Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 75 920 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo úvěru, uzavřené dne 29.6.2024 mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, ) a žalovanou. Touto smlouvou právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 40 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek v minimální výši úroku přirostlého za předchozí období. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně a v případě prodlení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná ničeho neuhradila.2. Žalovaná proti žalobě namítala, že uzavřená smlouva je neplatná, když právní předchůdce žalobkyně nedostatečně zkoumal úvěruschopnost žalované. rovněž poukázala na výši RPSN smlouvy a výši úroku. Taktéž odkázala na soudní judikaturu. Uvedla, že předmětnou smlouvu skutečně uzavřela, čerpala 40 000 Kč a nevrátila dosud ničeho. S vrácením této částky souhlasila a žádala o umožnění splácení dluhu formou splátek ve výši 1 000 Kč měsíčně.3. Žalobkyně souhlasila s plněním ve splátkách, avšak požadovala úhradu ve věci celé žalované částky a navrhovala výši splátek alespoň 2 500 Kč měsíčně.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za prokázané a za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , číslo úvěru, ze dne 29.6.2024 má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně a úvěrovaný (žalovaná) splácí každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období. Dále si ve smlouvě o úvěru strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení.B) Výše jmenovaná společnost poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované částku, která je tvořena jistinou 40 000 Kč, smluvním úrokem 16 000 Kč a smluvní pokutou 19 920 Kč.C) Dopisem ze dne 30.9. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila úvěr a vyzvala žalovanou k úhradě v té době celkově dlužné částky ve výši 88168.89 Kč do tří dnů od obdržení výzvy.D) Dopisem ze dne 6.2.2026 byla žalovaná informována o postoupení pohledávky. Předžalobní upomínkou ze dne 10.2.2026 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23.1.2026 má soud za prokázané, že došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.Posouzení úvěruschopnosti6. V daném případě právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , sídlem , adresa, , neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně v návrhu sice uvádí, co vše její právní předchůdkyně zkoumala a co byla žalovaná povinna předložit. Nicméně toto tvrzení nijak neprokazuje, nedokládá a soud tak tvrzení žalobkyně nemůže ověřit a posoudit správnost závěrů, ke kterým právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované došel.Ve vyjádření ze dne 1.7.2026 pak žalobkyně uvádí, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel zejména lustrací ve veřejně dostupných databázích, a to zejména v Insolvenčním rejstříku, Centrální evidenci exekucí, databázích SOLUS, NRKI a BRKI, přičemž žalovaná k těmto úkonům udělila výslovný souhlas dle čl. 7.6., 7.13. a 7.14. VOP původního věřitele. Současně žalovaná odesláním žádosti o zápůjčku podle čl. 3.1.5. VOP prohlásila, že je osobou starší 18 let, má trvalý pobyt na území České republiky a dosahuje pravidelného měsíčního příjmu. Dále podle čl. 3.1.6. VOP potvrdila, že je schopna zápůjčku splatit, řádně zvážila své možnosti splácení a že jí nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jejích závazků. Současně prohlásila, že není v prodlení se splácením závazků vůči třetím osobám a není evidována v databázích dlužníků.Původní věřitel byl podle čl. 7.6. VOP oprávněn ověřovat správnost údajů poskytnutých žalovanou prostřednictvím úvěrových registrů a dalších databází umožňujících posouzení bonity, platební morálky a důvěryhodnosti klienta. Na základě této lustrace a prohlášení žalované původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalované zápůjčku splatit.Žalobkyně tvrdí, že právní předchůdce měl k dispozici doklad totožnosti žalované (občanský průkaz) a žádost o spotřebitelský úvěr, v níž uvedla, že má příjem. Žalobkyně dále tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně provedl lustrace v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, avšak výstupy z těchto registrů žalobkyně nepředložila; nicméně takové výpisy samy o sobě úvěruschopnost neprokazují.7. Právní předchůdce žalobkyně mohl ověřit výdaje žalované např. z výpisu z účtu, o kterém žalobkyně tvrdí, že byl žalovanou předložen. Jelikož právní předchůdce žalobkyně dle názoru soudu neposuzoval úvěruschopnost žalované řádně, neověřil výdaje žalované, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy8. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy na ochranu spotřebitele představované § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit [srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“.9. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.10. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5 515 %, sjednaný smluvní úrok činí 40 % měsíčně tedy 480 % ročně. Vedle toho je žalovaná jako úvěrovaná povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od počátku prodlení s úhradou. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.11. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka 40 000 Kč podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl, ve zbytku žalobu zamítnul.Splatnost dluhu12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“13. Žalobkyně netvrdila, že by se účastníci dohodli na splatnosti dluhu žalované, naopak splatnost dluhu odvozovala od zesplatnění úvěru. Proto soud určil splatnost v tomto rozhodnutí ve smyslu v předchozím odstavci citovaném rozhodnutí a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, který je zvláštním ustanovením k § 1958 občanského zákoníku (plnění k výzvě věřitele). Při stanovení nové splatnosti soud přihlédl k ust. § 160 odst. 1 věta 1. o.s.ř. Soud současně vyhověl žalované a umožnil ji plnění dluhu ve formě splátek, jejichž výši určil částkou 2000 Kč měsíčně, a to s ohledem na výši dluhu. Při stanovení splatnosti a výši splátek soud uvažoval o tom, že původní úvěruschopnost právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně soud stanovil splátky tak, aby dluh byl zaplacen v rozumné době.14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému s účastníků nepřiznal na jejich náhradu právo, a to s ohledem na skutečnost, že poměr úspěchu a neúspěchu v řízení byl u obou přibližně stejný.15. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 759 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1 Sazebníku soudních poplatků z.č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.