Zákon o národním pojištění

Sirotčí důchod činí pro každé oprávněné dítě polovinu důchodu starobního (invalidního), na něž by měl pojištěnec (důchodce) nárok v době smrti, bez výchovného a bez zvýšení pro bezmocnost, nejméně však 6.000 Kčs ročně.

(1) Pojištěncům podle § 2, odst. 1, písm. a) a c) a jejich pozůstalým se poskytuje za tělesné zranění nebo usmrcení pracovním úrazem odškodnění podle §§ 77 až 88.

(2) Stejné nároky mají též zaměstnanci vyslaní tuzemským zaměstnavatelem na práci do ciziny, nejsou-li povinně pojištěni proti úrazu podle předpisů státu, na jehož území pracují, i když jinak nepodléhají povinnému pojištění podle tohoto zákona; také pozůstalí po nich mají nároky jako pozůstalí uvedení v odstavci 1.

(3) Osobám, které utrpí úraz při příležitostné práci, může býti přiznáno odškodnění podle §§ 77 až 88; bližší podmínky stanoví Ústřední národní pojišťovna směrnicemi, které vydá po slyšení jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací se schválením ministerstev sociální péče a financí.

Pracovním úrazem jest úraz, který utrpí pojištěnec

a) při výkonu svého zaměstnání nebo v souvislosti s ním, počítajíc v to cestu do práce a zpět, pokud ji pojištěnec podstatně nepřeruší z důvodů nesouvisících se zaměstnáním;

b) při výkonech, k nimž byl přibrán mimo zaměstnání, zakládající povinné pojištění, zaměstnavatelem nebo jeho jménem nebo osobou nadřízenou pojištěnci v pracovním poměru;

c) při vzájemném vypomáhání v zemědělských pracích, při živelních pohromách nebo při hromadné pomoci v zájmu celku.

(1) Pracovním úrazům se kladou na roveň nemoci z povolání. Za nemoci z povolání se pokládají nemoci uvedené v příloze k tomuto zákonu, byly-li způsobeny výkonem zaměstnání v podnicích, které uvádí tato příloha u jednotlivých nemocí.

(2) Vláda může připojený seznam nemocí z povolání doplňovati a měniti nařízením.

(3) Vyšetřující lékař je povinen oznámiti onemocnění nemocí z povolání i podezření jejího vzniku jednak nemocnému, který mu toto oznámení musí písemně potvrditi, jednak pojišťovně a lékaři pověřenému živnostenskou inspekcí.

Nezpůsobil-li pracovní úraz smrt pojištěncovu, posuzuje se stupeň následků úrazu podle výše a trvání ztráty výdělečné schopnosti; při tom se přihlíží též k zohyždění způsobenému úrazem.

(1) Byla-li úrazem způsobena ztráta aspoň 10%, avšak méně než 20% výdělečné schopnosti, náleží zraněnému jednorázové úrazové odškodné.

(2) Byla-li úrazem způsobena ztráta výdělečné schopnosti aspoň 20 %, náleží zraněnému úrazový důchod.

(1) Úrazový důchod se vyplácí ode dne následujícího po zastavení nemocenského nebo po skončení ošetřování v nemoci.

(2) Nárok na jednorázové úrazové odškodné vzniká dnem, kdy ztráta výdělečné schopnosti nabude trvalé povahy, nejpozději však uplynutím jednoho roku od skončení ošetřování v nemoci.

Úrazový důchod činí, je-li zraněný pro úraz

a) úplně výdělečně neschopný, dvě třetiny průměrného ročního výdělku stanoveného podle § 71, odst. 5 a 6 (plný úrazový důchod),

b) částečně výdělečně neschopný, onu část plného důchodu, která odpovídá stupni ztráty výdělečné schopnosti (částečný úrazový důchod).

Jednorázové úrazové odškodné činí trojnásobek ročního důchodu vypočteného podle § 82, písm. b).

(1) Změní-li se stupeň ztráty výdělečné schopnosti, podle něhož byl přiznán úrazový důchod, rozhodne se o nároku na odškodnění (§§ 80, 82 a 83) znovu.

(2) Byl-li nárok na odškodnění zamítnut, protože úraz nezpůsobil ztrátu výdělečné schopnosti aspoň 10%, nebo bylo-li vyplaceno jednorázové úrazové odškodné podle § 83, náleží při zhoršení následků úrazu úrazový důchod jen za podmínky uvedené v § 80, odst. 2.

(1) Je-li výdělečná schopnost zraněného zmenšena pracovním úrazem o méně než 10%, poskytuje se odškodnění jen tehdy, je-li výdělečná schopnost zmenšena také jiným pracovním úrazem nebo několika pracovními úrazy a úhrnná ztráta výdělečné schopnosti dosahuje aspoň 10%. Nevznikl-li nárok na odškodnění za tyto dřívější úrazy, protože ztráta výdělečné schopnosti nedosahovala 10%, vyměří se u pozdějšího úrazu odškodnění podle úhrnné ztráty výdělečné schopnosti. Toto ustanovení platí i při souběhu úrazů nastalých za účinnosti tohoto zákona s úrazy, nastalými za účinnosti dosavadních předpisů o úrazovém pojištění.

(2) Bylo-li při několika úrazech za některý z nich již poskytnuto jednorázové úrazové odškodné, náleží odškodnění jen ve výši rozdílu mezi odškodněním za úhrnnou ztrátu výdělečné schopnosti a odškodným již poskytnutým.

Sejde-li se nárok na úrazový důchod pro zraněného s nárokem na důchod invalidní nebo starobní, odpočívá nárok na úrazový důchod a invalidní (starobní) důchod se zvyšuje při ztrátě výdělečné schopnosti způsobené úrazem od 20% do 60% o 15%, nad 60% do 80% o 25% a nad 80% o 40% plného úrazového důchodu. Takto zvýšený důchod nesmí však býti nižší, než úrazový důchod podle § 82 a nesmí přesahovati 85% průměrného ročního výdělku podle § 71, odst. 5 a 6.

(1) Nastala-li pracovním úrazem pojištěncova smrt, přísluší pozůstalé vdově nebo družce (§ 66) jednorázové odškodné ve výši 50% a na každé dítě zemřelého, o které pečuje, jednorázové odškodné ve výši 10 % průměrného ročního výdělku zemřelého (§ 71, odst. 5 a 6).

(2) Oboustranně osiřelému dítěti zemřelého přísluší jednorázové odškodné ve výši 20% ročního výdělku zemřelého (§ 71, odst. 5 a 6).

(3) Vdovský důchod, důchod družky a důchod sirotčí podle tohoto zákona se zvyšují, nastala-li smrt pojištěncova pracovním úrazem, o 5% plného úrazového důchodu.

Činí-li ztráta výdělečné schopnosti z pracovního úrazu aspoň 20%, ale nejvýše 45%, může býti důchodci na žádost místo úrazového důchodu nebo jeho části vyplaceno odbytné. Směrnice pro způsob výpočtu odbytného vydá Ústřední národní pojišťovna se schválením ministerstev sociální péče a financí. Po výplatě částečného odbytného řídí se nárok na další odškodnění podle míry ztráty výdělečné schopnosti, která odpovídá zbývajícímu důchodu.

(1) Nárok na dávky důchodového pojištění vzniká splněním časově poslední podmínky nároku (nápad dávky). Stejně vzniká nárok na zvýšení důchodu, pro něž jsou stanoveny zvláštní skutkové podmínky.

(2) Nárok na invalidní důchod vzniká dnem ztráty nebo podstatného poklesu pracovního výdělku. Nárok na invalidní důchod podle § 63, odst. 4 a 5 vzniká dnem, kdy nastal zdravotní stav jej podmiňující.

(3) Nelze-li zjistiti, kdy byla splněna poslední podmínka nároku, vzniká nárok dnem uplatnění.

(1) Nárok na důchod zaniká odpadnutím některé jeho podmínky, pokud tento zákon nestanoví jinak, a smrtí důchodcovou. Stejně zaniká nárok na zvýšení důchodu, pro něž jsou stanoveny zvláštní skutkové podmínky.

(2) Nárok na starobní a invalidní důchod zaniká zahájením činnosti s výdělkem dosahujícím míry uvedené v § 62 a v § 63, odst. 3 nebo zvýšením výdělku na tuto míru. Nárok na invalidní důchod zaniká také, není-li tu již nepříznivý zdravotní stav podle § 63.

(3) Nárok na invalidní důchod manželky zaniká, počne-li manželka opět vykonávati obvyklé práce v domácnosti nebo není-li tu již nepříznivý zdravotní stav podle § 64, odst. 1.

(4) Nárok na vdovský důchod (důchod družky) zaniká také provdáním.

(5) Sociální důchod zaniká též nápadem některého důchodu podle § 60, odst. 1, písm. a) až f).

(1) Sejde-li se důchod podle tohoto zákona s odpočivnými (zaopatřovacími) požitky z veřejného pensijního zaopatření, kromě případu podle § 72, odst. 2, nebo s důchodem podle zákona ze dne 18. července 1946, č. 164 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce, a přesahuje-li úhrn obou důchodů průměrný výdělek (§ 71, odst. 5), z něhož byl důchod podle tohoto zákona vyměřen, krátí se důchod podle tohoto zákona o polovinu částky, která tento průměrný výdělek převyšuje, nejvýše však o polovinu nižšího důchodu. Činí-li průměrný výdělek více než 30.000 Kčs a přesahuje-li úhrn důchodů tuto částku, krátí se důchod obdobně podle věty první.

(2) Sejde-li se v jedné osobě starobní (invalidní) důchod s vdovským důchodem nebo důchodem družky a jejich úhrn přesahuje vyšší z průměrných výdělků (§ 71, odst. 5), z nichž byly důchody vyměřeny, krátí se důchod o polovinu částky, která tento průměrný výdělek převyšuje, nejvýše však o polovinu nižšího důchodu. Činí-li tento průměrný výdělek více než 30.000 Kčs a přesahuje-li úhrn důchodů tuto částku, krátí se úhrn obdobně podle věty první. Krácení podle předchozích vět činí však vždy alespoň 5.000 Kčs.

(3) Má-li důchodce výdělek a přesahuje-li úhrn důchodu a výdělku po přepočtení na rok 42 000 Kčs, krátí se důchod o polovinu částky, o kterou úhrn převyšuje 42 000 Kčs, nejvýše však o polovinu výdělku. Toto ustanovení neplatí pro úrazové důchody.

(4) Při krácení důchodů podle odstavců 1 až 3 se nezapočítává do výše důchodů výchovné a zvýšení pro bezmocnost. Zkrácení vdovského důchodu provedené podle odstavců 1 až 3 se snižuje o třetinu za každé dítě zemřelého pojištěnce (důchodce), na které vdova bere výchovné.

(5) Krácení důchodů podle odstavce 3 se provede nejprve zatímně podle výdělku pravděpodobně očekávaného. Po uplynutí šesti kalendářních měsíců výdělečné činnosti důchodce stanoví se krácení podle průměrného výdělku v této době docíleného. Zvýší-li nebo sníží-li se výdělek aspoň o pětinu, upraví se krácení obdobně podle věty první. Nehlásí-li důchodce výdělek nebo jeho změnu vůbec nebo včas (§ 227, odst. 1), může býti důchod krácen se zpětnou platností od počátku výdělečné činnosti, po případě od zvýšení výdělku. Vdovské důchody se krátí podle odstavců 1 až 4 nejdříve po uplynutí jednoho roku od smrti manželovy; toto ustanovení platí obdobně i pro důchod družky.

(6) Odpočivnými (zaopatřovacími) požitky z veřejného pensijního zaopatření podle předcházejících odstavců nejsou přídavky za zranění a válečné přídavky podle §§ 66 a 74 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb., o vojenských požitcích zaopatřovacích.

(1) Důchod se nevyplácí, zdržuje-li se oprávněný v cizině bez souhlasu pojišťovny. Důchod se nevyplácí cizinci, byl-li vyhoštěn z Československé republiky.

(2) Důchody vyplácené do ciziny se krátí o třetinu.

(3) Ministr sociální péče může v dohodě s ministry financí a zahraničních věcí povoliti výjimky z ustanovení odstavců 1 a 2 s ohledem na vzájemný obdobný postup cizích států i tehdy, není-li uzavřena mezistátní dohoda.

(4) Důchody sociální se do ciziny nevyplácejí.

TŘETÍ ODDÍL.

(1) Ústřední národní pojišťovna se účastní podle svých prostředků určených k tomu hospodářským plánem (§ 200) a v rámci jednotného plánu zdravotní péče (§ 193) na preventivní péči pro pojištěnce a jejich rodinné příslušníky, podporuje všeobecná a zvláštní opatření této péče, po případě ji provádí.

(2) Za týchž předpokladů účastní se i všeobecných a zvláštních opatření, jež směřují k odvrácení předčasné invalidity pojištěnců a jejich rodinných příslušníků, a podporuje je.

(3) Pojištěnci a jejich rodinní příslušníci jsou povinni podrobiti se opatřením pojišťovny směřujícím k provádění péče uvedené v odstavcích 1 a 2.

(1) Při provádění ustanovení § 94, odst. 1 plní pojišťovna za předpokladů v něm uvedených zejména tyto úkoly:

a) pravidelné a soustavné prohlídky pojištěnců a jejich rodinných příslušníků, zvláště mladistvých a těch, kteří jsou při výkonu svého zaměstnání (povolání) ohrožováni na zdraví;

b) umisťování pojištěnců a rodinných příslušníků ohrožených na zdraví v zotavovnách pod lékařským dozorem se zvláštním zřetelem k mladistvým a osobám ohroženým nemocemi z povolání (horníkům a podobně), rekonvalescentům a dětem, jejichž zdravotní stav toho vyžaduje;

c) zdravotní výchovu pojištěnců a jejich rodinných příslušníků;

d) zkoumání nemocnosti;

e) účast na zotavovacích akcích pro pojištěnce a jejich rodinné příslušníky;

f) účast na poradenské zdravotní péči podle zákona ze dne 19. března 1947, č. 49 Sb., o poradenské zdravotní péči.

(2) Poradenská zdravotní péče se provádí v úzké spolupráci se státní zdravotní správou, a to zásadně v zařízeních podle zákona č. 49/1947 Sb.; v dohodě se státní zdravotní správou může však pojišťovna k tomuto účelu použíti i vlastních zařízení.

(1) Pojišťovna má vhodnými prostředky, pokud nelze tohoto účelu dosáhnouti podle §§ 27 až 34, pečovati o to, aby se práce neschopný nebo zraněný pojištěnec stal opět způsobilým k dřívějšímu nebo, není-li to možné, k jinému povolání.

(2) Působnost úřadů ochrany práce není ustanovením odstavce 1 dotčena.

(1) Péči o povolání provádí pojišťovna výcvikem, jímž by pojištěnec nabyl schopnosti k práci nebo jímž by byla jeho pracovní schopnost zvýšena. Pojištěnec budiž školen pro svoje dosavadní povolání, po případě pro jiné povolání, o němž je možno právem se domnívati, že by je mohl zastávati. Po dobu školení platí ustanovení § 46 obdobně.

(2) Ministr sociální péče může vyhláškou v Úředním listě po slyšení Ústřední národní pojišťovny stanoviti podrobnosti o provádění péče o povolání, zejména upraviti spolupráci s úřady ochrany práce.

ČTVRTÝ ODDÍL.

(1) Nárok na peněžitou dávku nemá, kdo přivodil příčinu jejího nápadu v úmyslu jí dosáhnouti nebo při spáchání zločinu.

(2) Nárok na nemocenské nemá, kdo si přivodil pracovní neschopnost zaviněnou účastí ve rvačce, nebo jako bezprostřední následek opití. Rodinným příslušníkům může však býti přiznána podpora ve výši polovičního nemocenského.

(1) Peněžitá dávka se nevyplácí, pokud oprávněný odpykává trest na svobodě delší dvou měsíců, leč by šlo o dávky v mateřství. Totéž platí, je-li oprávněný déle dvou měsíců v donucovací pracovně nebo vychovatelně (polepšovně).

(2) V případech uvedených v odstavci 1 se dávka vyplácí rodinným příslušníkům. Je-li takovýchto rodinných příslušníků několik, mají manžel a děti přednost před rodiči a tito před ostatními rodinnými příslušníky.

(3) V mimořádných případech mohou býti dodatečně vyplaceny zcela nebo zčásti peněžité dávky, které podle odstavce 1 nebyly vypláceny, a to nejen rodinným příslušníkům, nýbrž i osobám, jež mají zákonný nárok na výživu vůči pojištěnci.

Starobní a invalidní důchod se nevyplácí po dobu výplaty nemocenského, přiznaného na podkladě pojištění z doby před nápadem důchodu.

(1) Nárok na peněžité dávky nemocenského pojištění se promlčuje v jednom roce ode dne svého vzniku.

(2) Nárok na dávku důchodového pojištění kromě případů uvedených v odstavcích 3 a 4 se promlčuje v deseti letech ode dne nápadu. Ve dvou letech se promlčují nároky na výbavné a nárok rozloučené ženy na poměrnou část vdovského důchodu (§ 65, odst. 6).

(3) Nárok na odškodnění za pracovní úraz se promlčuje ve dvou letech ode dne úrazu. Nárok na odškodnění za nemoc z povolání se promlčuje ve dvou letech ode dne, kdy bylo lékařsky zjištěno, že jde o nemoc z povolání (§ 78, odst. 3), nejpozději však v pěti letech ode dne, kdy pojištěnec přestal pracovati v podniku uvedeném v příloze k § 78 tohoto zákona.

(4) Zemře-li zraněný, jemuž bylo přiznáno úrazové odškodnění, na poranění, promlčuje se nárok pozůstalých na úrazové odškodnění ve dvou letech po smrti zraněného.

(5) Nárok na výplatu jednotlivé splátky opakující se peněžité dávky se promlčuje v jednom roce ode dne její splatnosti.

(1) Opakující se peněžité dávky nemocenského pojištění se vyplácejí pozadu v obdobích nejvýše 16 dnů, zaokrouhlené na celé koruny dolů.

(2) Dávky důchodového pojištění se vyplácejí v měsíčních lhůtách dopředu.

(3) Měsíční částky důchodu se rovnají jedné dvanáctině ročního důchodu, zaokrouhlené na celé koruny dolů.

(4) Výplata důchodu do ciziny se může díti také v jiných lhůtách než měsíčních a pozadu. Ministr sociální péče může i v jiných případech stanoviti vyhláškou jiný způsob výplaty dávek na návrh Ústřední národní pojišťovny a po slyšení jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací.

(5) Oprávnění jsou povinni na požádání před každou výplatou předložiti potvrzení o životě, vdovství nebo jiných rozhodných skutečnostech.

(6) Důchod manželky (§ 64) starobního (invalidního) důchodce se vyplácí spolu s důchodem manžela, nepožádá-li důchodkyně o zvláštní výplatu.

(1) Nedosáhlo-li by se výplatou dávky oprávněnému zřejmě účelu, kterému dávka slouží, nebo kdyby tím byly poškozovány zájmy jeho rodinných příslušníků, může okresní soud bydliště oprávněného na návrh jeho manželky, opatrovníka dětí, nositele hromadného poručenství nebo obce, ve které bydlí, určiti osobu, korporaci nebo úřad, kterým má býti vyplácena dávka místo oprávněnému. Soud rozhodne usnesením po provedeném nesporném řízení podle předpisů o ustanovení opatrovníka.

(2) Vyhoví-li se návrhu, je ten, komu jest vyplácena dávka, povinen použíti jí toliko ve prospěch oprávněného a jeho rodiny.

Nároky na dávky mohou býti platně postoupeny nebo zastaveny jen pro

a) zálohy na napadlé dávky, které oprávněný dostal od zaměstnavatele, obce nebo jiné veřejnoprávní korporace,

b) pohledávky proti oprávněnému z nároku na výživné, a to až do poloviny dávky.

(1) Změní-li se poměry rozhodné pro vyměření dávky nebo zjistí-li se dodatečně, že dávka byla přiznána na podkladě omylu ve skutkových okolnostech, dávka se zvýší, sníží, zastaví nebo odejme. Jde-li o snížení nebo zastavení dávky, nabývá toto opatření působnosti uplynutím období, za které dávka byla již vyplacena. Dávka se však zvýší ode dne, od něhož zvýšení náleží.

(2) Vrácení poskytnutých dávek může býti požadováno jen, nesplní-li pojištěnec nebo příjemce dávky povinnosti uložené v § 227 nebo přivodil-li přiznání či výplatu dávky tvrzením nepravdivých skutkových okolností nebo zatajením závažných skutečností anebo bylo-li soudně zjištěno, že vyloudil poskytnutí dávky trestným jednáním. O povinnosti vrátiti poskytnuté dávky nebo nahraditi jejich peněžitou hodnotu rozhoduje pojišťovna výměrem a vymáhá je jako pojistné. V těchto případech mohou býti částky neprávem přijaté sraženy též z běžné nebo později přiznané dávky téhož příjemce.

(1) Poskytla-li pojišťovna dávky na podkladě nesprávného potvrzení vydaného zaměstnavatelem, aniž byl nárok na tyto dávky, nebo poskytla-li na podkladě nesprávného potvrzení vydaného zaměstnavatelem dávky vyšší, než jaké by příslušely podle skutečného vyměřovacího základu, je zaměstnavatel povinen nahraditi pojišťovně způsobenou škodu.

(2) Zjistí-li se do tří let po přiznání důchodu, že důchod měl býti vypočten z vyššího vyměřovacího základu, než podle něhož bylo placeno pojistné (§ 109, odst. 1), má pojišťovna proti plátci pojistného nárok na náhradu tohoto zvýšení důchodu. Nebyl-li pojištěnec vůbec k pojištění přihlášen, má pojišťovna nárok na náhradu celého vyplaceného důchodu.

(3) Pojišťovna rozhoduje o náhradě výměrem a vymáhá ji jako pojistné. Nárok na náhradu podle odstavce 2 musí býti uplatněn do roka po novém vyměření důchodu.

(1) Ujednání v neprospěch pojištěnců (důchodců) a jejich rodinných příslušníků nebo pozůstalých, která jsou v rozporu s tímto zákonem, jsou neplatná.

(2) Zaměstnanec, jemuž bylo pojišťovnou povoleno nebo poskytnuto ústavní ošetřování nebo zvláštní léčebná péče, nesmí býti z důvodu tohoto léčení propuštěn ze zaměstnání, ani mu nesmí býti dána výpověď po dobu tohoto léčení. Takové propuštění nebo výpověď jsou neúčinné, došlo-li k nim po podání návrhu nebo žádosti o toto léčení.

(3) Byl-li zaměstnanec pro tuberkulosu léčen v léčebném ústavě a byl-li propuštěn z něho jako schopný k práci, rozšiřuje se zákaz propuštění nebo výpovědi podle odstavce 2 na dobu šesti měsíců od propuštění z tohoto léčení.

Nároky, které mají pojištěnci, jejich rodinní příslušníci a pozůstalí vůči jiným fysickým nebo právnickým osobám, podpůrným pokladnám, pojišťovnám, příplatkovým ústavům, fondům a jiným podpůrným zaopatřovacím zařízením z téhož důvodu, z něhož jim vznikl nárok na dávku, nejsou dotčeny, pokud tento zákon nestanoví jinak.

TŘETÍ ČÁST.

(1) Dlužné pojistné s příslušenstvím se vymáhá soudní exekucí na podkladě vykonatelného výměru nebo výkazu nedoplatků. Výměr nebo výkaz nedoplatků je vykonatelný, uplynulo-li od jeho doručení patnáct dnů. Doložku o vykonatelnosti připojí pojišťovna. Povoliti a vykonati exekuci je povolán příslušný exekuční soud.

(2) Pojistné s příslušenstvím požívá v řízení exekučním, konkursním a vyrovnacím přednostního práva nedoplatků daní a veřejných dávek.

Plátci odpočivných a zaopatřovacích požitků osob uvedených v § 8, písm. b) a c) platí na úhradu nákladů jejich nemocenského pojištění úhrnkové částky, jejichž výši stanoví každoročně na návrh Ústřední národní pojišťovny ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvem financí a příslušnými ministerstvy, jakož i po slyšení jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací. Tyto úhrnkové částky se poskytují zálohově předem.

ČTVRTÁ ČÁST.

PRVNÍ ODDÍL.

(1) Za horníky podle tohoto zákona se pokládají osoby, které jsou na podkladě pracovního (služebního) nebo učňovského poměru zaměstnány pod zemí nebo na povrchu:

a) v hornictví (§ 131 obecného horního zákona),

b) v podnicích (závodech) na dobývání živic,

c) v podnicích (závodech) na dobývání kaolinu, žáruvzdorných jílů, lupku, živce, sádrovce a křemence, dále křemene používaného pro výrobu ohnivzdorných výrobků a formovacích písků, pokud se dobývání děje po hornicku a je podrobeno horně-policejnímu dozoru.

d) v závodech na dobývání vápence a dolomitu, pokud jsou provozovány národním hornickým podnikem a pokud se dobývání děje po hornicku.

(2) Dělničtí báňští inspekční asistenti se pokládají pro účely tohoto zákona za horníky podle odstavce 1, pokud se dále nestanoví jinak. Totéž platí o tajemnících svazu zaměstnanců v hornictví, kteří dříve pracovali alespoň 10 let v hornictví.

(3) Za horníky podle odstavců 1 a 2 se však nepovažují:

a) zaměstnanci zvláštních nehornických podniků, kteří vykonávají v hornických podnicích (závodech) nebo v podnicích (závodech) uvedených v odstavci 1, písm. b) a c), určitou práci, jež není časově předem vymezena a s báňským provozem jen nepřímo souvisí, na př. stavby domů, silnic, drah, mostů, vodní stavby;

b) osoby, které vykonávají služby za účelem rychlé pomoci při nehodách nebo přírodních pohromách nebo za účelem rychlého odstranění provozních nebo dopravních poruch, pokud se dá předvídati, že tyto služby podle své povahy nebudou trvati déle než měsíc;

c) zaměstnanci služby výhradně administrativní a zaměstnanci závodů sloužících výhradně obchodnímu odbytu těžby;

d) zaměstnanci závodů zemědělských a hostinských, ozdravoven, podniků zábavních a vzdělávacích, jakož i jiných závodů, které neslouží přímo těžbě nebo zušlechťování nerostů a živic.

(4) Ministr sociální péče může na návrh Ústřední národní pojišťovny v dohodě s ministrem průmyslu a po slyšení jednotné odborové organisace stanoviti bližší směrnice pro posouzení, které práce v hornictví se považují za práce pod zemí, přihlédna k předpisům dosud platným.

(5) Za práci pod zemí se považuje u zaměstnanců pracujících pod zemí také činnost, kterou konají na povrchu ve funkci člena závodní (podnikové) rady, nebo činnost, kterou konají z provozních důvodů přechodně na povrchu. U zaměstnanců pracujících na povrchu, kteří jsou jen přechodně zaměstnáni z provozních důvodů také pracemi pod zemí, přihlíží se při určování doby práce pod zemí jen k době, po kterou byly práce pod zemí skutečně vykonávány.

(1) Horník má nárok na starobní důchod též, nepožívá-li starobního důchodu podle § 62 nebo invalidního důchodu a není již zaměstnán způsobem zakládajícím povinné pojištění, jestliže dosáhl:

a) 55 let věku a byl pojištěn alespoň 25 let při práci pod zemí, nebo

b) 55 let věku a byl pojištěn alespoň 35 let na podkladě zaměstnání v hornictví, z toho alespoň 10 let při práci pod zemí, nebo

c) 60 let věku a byl pojištěn alespoň 15 let na podkladě zaměstnání v hornictví.

(2) Nárok na starobní důchod podle odstavce 1 nepřísluší, dokoná-li pojištěnec 55. nebo 60. rok věku až po uplynutí dvou let od výstupu z hornického zaměstnání.

(3) Pojištěnec, který byl bezprostředně před vznikem invalidity po dobu pěti let zaměstnán pod zemí nebo který alespoň z poloviny celkové doby od prvního vstupu do důchodového pojištění (pensijního zaopatření) do vzniku invalidity pracoval pod zemí, má nárok na důchod invalidní též, je-li nucen zanechati výkonu svého posledního povolání a nemůže vykonávati ani jiné zaměstnání pod zemí přiměřené jeho dosavadnímu povolání. Nastane-li invalidita při práci pod zemí pracovním úrazem, pokládá se uvedená podmínka trvání prací pod zemí vždy za splněnou.

(4) Nastala-li horníkova smrt pracovním úrazem (nemocí z povolání), pokládá se podmínka § 65, odst. 2, písm. a) za splněnou.

(1) Za každý rok strávený v zaměstnání v hornictví činí zvyšovací částka, uvedená v § 71, odst. 3, větách prvé a druhé, 1,2%, za dobu zaměstnání pod zemí 2% průměrného ročního výdělku.

(2) Starobní (invalidní) důchod činí nejméně 14.400 Kčs ročně.

(3) Starobní (invalidní) důchod, vyměřený podle § 71, odst. 1 až 7 a podle odstavců 1 a 2, činí nejvýše 90% průměrného ročního výdělku

Vláda může, je-li to nutné z hospodářských důvodů, stanoviti nařízením, že za dobu strávenou v zaměstnáních zvláště namáhavých, nebezpečných nebo při volbě povolání opomíjených náleží k důchodům další zvyšovací částky. Zároveň stanoví zvláštní úhradu za toto zvýšení důchodů.

DRUHÝ ODDÍL.

Vláda upraví nařízením od 1. října 1948 předpisy o zvláštním pojištění redaktorů v soukromoprávním služebním poměru (zákon ze dne 3. července 1936, č. 189 Sb., o pracovním poměru redaktorů, a § 1, odst. 1 a § 2, odst. 2 zákona ze dne 28. května 1947, č. 101 Sb., o postavení redaktorů a o Svazech novinářů), prováděném až dosud podle § 124 zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb., o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, na Slovensku podle nařízení ze dne 8. února 1946, č. 17 Sb. n. SNR, o pensijním pojištění některých soukromých zaměstnanců na vyšší dávky, a to po slyšení Ústřední národní pojišťovny a výboru Ústředního svazu československých novinářů. Nařízení musí obsahovati zejména ustanovení o podmínkách pro přiznání dávek a o jejich výměře, o úhradě, o odděleném účtování a správě jmění tohoto pojištění a o zřízení poradního sboru.

TŘETÍ ODDÍL.