21 Cdo 2453/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2453/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 5. 2020 Spisová značka:21 Cdo 2453/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.2453.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovní cesta Povinnosti zaměstnavatelů Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 170 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006Sb. § 189 předpisu č. 262/2006Sb. § 37 odst. 1 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. § 158 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. § 163 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. § 301 písm. c) předpisu č. 262/2006Sb. § 305 odst. 3 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2453/2019-377 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce B. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého č. 351/6, proti žalovanému L. S., narozenému XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května č. 1282/6, o 122.986 Kč s úrokem z prodlení a o vzájemném návrhu žalovaného o 24.908 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 5/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 9. dubna 2019, č. j. 15 Co 105/2019-355, takto: I. Řízení o dovolání žalobce „proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 7 C 5/2017- 313, ze dne 5. 11. 2018“, se zastavuje. II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 122.986 Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnán u žalovaného jako řidič mezinárodní kamionové dopravy, a to celkem třikrát – ode dne 14. 9. 2015 do dne 31. 12. 2015, ode dne 11. 1. 2016 do dne 29. 4. 2016 a naposledy ode dne 30. 5. 2016 do dne 30. 12. 2016, přičemž poslední pracovní poměr žalobce okamžitě zrušil podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro řádné nevyplácení mzdy. Žalovaný však žalobci neplatil mzdu v plném rozsahu (byla sjednána měsíční mzda 12.000 Kč s pracovní dobou 40 hodin týdně) – žalovaný žalobci proplácel pouze dobu čisté jízdy, ačkoli do pracovní doby žalobce měla být zahrnuta též nakládka, vykládka, čekání na nakládku a vykládku a bezpečnostní přestávky, navíc neproplácel žalobci ani práci přesčas nad stanovenou týdenní pracovní dobu. Celkovou částku nedoplatku mzdy vyčíslil žalobce na 65.883 Kč. Mimo to, žalovaný žalobci řádně nevyplácel náhrady za zahraniční stravné, které žalobce vyčíslil na celkovou částku 55.019 Kč. Žalovaný dále dluží žalobci jako nedoplatek náhrady mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby 2.084 Kč. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 5. 11. 2018, č. j. 7 C 5/2017-313, rozhodl o části předmětu řízení tak, že žalobu na zaplacení 50.286 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05% p. a. z částek a za dobu, jež rozvedl (výrok II.), řízení o návrhu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 3.055 Kč, zastavil (výrok III.) a vyslovil, že o zbytku uplatněného nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok IV.). Zabývaje se pouze nárokem na zahraniční stravné, vyšel z toho, že mezi žalobcem a žalovaným je nesporné, že v době trvání všech tří pracovních poměrů byl žalobce jako řidič kamionu vysílán na pracovní cesty výhradně do Německa a Rakouska, takže mu jako zaměstnanci náleželo zahraniční stravné, a že zásadním rozporem mezi účastníky je tvrzení žalovaného, že v souladu s ustanovením § 170 odst. 2 zákoníku práce určil svým zaměstnancům pro zahraniční pracovní cesty základní sazbu zahraničního stravného nižší, než je obecně stanoveno (základní sazbu zahraničního stravného snížil o 20 %), a to vnitropodnikovou směrnici č. 2/2007 – dodatek č. 1 nazvaný ,,Poskytování zahraničního stravného“ ze dne 1. 1. 2012, zatímco žalobce tvrdí, že s touto vnitropodnikovou směrnicí žalovaného nikdy seznámen nebyl, nikdo mu ji neukázal, nikdy se o ní nehovořilo, její existenci zjistil až po skončení pracovního poměru, kdy začal uplatňovat vůči žalovanému své nároky na doplatek zahraničního stravného. Po provedeném dokazování uzavřel, že lze vyjít z toho, že v rámci seznámení s právy a povinnostmi byl vždy žalobce také seznámen s tím, jakým způsobem mu bude určována snížená základní sazba zahraničního stravného a jakým způsobem a kdy mu bude vypláceno (to také žalovaný dodržoval), a že musel vědět, jakým způsobem mu bude poskytováno zahraniční stravné, a to podle názoru soudu vždy při uzavření každé ze třech pracovních smluv, které v rozhodném období s žalovaným uzavřel; jeho tvrzení, že o ničem nevěděl a s ničím nebyl dopředu seznámen je tedy naprosto účelové. Své závěry pak na jednotlivé nároky uplatněné žalobcem za jednotlivé měsíce roku 2015 a 2016 aplikoval. Žalobce částečné plnění poskytnuté žalovaným akceptoval a dne 11. 7. 2017 vzal žalobu u nároku na zahraniční stravné částečně zpět co do částky 3.055 Kč, ovšem nevzal zpět své nároky na úrok z prodlení z jednotlivých požadovaných měsíčních doplatků, pouze nově naformuloval žalobní petit i ve vztahu k požadovanému příslušenství. Ohledně částky 3.055 Kč proto soud řízení zastavil postupem podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. Zamítnuta byla žaloba ohledně částky 50.286 Kč, tedy v tom rozsahu, jak žalobce svůj nárok v průběhu řízení upřesnil, a soud pak kromě této jistiny zamítl i veškeré další nároky žalobce na úroky z prodlení tak, jak je žalobce uplatňoval. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 15 Co 105/2019-355, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci I. ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil (výrok I.) a řízení o odvolání žalobce proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení zastavil (výrok II.). Na rozdíl od účastníků a soudu prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že k závěru o nedůvodnosti žaloby o doplacení stravného postačí zjištění, že směrnice ze dne 1. 1. 2012 o ,,Poskytování zahraničního stravného“ v době, kdy byl žalobce u žalovaného zaměstnán, existovala, a že zjišťování vědomosti žalobce o existenci této směrnice bylo nadbytečné. Z ustanovení § 170 odst. 2 zákoníku práce vyplývá pouze to, že zaměstnavatel může dohodou se zaměstnancem nebo jednostranně buď ve vnitřním předpisu či individuálně ve vztahu ke konkrétní pracovní cestě snížit základní sazbu zahraničního stravného oproti výši vyplývající z prováděcího právního předpisu, avšak „rozhodně z něj nelze dovodit, že je-li takový vnitřní předpis vydán, ale – ať už z jakýchkoli důvodů – některý ze zaměstnanců s ním není seznámen, není jím takový zaměstnanec vázán“. Nic takového neplyne ani z ustanovení § 37 odst. 5 zákoníku práce ukládajícího zaměstnavateli povinnost seznámit zaměstnance mimo jiné s vnitřními předpisy, neboť toto ustanovení s nesplněním této povinnosti takovýto následek nespojuje, a takovýto výklad zmíněných ustanovení nepodává ani komentářová literatura. Odvolací soud je tedy toho názoru, že vyšel-li soud prvního stupně ze zjištění, že v době, kdy žalobce jako zaměstnanec žalovaného uskutečnil pracovní cesty, s nimiž souvisí uplatněný nárok, existoval u žalovaného vnitřní předpis upravující krácení zahraničního stravného (a pokud ze shora uvedených důvodů nelze k novému tvrzení, že tento předpis ve skutečnosti vydán nebyl, přihlížet), vztahoval se na žalobce bez ohledu na to, jestli s ním byl seznámen či nikoli. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je proto v každém případě věcně správné. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho výroku I.), které ale také směřuje výslovně „proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 7 C 5/2017- 313, ze dne 5. 11. 2018“, a jehož přípustnost spatřuje v tom, že „by mělo být postaveno na jisto minimálně to, zda je nutné, aby zaměstnanec před vysláním na zahraniční pracovní cestu měl vědomost o existenci vnitřní směrnice upravující krácení zahraničního stravného dle § 170 odst. 2 zákoníku práce či postačí pouze její existence bez ohledu na to, zda s ní byl či nebyl zaměstnanec prokazatelně seznámen, tedy před zahájením cesty znal pravidla cestovních náhrad“, žalobce namítá, že „závěr zejména odvolací