29 Cdo 4463/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 4463/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2013 Spisová značka:29 Cdo 4463/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.4463.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Akreditiv Rozsudek mezitímní Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 152 odst. 2 o. s. ř. § 682 obch. zák. § 373 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 1. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 4463/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně INTER POLLY Trade s. r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Truhlářská 1108/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25 39 09 45, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00, proti žalované Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky 3,875.743,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 68/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2011, č. j. 14 Cmo 400/2010-203, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2011, č. j. 14 Cmo 400/2010-203, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 16 Cm 68/2004-128, zamítl žalobu o zaplacení částky 600.000,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 26. dubna 2000 do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku, uplatněný žalobou ze dne 17. května 2001, je co do základu po právu (výrok II.), s tím, že o výši nároku žalobkyně na náhradu škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 14. srpna 1998 uzavřely BANKA HANÁ, a. s. (dále též jen „banka“ nebo „právní předchůdkyně žalované“) a žalobkyně „rámcovou smlouvu ve smyslu § 1 odst. 1b a § 18 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách a § 497 a násl. obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. v platném znění“ (dále jen „rámcová smlouva“), jejímž předmětem bylo vymezení rozsahu finančních služeb žalobkyni pro účely její podnikatelské činnosti za podmínek uvedených v této smlouvě a v „dílčích“ smlouvách. V čl. II. rámcové smlouvy byl žalobkyni stanoven nepřekročitelný rámcový limit 22,000.000,- Kč, který se skládal z limitu na kontokorentní úvěry do výše 14,000.000,- Kč, určeného na financování provozních služeb, z limitu do výše 600.000,- Kč, určeného k vystavování bankovních záruk a z limitu do výše 7,400.000,- Kč, určeného k otevírání importních akreditivů. Současně se smluvní strany dohodly, že konkretizace podmínek čerpání dílčích limitů, včetně ustanovení o úrocích, poplatcích, provizích a sankcích bude obsahem jednotlivých dílčích smluv. 2) Žalobkyně od rámcové smlouvy odstoupila dopisem ze dne 20. července 1999, a to z důvodu podstatného porušení této smlouvy bankou (její právní nástupkyní –INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a. s. – dále jen „IPB“). 3) Dne 1. března 1999, 3. března 1999 a 3. května 1999 uzavřela žalobkyně (jako prodávající) s označenými smluvními partnery (jako kupujícími) kupní smlouvy, v nichž se zavázala dodat kupujícím ve smlouvách označené zboží za tam sjednanou cenu. Přitom ve vztahu k IPB vystavila příkazy k otevření neodvolatelných dokumentárních akreditivů, a to za účelem „provedení plateb za dodávku zboží“ (rozuměj za nákup zboží, jež bylo předmětem kupních smluv, od označených dodavatelů). Požadované akreditivy žalobkyni otevřeny nebyly. 4) Banka a L. N. uzavřeli dne 2. dubna 1998 smlouvu o termínovaném vkladu Kapitál č. 980577 (dále jen „smlouva o termínovaném vkladu“) a následně dne 14. srpna 1998 smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce ze smlouvy o termínovaném vkladu, a to k zajištění pohledávek plynoucích z rámcové smlouvy. 5) Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. listopadu 2000 L. N. postoupil pohledávku ze smlouvy o termínovaném vkladu ve výši 600.000,- Kč s příslušenstvím žalobkyni. Cituje ustanovení § 289 odst. 1, § 373, § 497 odst. 1 a § 716 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), soud prvního stupně uzavřel, že: A) Žalovaná (její právní předchůdkyně) v rozporu s rámcovou smlouvou neposkytla k žádostem žalobkyně dovozní dokumentární akreditivy a v důsledku porušení této povinnosti vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku, když nebýt protiprávního jednání žalované „došlo by k realizaci smluv s dodavateli a následně k realizaci smluv s odběrateli zboží“. Jelikož „přesné stanovení výše ušlého zisku“ vyžaduje provádění dalšího dokazování, rozhodl soud ohledně uplatněného nároku na náhradu škody s ohledem na ustanovení § 152 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), mezitímním rozsudkem. B) Pohledávka žalobkyně (jejího právního předchůdce L. N.) z titulu smlouvy o termínovaném vkladu zanikla, když žalovaná (její právní předchůdkyně) jako zástavní věřitelka řádně uplatnila zástavní právo k této pohledávce (a pohledávka ze smlouvy o termínovaném vkladu zanikla ke 2. březnu 2000). Přitom se neztotožnil s námitkou žalobkyně, podle níž žalovaná (její právní předchůdkyně) „nemohla zastavenou pohledávku realizovat jako zástavu na uspokojení svých pohledávek vůči žalobkyni, když sama byla v té době v prodlení se splněním svých závazků z titulu neotevření dokumentárních akreditivů“. Potud zdůraznil, že nároky žalované na úhradu úvěrů poskytnutých žalobkyni a nároky žalobkyně na otevření akreditivů (s tím spojeného poskytnutí kontokorentního úvěru) nebyly vzájemně podmíněné, pročež „splatnost závazku žalobkyně k vrácení získaného úvěru nebyla nikterak ovlivněna skutečností, že žalovaná nesplnila později svou povinnost otevřít žalobkyni nový akreditiv“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 14 Cmo 400/2010-203, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „nárok žalobkyně na náhradu škody ve formě ušlého zisku uplatněný žalobou ze dne 17. května 2001 není co do základu po právu“ (druhý výrok) a ve zbývající části jej potvrdil (první výrok). Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 152 a § 153 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a z ustanovení § 373, § 682 odst. 1 a § 716 odst. 1 obch. zák. − dospěl (z části) k závěrům od soudu prvního stupně odlišným. Ve vztahu k uplatněným nárokům se především zabýval otázkou, zda IPB vznikla na základě rámcové smlouvy povinnost otevřít žalobkyni importní dokumentární akreditivy (a případně za jakých podmínek) a zda jejich neotevření představovalo porušení právní povinnosti, které by při vzniku škody a existenci příčinné souvislosti s takovýmto porušením povinnosti mohlo mít za následek vznik nároku na náhradu škody. Přitom akcentoval, že z rámcové smlouvy žádnému z právních předchůdců žalované nevznikla přímo povinnost otevřít dokumentární akreditiv; takováto povinnost by vznikla totiž „bance“ teprve uzavřením smlouvy o otevření akreditivu, tedy uzavřením tzv. dílčí smlouvy ve smyslu rámcové smlouvy. Jelikož mezi žalobkyní a IPB v souvislosti s označenými kupními smlouvami žádná dílčí smlouva (o otevření akreditivu) uzavřena nebyla, nevznikla IPB ani povinnost „otevřít jakýkoli další akreditiv“; žalovaná (její právní předchůdkyně) tak neporušila právní povinnost. Konečně v dané souvislosti odvolací soud doplnil, že se žalobkyně mohla domáhat ochrany u soudu „žalobou na nahrazení projevu vůle – povinnosti banky uzavřít smlouvu otevření akreditivu – což však neučinila“. Ve zbývající části, tj. ohledně pohledávky ze smlouvy o termínovaném vkladu, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zániku pohledávky „v důsledku řádně uplatněného zástavního práva bankou, a to v době předcházející zamýšlenému postoupení pohledávky“. Přitom shledal nesprávným názor žalobkyně, podle něhož nemohla být v prodlení s úhradou „závazku z úvěru“, a to pro prodlení IPB s otevřením dokumentárních akreditivů, když „neotevřením“ akreditivů bez platně uzavřené dílčí smlouvy žalovaná (její právní předchůdkyně) neporušila svoji povinnost a nedostala se ani do prodlení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) [ve vztahu k měnícímu výroku ve věci samé] a písm. c) [ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé] o. s. ř., namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod po