21 Cdo 3592/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3592/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2025 Spisová značka:21 Cdo 3592/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.3592.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody zaměstnavatelem Odpovědnost objektivní Náhrada škody Skutečná škoda [ Škoda ] Zastoupení Odměna advokáta Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 265 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 2952 o. z. § 555 odst. 1 o. z. § 556 odst. 1 o. z. § 556 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3592/2024-181 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Janem Morávkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova č. 245/1, proti žalované Závlahy Dyjákovice, spol. s r.o. se sídlem v Dyjákovicích č. 313, IČO 60729660, zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky č. 18, o 100 902 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 16/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2024, č. j. 49 Co 202/2023-155, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 7. 3. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 100 902 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 11. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 20. 7. 2020 pracovní úraz, který si vyžádal jeho pracovní neschopnost od 20. 7. 2022 do 2. 6. 2021. Žalovaná s žalobcem o odškodnění pracovního úrazu nijak nejednala a ani mu nevyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, žalobce se proto obrátil na advokáta, kterému dne 11. 11. 2020 udělil plnou moc. Právní zástupce žalobce nejprve dne 9. 12. 2020 e-mailem a následně dopisem ze dne 15. 12. 2020 vyzval žalovanou k úhradě utrpěného bolestného vyčísleného znaleckým posudkem A. K., nákladů za znalecký posudek a k placení náhrady za ztrátu na výdělku. Žalovaná reagovala až dne 15. 2. 2021 vyjádřením, ve kterém zpochybnila nárok žalobce s ohledem na jeho možné spoluzavinění na vzniku škody. Po další vzájemné komunikaci (včetně předžalobní výzvy ze dne 8. 9. 2021) žalovaná uvedené nároky žalobce uspokojila až dne 20. 9. 2021. Dne 12. 4. 2022 zástupce žalobce vyzval žalovanou též k úhradě náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši dle znaleckého posudku M. N. Žalovaná nejprve dne 25. 4. 2022 zpochybňovala zpracovaný znalecký posudek, teprve až po další komunikaci s právním zástupcem žalobce dne 24. 6. 2022 náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobci zaplatila. Žalovaná tím, že řádně a včas se žalobcem neprojednala otázku náhrady škody, která žalobci vznikla v souvislosti s pracovním úrazem, jakož i tím, že pravidelně každý měsíc nevyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu jeho pracovní neschopnosti, porušila povinnosti vyplývající pro žalovanou z § 271m odst. 2 a § 271r zákoníku práce. V souvislosti s právním zastoupením vznikly žalobci náklady, které by nevznikly, pokud by žalovaná neporušila své zákonné povinnosti; jedná se o náklady na vymáhání bolestného a ztráty na výdělku (za pět úkonů právní služby ze základu 214 221 Kč a pět částek režijní náhrady nákladů) a na vymáhání náhrady za ztížení společenského uplatnění (za čtyři úkony právní služby ze základu 410 000 Kč a za čtyři režijní paušály), a to za úkony právní služby učiněné advokátem v době od listopadu 2020 do června 2022. 2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobce k uplatnění svého nároku na náhradu škody nepotřeboval využít služeb advokáta, neboť již dne 15. 2. 2021 sdělila žalobci, že je připravena hradit jeho důvodné nároky na náhradu škody, a že pouze vyčkávala na to, až žalobce tyto nároky řádně vyčíslí a doloží. Vyjádřila rovněž pochybnosti o tom, zda byly úkony prováděny advokátem, neboť veškerá komunikace byla vedena prostřednictvím O. R., který však dle informací dostupných ze seznamu advokátů České advokátní komory není zapsán ani jako samostatný advokát, ani jako zaměstnanec Mgr. Jana Morávka, advokáta žalobce. 3. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 23 C 16/2023-107, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 88 511,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 88 511,60 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení (výrok I), žalobu na zaplacení 12 390,40 Kč s 15% ročním úrokem z prodlení od 15. 11. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok III) a povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek z žaloby (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 20. 7. 2020 pracovní úraz, v důsledku kterého byl od téhož dne v pracovní neschopnosti, že žalobce na základě plných mocí ze dne 6. 10. 2020 a 11. 11. 2020 zmocnil advokáta Mgr. Jana Morávka ke všem jednáním ve věci mimosoudního uplatňování nároku na odškodnění pracovního úrazu a že zmocněný advokát prostřednictvím pověřeného zaměstnance O. R. postupně u žalované uplatnil náhradu za ztrátu na výdělku, bolestné a ztížení společenského uplatnění (na jím provedené úkony nahlížel „ve smyslu ustanovení § 26 odst. 2 zákona o advokacii“ jako na úkony učiněné advokátem). Dovodil, že žalovaná postupovala v rozporu s § 271r a 271m odst. 2 zákoníku práce, jestliže otázku náhrady za ztrátu na výdělku a bolestného, jejichž existence mu byla známa, s žalobcem neprojednala a náhradu za ztrátu na výdělku mu nevyplácela. Postup žalobce, pokud „svůj nárok uplatnil mimosoudní cestou prostřednictvím odborně zdatného zástupce – advokáta“, proto považoval za „účelný“ a náklady na toto právní zastoupení za „újmu, která je v příčinné souvislosti s výše uvedeným porušením právních povinností“, za kterou žalovaná odpovídá podle § 265 odst. 2 zákoníku práce. V případě ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně považoval právní zastoupení žalobce advokátem „za důvodné a vyvolané odmítavým stanoviskem žalovaného k náhradě vzniklé škody“ až poté, co žalovaná odmítla vzniklou újmu uspokojit po jejím doložení znaleckým posudkem; žalobu zde shledal důvodnou jen u části úkonů právní služby. 4. K odvolání žalované (směřujícímu proti přisuzujícímu výroku I a proti výrokům III a IV o nákladech řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 49 Co 202/2023-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 88 511,60 Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 11. 2022 do zaplacení (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 37 778 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Nevrkly (výrok II). Odvolací soud se předně zabýval tím, zda „má žalobce vůči advokátovi existentní závazek k zaplacení odměny za poskytnutou právní službu, tj. závazek, u kterého je zřejmá jeho výše a splatnost, neboť jen existenci takového závazku je možno považovat za škodu, jejíž náhrady se žalobce může domáhat v soudním řízení“. Na základě doplněných skutkových tvrzení žalobce dovodil, že „Mgr. Morávek se v uzavřené příkazní smlouvě s žalobcem dohodl na tom, že jejich právní vztah bude ukončen až poté, co bude mezi žalobcem a jeho bývalým zaměstnavatelem vyřešena i otázka náhrady škody, která měla žalobci vzniknout vynaložením nákladů na zastoupení advokátem při mimosoudních jednáních o odškodnění pracovního úrazu. (…) Příkaz se tedy nesplnil postupně (prováděním jednotlivých úkonů právní služby), ale provedením celé činnosti spočívající v právní službě při uplatňování uvedeného nároku. Právo na odměnu v takovém případě advokátovi vzniká až zánikem právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb, tj. splněním příkazu a nikoli, jak se domnívá žalobce, provedením jednotlivých úkonů právní služby.“ Odvolací soud zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011. Odvolací soud proto uzavřel, že „žalobci v souvislosti s příkazní smlouvou uzavřenou s Mgr. Morávkem (o jím v odvolacím řízení tvrzeném obsahu) nevznikla vůči Mgr. Morávkovi povinnost k zaplacení odměny, nemá dosud vůči advokátovi žádný dospělý dluh, tj. dluh, u kterého by byla známa nejen jeho výše, ale i jeho splatnost“, a že pokud „ze samotných skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že odměnu advokátovi za právní služby poskytnuté při mimosoudním vymáhání pohledávek na náhradu škod