26 Cdo 5679/2016 — Nejvyšší soud

26 Cdo 5679/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2017 Spisová značka:26 Cdo 5679/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.5679.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 580 o. z. § 588 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 11. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 5679/2016ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ M. B. a b/ V. B., obou S., zastoupených JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem Strakonice, Plánkova 600, proti žalované E. M., P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem Praha 7, Osadní 324/12, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 385/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2016, č. j. 7 Co 1042/2016-113, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2016, č. j. 7 Co 1042/2016-113, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. března 2016, č. j. 6 C 385/2014-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali přezkoumání oprávněnosti výpovědi ze dne 14. října 2014 (dále též jen „Výpověď“), kterou jim dal dřívější žalovaný P. M. (dále též jen „dřívější žalovaný“) z nájmu „bytu o velikosti 3+1 s přísl., nacházejícího se v prvním nadzemním podlaží domu v S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) nejprve usnesením ze dne 19. srpna 2015, č. j. 6 C 385/2014-57, rozhodl (podle § 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), že na místo dřívějšího žalovaného vstupuje do řízení (jako žalovaná) E. M. (jeho manželka a nynější výlučná vlastnice domu). Poté rozsudkem ze dne 7. března 2016, č. j. 6 C 385/2014-86, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Dřívější žalovaný (jako pronajímatel) dal žalobcům (společným nájemcům) výpověď z nájmu předmětného bytu podle § 2288 odst. 2 písm. b/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Výpověď odůvodnil konstatováním, že byt potřebuje pro svou dceru S. M., která nemá vlastní byt, a dále v ní uvedl, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po jejím doručení, tj. v tomto případě dne 1. listopadu 2014, takže uplyne dnem 31. ledna 2015; obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem do dvou měsíců od jejího doručení. Výpověď byla dne 14. října 2014 doručena oběma žalobcům, kteří dopisem ze dne 10. listopadu 2014 namítli její účelovost; této námitce však dřívější žalovaný nevyhověl a dopisem ze dne 24. listopadu 2014 jim sdělil, že jde o ničím nepodloženou spekulaci. V předmětném domě, který se v době doručení Výpovědi nacházel ve společném jmění dřívějšího žalovaného a žalované (matky S. M.) a následně se stal (na základě smlouvy ze dne 13. května 2015, jíž společné jmění manželů zúžili) výlučným vlastnictvím žalované, se kromě předmětného bytu nacházejí další tři byty. Byt č. 2 užívá jako nájemce P. B. Byty č. 3 a 4 dřívější žalovaný rovněž pronajal, a to první z nich nájemní smlouvou ze dne 2. ledna 2014 na dobu určitou do 2. ledna 2016 L. J. (který v něm po určitou dobu bydlel, avšak později žil v jiné části domu a dotčený byt místo něj užívaly střídavě různé osoby /zedníci/ zahraničního původu, jež zde nebyly úředně hlášeny) a druhý z nich D. P. nájemní smlouvou ze dne 18. května 2012 (ve spojení s dodatkem k této smlouvě ze dne 5. dubna 2014) na dobu určitou do 1. ledna 2015 (po tomto datu pronajal dotčený byt D. O., a to rovněž na dobu určitou, tentokrát do 1. února 2017). Žalobce je s podílem ideálních 11/12 spoluvlastníkem pozemku nacházejícího se v obci Z., jehož součástí je dům (dále jen „dům v Z.“), jejž žalobci užívají k rekreaci; tekoucí voda v tomto domě nevyhovuje požadavkům kladeným příslušnou legislativou na pitnou vodu. Žalobci jsou vyššího věku (žalobce měl v době doručení Výpovědi 61 let, žalobkyně 56 let), oba částečně invalidní, avšak přesto výdělečně činní (žalobce pracuje jako malíř – natěrač v S., žalobkyně pak v nedalekých S.). Žalobkyně v minulosti (v letech 2007 a 2008) prodělala rakovinu prsu a do současné doby je v trvalé péči onkologického oddělení nemocnice ve S. Na takto zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z. K námitkám žalobců se poté zabýval posouzením, zda se Výpověď nepříčí dobrým mravům. V této souvislosti uvedl, že okolnosti na straně žalobců (vyšší věk, částečná invalidita a pracovní „vázanost“ na obec S. a blízké okolí) nejsou natolik závažné, aby jim znemožňovaly odstěhování z předmětného bytu; navíc svoji bytovou potřebu mohou alespoň přechodně uspokojit v domě v Z. Dodal, že na rozpor Výpovědi s dobrými mravy nelze usoudit ani vzhledem k okolnostem na straně žalované, neboť v době doručení Výpovědi nebyl v předmětném domě žádný právně volný byt; okolnost, že jeden z nich fakticky užívaly osoby odlišné od nájemce, jež byly zahraničního původu a „ubytovatel“ je nenahlásil u příslušného orgánu veřejné správy, je v uvedených souvislostech nerozhodná. Z vyložených důvodů žalobu zamítl. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2016, č. j. 7 Co 1042/2016-113, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. (dále též jen „potvrzující výrok“) a změnil ve výroku II. tak, že uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované tam uvedené náklady řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní názory, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z. a že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy, k němuž zároveň přičinil, že zde nejde ani o případ zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Zdůraznil, že primárně bylo věcí svobodného rozhodnutí dřívějšího žalovaného (tehdejšího pronajímatele bytu), jak s byty v domě naloží, a není tedy na žalobcích, aby určovali, který z bytů měl použít pro uspokojení bytové potřeby své dcery. Z tohoto důvodu pak pokládal za nepřípadnou též jejich argumentaci vztahující se k užívání některých bytů v domě úředně nehlášenými cizinci. Poukázal rovněž na to, že před případným zneužitím uplatněného výpovědního důvodu jsou žalobci (i do budoucna) dostatečně chráněni právní úpravou obsaženou v § 2289 o. z., přičemž z téhož důvodu považoval za nepřiléhavý jejich odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 2659/2003, 26 Cdo 1359/2005 a 26 Cdo 3482/2010. Připustil, že sice mohou existovat případy, kdy výpověď z nájmu bytu má pro nájemce mimořádně nepříznivé důsledky, že je namístě vyslovit její neoprávněnost i přes ochranu poskytovanou citovaným ustanovením. Podle jeho názoru však okolnosti na straně žalobců takovéto mimořádné intenzity nedosahují a nejsou proto způsobilé založit rozpor Výpovědi s dobrými mravy. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 o. s. ř. Nesouhlasili zejména s názorem, že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy, tj. s názorem vycházejícím mimo jiných i z úvahy, že primárně bylo věcí svobodného rozhodnutí dřívějšího žalovaného (tehdejšího pronajímatele bytu), který z bytů v předmětném domě použije pro uspokojení bytové potřeby své dcery. Uvedli, že v tomto směru závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (zde opětovně odkázali na rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 2695/2003 a nově poukázali též na rozhodnutí ve věci sp. zn. 26 Cdo 1871/2006). Namítli, že na úkor dlouholetých vypovídaných nájemců bytu nelze upřednostnit vlastníkovo právo svobodně si zvolit, kterým ze svých bytů uspokojí dceřinu bytovou potřebu, jestliže se v předmětném domě nacházejí dal