21 Cdo 2481/2014 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2481/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Základní školy, Vrchlabí, Školní 1336, příspěvkové organizace se sídlem ve Vrchlabí, Školní č. 1336, IČO 68247630, zastoupené JUDr. Vlastimilem Špačkem, advokátem se sídlem v Blansku, Jasanová č. 2322/32, proti žalované Bc. L. S., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30, o 281.065,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 54/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2014, č. j. 21 Co 591/2013-196, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.428,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vlastimila Špačka, advokáta se sídlem v Blansku, Jasanová č. 2322/32. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 281.065,- Kč s 7,75% úrokem od 13. 7. 2011 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle rozhodnutí zřizovatele - města Vrchlabí (dále též jen „zřizovatel“) převzala ke dni 30. 9. 2011 jakožto přejímající organizace veškerý majetek, práva a závazky sloučením zaniklé příspěvkové organizace Školní jídelna, Vrchlabí, Školní 1336 se sídlem ve Vrchlabí, Školní č. 1336, IČO 47463392 (dále též jen „školní jídelna“). Podle čl. IV. zřizovací listiny je statutárním orgánem školní jídelny ředitel(ka) (dále též jen „ředitelka školní jídelny“). Zřizovatel v čl. VII. resp. VI. zřizovací listiny stanovil, že školní jídelna je oprávněna k doplňkové činnosti. Ředitelka školní jídelny byla povinna plnit veškeré povinnosti jí uložené obecně závaznými předpisy, zřizovací listinou a pokyny zřizovatele. Plat ředitelky školní jídelny byl stanoven platovým výměrem a jeho součástí byl vedle platového tarifu, osobního příplatku a případného zvláštního příplatku také příplatek za vedení. Zřizovatel schválil a vyplatil žalované odměny, a to částku 20.000,- Kč rozhodnutím ze dne 9. 11. 2009 a částku 10.000,- Kč rozhodnutím ze dne 12. 11. 2010. Žalovaná jako ředitelka školní jídelny vydala dne 1. 1. 2009 Směrnici č. 3 s názvem „Odměňování zaměstnanců za pracovní výkony v rámci Hospodářské činnosti“ pro období od 1. 1. 2009 a následně dne 1. 1. 2011 Směrnici č. 4 s názvem „Odměňování zaměstnanců za pracovní výkony v rámci Hospodářské činnosti“ pro období od 1. 1. 2011. V těchto listinách si bez souhlasu zřizovatele sama stanovila odměnu z dosažených tržeb v konkrétním měsíci ve výši 20 %. Podle „Protokolu o výsledku veřejnosprávní kontroly na místě č. 7/2011/vs ze dne 12. 7. 2011“ byly žalované v rozporu s právními předpisy (podle Směrnice č. 4 ze dne 1. 1. 2011 vydané žalovanou) za období od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2011 vyplaceno na odměnách celkem 402.009,- Kč bez souhlasu zřizovatele. Toto jednání je podle názoru žalobkyně v rozporu s ustanovením § 122 odst. 2 zákoníku práce, platovým předpisem zřizovatele i Směrnicí č. 6 (vydanou žalobkyní), jelikož tato odměna nebyla schválena zřizovatelem. Žalovaná nebyla oprávněna žádným úkonem zřizovatele ani právním předpisem samostatně rozhodovat o odměně k vlastnímu platu. Žalované tak byla vyplacena za období od 1. 1. 2008 celkem odměna ve výši 425.009,- Kč, přičemž pouze 50.000,- Kč bylo schváleno radou zřizovatele a žalovaná tak neoprávněně „zkonzumovala“ částku 402.009,- Kč. Žalobkyně s ohledem na možnou námitku promlčení uplatňuje proti žalované z tohoto důvodu pouze částky vyplacené v období od května 2009 do června 2011, tj. 209.750,- Kč. V důsledku výplaty neoprávněných odměn vznikla dále žalobkyni škoda 52.437,50 Kč za odvedené platby na správu sociálního zabezpečení a dále 18.877,50 Kč za odvedené platby zdravotní pojišťovně. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 30 C 54/2012-169, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 281.065,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky od 13. 7. 2011 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 86.508,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Špačka. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná byla od 1. 1. 1993 zaměstnána ve funkci ředitelky školní jídelny, přičemž náplň práce měla určenu jak v hlavní činnosti školního stravování, tak i v doplňkové činnosti zabezpečení stravování veřejnosti. Právo a povinnost určovat plat statutárnímu orgánu školní jídelny (ředitelce) měl zřizovatel (město Vrchlabí). Plat žalované byl složen z platového tarifu, osobního přípatku a přípatku za vedení. Zřizovatel byl jediným oprávněným subjektem nejen pro určení platu ředitelky školní jídelny, ale i případných odměn jako nenárokové složky platu. Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2009 zřizovatel schválil a vyplatil žalované odměnu ve výši 20.000,- Kč a rozhodnutím ze dne 3. 11. 2009 odměnu ve výši 10.000,- Kč. Ve školní jídelně byly přijímány dva typy vnitřních předpisů. Jednalo se o směrnice vydávané zřizovatelem, označované jako „vnitřní platové předpisy“, které v rozhodném období upravovaly určení platu zaměstnanců i statutárního orgánu (žalované), a dále žalovaná vydávala další směrnice o „Odměňování zaměstnanců za pracovní výkony v rámci Hospodářské činnosti“. Jde o obsahově totožné Směrnice č. 3 a č. 4 upravující odměňování v rozhodném období, přičemž pod bodem č. 4 obou směrnic bylo stanoveno, že u vedoucích pracovníků je odměňování postaveno na hmotné stimulaci, tj. stanovením procenta ze skutečně dosažené tržby v konkrétním měsíci. Ředitelka školní jídelny tak měla přiznanou odměnu ve výši 20% z tržeb. Žalovaná nepopírala, že Směrnici č. 3 a č. 4 přijala bez souhlasu zřizovatele. Postupovala přitom též v rozporu s ustanovením § 28 odst. 5 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (vytváří-li příspěvková organizace ve své doplňkové činnosti zisk, může jej použít jen ve prospěch své hlavní činnosti; zřizovatel může organizaci povolit jiné využití tohoto zdroje). Využití zisku z doplňkové hospodářské činnosti na mzdové náklady statutárního orgánu a dalších zaměstnanců je nepochybně v rozporu s uvedeným ustanovením. Kogentní úprava proplácení přesčasové práce v ustanovení § 127 zákoníku práce rovněž vylučuje, aby zaměstnanec za výkon práce přesčas obdržel jiné než zákonem předvídané plnění. Žalovanou přiznávané „odměny za přesčasy a nadvýkony“ tak obcházejí a porušují zákon. Kdyby žalovaná měla mít nárok na plat za práci přesčas, musela by prokázat výkon takové práce v posuzovaném období. Žalovaná k výzvě soudu pouze uvedla, že si počet odpracovaných hodin vedla ve své soukromé evidenci, neboť v evidenci pracovní doby nebyly u vedoucích zaměstnanců vykazovány přesčasy a předložila soudu tři rukou psané listy zachycující období od srpna 2010 do července 2011, ve kterých zaznamenala počty hodin, které údajně odpracovala přesčas. Žalovaná ale byla povinna vést řádnou evidenci pracovní doby podle ustanovení § 96 odst. 1 zákoníku práce pro všechny zaměstnance, tedy i pro svou osobu. V řízení vyšlo najevo, že u jiných než vedoucích zaměstnanců byla přesčasová práce vykazována, přičemž v docházkových listech žalované nejsou žádné přesčasové hodiny evidovány. Proto soud prvního stupně vyhodnotil evidenci předloženou žalovanou jako nevěrohodnou. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 21 Co 591/2013-196, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.793,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Rudolfa Axmanna. Odmítl názor žalované, že doplňková činnost příspěvkové organizace byla zcela oddělena od hlavní činnosti, a že proto odměňování za práci v doplňkové činnosti nepodléhalo rozhodování zřizovatele. Zřizovací listina ze dne 22. 12. 2005 zahrnuje doplňkovou činnost (hostinskou činnost a pronájem nebytových prostor) navazující na hlavní účel a předmět činnosti příspěvkové organizace, přičemž doplňková činnost nesmí narušovat plnění hlavního účelu a předmětu činnosti příspěvkové organizace, sleduje se odděleně, nesmí být ztrátová a s hospodářským výsledkem z doplňkové činnosti nelze nakládat bez vědomí zřizovatele. Přestože v doplňkové činnosti měla žalobkyně „postavení podnikatele“, rozhodování o nakládání s hospodářským výsledkem z této „podnikatelské činnosti“ bylo stále na zřizovateli. Žalovaná se k hospodářskému výsledku z doplňkové činnosti chovala tak, jako by ona sama byla osobou podnikající v uvedeném oboru, mající právo nakládat s výsledky hospodaření. Tak tomu ovšem není. Plat žalované, jakožto statutárního orgánu příspěvkové organizace, byl stanoven zřizovatelem v souladu se zákoníkem práce a zahrnoval také práci žalované v doplňkové činnosti. Pouze zřizovateli příslušelo rozhodovat o odměně žalované, ať již z titulu výsledků v hlavní činnosti, či z titulu výsledků v doplňkové činnosti. Z žádného zákonného ustanove