Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne , datum, domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, s úrokem ve výši 19,90 % ročně po dobu prvních 90 dní celkem (, částka, ), dále ve výši 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 35 282,64. Žalobu odůvodnil tím, že dne , datum, uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru č. 014513248R ke kreditní kartě, na základě, níž mu poskytl spotřebitelský úvěr ke kreditní kartě. Žalovaný úvěr čerpal, avšak řádně a včas nesplácel sjednané měsíční splátky. Přestože byl na své prodlení opakovaně upozorňován, dlužné částky neuhradil. Žalobce proto v souladu se smlouvou a obchodními podmínkami zesplatnil celý dluh, přičemž veškeré závazky žalovaného se staly splatnými dne , datum, . Žalovaný neuhradil svůj dluh ani po zaslání předžalobní výzvy.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že žalobce se žalovaným uzavřel Smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, (žádost o poskytnutí úvěru, smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , obchodní podmínky), na jejímž základě žalobce dne , datum, žalovanému poskytl kreditní kartu, na kterou žalovaný čerpal celkem částku , částka, (přehled účtu), kterou však řádně nesplácel (výzvy k úhradě). Žalobce proto zesplatnil ke dni , datum, celý dluh (oznámení o zesplatnění). Dopisem ze dne , datum, byl žalovaný naposled před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu (předžalobní výzva).Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobce a žalovaným (žalobce coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Schopnost žalovaného splácet řádně úvěr byla dostatečně zkoumána, když kromě nahlížení do veřejných i neveřejných rejstříků a databází vyšel úvěrující z výpisů z běžného účtu žalovaného. Vycházel tedy z údajů o skutečných příjmech žalovaného zjištěných z jeho běžného účtu vedeného u žalobce za období pěti měsíců před uzavřením smlouvy, přičemž průměrný čistý měsíční příjem činil , částka, . Současně byly vyhodnoceny výdaje žalovaného na základě pohybů na účtu, údajů uvedených v žádosti o úvěr a údajů z veřejně dostupných statistických zdrojů. Měsíční výdaje byly stanoveny částkou , částka, a výsledná platební kapacita žalovaného činila , částka, měsíčně, tedy násobně převyšovala předpokládanou měsíční splátku ve výši , částka, . Žalobce dále prověřil žalovaného v registrech BRKI, NRKI, CBCB, SOLUS, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku i vlastních databázích, přičemž nebyly zjištěny žádné negativní záznamy ani jiné skutečnosti zpochybňující schopnost žalovaného úvěr řádně splácet. Soud proto uzavřel, že žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupoval s odbornou péčí a splnil své zákonné povinnosti vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovanému tak čerpal na základě úvěrové smlouvy celkem , částka, . Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem.Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením.Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne , datum, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku.Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Sjednaný smluvní úrok ve výši 19,90 % ročně z částky , částka, po dobu prvních 90 dnů, je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl.Konečně žalobce požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky , částka, za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky , částka, za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .