Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky uvedené v předmětu řízení v záhlaví tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou dne , datum, uzavřela distančním způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo, . Při prověřování úvěruschopnosti žalované prověřovala její životní situaci (počet členů domácnosti, počet společně hospodařících osob majících příjem), pravidelné měsíční výdaje uvedené žalovanou při žádosti o úvěr, čisté měsíční příjmy žadatele o úvěr, dále prověřila, zda se žalovaná nenachází v registru CEE, ve výpisu z insolvenčního rejstříku, nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti CNCB, NRKI, BRKI. Vycházela následně z ověřeného čistého příjmu žalované, který činil 29 424 Kč, tento umožňoval žalované bezproblémově úvěr splácet. Následně na základě smlouvy pak byla žalované poskytnuta možnost čerpat postupně úvěr až do výše 14 400 Kč. Žalované byla poskytnuta dne , datum, částka 5 500 Kč a dne , datum, částka 4 725 Kč, obě platby bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaná se úvěr zavázala splatit spolu s příslušenstvím, konkrétně s úrokem ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny, dále s poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Splatnost prvé splátky byla ke dni , datum, a konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, . Žalovaná uhradila částku 878,42 Kč, která byla započtena na jistinu. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně vypověděla smlouvu dne 22. 10. 2025. Od 23. 10. 2025 byla žalovaná v prodlení s úhradou celého úvěru. Žalobkyně se domáhá úhrady jistiny ve výši 9 346,91 Kč, poplatku za vyplacení úvěru 127,66 Kč (1,99 % z vyplaceného úvěru) a smluvního úroku v částce 9 031,66 Kč (1,07 % denně z nesplacené části jistiny). Dále se žalobkyně domáhala smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky ohledně níž je žalovaný v prodlení – 0,1 % denně ze zůstatku jistiny až do zaplacení dluhu, a to za období od 18. 8. 2025 do 16. 11. 2025 ve výši 510,19 Kč, a to na základě čl. , číslo, odst. , číslo, smlouvy. Žalobkyně v rámci svých žalobních tvrzení uváděla, že pokud by soud nárok žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy o úvěru neměl za prokázaný, požaduje, aby byl posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy na účet žalovaného byla převedena dlužná částka a žalovaný se takto bezdůvodně obohatil. Žalovaná neuhradila dále ničeho, a to ani přes zaslanou písemnou předžalobní výzvu.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, při splnění podmínek bylo ve věci rozhodnuto podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) bez jednání na základě žalobkyní předložených listin.3. Po provedeném dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalované uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 14 400 Kč, kdy žalované byla poskytnuta , datum, částka 5 500 Kč a dne , datum, částka 4 725 Kč, obě platby bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Odeslání částek na účet žalované je prokázáno výpisem z bankovních transakcí žalobkyně ve spojení s informacemi poskytnutými bankou žalované. Ze smlouvy bylo zjištěno, že žalovaná se úvěr zavázala splatit spolu s příslušenstvím, konkrétně s úrokem ve výši 1,066 % denně z nesplacené části jistiny, dále s poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. RSPN činila výši 1990,53 %. Splatnost prvé splátky byla ke dni , datum, a konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, . Žalovaná dle tvrzení žalobkyně uhradila žalobkyni částku 878,42 Kč, tato skutečnost nebyla učiněna spornou. Žalovaná byla právní zástupkyní žalobkyně předžalobní výzvou vyzvána ke splnění dluhu ve lhůtě 3 dnů, odeslání výzvy má soud za prokázané z potvrzení o odeslání podání ze dne 30. 1. 2026.4. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Soud posuzoval smlouvu komplexně a všechna ujednání v dané smlouvě hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, v provázanosti, a i v souvislosti k dopadům, které uvedený obchod má. Předně je třeba uvést, že byl úrok sjednán v pevné výši 1,066 % denně, což činí výši přes 365 % ročně (není rozhodné, že smlouva byla uzavřena pouze na dobu cca 6 měsíců). Již skutečnost, že při výši načerpaného úvěru 10 225 Kč a splatnosti 6 měsíců činí výše úroku přes 180 %, dle názoru soudu dostačuje k absolutní každé této smlouvy, zejména pokud i RSPN byla sjednána ve výši 1990, 53 % a soudu je ze své činnosti známo, že průměrná výše úroku ze spotřebitelského úvěru pro domácnosti s fixací do 1 roku v daném období činila kolem 10 % ročně, tedy v tomto smluvním vztahu dosahuje mnohonásobné výše v té době obvyklé úrokové sazby pro srovnatelné úvěrové produkty. Judikatura soudů považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být sice odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje, ta však v daném případě z ničeho nevyplývá ani k tomuto žalobkyně ničeho netvrdila. Zohlednil-li dále soud, že smlouva byla sjednána navíc adhezním způsobem, kdy žalovaná nemohla reálně vůbec nijak ovlivnit obsah smluv, pouze akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní a dále s přihlédnutím k tomu, že pouze žalovaná byla stižena dle čl. , číslo, odst. , číslo, smlouvy další sankcí za porušení neplnění splátkové povinnosti, konkrétně smluvní pokutou, která byla navíc stanovena na samé horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena povinnost žalobkyní, pak soud, po zhodnocení všech výše uvedených rozhodných okolností, dospěl k závěru, že smlouva je jednoznačně podle ust. § 580 a § 588 OZ ujednáním nemravným a absolutně neplatným. Při posuzování smlouvy soud vycházel z právního názoru z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, rovněž č. j. 25 Co 360/2020-84 a č. j. 25 Co 84/2021-120, týkajících se nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž tato skutečnost vede k posouzení předmětné smlouvy jako neplatné.5. Vzhledem k výše uvedenému, kdy soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 OZ. Žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi žalobkyní poskytnutou částkou 10 225 Kč a žalovanou uhrazenou částkou 878,42 Kč, tedy částku 9 346,58 Kč a na zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené zákonem z této částky, dle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a to ode dne, kdy byl žalovaný prokazatelně v prodlení s úhradou. Žalobkyně nárokovala zákonný úrok z prodlení od 23. 10. 2025, soud však zákonný úrok z prodlení přiznal od 6. 2. 2026, neboť až výzvu odeslanou dne 30. 1. 2026 lze považovat za prokazatelně odeslanou výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, proto byl žalobkyni přiznán úrok, s přihlédnutím k ust. § 573 OZ, právě od tohoto data. Z těchto důvodů bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.6. Nárok na úhradu ostatních žalobou uplatněných nároků nevznikl, protože byly nárokovány na základě smluvních ujednání smlouvy, která byla shledána absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Ve zbývajícím rozsahu soud proto výrokem II. žalobu pro nedůvodnost a absenci právního základu zamítl.7. Nad rámec je nutno uvést, že soud se z důvodu výše uvedených již nezabýval dopodrobna zkoumáním, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované. S ohledem na žalobní tvrzení, kdy žalobkyně sama navrhovala, aby soud nárok posoudil jakožto bezdůvodné obohacení, proto nebylo nařizováno jednání, kde by byla žalobkyně poučena v souladu s ust. § 118a odst. 1, 3 ve vztahu k prověření úvěruschopnosti žalované. Za této situace měl soud za to, že žalobkyně neprokázala řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně nenavrhla ani nedoložila žádné důkazy ve vztahu k posuzování úvěruschopnosti žalovaného, vyjma interního posouzení poměrů žalobkyní.8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 OSŘ, kdy soud v případě částečného úspěchu náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném řízení byla při zohlednění příslušenství pohledávky více úspěšná žalovaná, u které však soud žádné vzniklé náklady nezjistil, proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.