21 Cdo 415/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 415/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2002 Spisová značka:21 Cdo 415/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.415.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. § 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 415/2002 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců A) J. B., B) M. B. a C) L. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) K. H., státní podnik v likvidaci se sídlem v Českých Budějovicích a 2) K.. H. a.s., o 23.823,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 740/93, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2001 č.j. 15 Co 186/99-88, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. prosince 1998 č.j. 9 C 740/93-66 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně A) se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni A) částku 7.823,- Kč a jejím dětem [které se souhlasem soudu prvního stupně přistoupily do řízení jako žalobci B) a C)], každému částku 8.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že její manžel M. B., který byl zaměstnán u žalovaného 1), utrpěl dne 5.6.1991 při plnění pracovních úkolů na provozovně v B. úraz, na jehož následky téhož dne zemřel. Protože je sporné, který z žalovaných odpovídá za odškodnění pozůstalých, požadovala žalobkyně A) náhradu nákladů spojených s pohřbem ve výši 2.823,- Kč, jednorázové odškodnění pozůstalé manželky ve výši 5.000,- Kč a jednorázová odškodnění obou dětí ve výši 8.000,- Kč po obou z nich. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 14.12.1998 č.j. 9 C 740/93-66 uložil žalovanému 2), aby zaplatil žalobkyni A) částku 7.823,- Kč, žalobci B) částku 8.000,- Kč a žalobkyni C) částku 8.000,- Kč „k rukám právního zástupce žalobců JUDr. J. R., advokáta“, žalobu vůči žalovanému 1) zamítl a rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 12.855,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalobců JUDr. J. R. a že žalovaný 1) nemá vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smrtelný úraz zaměstnance žalovaného 1) M. B., byl úrazem pracovním, který mu vznikl při výkonu práce na provozovně v B., a že proto žalobcům ve smyslu ustanovení § 197 odst. 1 a § 200 odst. 1 zák. práce náleží jednorázové odškodné v požadovaných výších a žalobkyni A) i uplatněná náhrada nákladů spojených s pohřbem. Protože z „trojstranného protokolu“ ze dne 1.5.1992 uzavřeného v rámci privatizace státního podniku K. H. mezi žalovaným 1), žalovaným 2) a F. n. m. ČR „jednoznačně“ vyplývá, že veškerá práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly z žalovaného 1) na žalovaného 2), soud prvního stupně shledal subjektem povinným k uspokojení nároků žalobců žalovaného 2), kdežto vůči žalovanému 1) žalobu z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace zamítl. K odvolání žalobců a žalovaného 2) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.6.2001 č.j. 15 Co 186/99-88 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak“, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni A) částku 7.823,- Kč, žalobci B) částku 8.000,- Kč a žalobkyni C) částku 8.000,- Kč, a „jinak“ tento rozsudek potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen „nahradit“ žalobcům náklady odvolacího řízení, každému ve výši 1.914,60 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. J. R. a že žalovanému 1) se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odvolací soud se ztotožnil jak se závěry soudu prvního stupně o důvodnosti a výši uplatněných nároků pozůstalých žalobců, tak s jeho závěry o právním nástupnictví žalovaného 2) na základě „tzv. trojstranného protokolu“ uzavřeného mezi žalovanými a F. n. m. dne 1.5.1992, neboť - jak zdůraznil - uvedený protokol obsahuje v rámci svých příloh (článek III., příloha 17) „zcela konkrétní soupis pracovních sporů, které převzala a.s. K. H. jako nabyvatel v rámci privatizace“, a jde tedy o „formálně naprosto úplné a podrobné předání právního případu“, nehledě k tomu, že přechod závazků na žalovaného 2) „znamená podstatně větší předpoklady k plnění než jsou u žalovaného 1), jenž je v likvidaci a bez finančních prostředků“. K odvolacím námitkám žalovaného 2) uvedl, že ustanovení § 15 odst. 1, resp. § 17 zákona č. 92/1991 Sb. v tomto směru „nemohlo být podkladem pro jiný právní názor, než byl ve věci zaujat“, jelikož ustanovení § 17 „se váže k obsahu existujícího pracovněprávního vztahu, nikoli k nárokům pozůstalých“ a „nelze vyloučit takové delimitační ujednání, které de facto ponechává správu předmětných nároků té řídící organizační složce podniku, jež byla privatizována“, a „to bez ohledu na skutečnost, že zemřelý zaměstnanec pracoval v organizační složce, jež se předmětem privatizace nestala“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, ve kterém namítal, že soudy nesprávně právně posoudily otázku jeho pasivní legitimace v daném sporu. Vytkl soudům, že mylně zhodnotily „trojstranný protokol“ ze dne 1. 5. 1992 uzavřený mezi žalovaným 1) a F. n. m. ČR jako předávajícími na straně jedné a žalovaným 2) jako přejímajícím na straně druhé, neboť - jak dovolatel zdůraznil - v prvním článku tohoto protokolu se „jednoznačně“ uvádí, že došlo k předání a převzetí jen části majetku privatizovaného předávajícího subjektu - závodu 01 v Č. B. Jelikož zesnulý M. B. byl zaměstnancem závodu 06 B. u K., který přejímaná část majetku nezahrnovala a kde navíc v současné době „fakticky sídlí státní podnik v likvidaci K. H.“, má dovolatel zato, že k přechodu závazků z pracovního úrazu pana B. na žalovaného 2) nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. k němu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, 3 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že řízení předcházející jeho vydání je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedeními v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. K vadám řízení uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Podle ustanovení § 36 věty první o.s.ř. v řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Podle ustanovení § 36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. v řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát. Podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, senáty okresního soudu se skládají ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících. Nárok na náhradu škody pozůstalým je nárokem odvozeným od nároku zaměstnance, jenž utrpěl pracovní úraz (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněný pod č. 16 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1987). Z této povahy nároku mimo jiné vyplývá, že mezi pozůstalými a zaměstnavatelem postiženého zaměstnance se jedná o pracovněprávní vztah. Řízení o žalobě, kterou se pozůstalí domáhají jednorázového odškodnění [§ 197 odst. 1 písm. d), § 200 odst. 1 zák. práce] a náhrady př