29 ICdo 135/2022 – Nejvyšší soud

KSPL 56 INS 20623/2018 56 ICm 1187/2020 29 ICdo 135/2022-210 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce CURATORES v. o. s., se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/17, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 05758556, jako insolvenčního správce dlužníka KVK OBRÁBĚNÍ s. r. o., zastoupeného Mgr. Šárkou Hebkou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Uruguayská 380/18, PSČ 120 00, proti žalovanému OBRÁBĚNÍ KAZNĚJOV s. r. o., se sídlem v Kaznějově č. p. 322, PSČ 331 51, identifikační číslo osoby 07507356, zastoupenému Mgr. Kateřinou Hůlkovou Ludvíkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Purkyňova 547/43, PSČ 301 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 56 ICm 1187/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KVK OBRÁBĚNÍ s. r. o., se sídlem v Plzni, Rubešova 645/29, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 29070244, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 56 INS 20623/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2022, č. j. 56 ICm 1187/2020, 104 VSPH 250/2022-172 (KSPL 56 INS 20623/2018), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 4 114 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobce. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 12. ledna 2022, č. j. 56 ICm 1187/2020-122, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“): [1] Zamítl žalobu, kterou se žalobce (CURATORES v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka KVK OBRÁBĚNÍ s. r. o.) domáhal určení, že kupní smlouvy uzavřené dne 2. listopadu 2018 mezi dlužníkem a žalovaným (OBRÁBĚNÍ KAZNĚJOV s. r. o.), kterými dlužník na žalovaného převedl ve smlouvách specifikované osobní automobily (dále jen „kupní smlouvy“), jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 9. listopadu 2018 uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným (dále jen „dohoda o započtení“) je neplatná a neúčinná (bod II. výroku). [3] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalovaný vydal do majetkové podstaty dlužníka specifikované osobní automobily coby plnění z neplatného a neúčinného „právního úkonu“ (bod III. výroku). [4] Rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech státu (body IV. a V. výroku). 2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2022, č. j. 56 ICm 1187/2020, 104 VSPH 250/2022-172 (KSPL 56 INS 20623/2018): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že se určuje, že kupní smlouvy jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné; v bodě II. výroku tak, že se určuje, že dohoda o započtení je vůči věřitelům dlužníka neúčinná, jinak potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v tomto bodě výroku ohledně určení neplatnosti dohody o započtení; změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě III. výroku tak, že uložil žalovanému vydat žalobci osobní automobily coby plnění z neúčinného „právního úkonu“; dále změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech IV. a V. výroku o nákladech řízení účastníků a státu (první výrok). [2] Rozhodl o nákladech státu (druhý výrok) a o soudním poplatku (třetí výrok). 3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 22, § 1982, § 1987 a § 1991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z ustanovení § 73, § 74 odst. 3 a § 79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“), z ustanovení § 359 a § 360 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a z ustanovení § 235, § 236 odst. 1 a 2, § 237 odst. 1, § 239 odst. 4, § 240, § 241 a § 242 zaěkona č. 182/2006 Sb., o uěpadku a způsobech jeho řešeniě (insolvenčniěho zaěkona), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl mimo jiné k následujícím závěrům: 4. Dlužník a žalovaný jsou vzájemně propojeni osobou společníka se 100 % podílem ve zmiňovaných společnostech. Žalovaný byl založen měsíc před uzavřením kupních smluv a dva měsíce před podáním insolvenčního návrhu na majetek dlužníka. Osobou ovládající dlužníka i žalovaného je společnost ANCORELLEX a. s.; žalovaný a dlužník jsou osobami blízkými. 5. Započtením na kupní ceny nebylo dlužníku poskytnuto reálné protiplnění a dohoda o započtení tak zkracuje uspokojení věřitelů. Dohodu o započtení uzavřel dlužník těsně před zahájením insolvenčního řízení, které „inicioval“ žalovaný jako osoba blízká dlužníku, mající dostatek informací o jeho stavu. Dlužník tím vyvedl z majetkové podstaty nejen automobily, ale i kupní cenu, kterou mu za ně žalovaný měl uhradit; tím úmyslně zkrátil uspokojení věřitelů, když se podobných „machinací s majetkem“ dopustil i v dalších případech. U osob blízkých se přitom předpokládá, že úmysl dlužníka byl žalovanému znám. Rovněž platí vyvratitelná domněnka, že dlužník byl v rozhodné době v úpadku; v rozhodné době měl přitom vůči čtyřem věřitelům neuhrazené pohledávky „v řádu miliónů“ po splatnosti více než tři měsíce. Kupní smlouvy i dohoda o započtení jsou tedy neúčinnými právními úkony. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu, podal žalovaný dovolání, které (poměřováno jeho obsahem) směřuje proti té části prvního výroku, jíž odvolací soud ve věci samé změnil body I. až III. výroku rozsudku insolvenčního soudu. Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Dovolatel namítá, že uzavřením kupních smluv nedošlo ke zkrácení věřitelů dlužníka, když dlužník obdržel ekvivalentní plnění, které odpovídalo ceně obvyklé. Má za to, že sjednaná kupní cena za automobily byla přiměřená, což potvrdil i znalecký posudek. Odporovat lze přitom pouze právním „úkonům“, které jsou vymezeny v ustanoveních § 240 až 242 insolvenčního zákona; dohoda o započtení tam však uvedena není. V době uzavření kupních smluv a dohody o započtení nebyl dlužník v úpadku; právní jednání ani k jeho úpadku nevedla, když obdržel dostatečné protiplnění. 8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 9. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně v celém jeho rozsahu. V rozsahu, v němž směřuje dovolání proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto v této části dovolání bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné. 10. V té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadený rozsudek je v souladu s níže označenou ustálenou rozhodovací praxí, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit. 11. Nejvyšší soud poznamenává, že žalobce podanou žalobou odporuje právním jednáním dlužníka učiněným v listopadu 2018; zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. ust. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 240 až 242 insolvenčního zákona. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 27/2021. 12. Rozhodne-li insolvenční soud o úpadku dlužníka na základě vyvratitelné domněnky o neschopnosti dlužníka platit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2 insolvenčního zákona), platí tato vyvratitelná domněnka i v dalších případech, kdy insolvenční zákon váže vznik případných práv a povinností na stav úpadku dlužníka. Tak je tomu např. jde-li o neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 2 insolvenčního zákona), popř. o neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů (§ 241 odst. 2 insolvenčního zákona). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sb. rozh. obč. 13. Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužn