zpět; to neplatí v případech podle odstavce 2.

(4) Navrhovatel nebo jím zmocněný státní zaměstnanec [§ 61 odst. 1 písm. m)] jedná v řízení před kárnou komisí, popřípadě před soudem;44) to neplatí v případech podle odstavce 2.

(1) Návrh na zahájení kárného řízení lze podat u kárné komise prvního stupně ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dověděl o kárném provinění, pokud kárná odpovědnost nezanikla (§ 73), jinak tato možnost zaniká.

(2) Návrh na zahájení kárného řízení, došlo-li ke kárnému provinění v cizině, lze podat u příslušné kárné komise prvního stupně ještě ve lhůtě 2 měsíců po návratu státního zaměstnance ze služebního působiště v cizině, pokud kárná odpovědnost nezanikla (§ 73), jinak tato možnost zaniká.

(3) Návrh na zahájení kárného řízení obsahuje jméno, příjmení, akademický titul, datum narození, rodné číslo, evidenční číslo a označení státního zaměstnance, proti němuž návrh směřuje, popis skutku, pro který se navrhuje zahájit kárné řízení, a označení důkazů, o které se návrh na zahájení kárného řízení opírá.

Po uplynutí doby 1 roku od právní moci rozhodnutí o uložení kárného opatření se státní zaměstnanec posuzuje, jako by nebyl za kárné provinění postižen; kárné opatření se z jeho osobního spisu vyřadí. Kárné opatření podle § 72 odst. 1 písm. d) se z osobního spisu státního zaměstnance nevyřazuje. Jestliže výkon kárného opatření neskončil do doby uvedené ve větě první, kárné opatření se zahlazuje vykonáním kárného opatření.

(1) Služební úřad je povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi státními zaměstnanci, pokud jde o jejich podmínky výkonu služby, odměňování a jiná plnění peněžité hodnoty, vzdělávání a příležitost dosáhnout postupu ve službě, nestanoví-li zákon jinak. Před vznikem pracovního poměru k přípravě na službu se rovné zacházení řídí zákoníkem práce.

(2) V služebních vztazích podle tohoto zákona je zakázána jakákoliv diskriminace státních zaměstnanců z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. Je zakázáno i takové jednání, které diskriminuje nikoliv přímo, ale až ve svých důsledcích.

(3) Nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru zneužívat k újmě jiného státního zaměstnance nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti ani k újmě jiných. Za ponižování lidské důstojnosti státního zaměstnance se považuje i sexuální chování, které je nevítané, nevhodné nebo urážlivé, nebo které může být jiným státním zaměstnancem oprávněně vnímáno jako podmínka, která ovlivňuje výkon práv nebo povinností vyplývajících ze služebního poměru.

(4) Služební úřad nesmí státního zaměstnance jakýmkoli způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících ze služebního poměru.

(5) Dojde-li ve služebním poměru k porušení práv nebo povinností vyplývajících ze zákazu diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, má státní zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování nebo chování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování nebo chování a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. V těchto případech je dána pravomoc soudu.45)

(6) Byla-li ve značné míře snížena důstojnost státního zaměstnance nebo jeho vážnost ve služebním poměru a nebylo postačující zjednání nápravy podle odstavce 5, má právo, aby mu služební úřad nahradil nemajetkovou újmu v penězích. Výši nemajetkové újmy podle věty první určí na návrh státního zaměstnance soud v občanském soudním řízení s přihlédnutím k závažnosti újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv nebo povinností došlo.

(1) Doby výkonu služby státních zaměstnanců a přestávky ve službě se řídí § 78, § 79 odst. 1, odst. 2 písm. a) až c) a odst. 3, § 80 až 84, 88 a 89 zákoníku práce, s tím, že dobu výkonu služby rozvrhuje a kratší dobu výkonu služby povoluje a začátek a konec doby výkonu služby stanoví služební orgán podle § 90 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a e), § 91 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. c) až f) a odst. 4 a 5, § 92 odst. 1 až 3 a § 96 zákoníku práce.

(2) Generální ředitel stanoví služebním předpisem bližší podmínky pro rozvržení doby výkonu služby, popřípadě též začátku a konce doby výkonu služby.

Služební pohotovost státních zaměstnanců se řídí § 95 zákoníku práce.

Služba přesčas a služba v noční době státních zaměstnanců se řídí § 93 a 94 zákoníku práce.

(1) Dovolená státních zaměstnanců se řídí § 211 písm. a) a b), § 212 a 213 zákoníku práce s tím, že délka jejich dovolené činí 5 týdnů, § 214, 216 až 223 zákoníku práce.

(2) Státní zaměstnanec, který koná službu nepřetržitě alespoň 1 rok v tropických nebo jiných zdravotně obtížných oblastech, má nárok na dodatkovou dovolenou v délce jednoho týdne. Koná-li státní zaměstnanec službu za podmínek uvedených ve větě první jen část kalendářního roku, přísluší mu za každých 21 takto odsloužených dnů jedna dvanáctina dodatkové dovolené. Státní zaměstnanec, který dovršil 1 rok nepřetržité služby v tropických nebo jiných zdravotně obtížných oblastech, má nárok na dodatkovou dovolenou již za tento rok. Stanovení tropických nebo jiných zdravotně obtížných oblastí se řídí § 215 odst. 3 zákoníku práce.

(3) Dobu čerpání dovolené určuje služební úřad.

Překážky ve službě státních zaměstnanců pro důležité osobní překážky a překážky ve službě z důvodu obecného zájmu a náhrada platu, s výjimkou výkonu veřejné funkce, náhrada platu za pracovní volno související s brannou povinností se řídí § 191, 199 až 204 a 206 zákoníku práce.

(1) Nemohl-li státní zaměstnanec konat službu pro přechodnou závadu způsobenou dodávkou energie, chybnými podklady nebo jinými provozními příčinami, přísluší mu náhrada platu ve výši průměrného výdělku.

(2) Nemůže-li státní zaměstnanec konat službu v důsledku přerušení způsobeného nepříznivými povětrnostními vlivy, přísluší mu náhrada platu ve výši průměrného výdělku.

(3) Nemohl-li státní zaměstnanec konat službu pro jiné překážky na straně služebního úřadu, než jsou uvedeny v odstavci 1, poskytne mu služební úřad náhradu platu ve výši průměrného výdělku.

(1) Prohlubování vzdělání státních zaměstnanců je součástí služebních vztahů státních zaměstnanců; zaměřuje se na jejich další odborný růst v jimi vykonávaném oboru služby včetně zdokonalování, popřípadě získávání jazykových znalostí, přitom se vychází z výsledku služebního hodnocení státního zaměstnance. Náklady prohlubování vzdělání nese služební úřad. Doba prohlubování vzdělání je výkonem služby, za který přísluší státnímu zaměstnanci plat.

(2) Státnímu zaměstnanci přísluší v kalendářním roce volno k individuálním studijním účelům nejvýše v rozsahu 6 dnů výkonu služby. Za dobu volna podle věty první přísluší státnímu zaměstnanci plat.

(3) Volno podle odstavce 2 státní zaměstnanec čerpá na základě povolení služebního úřadu, nebrání-li čerpání vážné služební důvody.

(1) Zvýšení vzdělání státního zaměstnance účastí na školení nebo studiu při výkonu služby je překážkou ve službě na straně státního zaměstnance. Zvýšením vzdělání se rozumí též jeho rozšíření. Ke zvýšení vzdělání státního zaměstnance na náklady služebního úřadu je třeba předchozího souhlasu služebního orgánu. Při zvyšování vzdělání státního zaměstnance se úlevy ve službě a hmotné zabezpečení řídí § 232 zákoníku práce.

(2) Podmínkou předchozího souhlasu služebního orgánu se zvýšením vzdělání státního zaměstnance podle odstavce 1 věty druhé je, že státní zaměstnanec uzavřel dohodu o zvýšení vzdělání. Dohodu o zvýšení vzdělání uzavírá služební orgán.

(3) Dohoda o zvýšení vzdělání státního zaměstnance se řídí § 234 zákoníku práce s tím, že pro účely tohoto zákona se za práci považuje služba, za pracovní poměr služební poměr.

(4) Služební úřad je povinen kontrolovat průběh a výsledky zvyšování vzdělání státního zaměstnance; může zastavit poskytování úlev ve službě a hmotného zabezpečení, jestliže

a) státní zaměstnanec se stal dlouhodobě nezpůsobilým k výkonu služby, pro kterou si zvyšuje vzdělání; v takovém případě mu služební orgán může poskytnout služební volno bez náhrady platu,

b) státní zaměstnanec bez zavinění služebního úřadu po delší dobu neplní bez vážného důvodu podstatné povinnosti při zvyšování vzdělání.

(5) Povinnost státního zaměstnance k úhradě nákladů nevzniká, jestliže

a) služební úřad v průběhu zvyšování vzdělání zastavil poskytování hmotného zabezpečení, protože státní zaměstnanec se bez svého zavinění stal dlouhodobě nezpůsobilým pro výkon služby, pro kterou si zvyšoval vzdělání,

b) služební poměr skončil z důvodů uvedených v § 55 odst. 1 písm. b), c) a g) bodech 1 a 3.

(1) Zřizuje se Institut státní správy (dále jen „Institut“) jako státní příspěvková organizace s právem hospodařit s majetkem se sídlem v Praze.

(2) Institut je právnickou osobou.

(3) Institut je podřízen Úřadu vlády, za který jedná generální ředitelství.

(4) Statutárním orgánem Institutu je ředitel. Ředitele Institutu jmenuje a odvolává generální ředitel; ředitel vykonává funkci v pracovním poměru.

(1) Institut zabezpečuje vzdělávání státních zaměstnanců podle tohoto zákona, jakož i vzdělávání ostatních zaměstnanců ve správních úřadech.

(2) K úkolům Institutu při zabezpečování vzdělávání podle odstavce 1 patří zejména:

a) příprava vzdělávacích programů a pedagogické činnosti ke vzdělávání podle tohoto zákona,

b) realizace vzdělávacích činností státních zaměstnanců podle tohoto zákona a vzdělávání ostatních zaměstnanců ve správních úřadech,

c) koordinace využití vzdělávacích možností správních úřadů, škol a školských zařízení pro účely vzdělávání podle tohoto zákona,

d) ustavení lektorského sboru a usměrňování jeho činnosti,

e) informační a publikační činnost,

f) uvádění výsledků vědecko-výzkumné činnosti do vzdělávání podle tohoto zákona,

g) spolupráce s tuzemskými i zahraničními vzdělávacími institucemi za účelem zkvalitňování vzdělávání podle tohoto zákona.

(3) Bližší podmínky činnosti Institutu a jeho úkoly upraví statut, který schvaluje vláda.

(1) Dozor nad činností Institutu provádí správní rada. Správní radě přísluší usnášet se o:

a) vzdělávacím plánu Institutu a jeho plnění,

b) rozpočtu Institutu a jeho plnění,

c) výroční zprávě o činnosti Institutu a o způsobu a termínu jejího zveřejnění.

(2) Správní rada je oprávněna projednávat připravované materiály a opatření Institutu, které si vyžádá od ředitele Institutu, a usnášet se k nim. Generální ředitel nebo ředitel Institutu je oprávněn požádat správní radu o projednání a přijetí usnesení k materiálům a opatřením připravovaným Institutem.

(3) Správní rada má 7 členů; jejími členy mohou být jen fyzické osoby.

(4) Členy správní rady jmenuje a odvolává generální ředitel zpravidla ze státních zaměstnanců. Člen se může činnosti ve správní radě vzdát. Jmenování, odvolání členem správní rady, jakož i vzdání se činnosti ve správní radě musí být provedeno písemně.

(5) Ke jmenování členem správní rady je třeba předchozí souhlas fyzické osoby. Je-li členem správní rady jmenován státní zaměstnanec, není činnost ve správní radě plněním jeho služebních úkolů. Činnost ve správní radě se považuje za překážku v práci pro jiný úkon v obecném zájmu;46) členu správní rady přísluší nárok v nezbytném rozsahu na pracovní volno s náhradou mzdy (platu).

(1) Funkční období člena správní rady je dvouleté a může trvat nejvíce 3 po sobě jdoucí období. Tatáž fyzická osoba může být znovu jmenována členem správní rady po uplynutí doby 12 měsíců od skončení doby posledního funkčního období.

(2) Správní radu řídí předseda, jehož zastupuje místopředseda; předsedu a místopředsedu volí a odvolává správní rada ze svých členů na období nejdéle 2 let.

(3) Správní rada je usnášeníschopná, je-li přítomna alespoň nadpoloviční většina jejích členů.

(4) Usnesení správní rady se vyhotovují písemně.

(1) Jednání správní rady se konají podle potřeby, nejméně však čtyřikrát v kalendářním roce.

(2) Jednání správní rady svolává generální ředitel. Jednání správní rady jsou neveřejná.

(3) Jednání správní rady se zúčastňuje ředitel Institutu nebo jiný jím určený vedoucí zaměstnanec Institutu.

(4) Jednání správní rady je oprávněn zúčastnit se generální ředitel nebo jiný jím určený představený.

(5) Správní rada musí být svolána, požádá-li o její svolání ředitel Institutu nebo nadpoloviční většina členů správní rady.

Za činnost ve správní radě přísluší členu, s výjimkou člena, který je státním zaměstnancem, jednou za kalendářní rok přiměřená odměna z prostředků Institutu; o výši odměny rozhoduje generální ředitel.

(1) Poskytování náhrad výdajů, které státním zaměstnancům vzniknou v souvislosti s výkonem služby a při výkonu zahraniční služby se služebním působištěm v zahraničí, se řídí § 151 až 155, 173 až 176, 178 až 187 a 189 zákoníku práce47); nelze však použít možnosti ujednání v kolektivní smlouvě ani v jiné smlouvě. Kde se v části sedmé zákoníku práce používá pojmu „určí zaměstnavatel“, rozumí se tím stanovení služebním předpisem generálního ředitele.

(2) Státnímu zaměstnanci se služebním působištěm v zahraničí přísluší za dny cesty z České republiky do místa tohoto služebního působiště a zpět a při služebních cestách v zahraničí náhrady jako při zahraniční služební cestě. Jestliže se státním zaměstnancem cestuje jeho rodinný příslušník, lze státnímu zaměstnanci poskytnout též náhrady prokázaných jízdních, ubytovacích a nutných vedlejších výdajů, které vznikly tomuto rodinnému příslušníku. Státnímu zaměstnanci uvedenému ve větě první nepřísluší stravné za dobu služební cesty na území České republiky a v zemi služebního působiště v zahraničí.

Bezpečnost a ochrana zdraví při výkonu služby státních zaměstnanců se řídí § 101 až 108 a 323 zákoníku práce a § 2 až 11 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci47a).

(1) Služební úřad, v němž státní zaměstnanci vykonávají službu, vytváří státním zaměstnancům podmínky pro řádný a hospodárný výkon služby; za tím účelem jim zajišťuje zejména

a) informace potřebné k výkonu služby,

b) jmenovky státních zaměstnanců [§ 61 odst. 1 písm. w)],

c) zřizování, udržování a zlepšování zařízení potřebných pro výkon služby,

d) péči o vzhled a úpravu míst, kde se vykonává služba,

e) vytváření podmínek pro uspokojování kulturních, rekreačních a tělovýchovných potřeb a zájmů státních zaměstnanců,

f) zdravotní služby48).

(2) Na služební úřady se vztahují zvláštní právní předpisy o fondu kulturních a sociálních potřeb;49) ustanovení § 225 zákoníku práce platí i zde.

(3) Služební úřad vytváří podmínky pro stravování státních zaměstnanců a bývalých státních zaměstnanců (důchodců), které se řídí § 69 rozpočtových pravidel.50)

(4) Služební úřady jsou povinny zaměstnávat státní zaměstnance, kteří jsou osobami se zdravotním postižením na vhodných služebních místech. Ustanovení § 237 zákoníku práce platí i zde.

(5) Bezpečná úschova svršků a osobních předmětů, které státní zaměstnanci obvykle do práce nosí, se řídí § 226 zákoníku práce.

(1) Státnímu zaměstnanci přísluší od služebního úřadu při prvním skončení služebního poměru na dobu neurčitou po

a) přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, nebo

b) vzniku nároku na starobní důchod

odchodné ve výši pětinásobku měsíčního platu.

(2) Státnímu zaměstnanci přísluší od služebního úřadu při skončení služebního poměru z důvodu dlouhodobého neplnění předpokladu zdravotní způsobilosti, k němuž došlo v souvislosti s výkonem služby, odchodné ve výši pětinásobku měsíčního platu.

(3) Odchodné podle odstavců 1 a 2 přiznává služební orgán rozhodnutím.

(4) Není-li odchodné vyplaceno státnímu zaměstnanci v den skončení služebního poměru, vyplatí se v nejbližším výplatním termínu určeném ve služebním úřadu pro výplatu platu.

Podmínky výkonu služby státních zaměstnankyň se řídí § 238 odst. 2 a 3 zákoníku práce.

Převedení těhotné státní zaměstnankyně, státní zaměstnankyně, která kojí, nebo státní zaměstnankyně-matky do konce devátého měsíce po porodu, které vykonávají službu, kterou nesmějí být tyto zaměstnankyně zaměstnávány, na jiné služební místo a zařazení těchto zaměstnankyň z noční služby na denní službu se řídí § 239 zákoníku práce.

Zařazování státních zaměstnankyň pečujících o děti k výkonu služby ve směnách a omezení výkonu služby přesčas státních zaměstnankyň se řídí § 241 zákoníku práce. Podle věty první se postupuje rovněž u státních zaměstnanců, kteří pečují o dítě.

(1) Mateřská dovolená státních zaměstnankyň a rodičovská dovolená státních zaměstnanců se řídí § 195 až 198 zákoníku práce.

(2) Přestávky ke kojení se řídí § 242 odst. 1 a 2 zákoníku práce.

(3) Přestávky ke kojení se započítávají do doby výkonu služby. Po dobu přestávek ke kojení se plat nekrátí.

(1) Vytváření podmínek státním zaměstnancům k předcházení škodám, kontrola, zda státní zaměstnanci plní své služební úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, a kontrola věcí, které státní zaměstnanci vnášejí nebo odnášejí ze služebního působiště, se řídí § 248 zákoníku práce s tím, že pracovním řádem se rozumí služební předpis.

(2) Povinnosti státního zaměstnance při předcházení škodám se řídí § 249 zákoníku práce.

(1) Odpovědnost státního zaměstnance za škodu se řídí § 250 až 264 a 272 až 274 zákoníku práce.

(2) Generální ředitel stanoví služebním předpisem okruh činností, pro jejichž výkon je nezbytné uzavření dohody o hmotné odpovědnosti; se státními zaměstnanci vykonávajícími tyto činnosti uzavírá služební orgán dohodu o hmotné odpovědnosti.

(1) Odpovědnost České republiky, za niž jedná služební úřad, za škodu se řídí § 265 až 268 zákoníku práce; vnitřním předpisem se rozumí služební předpis. Zabezpečení státního zaměstnance při služebním úrazu nebo nemoci z povolání se řídí zákonem o úrazovém pojištění zaměstnanců.

(2) Služebním úrazem se pro účely tohoto zákona rozumí pracovní úraz podle právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců. Jako služební úraz se vždy posuzuje úraz, který státní zaměstnanec utrpěl pro plnění služebních úkolů.

(3) Česká republika, za niž jedná příslušný služební úřad, odpovídá za škodu způsobenou státnímu zaměstnanci na jeho majetku, bylo-li prokázáno, že tato škoda mu byla způsobena pro plnění jeho služebních úkolů.

(1) Česká republika, za niž jedná příslušný služební úřad, odpovídá za škodu způsobenou fyzické osobě, která poskytla pomoc státnímu zaměstnanci na jeho žádost při plnění jeho služebních úkolů. Služební úřad se odpovědnosti podle věty první zprostí jen tehdy, způsobí-li si škodu poškozený sám.

(2) Dojde-li u poškozené fyzické osoby ke škodě na zdraví nebo smrti, řídí se náhrada škody občanským zákoníkem jako v případě fyzických osob plnících veřejné funkce51).

Dojde-li k poškození zdraví nebo smrti

a) osoby blízké28) státnímu zaměstnanci v důsledku útoku jiné osoby pro plnění služebních úkolů státního zaměstnance nebo

b) fyzické osoby, které státní zaměstnanec poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu,

řídí se náhrada škody občanským zákoníkem jako v případě fyzických osob plnících veřejné funkce51).

Společná ustanovení o odpovědnosti za škodu služebního úřadu se řídí § 269 až 274 zákoníku práce. Zabezpečení státního zaměstnance při služebním úrazu nebo nemoci z povolání se řídí § 275 zákoníku práce.

Zdravotní pojištění, nemocenské pojištění a důchodové pojištění státních zaměstnanců upravují zvláštní právní předpisy.52)

Státním zaměstnancům náleží podle tohoto zákona sociální zajištění, které zahrnuje

a) plat při dočasné neschopnosti k výkonu služby,

b) příspěvek za výsluhu služebních let k důchodu (dále jen „příspěvek k důchodu“).

Státnímu zaměstnanci, který byl uznán dočasně neschopným k výkonu služby, přísluší před 1. lednem 2014 v době prvních 21 kalendářních dnů a po 31. prosinci 2013 v době prvních 14 kalendářních dnů dočasné neschopnosti k výkonu služby za dny, které jsou dny výkonu služby, plat ve snížené výši, a to ve výši 60 %, s výjimkou prvních 3 dnů, které jsou dny výkonu služby, za které plat při dočasné pracovní neschopnosti nepřísluší. Plat stanovený podle věty první se snižuje o 50 %, jde-li o případy, kdy nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění náleží ve výši 50 %; plat stanovený podle věty první nepřísluší státnímu zaměstnanci, který si úmyslně přivodil dočasnou pracovní neschopnost. Dočasnou neschopností k výkonu služby se pro účely tohoto zákona rozumí dočasná pracovní neschopnost uznaná podle zvláštního právního předpisu52b) a karanténa nařízená podle zvláštního právního předpisu52c).

(1) Na příspěvek k důchodu mají nárok za podmínek stanovených v odstavcích 2 až 4 státní zaměstnanci ve službě na dobu neurčitou a pozůstalí po těchto zaměstnancích.

(2) Státní zaměstnanec má nárok na příspěvek k důchodu, jestliže

a) služba na dobu neurčitou trvala celkem nejméně 5 let v období posledních 20 roků přede dnem, od něhož byl přiznán starobní nebo invalidní důchod z důchodového pojištění; tato podmínka se považuje za splněnou, pokud invalidita vznikla v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání, za které služební úřad odpovídá,

b) mu byl přiznán invalidní důchod nebo dosáhl věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod stanoveného pro muže v § 32 zákona o důchodovém pojištění a byl mu přiznán starobní důchod,

c) služební poměr skončil.

(3) Pozůstalí po státním zaměstnanci mají nárok na příspěvek k důchodu, jestliže

a) státní zaměstnanec zemřel v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání, za které služební úřad odpovídá, a

b) z důvodu úmrtí státního zaměstnance podle písmene a) jim byl přiznán vdovský, vdovecký nebo sirotčí důchod z důchodového pojištění.

(4) Nárok na příspěvek k důchodu zanikne,

a) zanikne-li nárok na důchod uvedený v odstavcích 2 a 3; nárok na příspěvek k důchodu vznikne znovu, vznikne-li znovu nárok na tento důchod,

b) vznikne-li znovu služební poměr.

(5) Nárok na příspěvek k důchodu nevznikne, skončil-li služební poměr podle § 72 odst. 1 písm. d).

(6) Do počtu let služby se zahrnuje jen doba služby na dobu neurčitou, za kterou příslušel státnímu zaměstnanci plat nebo jeho část.

(1) Výše příspěvku k důchodu se stanoví v závislosti na počtu let služby na dobu neurčitou a na výši výpočtové základny. Ustanovení § 112 odst. 6 platí i zde. Do počtu let služby podle věty první se započítává nejvýše 20 let služby; doba této služby se zjišťuje ode dne vzniku služebního poměru státního zaměstnance do dne, od něhož se přiznává důchod z důchodového pojištění.

(2) Výpočtová základna se stanoví jako součin koeficientu 30,4167 a podílu úhrnu rozhodných ročních vyměřovacích základů zjištěných za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období; jsou-li v rozhodném období vyloučené doby, snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období.

(3) Rozhodným obdobím je období posledních 5 kalendářních roků před rokem, od něhož se přiznává důchod z důchodového pojištění. Není-li v takto stanoveném rozhodném období 5 kalendářních roků, v nichž měl státní zaměstnanec nárok na plat (dále jen „rok s platem“), prodlužuje se rozhodné období v rámci období uvedeného v § 112 odst. 2 písm. a) části věty před středníkem postupně tak, aby zahrnovalo 5 roků s platem; není-li po tomto prodloužení v rozhodném období 5 roků s platem, jsou rozhodným obdobím všechny celé kalendářní roky v rámci období uvedeného v § 112 odst. 2 písm. a) části věty před středníkem a výpočtová základna se zjišťuje v tomto rozhodném období z nižšího dosaženého počtu roků s platem. Byl-li přiznán invalidní důchod v důsledku služebního úrazu nebo nemoci z povolání v kalendářním roce, v němž vznikl služební poměr, nebo v kalendářním roce následujícím, je rozhodným obdobím doba od vzniku služebního poměru do dne, od něhož se přiznává tento důchod, byl-li přiznán tento důchod a nelze stanovit rozhodné období podle části věty před středníkem anebo věty první nebo druhé, je rozhodným obdobím období všech celých kalendářních roků následujících po roce, v němž vznikl služební poměr.

(4) Rozhodný roční vyměřovací základ se zjišťuje obdobně jako roční vyměřovací základ pojištěnce pro účely důchodového pojištění53) s tím, že vyměřovacím základem je plat státního zaměstnance, pokud se z něj odvádí pojistné na sociální zabezpečení.54) Vyloučenými dobami pro účely stanovení výpočtové základny jsou doby, které se za vyloučené doby považují pro účely důchodového pojištění,55) a dále doby, v nichž v rozhodném období netrval služební poměr.

(5) Výpočtová základna stanovená podle odstavců 1 až 4 se omezuje stejným způsobem, jako se omezuje osobní vyměřovací základ při stanovení výpočtového základu pro vyměření důchodu z důchodového pojištění.56)

(1) Výše příspěvku k důchodu činí měsíčně

a) 1 % výpočtové základny za každý celý rok trvání služby na dobu neurčitou, byl-li státnímu zaměstnanci přiznán starobní důchod nebo invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně,

b) 0,5 % výpočtové základny za každý celý rok trvání služby na dobu neurčitou, byl-li státnímu zaměstnanci přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně,

c) 50 % příspěvku k důchodu, na který by měl nárok státní zaměstnanec v době smrti, byl-li přiznán vdovský nebo vdovecký důchod pozůstalému manželu (manželce) po státním zaměstnanci,

d) 40 % příspěvku k důchodu, na který by měl nárok státní zaměstnanec v době smrti, byl-li přiznán sirotčí důchod pozůstalému dítěti po státním zaměstnanci.

(2) V případě uvedeném v § 112 odst. 2 písm. a) části věty za středníkem se státnímu zaměstnanci připočítává k době služby na dobu neurčitou tolik let této služby, aby celkový rozsah doby služby činil 20 let; pokud však doba ode dne přiznání invalidního důchodu do dovršení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod stanoveného pro muže v § 32 zákona o důchodovém pojištění činí méně než 20 let, připočítává se tato kratší doba.

(3) V případě opětovného vzniku nároku na příspěvek k důchodu podle § 112 odst. 4 písm. a) nesmí výše příspěvku k důchodu být nižší, než kolik činila výše příspěvku k důchodu naposledy vypláceného.

(4) Příspěvek k důchodu se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.

Příspěvek k důchodu se zvyšuje od 1. ledna tak, že se vynásobí přepočítacím koeficientem pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu pro účely důchodového pojištění57) stanoveným naposledy nařízením vlády, pokud hodnota tohoto koeficientu je větší než 1.

Příspěvek k důchodu se vyplácí, jen je-li vyplácen důchod z důchodového pojištění, jehož přiznání bylo podmínkou vzniku nároku na příspěvek k důchodu [§ 112 odst. 2 písm. a) a odst. 3]; není přitom rozhodné, zda je důchod upraven pro souběh s jiným důchodem nebo se nevyplácí pro souběh s výdělečnou činností.